Když má srdce svoji hlavu 18

Osmnáctý díl - Jak praví klasici, s upřímností nejdál dojdeš!

„Co ta tady, proboha, dělá?“ sykla Ino s nechápavým výrazem a nevraživě přimhouřenýma očima. Po obhlédnutí mého úsměvu, jehož náhlá ztuhlost mohla s přehledem konkurovat zmrzlému exkrementu rodilého Eskymáka, se s totožnou otázkou obrátila na Shizune stojící opodál a zamyšleně studující rusovlásku srdečně třesoucí pravačkou oslavence.
„Jí podobné na takovéhle druhy událostí nepotřebují pozvánku. Nicméně, přiznávám, že o Narutovo štěstí se zajímá více obyvatel Konohy, než je zdrávo,“ pronesla dosti tajůplně, k naši smůle svůj výrok dále rozvádět nehodlala.
Kamarádčinu zvídavou reakci jsem sotva vnímala, ač jsem se snažila soustředit na probíhající konverzaci, mou plnou pozornost strhávala charismatická Kiyone nebezpečně se natahující k zaskočenému blonďákovi.
Ona se ho snad chystá políbit!
Zachvátila mě panika, rázem jsem nevěděla, zda se tam mám rozeběhnout a rázně tu koketu zasvětit do změn zdejších poměrů, něco zakřičet, způsobit jakýkoli náhodný rušivý zvuk, či pouze netečně přihlížet. Všemi deseti jsem byla pro první možnost, jenže rozum, a z velké části i hrdost, mi v tom bránily. Nemínila jsem tu předvádět nějaké žárlivé scény, přestože se to uvnitř mě bouřlivě pralo.
Dvojici od sebe dělilo už jenom pár centimetrů, když mi do zorného pole zčistajasna vstoupila Tsunade-sama, čímž rezolutně zastínila výhled na momentálně nejpřitažlivější část místnosti.
Z nečekaného vyrušení jsem poplašeně zamrkala a pohlédla do té lékařskými technikami omlazené, nyní lehce zachmuřené tváře.
„Omlouvám se, ale déle jsem její příchod oddalovat nedokázala. Umíněně trvala na tom, že chce Narutovi osobně poblahopřát,“ řekla lítostivým hlasem.
„Em… v pořádku, není to jen pro uzavřenou společnost,“ hlesla jsem nejsvižněji na mysli vytanuvší použitelný žblept, nýbrž do očí jsem se jí nepodívala, místo toho jsem se ještě usilovněji nimrala ve zbytku dortu.
„Jistě,“ utrousila podivně zklamaně poté, co mě hodnou minutu podrobovala svému znalému drobnohledu, při němž jsem se cítila stejně nepříjemně, jako když jsem ji žádala o zapůjčení téhle tělocvičny.
Byla přece Hokage, ke všemu měla zvláštní dar číst v lidech a vnímat i ty nejmenší odlišnosti v jejich chování; samozřejmě, že mi onu špatně hranou lhostejnost nevěřila. Co ale čekala? Že budu vztekle házet vybavením? Nešlo tu o sebevědomí, to jsem si za léta tréninku pod touto zocelenou ženou, událostmi ve válce a význačným postavením vydobyla slušné, jednalo se spíš o strach. Ano, bála jsem se, že Narutovi naším vztahem zkazím slibnou budoucnost, a navzdory sužující bolesti jsem mu dávala šanci couvnout, dokud měl příležitost. A Tsunade-sama to věděla.
„…opravdu si nemyslím, že nosit sem láhev saké, je vhodné,“ domlouvala právě věčné alkoholičce Shizune nešťastně.
„Vždyť je to narozeninová párty!“ protestovala zatvrzele Pátá.
Využila jsem jejich rozepře a vykoukla do rohu, kde předtím stály objekty mého zájmu, jenomže tam už nebyly, a po rozhlédnutí jsem je neviděla postávat ani nikde jinde.
Z představ, co by při nejhorším možném scénáři kde mohly dělat, se mi žaludek sevřel do neúprosných kleští.
