manga_preview
Boruto TBV 10

Lost My Pieces

maxresdefault.jpg

Jsou to už dva roky, co jsem se rozhodla vyměnit Listovou za zemi věčného písku a spalujícího horka. Seděla jsem na nejvyšší budově Písečné a sledovala její obyvatele. Bylo to jiné než v Konoze. Lidé se tu více smáli, více se bavili, více se milovali. Ulice byli plné šťastných lidí, jen já jsem byla mimo tuto atmosféru. Vždy jsem si myslela, že jsem sama, ani lidé z mého týmu mi tolik nerozuměli. Kiku a Renji byli skvělí, měli mě rádi a já je, ale oba byli vždy tak šťastní a mě stále sužovala minulost. Dlouho jsem měla před očima tu scénu. Pokaždé když jsem vzpomínala, byla jsem opět smutná, opět se mi mé oči chtěly zalít slzami, ale poslední dobou to bylo jiné, už jsem neměla ani sílu.

Zvedla jsem se a jako vždy jsem nechala vítr, se kterým přicházela písečná bouře, aby si pohrával s mými dlouhými tmavými vlasy svázanými v copu. Opatrně jsem seskočila dolů a šla jsem se schovat do blízké budovy. Tato budova byla opuštěná, ale i tak byla ve velmi dobrém stavu, dříve byla používána, jako divadlo, ale z nějakého mě neznámého důvodu divadlo zavřeli. Velmi ráda jsem tuto budovu navštěvovala, většinou jsem se tu stavovala po misích, při písečných bouřích, nebo také když jsem měla čas.

Mířila jsem rovnou do bývalé šatny, kde jsem si nandala legíny a upnuté tričko, poté jsem si nazula své taneční piškoty. Vešla jsem do zkušebny, která byla hned kousek od jeviště. Zkušebna byla poměrně malá, všude však byla zrcadla a pomůcky pro tanec, ty však byli zahalené bílým plátnem, aby na ně nesedal prach. Nejprve jsem se začala rozcvičovat, od doby co jsem začala tančit, jsem získala mnohem větší kontrolu nad svými pohyby a taky nad svou chakrou, neptejte se mě, jestli to spolu nějak souvisí, já opravdu nevím, jen říkám, co si myslím anebo, jak to je.
V hlavě jsem si vybavila melodii, kterou jsem slyšela už tolikrát, pokaždé zde. Mé tělo se automaticky začalo hýbat do rytmu, jako vždy jsem tancovala něco mezi baletem a street dance, bylo to vyjádření mého opravdového já. Jen tady jsem se mohla svobodně vyjádřit. Vždy jsem tančila, dokud jsem nepadla, po půl hodině se tomu tak stalo. Mé tělo dopadlo na taneční parket, podlaha byla studená, venku už určitě řádila písečná bouře. Cítila jsem neskutečnou agonii, bylo to tak příjemné, bylo mi tak krásně. Vyndala jsem si sluchátka z uší a v tu chvíli jsem to uslyšela, tak krásná melodie. Nikdy jsem neslyšela něco tak krásného, šla jsem za původem té melodie, stejně jako již tisíckrát. Přede mnou se tyčily velké masivní dveře, vedle nich byl nápis zkušebna. Natáhla jsem ruku, abych je otevřela, ale melodie ustala. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem je otevřela. Místnost byla celá bílá, dokonce i podlaha byla bílá, byli zde také velká okna, s černými záclonami. Uprostřed místnosti bylo cosi zahaleného bílým plátnem, přišla jsem k tomu a odhalila jsem, co se skrývá pod ním. Byl to černý klavír, lehce jsem přejela rukou po celé jeho délce. Cukla jsem sebou, když jsem si uvědomila, že by tu někdo měl být, ale zkušebna byla prázdná, působilo to tu až moc osaměle. Nikdo tu nebyl. Bylo to podivné, ještě před chvílí jsem tu někoho slyšela hrát, ale teď tu nikdo nebyl. Ještě dlouho jsem stála u klavíru a přemýšlela jsem, kdo tu mohl hrát.
„Slečno, tady nemáte co pohledávat,“ ozval se za mnou hlas neznámého muže, trhnutím jsem se otočila, byl vysoký, na sobě měl mikinu a dlouhé kalhoty, byl ostříhán na ježka. Zadívala jsem se do jeho očí, bylo mi jasné, že on nebyl tím, kdo hrát na klavír tu úžasnou melodii.
„Je snad zakázáno tu být, vždyť ta budova je opuštěná, nebo proč bych tu neměla být?“ otázala jsem se nechápavě. Bylo mi jasné, že tento muž je tanečník, došlo mi to podle jeho oděvu, nechápala jsem, proč mě odtud vyhání.
„Tyto prostory sloužili dříve jako divadlo a zkušebny, teď se tu akorát nacvičuje na festivaly, ale veřejnosti je sem vstup zakázán,“ řekl tvrdě, uchopil mě za ruku a táhl mě za dveře, které poté zabouchl.
„Mohu se zeptat, kdo tu dnes zkoušel?“ chtěla jsem nenápadně vyzvídat.
„Ne, to byste nemohla,“ odvětil nepříjemně mladík a naznačil mi, abych šla pryč. Šla jsem ke skříňce, opět jsem se převlékla a vyšla ven ze staré budovy.

