Smyčky z reality
Vložil Mish, So, 2016-02-13 19:57 | Ninja už: 5317 dní, Příspěvků: 617
V noci, kdy víčka uzavřou průchod současnu,
ocitám se v nádherných paralelách. Přinášíš květinu.
Probouzí mě otázka, kdy zachce se mi zůstat ve snu.
Měla bych cítit stud, neli vinu.
V těch horších v zhoubné horečce skonáš,
sužují mě a nepouští mě, tak jako kazajková konstrukce z oceli.
ocitám se v nádherných paralelách. Přinášíš květinu.
Probouzí mě otázka, kdy zachce se mi zůstat ve snu.
Měla bych cítit stud, neli vinu.
V těch horších v zhoubné horečce skonáš,
sužují mě a nepouští mě, tak jako kazajková konstrukce z oceli.
A když z podsvětí ještě zazní: „Je skoro náš.“
Zachvacuje mě zoufalství. Připomíná se. Díky jádrům, jež rozseli
mně dobře známí otrokáři, Zveličenstvo a Panika.
Nekujnost té konstrukce zla
pramení v pravidlu, že žádné její jádro nezaniká,
většina mi pevně do vědomí zalezla.
Jsou jako vypadlé ostny, temně žhnoucí slunce,
barvou řezavě ozařují nemožnosti mých přání,
tak naivně rudou. A přesto. Stále chtěly by tak hořet mé svíce,
zapadají v prachu, prosby chrání.
Dříve vosk rozehřátý nadšeností,
ochladl vlivem pochyb. Jenže nemizí,
zůstává mou nejodolnější a nejcennější slabostí,
prosté svíce prosící o setkání s tvou přízní.
Zachvacuje mě zoufalství. Připomíná se. Díky jádrům, jež rozseli
mně dobře známí otrokáři, Zveličenstvo a Panika.
Nekujnost té konstrukce zla
pramení v pravidlu, že žádné její jádro nezaniká,
většina mi pevně do vědomí zalezla.
Jsou jako vypadlé ostny, temně žhnoucí slunce,
barvou řezavě ozařují nemožnosti mých přání,
tak naivně rudou. A přesto. Stále chtěly by tak hořet mé svíce,
zapadají v prachu, prosby chrání.
Dříve vosk rozehřátý nadšeností,
ochladl vlivem pochyb. Jenže nemizí,
zůstává mou nejodolnější a nejcennější slabostí,
prosté svíce prosící o setkání s tvou přízní.
Samy, bez ohně, nehoří.
Skoro zapomněla bych na palčivou bolest,
skláníš se nade mnou,
ať už jednou jedinkrát žiji pravdou nebo lest
zaplavila mysl mou žadonivou,
chci takhle ještě zůstat, i kdyby jen chvíli.
Blázním, já vím. Štěstí, že nevidíš mi do hlavy.
Říkáš si: Zase ta dcerka vůdce klanu, mdlí-li?
A pokud ne, tak kde jsou ty záplavy
rudého odstínu na obličeji?
Proč plete se tu, ta neschopnost sama!
Odpusť. Zůstala jsem ve všemi očekávaném obyčeji,
nezvládnu tě ochránit, jsem pořád jedna a ta samá.
Ruiny zbyly z našich domovů, tebou cloumá vztek,
můj směšný výstup odehrál poslední kapku,
provrtává mi duši vír výčitek.
Více tréninku,
méně výsmyků z reality,
které stejně vždy vedly pouze na začátek,
a neuvěznila bych sama sebe do nepropustné prázdné ulity…
Zklamání roztrhává hráz, unikají roky horkých slz, nevyplavují však zármutek.
skláníš se nade mnou,
ať už jednou jedinkrát žiji pravdou nebo lest
zaplavila mysl mou žadonivou,
chci takhle ještě zůstat, i kdyby jen chvíli.
Blázním, já vím. Štěstí, že nevidíš mi do hlavy.
Říkáš si: Zase ta dcerka vůdce klanu, mdlí-li?
A pokud ne, tak kde jsou ty záplavy
rudého odstínu na obličeji?
Proč plete se tu, ta neschopnost sama!
Odpusť. Zůstala jsem ve všemi očekávaném obyčeji,
nezvládnu tě ochránit, jsem pořád jedna a ta samá.