Statečně jsem je zahnala spolu s nelibou hořkostí v ústech a raději se zaměřila na zaměstnání ztuhlých rukou, kterými jsem, aniž bych si to uvědomovala, pevně svírala okraj švédské bedny. Protáhla jsem si odumřelé prsty a promnula zbělelé kloubky, když jsem si všimla, že během mého výletu do minimálně galaktických výšin zmizela také Ino.
„Doprovodíš mě ke stolu s občerstvením, Sakuro? Zahlédla jsem tam něco, co připomínalo mísu s punčem,“ překvapila mě znenadání Legendární sanninka okázale ignorující přísně se tvářící černovlásku.
„Ano, ráda,“ odvětila jsem a hbitě vyskočila na nohy. U pochutin bylo pusto a prázdno, většina hostů totiž dováděla na parketu na nějakou známou píseň trhající hitparády, což mi vůbec nevadilo.
„Vlastně pro tebe mám dle mého celkem lukrativní nabídku,“ prozradila mi hlava Listové po nalití vrchovaté skleničky.
Polkla jsem ne zcela rozžvýkané sousto sýra, zakuckala se a s doprovodným sípáním se nadšeně zeptala: „M-misi?“
„Přesnější výraz je výzkum. Nabízím ti pozici hlavního badatele v Orochimarových záznamech, jež se nám podařilo odnést z jeho skrýše. Nechci to svěřit celému oddělení, na to jsou jeho poznámky příliš nebezpečné a… zrůdné, a sama na to při současné situaci nemám čas. Byla by to práce navíc, protože z nemocnice tě uvolnit nemůžu, nicméně jsem ochotná ti sem tam půjčit Shizune; až mi zase poleze krkem,“ doplnila se šibalským zamrkáním, čemuž jsem se musela upřímně zasmát. Tsunade-sama ji často označovala ´stíhačkou´nebo dokonce ´bachařkou´, ve skrytu duše si ale jejího loajálního přátelství velmi cenila.
„Než mi odpovíš, tak tě musím varovat, není to žádné čtení před spaním, převážnou část tvoří detailní zápisky z pokusů na lidech i zvířatech, takže pokud se na to ne-“
„Beru to,“ přerušila jsem ji neomaleně, ve skutečnosti to pro mě byla čest a z lékařského hlediska možný zdroj nových poznatků. Pro člověka orientujícího se v těchto sférách měly ty knihy cenu zlata.
„Orochimaru je sice zvrhlej magor, v medicíně a biologii se však dostal nejdál, co se komu kdy podařilo. Tím chci říct, že by se spousta věcí určitě dala použít i při ošetřování těžkých případů, nejen k ohyzdným mutacím a obdobným nechutnostem,“ vyhrkla jsem kvapně, doufaje, že nezaznamenala to urážlivé oslovení svého bývalého slizkého týmového kolegy.
„Přesně takového výsledku bych se zkoumáním jeho údajů chtěla dobrat,“ přitakala s cukajícími koutky spokojeně. Se záviděníhodnou grácií dopila pozůstatek barevného moku, načež mi vrazila prázdný pohárek.
„S jedním okem zavřeným by se toho dalo zkonzumovat větší množství, zkus to a bav se, já ještě potřebuji probrat jednu záležitost s Kakashim.“ S těmito slovy mě mateřsky poplácala po rameni a odpochodovala za našim dřívějším, maskovaným učitelem. Nedůvěřivě jsem pohlédla na nádobu, z níž si Pátá tak bodře dopřála, a zhnuseně jsem se oklepala.
Vážně o tom uvažuju?! To už jsem zapomněla, jak to posledně dopadlo?
S táhlým povzdechnutím jsem se pustila do zběžného poklízení roztahaného jídla na tácech a použitých talířků, když mě náhle zezadu kdosi vroucně objal kolem ramen a důvěrně se přitiskl. Poznala bych ho i nebýt toho intimního gesta, ta mužná vůně, změkčená aromem citrusové aviváže a směsí rámenového koření, se mi dávno vryla hluboko pod kůži. Položil si bradu do ohbí mého krku, takže jsme se přes pár pramenů růžových vlasů dotýkali tvářemi, což okamžitě rozproudilo líně si tekoucí krev v oběhu.