Opravdu dlouho jsem přemýšlela, kdo to mohl být, o té melodii i o člověku, který ji hraje, se mi zdálo skoro každou noc. Nevěděla jsem, co mám dělat, litovala jsem toho, že jsem nešla za zdrojem toho zvuku hned. Litovala jsem, že jsem ty dveře neotevřela dřív. Pokaždé když jsem byla tančit, slyšela jsem tuto melodii. Bylo to zvláštní, pokaždé když jsem se odhodlala jít za původcem melodie, tak najednou ustala. Tentokrát jsem byla už tak blízko, stačilo jen dřív otevřít dveře.

Uběhlo pár týdnů a já pořád nevěděla, jak dál. Po návratu z poslední mise jsem se rozhodla opět zajít do té staré budovy. Opět jsem se převlékla a vydala jsem se do tanečního sálu. Tam jsem se začala rozcvičovat a poté hned tančit. Uběhlo několik desítek minut a já jsem opět ležela na zemi a ztěžka jsem oddychovala, tentokrát se však místností nerozléhalo jen mé hluboké dýchání, tentokrát tu byl i potlesk. Rychle jsem sebou cukla a sedla si do tureckého sedu, zadívala jsem se po zdroji potlesku. Stál tak muž s rudými vlasy a černě orámovanýma očima, věděla jsem, že se jedná o Kazekageho. Usmála jsem se a poděkovala za potlesk.
„Bylo to opravdu nádherné, pokaždé když tančíš, vypadáš, jako víla,“ pokusil se o úsměv. V tu chvíli mě zamrazilo, on mě vždy sledoval? Nebo proč řekl pokaždé? Začala jsem si uvědomovat, že když tančím, mám zavřené oči, takže je to klidně možné. Trošku mě to polekalo a myslím, že to na mě bylo i znát. Vyskočila jsem na nohy a sledovala jej. Přišel ke mně a lehce mě chytil za ruku, poté se sklonil a jemně mě na ni políbil. Byl jiný než ostatní muži, byl tak elegantní. Toto bylo poprvé, co jsem ho viděla v krásném černém kvádru. Byl tak elegantní, byl jiný než všichni ostatní, byl skoro až dokonalý.
„Děkuji, miluji tanec, moc ráda sem chodím, proč je to tu ale zavřené?“ otázala jsem se jemným hlasem.
„Můj otec, tedy minulý Kazekage, byl velmi krutý a při jedné divadelní hře se mu cosi znelíbilo a celý sbor pobil,“ posmutněl a stále sledoval, jak ztěžka oddychuji, podal mi proto láhev s vodou, abych se napila.
„Aha, to je mi líto, muselo to tu být úžasné, podle některých kulis se podle mě zde hráli i Shinobi-hry, moc ráda sem chodím hlavně když se vrátím z mise, ale co vy tu vlastně děláte?“
„Opravdu to chceš vědět?“ otázal se záhadně. To mě donutilo se podívat, do jeho krásných očí. Byli tak tajemné, nikdy jsem neviděla, něco tak krásného. V jeho očích byla láska, stejně jako nad jeho okem. A také se v nich tyčily obavy. Ale obavy z čeho? Nechápala jsem jej.
„Dobrá, půjdeme,“ řekl a z kapsy vytáhl černý šátek. Uvázal mi jej kolem očí a pak mě chytl za ruce, pomalým krokem mě vedl ze sálu pryč. Slyšela jsem zvuk otevírajících se dveří. Vešli jsme do místnosti.
„Vydrž chvilku, ano?“ poprosil mě. Kývla jsem a čekala jsem, co se bude dít. O pár vteřin později jsem uslyšela ten známý zvuk. Uslyšela jsem tu krásnou melodii. V tu chvíli ve mně hrklo, pomalu jsem si sundala pásku a otočila jsem se, za zvukem klavíru. Byla to ta melodie, tedy teď už to byla krásná píseň. Hleděla jsem na něj, seděl za klavírem a hrál, jeho prsty vypadali jako by tančili. Bylo to tak úžasné. Byl tak soustředěný, pomalým krokem jsem přešla ke klavíru a k němu.
„To jsi ty?“ vydechla jsem a jeho píseň skončila. Jeho oči se najednou dívali do těch mých.
„Bylo to, to nejkrásnější, co jsem kdy slyšela,“ usmála jsem se s úžasem v očích.
„Víš, proč jsem složil tu melodii?“ otázal se mě.
„Protože když mi bylo dvanáct, viděl jsem v Konoze tančit vílu, po několika letech se stala obyvatelkou mé vesnice a já ji potají sledoval. Jednou jsem jí nenápadně přivedl do této budovy, abych ji mohl sledovat jen já. Už tehdy si byla překrásná, byla jsi jako opravdová víla,“ byla jsem jeho slovy omámena. Bylo to jako by se splnil můj sen, jeho ústa je začala přibližovat k těm mým a naše oči, se začali postupně zavírat. Naše rty se konečně spojily. Polibek trval opravdu dlouho, a když jsme se konečně odtrhli, opět jsme se zadívali do našich očí. Usmál se na mě a já na něj. Věděla jsem, že on je ten pravý.
„Miluji tě,“ řekli jsme společně a opět jsme se políbili.