Ruiny zbyly z našich domovů, tebou cloumá vztek,
můj směšný výstup odehrál poslední kapku,
provrtává mi duši vír výčitek.
Více tréninku,
méně výsmyků z reality,
které stejně vždy vedly pouze na začátek,
a neuvěznila bych sama sebe do nepropustné prázdné ulity…
Zklamání roztrhává hráz, unikají roky horkých slz, nevyplavují však zármutek.
Sama, bez podpory jiných, překážím.
Kašlavý sivý, jentaktak útlý dech
doprovází mé vytřeštěné oči, rámuje je krev.
Bolest jako bouře probleskává ve všech úhlech.
Proč pro jejich cíl máš být mrtev?
Všechny mé můry, jejich nejsytější stíny, hrozí svou pravdou.
Nedokážu ani vstát, k ničemu jsou tyhle slzy po tváři.
„Uteč! Nedostanou, po čem prahnou.
Prosím, dost, démoní chakra tě přetváří.
Uteč! Postarám se o toho netvora,
bude to v pořádku.“
Chtěla bych říci, ale jako by závora
reality držela vše v nečitelném řádku.
Miluji tě, smím tohle říci?
Rozum mou žádost ve vteřině probodá.
Kéž bych alespoň směla dlaní šeptnout po tvé líci,
jenže činům tak sobeckým nepřísluší svoboda.
Doteky, květiny, hvězdy, slova lásky.
Facka. Zasloužila bych si obdobné probuzení dnes.
Čelo zbrázdí mi ponížení plné vrásky,
kéž pohltil by všechny srdce příznaky útes.
doprovází mé vytřeštěné oči, rámuje je krev.
Bolest jako bouře probleskává ve všech úhlech.
Proč pro jejich cíl máš být mrtev?
Všechny mé můry, jejich nejsytější stíny, hrozí svou pravdou.
Nedokážu ani vstát, k ničemu jsou tyhle slzy po tváři.
„Uteč! Nedostanou, po čem prahnou.
Prosím, dost, démoní chakra tě přetváří.
Uteč! Postarám se o toho netvora,
bude to v pořádku.“
Chtěla bych říci, ale jako by závora
reality držela vše v nečitelném řádku.
Miluji tě, smím tohle říci?
Rozum mou žádost ve vteřině probodá.
Kéž bych alespoň směla dlaní šeptnout po tvé líci,
jenže činům tak sobeckým nepřísluší svoboda.
Doteky, květiny, hvězdy, slova lásky.
Facka. Zasloužila bych si obdobné probuzení dnes.
Čelo zbrázdí mi ponížení plné vrásky,
kéž pohltil by všechny srdce příznaky útes.
Samy, beze smyslu, neznamenají nic.
Mhouřím, ztrácím pojem o čase, zmítám se otřesy,
dosluhující smysly ohlašují dění jen zkresleně.
Mázlé scenérie zřím přes slzami upletené závěsy,
ruce drtí v pevném sevření ruiny. Opět mně.
Kyuubiho chakra jako kouzlem mizí,
uklidňující výchylka z temného scénáře,
přivírám oči, umocňuji ji vlídnou vizí.
Vzápětí přibíhá kdosi, rozpoznávám lékaře.
Postarám se o sebe, zachraň jeho.
Čelil už bolesti víc než dost.
Nemusíš mě zachránit, Sakuro. Hlavně jeho.
Chci ukázat jí správný směr, jenže okřikne mě její zlost,
a tak se podřídím, nevzpírám se. Obratně celí moje rány.
Ale kam zmizel Naruto? Ihned čelím řadě přesných úderů
od připomínek nočních můr. Leží a kolem už číhají vrány.
Ostré pálení rázem škrábe mi oči, zoufalý sten vyderu.
„Hinata-san, ššš, už to je vše.“
V jejím hlase třepotá se nejistoty náznak,
její chakra i hlas se stáhne. Usměje se plaše.
Ale ta bolest proniká z jiných ran. Prosím, ať je vše jinak.
dosluhující smysly ohlašují dění jen zkresleně.
Mázlé scenérie zřím přes slzami upletené závěsy,
ruce drtí v pevném sevření ruiny. Opět mně.
Kyuubiho chakra jako kouzlem mizí,
uklidňující výchylka z temného scénáře,
přivírám oči, umocňuji ji vlídnou vizí.