„Věnovala byste mi chvilku vašeho času, krásná slečno?“ zapředl kdesi u ucha, čímž v mžiku zapříčinil naježení kraťoučkých chloupků na zátylku.
„Přijde na to, co máš za lubem,“ zašeptala jsem s úsměvem, nechala úklid úklidem a umístila dlaně na zkřížené paže na mém hrudníku, spočívající naštěstí pro něho na bezpečném území.
„To, co jsem měl udělat hned na začátku, vypařit se. Ne, Sakuro-chan, chtěl bych tě někam vzít,“ řekl nezvykle vážně.
Přikývla jsem na souhlas, vsunula levačku do nabízené ruky a svolně Naruta podél zdi následovala k východu.
Jakmile jsem za námi zaklapla dveře, dychtivě se přitočil, uchopil můj obličej do známě, bezpečně hřejivých dlaní a na rty mi vtiskl jemný leč osobitým způsobem intenzivní polibek, jímž potvrdil, že jsem dnes učinila správný tah.
„Děkuju ti, Sakuro-chan… za všechno,“ vydechl, když si vemlouvavě opřel čelo o mé rozlehlé, „a omlouvám se za ten vpád Kiyone, opravdu jsem netušil, že se tady ukáže. Pořád nechápu, jak to mohla zjistit,“ podotkl a usilovně se nad tou záhadou zamyslel. Pravdou bylo, že mě by to též zajímalo.
„A neměl by ses tak vzácnému gratulantovi věnovat?“ nedokázala jsem si odepřít malé rýpnutí, ihned jsem se však za svůj dotčený tón zacítila zahanbeně. On za to přece nemohl!
„Ne. Vlastně jsem jí definitivně vysvětlil, že moje srdce je už pěknou řádku pátku zabrané jednou drsnou, tvrdohlavou a lehce labilní medičkou. Sladce žárlivou, mimochodem,“ uchechtl se měkce, přičemž mě laškovně ulíbl na nos.
„Oh… to jsi jí řekl?“ otázala jsem se zaraženě.
„Uh-um, možná jsem použil ještě agresivní a nevyzpytatelnou,“ dobíral si mě, za což si vykoledoval slabou herdu do břicha.
„Zapomeň na to, poprosil jsem Ino, aby se o ni postarala. Nás totiž čeká rodinná návštěva.“
Neměla jsem páru, co to znamená, dokud jsme se s propletenými prsty našich rukou nevymotali z rušného, kvůli obchodníkům balícím své stánky nelibě ostře osvětleného, středu vesnice, neprošli nově osázenou alejí a nezahnuli na svědomitě udržovaný palouk posázený náhrobky různého stáří i velikostí. Došlo mi, kam máme namířeno a v tu ránu se mě zmocnila nervozita.
Nevídaně pokorně jsem ťapala za Narutem, až jsme mezi těmi ztichlými kameny dokličkovali před hrob jeho rodičů. V bledém měsíčním svitu vypadal chladně a majestátně. Nasucho jsem polkla a vypustila vzduch, který jsem cestou nevědomky zadržovala, připadala jsem si neomluvitelně drze. Jak jsem se vůbec mohla opovážit zakoukat do někoho tak čistého, jako je Naruto?
„Mami, tati, tohle je Sakura, moje dívka,“ představil mě s upřímnou radostí, což ten otravný knedlík v dutině ústní ještě znásobilo.
„Táta tě viděl na bitevním poli, líbila ses mu. A vím, že i máma by si tě oblíbila, kdybyste se měly šanci poznat,“ sdělil mi otevřeně.
„Jak to můžeš vědět?“ kuňkla jsem přiškrceně, hledíc do země. Neurčitě pokrčil rameny.
