Romantika
Na druhý den vstal velmi brzy. Venku vycházelo slunce, ptáci začínali zpívat. Výhled ze střechy domu ho velmi uklidňoval, potřeboval ze sebe vyhnat stres z dnešního souboje. Ani on sám nevěděl, proč z toho byl tak vynervovaný. Bylo to tím, že naposledy, co spolu bojovali to bylo na život a na smrt? Nebo snad tím, že se bál, že jeho protivník až příliš zesílil a on nebude schopný mu čelit? Všechny tyhle otázky chtěl zahnat, a proto se uvolnil, zavřel oči a nechal se ovívat jemným letním vánkem.
Šestadvacátý díl - Život je jedna velká aréna
S nataženýma, v oblasti kotníků překříženýma nohama a rukama pohodlně založenýma zezadu za hlavou jsem se rytmicky pohupovala v slabým skučením protestujícím křesle a zasněně civěla do stropu pracovny.
Karin kráčala za Sakurou. Aj keď jej tá osoba nesedela, musela vedieť, čo sa stalo. Výhoda pátrajúceho ninju je tá, že sa mohla Sakura všemožne snažiť a ukrývať sa. Pred Karin, to sotva. Sakura zdvihla zrak sediac v klbku, opretá o strom.
„Vieš, kto som? Tak prečo sa predo mnou schovávaš? Vieš, že to nemá žiaden zmysel,“ karhala ju Karin.
„Tak čo chceš?“
Do pokoje růžovlasé dívky se přes žaluzie prodírají sluneční paprsky.Zatracené slunce, to si už nemůžu dopřát ještě malou chvilku spánku?! Pomyslela si. Potom se podívala na budík. Hmmm... stejně je za chvíli sedm hodin, řekla si v duchu a šla se obléct.
„Mami, jdu do školy!" křikne a zavře za sebou dveře.
Ve škole
„Ahooj, Sakura-chan!" křikne na Sakuru blonďák. V tu chvíli se otočí černovlasý kluk ke dveřím od třídy a vidí tam Sakuru oblečenou ve školní uniformě.
„Ale, ale!" povzdychol si Orochimaru, keď zbadal trojicu týmu z Konohy prechádzať sa po jeho úkryte. „Začína to byť celkom zábavné! Žeby sa môj úkryt stal obľúbenou dovolenkovou destináciou Konohy? Čo tu robíte?!"
„Hľadáme Sasukeho Uchihu," zasmial sa.
„Čo budem mať z toho, keď vám to poviem?" Sakura sa chcela zo zatuchnutých, špinavých chodieb dostať čo najskôr preč.
28. březen.
Jaro se probudilo a zima se musela smířit s tím, že skončil čas její vlády.
Ptáčci zpěváčci se vrátili do Listové a ohlašovali svým cvrlikáním nadcházející příchod jara.
Květiny rozkvétaly, aby se konečně mohly po dlouhé zimě dotknout prvních hřejivých slunečních paprsků, na které se dlouho těšily.
Zvířata v lesích všude kolem Konohy se probouzela ze zimního spánku a radostným řevem, mručením, pískáním, mlaskáním, kvílením a chrochtáním vítala jaro v celé jeho nádheře a kráse.
Byl krásný, sluneční, letní den. Ulice Konohy byly plné lidí a všude panoval klid a pohodlí. Radost se přenášela z jedné osoby na druhou. Děti se zmrzlinami v ruce skotačily a hrály na honěnou. Všechno se zdálo být dokonalé. Mírumilovné. Dokonce i shinobi si dopřávali menší letní prázdniny bez misí. Jenže i ty nejhezčí chvíle mohou jednou skončit.
7.
Stála opřená o zábradlí a koukala na, teď už prázdnou, halu, kde se konala druhá část druhého úkolu. Ten její trouba to kupodivu všechno přežil, ale ten druhý trouba jí dělal trochu starosti. Skoro celou tuhle show prošvihla, protože se probrala teprve před pár hodinami. Poslední dobou je v bezvědomí nějak často. Ironicky se uchechtla a promnula si bolavý krk. Celá tahle situace jí byla nepříjemná, protože slíbila Anko, že bude mlčet. Prý je situace pod kontrolou a ona to zvládne. Nesmí způsobit paniku. Celé to smrdělo, ale mlčela.
Sasuke kráčal po osvetlených zatuchnutých chodbách úkrytu Orochimara. Poznal každý kút jeho skrýše. Dorazil ku veľkým dverám do laboratória pomerne rýchlo. Prekvapil ho známy ženský hlás za ním.
„Sasuke-kun, ty jeden blázonko, chýbala som ti? Prišiel si za mnou?“ vrhla sa na jeho hruď a aj keď sa jej pokúšal striasť, držala sa ako kliešť.
„Karin, pusť ...“ prísne jej zdôrazňoval.
„Ja som to vedela, vedela!“ Sasuke vždy vedel, že je šialená, ale ako sa dostať z tejto trápnej situácie?
[i] Slyším ji neustále, ve žhavém letním dni a ještě žhavější letní noci.
Neutichá, i když se o to snažím.
Straší mě v nočních můrách.
Během dne se mi vkrádá do hlavy.