Po několika měsících nastal ten úžasný den.
„Hinata-sama!“ ozvalo se za mnou.
„Neji!“ oslovila jsem svého příbuzného a skočila jsem mu kolem krku. Byla jsem ráda, že je tu.
„Jste překrásná. Jsem moc rád, že tě mohu odvést k oltáři,“ usmál se a vyšli jsme do sálu. Místnost, ve které, dřív býval jen klavír, teď bylo spoustu květin a lidí. Začala hrát naše píseň ta, kterou složil on pro dívku, kterou miloval od jak živa, pro mě. Ale já se soustředila jen na něj. A on na mě. Měl na míru střižené černé kvádro, bílou košili a jeho vlasy doslova zářily. Byl dokonalý. Sledoval, jak vcházím do sálu společně s Nejim, bylo na něm vidět, že mnou byl opět okouzlen. Po pár chvílích mě Neji předal mému vyvolenému.
„Milý svatebčané…“ začal svůj projev oddávající. Oba jsme jej nevnímali, jen jsme čekali na to, až se zeptá.
„Hinato Hyuuga berete si zde přítomného Sabaku no Gaaru za svého zákonitého manžela, budete jej ctít, chránit a milovat do konce svého života?“ konečně se zeptal!
„Ano, beru!“ řekla jsem nadšeně. Jeho úsměv byl krásnější než kdy předtím, tato dvě slova mu vykouzlila neuvěřitelný úsměv.
„A vy Sabaku no Gaaro berete si zde přítomnou Hinatu Hyuuga za svoji zákonitou manželku, budete ji ctít, chránit a milovat do konce svého života?“ otázal se.
„Ano, beru!“ řekl s neuvěřitelným nadšením. Bylo zbytečné čekat, až nás vyzve k prvnímu manželskému polibku. Padla jsem mu totiž kolem krku a naše rty se spojily. Byl to jeden z nejlepších dnů v mém životě.