„Prostě to vím. Setkal jsem se s ní jen letmo, přesto mi ji někdy povahově malinko připomínáš. Chtěla, abych byl šťastný, a to já jsem.“ Přistoupil na vzdálenost sotva půl metru a když jsem se k ničemu neměla, vtáhl mě do toho nejsrdečnějšího obětí, jaké jsem za necelých osmnáct let zažila. Právě včas, neboť se nezastavitelné slzy vehementně draly na povrch. Obemkla jsem Naruta pevně kolem pasu a následně mu zmáčenou tvář zabořila do bundy. Ano, typická já.
„Kromě toho jsi mi na pokraji vlastních sil zachránila život,“ poznamenal, jako by to byla nějaká speciální vlastnost vynášející mou maličkost do nebe, a ne přirozený instinkt.
„Ty to víš?“ zaštkala jsem plačtivě, vzhledem k zaujaté pozici i poněkud dunivě.
„Jo, Gaara mi to podrobně popsal,“ prozradil, zatímco si pohrával s konečky mých dnes s delikátní péčí upravovaných kadeří.
„Docela mě mrzí, že jsem byl mimo, a nemůžu si to vybavit… náš první polibek,“ dodal po chvíli odlehčeně.
Kousek jsem se odtáhla a užuž se ho chystala vyplísnit za zlehčování tak vypjatého momentu, naprosto jsem však ztratila nit, když se těmi skvostnými, pod třpytem hvězd zářícími tůňkami vpil do mých zastřených, hrachovitých kukadel.
Pohladil mě po skráních poznamenaných slanými, díky nepostřehnutelným částicím snášejícího se kosmického prachu do očí bijícími stezičkami, jež palci něžně setřel, a po snad desetiletí trvajícím elektrizujícím hypnotizování rtů se sklonil pro jeden z těch dechvyrážejících polibků.
Přes okolí, ne příliš vybízející k obdobným aktivitám, jsem se lačně přimáčkla k jeho vřelému tělu vždy spolehlivě odplavujícímu veškeré pochybnosti, v neprostupném sevření pěsti jsem stiskla volnou látku Narutovy mikiny a s vyzývavě pootevřenými ústy, zvoucími onen dráždivě bádavý jazyk na přátelský souboj o nadvládu, se oddala té jedinečné blaženosti.

„Oj, Naruto! Už jsem se obával, že se nezastavíš, když ses tu neukázal s Irukou na váš každoroční slavnostní oběd,“ zvolal zpoza pultu rozjásaně Teuchi, sotva se za námi zklidnila rozvlněná plenta restaurace.
„Děláš, jako bys mě neměl přečtenýho, staříku. Vždyť co by to bylo za narozeniny bez rámenu s tajnou přísadou?“ odvětil blonďák, potřásaje si s růžolícím mužem v letech dobrosrdečně rukou.
„Mistr Iruka dostal misi a nebyl si jistý, kdy se vrátí, tak jsem si sehnal jinýho hostitele,“ zavtipkoval a přitom se na mě roztomile zazubil.
„Ah, vítám vás, slečno Sakuro.“ K dobráckému pozdravu přidal ještě hluboký úklon, až se mu nebezpečně zahoupala kuchařská čepice napařená na šedivým chmýřím střídmě oseté hlavě.
„Nádherně to voní,“ pochválila jsem bublající cosi v omláceném hrnci, když jsem usedala na stoličku po Narutově pravici. Pobaveně jsem po něm zamžourala okem, seděl nahnutý dopředu, lokty se opíral o jídelní desku a namlsaně mezi prsty klapal připravenými hůlkami. Některé věci se prostě nikdy nezmění.
Vsázela jsem na poklidnou atmosféru Ichiraku, když jsem mu cestou ze hřbitova říkala, ať vybere naše příští útočiště. Ani jeden jsme totiž netoužili po návratu do bujaré tělocvičny. Koneckonců, zaplatit mu několik misek oblíbeného pokrmu je to nejmenší, co jsem pro něho v tak výjimečný den mohla udělat.
Během čekání na první porci jsme si povídali o dojmech z párty, Naruto líčil Teuchimu obdržený dar, výstřední kousky některých hostů a hlavně předcházející Konohamarovo mlžení.