Vzápětí přibíhá kdosi, rozpoznávám lékaře.
Postarám se o sebe, zachraň jeho.
Čelil už bolesti víc než dost.
Nemusíš mě zachránit, Sakuro. Hlavně jeho.
Chci ukázat jí správný směr, jenže okřikne mě její zlost,
a tak se podřídím, nevzpírám se. Obratně celí moje rány.
Ale kam zmizel Naruto? Ihned čelím řadě přesných úderů
od připomínek nočních můr. Leží a kolem už číhají vrány.
Ostré pálení rázem škrábe mi oči, zoufalý sten vyderu.
„Hinata-san, ššš, už to je vše.“
V jejím hlase třepotá se nejistoty náznak,
její chakra i hlas se stáhne. Usměje se plaše.
Ale ta bolest proniká z jiných ran. Prosím, ať je vše jinak.
Sám, bez života, nemůžeš být dřív než já.
Kličkuju davem, rozhlížím se, kde jsi Naruto?!
Spousta údivu a oddechu kolem panuje právě,
mluví se o oživení, vítězství. Já zmatkem nazvu to.
Nikdo neví, zda jsi v pořádku, mluví jen o tvé slávě.
Kéž bych tě mohla přikrýt bezpečím,
zahrnout tím, co si skutečně zasloužíš.
Za tvoje štěstí se čímkoliv odvděčím.
Čekání mých proseb se očividně už dál neprodlouží.
Najednou stojím realitě tváří v tvář,
jak vidno, dokážeš se o sebe postarat sám,
šeptáš jí slova dojetí v objetí.
A já si s oddechem říkám, že obyčejný lhář
jsou všechny ty můry a nepodstatný klam
jsou všechny ty sny držící mě v zajetí.
A jestli mi na něčem skutečně záleží, jsi to ty.
Ne na tom s kým.
Ne na tom proč.
Ne na tom kde.
Nemusíš být mým. . . .
Jen, prosím, po štěstí teď skoč,
drží tě v náruči právě zde.
Snad časem zmizí všechny tvé rány,
především ty, které nejsou vidět.
Spousta údivu a oddechu kolem panuje právě,
mluví se o oživení, vítězství. Já zmatkem nazvu to.
Nikdo neví, zda jsi v pořádku, mluví jen o tvé slávě.
Kéž bych tě mohla přikrýt bezpečím,
zahrnout tím, co si skutečně zasloužíš.
Za tvoje štěstí se čímkoliv odvděčím.
Čekání mých proseb se očividně už dál neprodlouží.
Najednou stojím realitě tváří v tvář,
jak vidno, dokážeš se o sebe postarat sám,
šeptáš jí slova dojetí v objetí.
A já si s oddechem říkám, že obyčejný lhář
jsou všechny ty můry a nepodstatný klam
jsou všechny ty sny držící mě v zajetí.
A jestli mi na něčem skutečně záleží, jsi to ty.
Ne na tom s kým.
Ne na tom proč.
Ne na tom kde.
Nemusíš být mým. . . .
Jen, prosím, po štěstí teď skoč,
drží tě v náruči právě zde.
Snad časem zmizí všechny tvé rány,
především ty, které nejsou vidět.
Naděje, že budeš v bezpečí, mi dává pocit jistoty.
Poznámky:
Po delší době nějaká ta poezie 
,
sice trochu osobnější, ale doufám, že jste v tom tu situaci z Naruta našli (útok Peina, návrat Naruta po promluvě s Nagatem).
Kdyby neexistovalo automatické ukládání ve Wordu, tak už by tahle básnička ani neexistovala. Napsala jsem ji 11. ledna a následující den po přečtení v neutrální, nezaujaté náladě jsem si uvědomila, že to není zrovna dobré... Není to dobré. Takový milionkrát zpracovaný kýč. 
Ale upřímně řečeno ji mám vlastně ráda, vyjádřila jsem v ní přesně to, co jsem chtěla vyjádřit, jen ten způsob podání mě mrzí, šlo to zpracovat X-krát lépe. Jenže i na mě, nevelkého fandu Valentýna, zapůsobila atmoška, a tak se nezlobte a mé velké díky patří těm, co tomu věnovali čas a přečetli si to.
Rady vítány.
(3 hlasů)
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