„Páni, to bylo úžasné, taky chci jednou najít někoho, s kým se budu milovat, jako ty s tatínkem!“ jásal malý chlapec. Jeho rudé vlasy byli rozčepýřené, stejně jako vlasy jeho otce.
„O čem si to vy dva šeptáte?“ ozvalo se za nimi. Rudovlasý muž objal svoji ženu a lehce ji pohladil po bříšku. Tak moc se těšili na jejich další děti. Věděli, že je budou milovat, stejně jako jejich malého Kenshina. Už dokonce měli i jména, dívka měla být Kuri a chlapec Tatsuya.
„Miluji tě,“ usmál se Gaara.
„Taky tě miluji, lásko moje,“ usmála se i ona a jejich rty se spojili v krásném a nekonečném polibku.

Poznámky: 

Tato povídka mě napadla při maratonu Pirátů z Karibiku. Doufám, že se vám bude líbil. Přidávám sem i odkaz, na píseň, kterou hrál Gaara na klavír a také píseň, která zněla na jejich svatbě.
https://www.youtube.com/watch?v=vAcD2_xwOqI
https://www.youtube.com/watch?v=34mptcbsizs

4.42857
Průměr: 4.4 (7 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Grunzon Uchiha
Vložil Grunzon Uchiha, Ne, 2016-02-28 16:40 | Ninja už: 3052 dní, Příspěvků: 27 | Autor je: Sluha v rezidenci klanu Hyuuga

mise V : 1- již bilo t jak odešla z vesnyce konohy do pisečne a skovalase někde do divadla a taky sledovala ruzne obivatele věči lasku to bilo smutny natom.
2- aspon bilo dobře někde bit a moc rada tancovala ze zavřeni očima ze sluchatky na učich aby si zantančila na svoji hudbu to skveli je že se nak zabavila hlavny bilo zajimavi stim tajemnim Kazekageho garou jak je tam popsani jaky je gentlman
3- bilo super jak moc se hesky staral o hinatu gara jak bil baječnim přikladem proni bilo fak užasny taky jak se spolu tancovali.
4- superny raběr il jak bila rada potkala Neji bratra a ještě ji odvat na jeji svadbu to bilo skvěla svadba napsana stm jak proživali život od te svadbi jse moc milovali moc krasně rorepsani přiběch to je moc se mi libi.

Obrázek uživatele Bett
Vložil Bett, St, 2016-02-17 08:54 | Ninja už: 3066 dní, Příspěvků: 27 | Autor je: Pěstitel rýže

Krásná povídka.. Občas je to na mě trochu moc preslazené, ale hrozně se mi líbí ten námět toho klavíru Smiling

Obrázek uživatele Kakari
Vložil Kakari, So, 2016-02-13 02:58 | Ninja už: 5386 dní, Příspěvků: 2061 | Autor je: Ošetřovatelka Kakashiho smečky - specialistka na Pakkuna

Taky zastávám názor, že čtenář by se neměl vodit striktně za ručičku a měla by se sem tam nechat zapracovat jeho fantazie. Nicméně musí jít o drobnosti a musí se mu k tomu dát nějaká vodítka! Hodit Hinatu, dědičku nejvýznamnějšího klanu Konohy, jen tak do Suny a říct „čtenáři, domysli si“ je opravdu nešťastné. Působí to na mě, že jsi ji tam prostě potřebovala a nechtělo se ti přemýšlet, jak ji tam dostat...
Další problém vidím v tom, že hodně tlačíš na pilu. Kdybychom byli na divadle, řekla bych, že dost přehráváš. Uber trošku, určitě se to vyplatí. Povídka bude vzdušnější a plynulejší.
No a v neposlední řadě si hlídej detaily. Píšeš třeba V hlavě jsem si vybavila melodii, kterou jsem slyšela už tolikrát... a chvíli na to Vyndala jsem si sluchátka z uší... Tak byla ta melodie v hlavě nebo si ji pouštěla? A podobných absurdit je tam více.
Nicméně katastrofa, jak píšeš, to není, jen mi to přijde spíchnuté horkou jehlou. Zkus příště trochu odlehčit, několikrát si to přečíst a ladit drobnosti, které pomáhají utvářet příběh. A korektor by jistě také neuškodil, zkus se ozvat někomu z Inzertní FF nástěnky Eye-wink Nikdo není expert na vše a pokud v pravopise trochu plaveš, není ostuda nechat si pomoct a tvým povídkám to dost pomůže.
Přeji hodně zdaru do dalšího psaní Smiling