Snažila jsem se chovat normálně, jenže můj týmový kolega seděl s rozkročenýma nohama, tudíž jsem se téměř permanentně třela holým stehnem o jeho koleno, což mě v nepravidelných intervalech na minutu či dvě vyřazovala z konverzace, také jsem nedokázala odolat kradmým pohledům, jimiž jsem ho příležitostně častovala. Nepatrně jsem znachověla, jakmile se naše oči střetly, a to se stalo mnohokrát; plus to zběsile bijící srdce, které mě doslova ohlušovalo…
Nejednou jsem postaršího majitele občerstvení přistihla, jak se na nás připitoměle, vědoucně uculuje a nadávala si za snadné rozptýlení.
Nechápu, čemu se divíš! Jen si přiznej, že bychom na tu tvářičku vydržely civět hodiny; je tak hezký, je jako Slunce vysvitnuvší po stech kilometrech bloudění v kruhu v hustém, temném hvozdu, přidala se vnitřní Sakura zapáleně.
„Vám nechutná, děvenko?“ vytrhl mě Teuchi starostlivě ze zasnění.
„Uh, co? Ne… teda jo! Já… takhle na noc moc nejím,“ vymluvila jsem se koktavě, skláněje zrudlý obličej do nitra nedotčené misky.
Ještěže tam kromě nás nikdo další nehodoval.
Jelikož se zavírací hodina neúprosně blížila a my nechtěli být starému pánovi na obtíž, zaplatila jsem za konzumaci, jak jsem prve slíbila, načež jsme se odebrali na toulku nyní vylidněnými ulicemi. S plnými žaludky jsme bezcílně bloumali obchodní čtvrtí, když jsem si mezi potemnělými výlohami všimla jedné neonovým nápisem hlásající ´otevřeno.´
„Počkej tady, skočím pro dezert,“ přikázala jsem Jinchuurikimu a nadšená z ponouknutého nápadu se rozeběhla do večerky.
Schovávaje zakoupený produkt za zády jsem mu bradou pokynula k lavičce před nedalekou knihovnou.
„Nevím, Sakuro-chan, jestli se do mě ještě něco vejde,“ zapochyboval, přičemž si rozvalený v podivném polosedě chlácholivě hladil břicho.
„Je to jen taková jednohubka,“ ujistila jsem ho po dosednutí na svou půlku. „Znovu všechno nejlepší k narozeninám, Naruto,“ řekla jsem měkce, vytáhla dva k sobě spojené vodové nanuky, za pomocí špejlí je opatrně oddělila a jeden mu s úsměvem podala. Uznávám, v takto chladnějším počasí to nebyla právě nejrozumnější volba, já k tomu však měla svůj důvod. Párkrát jsem si lízla a znepokojivě se na mladíka otočila, neboť jsem periferně zaregistrovala, že se svého ani nedotkl.
„Děje se něco, Naruto?“
„Em, ne… já jen… vždycky jsme takhle jedli nanuky se Zvrhlým poustevníkem,“ vypravil ze sebe pološeptem, zíraje bez mrknutí na pomaloučku tající pochoutku dřímající v pravé ruce.
„Vím, že se už daleko před branami Konohy viděl v horkých pramenech, stejně se se mnou ale po misi zdržel a rozdělil o tenhle zmrzlý kus ovocného sirupu. Chtěl mi tím dát najevo, že mám někoho blízkého… někoho, kdo se mnou rád dobrovolně stráví svůj drahocenný volný čas…“
Nejistě jsem se kousla do rtu, možná jsem to přehnala a měla tenhle rituál stvrzující silné pouto studenta a učitele nechat jenom jim.
„Já vím,“ pípla jsem zbědovaně a nešťastně se zadívala na paže složené v klíně.
Zakrátko jsem vedle sebe zaznamenala drobný pohyb, nato mi jemňounce zastrčil vlasy za ucho, čímž zaručeně upoutal pozornost, doposud se věnující struktuře sevřené dřevěné tyčky. Natočila jsem se k němu a v očekávání se zahleděla do těch rozkošných blankytných obláčků.