Snažím se ji zahnat, ale ona se stále vrací, den ode dne je to horší. Jsem tak zoufalý. Začalo to třináctého července v pátek a další dny se to jen stupňovalo dnes je patnáctého, hodina před půlnocí a ta melodie mě dohání k šílenství. Ta tklivá melodie, co dávnou minulost mi připomíná a spolu s ní tu, jež na flétnu magicky uměla hrát.
„Naruto, tak hovor, kde je?“
„Dal som mu slovo, nemôžem ti to povedať,“ krčil sa za kancelárskym stolom v Hokage pracovni. Vedel, že sa Sakura vie pekne naštvať a je celkom reálne, že by jej hnev rozdýchaval dlho na nemocničnom lôžku.
„Varujem ťa, ak mi to nepovieš, spravím z teba šalát!“ vyhrážala sa. Naruto len nervózne prehltol.
„A je to tu...“ v duchu sa modlil.
Otvorili sa dvere: „Sakura!“ vošiel dnu strieborno-vlasý Kakashi.
„Kakashi-sensei, idete ako na zavolanie,“ modlikal Naruto.
Řev v okolí se konečně uklidňoval. Účastníci chuuninské zkoušky se konečně dostali tam, kam potřebovali, a dokonce i jeho studenti zapadli do třídy. Potěšilo ho, že se jeho kolegy nenechali zmást, i když Naruto se z toho škrábe na hlavě ještě teď.
Kakashi se opřel o zavřené dveře a naslouchal dění uvnitř místnosti. Tým sedm na sebe opět strhl pozornost, ale to i ostatní genini. Všichni byli v místnosti narvané staršími a zkušenějšími ninji a oni opět dělají strašný kravál. Konoha měla opět velkolepé antré a musel se usmát, když si vzpomněl na svou chuuninskou zkoušku. Byl tam nejmladší a ostatní mu řekli, že si nejspíš spletl budovu, že školka je vedle. Smáli se do té doby, než při zkoušce jednoho z nich málem přizabil.
Pětadvacátý díl - Kouzlo okamžiku
„Páni, jakživ bych neřekla, že se nám za tak krátkou dobu podaří shromáždit tolik cen,“ vydechla nevěřícně Shizune, zapisuje svědomitě jednotlivé položky již na třetí list papíru.
„Nezbývá mi, než souhlasit. Skvělá práce, Ino,“ pochválila jmenovanou Hokage, jež seděla pohodlně opřená na polstrované lavici vedle své dlouholeté asistentky a labužnicky usrkávala saké z malého, keramického šálku.
5.
Vešel do pokoje a pohlédl na postel, kde měl položené černé kalhoty a kimono. Zhluboka se nadechl a měl pocit, jakoby to bylo to poslední, do čeho se oblékne. Po dnešku bude po všem.
4.
Nějaký šramot ji donutil zvednout hlavu od knihy, kterou si půjčila od Kurenai. Naštěstí její vkus nebyl až tak děsivý jako ten Kakashiho, i když on neměl tušení, že si knihu půjčila. A věděla, že mu to jednou velmi netaktně dá vědět – zasmála se. Tentokrát četla o nějakých vraždách a vyšetřování a hlavní hrdina teď dostával docela do těla, takže vyrušení nesla dost nelibě.
Na jejím okenním parapetu seděl malý pes s ninja čelenkou kolem hlavy. Zamračeně si ho změřila pohledem a snažila se zjistit, jak se tam vůbec dostal.
Jsi v dálce a jsi ztracený
a víc o tobě nevím,
jen v srdci svém tě miluji
z té lásky se snad zjevím.
Myslím na tě před spaním
a myslím na tě ráno.
Vidět tě však v realitě,
to mi není dáno.
Vím, že tohle nemá smysl,
vím, že je to marné...
Opakuji si
to už
snad posté
3.
Protřela si obličej a pokusila se neusnout. Kdyby měla kapsy, tak si tam teď vrazí obě ruce a trucovitě nakopne plechovku, která se válí v její cestě. Cítila se úplně vycucaně, jakoby týdny nespala. Jen okrajově vnímala okolí, jak se ploužila vesnicí. Šla jako tělo bez duše a ani si nevšimla, že už je skoro mimo vesnici. Dostala se na větší travnaté prostranství.
„Hej, Mazuki!“ probralo jí to a tak zvedla hlavu a rozhlédla se. Ústa se jí roztáhla v širokém úsměvu. Potěšilo ji, že jej vidí a setřepala ze sebe poslední zbytky únavy.
2.
Nikdy se nedostala do tak velké vesnice a to hlavně proto, že do nich vpouštěli jen málokoho, a když člověk nezná své jméno, bydliště a nemůže se prokázat tím, že má ve vesnici nějaké přátelé nebo příbuzné, je nemožné se dostat dovnitř. Její nálada okamžitě vyletěla vzhůru. Po ulicích šlo tolik lidí, někteří spěchali za svým cílem, ale jiní se zastavovali a mluvili s ostatními.
Konečně zastavili. Musel uznat, že už toho měl docela plné zuby, takže když jeho studenti začali škemrat o zastávku v blízké vesnici, ani moc neprotestoval. Někam se posadí, sednou si a snad se i najedí. Nejlepší na tom bude, že konečně zmlknou. Tedy hlavně jeden z nich. Nechápal, jak dokáže pořád tolik mlít pantem.