Život je legrace! Pokud ovšem sdílíte jeho smysl pro humor.
FF

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Pá, 2016-02-12 19:04 | Ninja už: 5704 dní, Příspěvků: 2349 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Pominu ten konec a všechnu přeslazenou romantiku, není to přímo můj šálek čaje, ale dobře, proč ne; najdou se lidi, kteří mají přesně tohle rádi. A šťastný konec neuškodí, že.
Nemůžu však pominout několik věcí. "V hlavě jsem si vybavila melodii, kterou jsem slyšela už tolikrát, pokaždé zde ... jako vždy jsem tancovala něco mezi baletem a street dance." Vím, jak vypadají oba druhy tance, opravdu. (A viděla jsem Let's dance konečnou scénu; kamarádka tanečnice mi řekla, že jde tancovat to i to, ale ne něco mezi tím. Ale nejsem profesionál.) Pustila jsem si tu klavírní píseň dole a mám otázku, jak se na to tancuje street?
Pak to s políbením její ruky a označením víla. Opravdu by se žena po takovém vyjádření zeptala "proč je to tu ale zavřené?"? Mně tam chyběla opravdová reakce, nějaké zaváhání, otázka směřující k vysvětlení Gaarova chování.
A na začátku snad ještě trochu informací o její situaci, proč se Hinata odstěhovala do Suny? Máš tam pár chyb, našla jsem i někde infinitiv místo slovesa ve správném tvaru, teď už to bohužel nevidím. I v romantice si musí člověk dávat pozor na míru logiky.

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...

Obrázek uživatele Oppai
Vložil Oppai, Pá, 2016-02-12 21:13 | Ninja už: 3429 dní, Příspěvků: 43 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

OK to s tím tancem jsem očividně moc nedomyslela, ale to je jedno.
K tomu políbení ruky, nevím co mám říct, tak jak jsem to napsala se mi to zdá adekvátní. K tomu vysvětlení, proč se Hin přidala k Suně, ti mohu říci jen to, že jsem zastánce toho, aby si každý domyslel, co bude chtít. Já osobně mám ráda, když jsou některé věci neřečeny, dává to člověku šanci k dotvoření příběhu podle sebe. Pravopis a to další, za to se omlouvám, bylo to psané ve spěchu a poté ještě upravováno.
Z té povídky jsem měla pocit, že to nedopadlo úplně katastrofálně, ale očividně jo. Smiling

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, So, 2016-02-13 02:40 | Ninja už: 5704 dní, Příspěvků: 2349 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Není to úplně katastrofální, jak to možná vyznělo, jen je tam mnoho věcí k vylepšení. Pokud chceš věc vydat, nepiš ji ve spěchu a neházej ji hned na web, přečti si ji po sobě klidně ještě několikrát; sama ti řekne, co kde potřebuje. (Nebo zkus někoho poprosit o pomoc, všimla jsem si, že Kakari výše ti dávala odkaz na FF nástěnku.)
K domyšlení si: Samozřejmě, já mám třeba ráda otevřené konce, nevadí mi, pokud si musím věc domyslet, ale abych si domýšlela skoro všechno podstatné... - já vím, že ses chtěla primárně soustředit na ně. To okolo byla vata; odstavec nahoře o Suně, chlápek vyrážející ji z divadla, všechno jen vata. I vatu jde však elegantně zredukovat, pokud se jí nechceš zabývat, jen musíš nad věcí trochu víc popřemýšlet.
Víš, na téhle ff oceňuju její atmosféru přejatou z tebe, přijde mi, žes ji psala ráda a s nadšením. Proto pro mě není úplně špatná. Čím víc toho napíšeš, tím víc budeš vědět a umět, doufám, že ti to nadšení vydrží Smiling

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...