„Promiň, jsem pitomec. Pořád nemůžu přijít na to, čím jsem si zasloužil tolik štěstí,“ doznal se ohromeně. Patrně se dobral ke skrytému významu vyslaného skrze poselství mého činu. Než jsem mu druhou, tu pochvalnou část sdělení stačila jakkoli vyvrátit, obtočil mi paži kolem ramen a přitáhl do svého osobního prostoru. V legračně lísavém gestu mi nosem přejel po lícní kosti, kde po této pouti mající za následek kroucení prstů u nohou mimo naskočivší husí kůže zanechal i pěšinku složenou z miniaturních kapiček sraženého horkého dechu. Rozechvěle jsem do plic nasála řádnou zásobu vzduchu, se spalujícími plamínky na dně žaludku se naklonila tak, že jsme se rty téměř dotýkali a následně jsem pod taktem Narutových úst, majetnicky uzamykající ta má do stále těsnějšího spojení, opustila bezvýznamnou realitu.
Volnou ruku jsem mu vpletla do hebkých vlasů a naléhavě za ně zatáhla, abych blonďákovi k mé libosti upravila sklon hlavy a souběžně mohla koordinovat rytmus jazykového tanga.
V tu chvíli jsem si byla jistá, že mi naše vášnivé polibky jakživ nezevšední.
Bohužel jsme oba byli závislí na kyslíku, kterého se mi již nedostávalo, odtáhla jsem se tedy a s divoce se nadouvající hrudí doplňovala deficit, což u Naruta vyvolalo nespokojené zamručení.
Se zavřenýma očima si opětovně opřel čelo o mé, hluboce si povzdechl a přitom mi palcem zamilovaně přejížděl po kontuře spodní čelisti.
„Myslím, že máme asi po nanukách,“ podělila jsem se o náhlé prozření mysli.
„To nevadí, na tobě stejně chutnal mnohem líp,“ zalichotil ochraptěle, nad čímž jsem se potěšeně pousmála.
„Nepřipadá ti, že se chováme jako blázni?“ vyslovila jsem obavu nad tím, že nás tu mohl kdokoli vidět. Přebírající úlohu rozumnější části páru jsem se za účelem vychladnout narovnala, když jsem zjistila, že mám levou nohu přehozenou přes Narutovy, čehož jsem si v procesu vůbec nebyla vědoma. Rychle jsem se zvedla, sebrala mu nyní holou špejli a coby spořádaný občan ji s tou svou vyhodila do odpadkového koše.
Nerozhodně nad mým znepokojením pokrčil rameny, viditelně ho to nijak valně netrápilo, naopak, rošťácky se mu zablýsklo v očích. Energicky vyskočil na chodidla, ladně se přehoupl přes lavičku a bez varování mě čapnul kolem pasu, až jsem polekaně vykvikla.
„Já jsem stoprocentní blázen… ale do tebe,“ zavrněl a samozřejmě to musel stvrdit dlouhým, důkladným polibkem.
„Uvidíme se zítra? Odpadla mi hodina hokágování,“ mrkl na mě spiklenecky a trochu i nadějeplně.
„Nevím, nemůžu ti nic slíbit, mám trénink a pak službu v nemocnici,“ odpověděla jsem rozmrzele, stokrát radši bych strávila den v jeho společnosti.
„Aha… Měl jsem za to, že Tsunade-baachan zrušila všechny sjednaný schůzky,“ řekl se zadumaně staženým obočím.
„To jo, však já jsem domluvená se Sasukem-kun.“
„COŽE?!“
„No… Sasuke-kun mě učí odolávat genjutsu a větší mrštnosti, vždyť jsem ti to včera říkala,“ znejistěla jsem, když ruce položené na mých bocích citelně strnuly.
„Jo? A kdy?“
„Nejspíš zrovna, kdyžs mě ignoroval,“ vylítlo ze mě nespoutaně.
„Za to jsem se přece omluvil,“ opáčil s dotčeně našpulenou pusou, podobal se u toho malému dítěti, jehož nespravedlivě pokárali. Musela jsem se držet, abych nevybuchla smíchy.
„Mohla jsi o pomoc požádat mě,“ zamumlal, pokopávaje nohou do vyčnělého drnu.
„Pokud mě paměť nešálí, tak sis s genjutsu nepadl do noty už na akademii,“ upozornila jsem ho na nepopiratelný fakt mile. Ve skutečnosti mě jeho žárlivost těšila, zároveň jsem si však připadala podle a zrádcovsky.
„Naučil bych se to,“ vyvedl mě tím konstatováním z míry.
„Kvůli mně?“ podivila jsem se upřímně. Rázem bych si s chutí nafackovala, neboť jeho oddaný výraz mluvil za vše. Nepochybovala jsem, že by to neudělal. Bože, já přijdu do pekla, budu se tam na věčnosti smažit ve věčném Amaterasu a i to bude málo! Jak já jsem se nenáviděla!
„Nic v tom není. Opravdu, Naruto, jde jenom o vylepšení schopností,“ přesvědčovala jsem ho zarputile. Přistoupila jsem blíž, uchopila jeho povadlý obličej do dlaní, láskyplně ho palcem pohladila po vouskách a neodkladně se mu zahleděla do očí.
„Věříš mi, nebo ne?“ zašeptala jsem skrz stažené hrdlo.
„Jo,“ odpověděl nakonec. Úlevně jsem vzdychla, mírně se usmála a stylem vyhladovělého dravce si ho přitáhla k sobě.

Pokojem pro hosty se rozlehlo svižné zaklepání. Dívka, česající si před zrcadlem přírodní lokny samovolně se tvarující do symetrických prstýnků, odložila drahými kameny posázený kartáč a vznešenou chůzí se vypravila otevřít.
„Oh, ahoj. Tebe bych tu nečekala. Přišel ses rozloučit?“ otázala se, afektovaně si přitom prohrabávaje ofinu.
„Nemohl jsem usnout, tak jsem přemýšlel a dospěl k závěru, že ti dlužím krapet obsáhlejší vysvětlení, než jsem podal večer. Mám kvůli tomu menší výčitky svědomí,“ zaculil se provinile.
„To nemusíš, docela jsem se bavila.“
„Přesto bych si s tebou rád promluvil. Nevadilo by ti se kousek projít?“ nenechal se její chladností tak jednoduše odbýt.
„Dobře, ale nemám moc času, za hodinu pro mě přijede kočár,“ prohodila příkře. Nezlobila se na něho, to ne, jen se cítila ukřivděná, na odmítnutí nebyla zvyklá a ani s tím neměla v plánu začínat.
Přes útlá ramena si přehodila teplý plét, v tomhle období bývala rána nepříjemně vlezlá, načež Naruta stáčející se chodbou kage budovy následovala ke schodišti. Neřekl jí, kam si to štrádují, s rukama zabořenýma v kapsách kalhot vedle ní mlčky, vyrovnaně kráčel a nepřítomně si zuby žmoulal spodní ret.
„Tví přátelé jsou fajn,“ prolomila ticho smířlivě Kiyone. „Především Ino. Vyprávěla mi o týmu sedm a taky, že ta tvoje holka… Sakura, se k tobě dřív nechovala moc pěkně,“ přešla rovnou k tématu, které ji zajímalo nejvíc. Snažila se o běžný, konverzační tón, koutkem oka však obezřetně pozorovala mladíkovu reakci. K jejímu překvapení se upřímně zasmál.
„Na Ino je spolehnutí. Jo, je to pravda, nicméně musím podotknout, že jsem si o to většinou koledoval, byl jsem kapánek otravnej a neodbytnej a ona zblázněná do mýho úhlavního rivala, jehož jsem pořád provokoval,“ práskl na sebe s koutky od ucha k uchu, nad čímž si rusovláska nesouhlasně odfrkla.
„Neponižovalo tě to?“
„Ne. No… převážně ne. Spíš mě to pohánělo kupředu,“ dodal po delší odmlce.
„A teď? Chci říct, když tvé jméno něco znamená, jsi slavný a každý tě obdivuje. Není třeba ten typ, co letí na drsný hochy?“ nadhodila s přesvědčivým zapálením. Nechápala, jak někdo jako Naruto, se srdcem na dlani, může milovat osobu, která ho léta tak okázale přehlížela.
„Je vidět, že ji vůbec neznáš. Sakura-chan byla vlastně první, s kým jsem se skamarádil. Pojď, něco ti ukážu,“ řekl, chytil Kiyone za zápěstí a protáhl ji skrz živý plot do malého parku. Ať se rozhlížela sebevíc, nic přeborného kolem sebe neviděla.
„Tady, co stojíme, kdysi bylo pískoviště. Věděl jsem, že si sem děti chodí denně hrát, tak jsem utekl ze sirotčince, přísné vychovatelky mě totiž nikam nechtěly brát. Když jsem se dostal na místo, zjistil jsem, že bez vlastních pomůcek si hrad nepostavím; bohužel se nikdo neměl k tomu, aby mi půjčil aspoň hloupou lopatku, až na Sakuru-chan. Přicupitala ke mně, podala mi kyblíček, stydlivě sáhla na hlavu a roztomilým hláskem řekla, že mám srandovní vlasy,“ zavzpomínal se zjihlým výrazem ve tváři.
„Kolik ti bylo?“ V roli zabraného posluchače se s pažemi zkříženými na prsou opřela o napůl vyvrácený kmen.
„Tři,“odpověděl prostě.
„Em, z tohohle věku si obvykle lidi moc nepamatují,“ zpražila ho dcera lorda Daimyo pochybovačně.
„To vím. Myslím, že si ty vzpomínky dokážu vybavit díky Kuramovi,“ podělil se s ní o svou teorii zamyšleně.
„Co se stalo pak?“
„Přišla její mamka a se slovy´tenhle kluk je zlý, už se k němu nepřibližuj´ ji odtáhla pryč,“ pronesl se svěšenou hlavou bolestivě. Těžce obměkčitelná Kiyone se na blonďáka soucitně zahleděla, znenadání jí její problémy týkající se špatně padnoucích šatů, ulomeného nehtu či vyrašeného pupínku přišly neskutečně banální a dětinské.
„Víš, můj otec nebyl vždycky takový, změnil se, až když jsme zůstali sami, začal se neúnavně honit za mocí a postupně přicházel o zbytek své lidskosti,“ svěřila se mu. Neovládala to, v Narutovi bylo cosi, co ji vybízelo k otevřenosti, přímosti a hlavně čestnosti.
„Pasoval mě na svou loutku, neustále tlačil do něčeho, z čeho by mohl profitovat. Nesnášela jsem to, nýbrž tentokrát, když přišel s návrhem našeho sňatku a já tě lépe poznala, jsem nebyla proti. Návštěva Konohy ve mně vyvolala dojem, že provdání za příštího vůdce vesnice by mému marnivému životu konečně dodalo smysluplný směr,“ přiznala své niterní pohnutky váhavě. Nemínila ho citově vydírat, pouze na ni plnou silou dolehla ta zvláštní důvěrná atmosféra tetelící se ve vzduchu, ono vlídné cosi prostupující celou její vždy tak ostražitě obrněnou bytostí.
„To mi doopravdy lichotí, Kiyone. Vážně. A mrzí mě, jestli jsem ti dal jakoukoli planou naději, ale já… jsem rozhodnutý udělat pro společnou budoucnost se Sakurou-chan cokoli. Život bez ní si nedovedu představit,“ pravil drobet ostýchavě a pak se nejistě zakřenil. „Musíš si myslet, že jsem padlej na hlavu.“
„Nevěřila bych, že to kdy řeknu, leč chovat k někomu takové množství lásky je dar, tak si ho važ,“ poučila ho, načež se odlepila od stromu, vytáhla se na špičky a v přátelském duchu mu na tvář vtiskla polibek.
Dnes jí to dovolil.
„Sbohem, Naruto.“