Ne každý smí začít znovu 10 - Pak jsem asi hlupák

Posadil se do stínu na jednu z mála střech, které teď po poledni nebyly rozpálené. Bylo mu jasné, že je to špatný nápad, pochopil, že není vítán, ale musel to udělat, protože věděl, že není dobré nechávat rány otevřené a tahle byla zatraceně rozšklebená. A přitom to nebyl ani týden, kdy byl schopen uvěřit tomu, že je možné mít prostou radost ze života, usmát se nad hloupými okamžiky a nechat se unášet falešným štěstím. Konečně docenil, jak moc falešné opravdu bylo.
Netrvalo dlouho a zahlédl to, kvůli čemu se sem obtěžoval. Zahlédl ji, Kaishi. Hořce se pousmál nad absurditou přezdívky, jež si zvolila. Začátek... Ne, byl to konec a je načase, aby si to vtloukl do hlavy. Přicházela k bráně spolu s malou skupinkou písečných ninjů, jenž se zdržovali ve vesnici kvůli chuuninským zkouškám. Zrzavý dlouhán s novou vestou rázoval ve předu, dva jeho méně úspěšní kamarádi cupitali za ním a Kaishi a manželem po boku skvadru uzavírala. Došli až na hraniční čáru, kde prohodili pár slov s hlídkou, a pak se vydali na dalekou cestu k domovu. Kakashi se ani nehnul. Nepřišel se rozloučit. Ona o to nestála. Uběhlo pět dní od jejich posledního rozhovoru v jeho bytě a za tu dobu se ji pokusil několikrát kontaktovat. Pro něj to neskončilo, ne takhle náhle, tak podivně. Ale Kaishi se mu důsledně vyhýbala. Vyškrtla ho ze svého života tak snadno. Nedokázal to pochopit a proto dnes musel přijít. A i když ho každý její krok, který vedl z Konohy, fyzicky bolel, bylo nutné vidět, jak odchází. Musel přihlížet skutečnému konci.
„Kakashi.“
Lekl se. Byl tak zabraný do sledování odcházející ženy, že si ani neuvědomil, kdo se k němu přikradl.
„Jiraiya-sama?“ Chtěl vstát, ale muž mu položil ruku na rameno a naopak si přisedl k němu. Oba mlčeli. Siluety v dálce už pomalu pozbývaly svých kontur, ale přesto zůstali nehnutě sedět, dokud starší z nich neprolomil tíživou hradbu ticha.
„Chceš si promluvit?“ zeptal se pomalu a dál upínal zrak do dálky
„Ne,“ byl možná trochu neuctivý, ale mluvila za něj frustrace.
„Nemyslím si.“ smutně se pousmál.
„Věděl to, že?“ vyhrkl ze sebe nakonec Kakashi a silou vůle se snažil nezatnout ruce v pěst.
„Co myslíš?“
„Třetí. Věděl, že je matkou,“ otočil se na něj.
„Ano,“ připustil neochotně. „Lékařská vyšetření, která absolvovala v nemocnici, prokázala, že v minulosti rodila.“
„Proč si to ale nechal pro sebe?“
„Jistě Třetího znáš, měl svou teorii, co se jí stalo a proto doufal, že by si na tuto skutečnost mohla nějak vzpomenout sama. Koneckonců její noční můra...“
„On chápal, co znamená.“ Připadal si jako pitomec.
Souhlasně pokýval hlavou: „Myslel si, že pokud ji nějak popostrčí, připomene jí, jaké to je být matkou...“
„Školka,“ opřel si čelo o dlaň, „proto jí přidělil tuhle práci.“
„Nicméně Konohamaru v ní příliš mateřského instinktu neprobudil,“ krátce se zasmál.
„Jakou měl teorii?“ zcela ignoroval sanninovu nevhodnou poznámku.
Jiraiya se zadíval na čisté nebe a dal si na čas, než odpověděl: „Kakashi, slyšel jsi někdy o klanu Takari?“
„Nemyslím si, ne, poprvé jsem tohle její jméno slyšel až teď.“
„Není to její pravé jméno.“
„Jak to myslíte?“ Měl pocit, že ho každou chvíli musí rozbolet hlava.
„Klan Takari ze Skryté Písečné není tvořen rodinou, tedy zpravidla ne. V útlém věku jsou do něj vybíráni sirotci s nadáním pro ovládání chakry. Je to velmi ucelená komunita a dalo by se tak o nich hovořit jako o rodině, ale spíše je to sekta.“
„Co tím chcete říct?“
„Dělají pro Písečnou tu nejšpinavější práci. Jsou to asashini, zvědové. Existují teorie, že někteří členové tohoto klanu roky žijí v jiných vesnicích, sbírají podklady a vyčkávají.“
„Spící agenti... Proto ji ten chlap tak dlouho jenom sledoval,“ zaťal ruce v pěst.
„Bez pochyby byl obezřetný. Kdyby ztrátu paměti jen hrála, aby se sem vetřela, ohrozil by její krytí.“
„Takže Třetí si myslí, že tu amnézii předstírala? To je nesmysl!“
„Amnézie byla skutečná,“ ujistil ho věcně.
„Tak o co tedy jde?“
„Říkal jsem, že vybírají děti s velkým nadáním pro ovládání chakry, má to svůj důvod. Práce, jakou vykonávají, by byla ztracena, kdyby bylo možné je vyslechnout a zkušený pátrací ninja si najde cestu, jak dostat informace. Oni se cvičí v tom, jak informace za každou cenu uzamknout a nikoho k nim nepustit, dokonce ani v bezvědomí.“
„To je nemožné.“
„Chce to neuvěřitelně jemné a přesné ovládání chakry a potom to čistě teoreticky možné je.“
Kakashi si vzpomněl, jak Kaishi vybalancovávala špejle od dango při souboji s Gaiem, kdy i za použití Sharinganu měl co dělat, aby tok její chakry proudící ve dřívkách odhalil.
„Připusťme, že to teoreticky jde, ale schovají tak vzpomínky i sami před sebou a trvale? Tvrdíte, že o její amnézii nebylo pochyb,“ snažil se zůstat klidný, ale nešlo mu to tak dokonale, jak by si přál.
„Ne a i když je um klanu Takari jistě impozantní, v minulosti se našla hrstka neobyčejně nadaných pátračů, kteří dokázali jejich chakru narušit a dostat se k nějakým informacím. Proto začali vyvíjet tu techniku.“
„Jakou techniku?“
„Myšlenkový ráz.“
„Nikdy jsem neslyšel...“
„Tato technika má během výslechu smazat člověka, který člena klanu Takari skenuje.“
„Smazat?“ zamračil se.
„Pokud se pátrač napojí na Takari, ten by měl být schopen nahustit velké množství své chakry do miniaturní kuličky a tu potom vyslat jako chakrový pulz nazpět do jeho mozku a vymazat mu tak paměť, odstranit základní charakterové rysy, vše co danou osobu utváří. Trvale a nezvratně. Jedná se ale o kinjutsu, které bylo již před lety přísně zakázáno.“
„Proč?“
„Protože nakonec se chakrový pulz vrátí odkud přišel.“
„A smaže i Takari,“ odtušil pochmurně.
„Ano, nicméně záleží v jaké síle. Může mu poškodit paměť jen nepatrně ale i fatálně. Byly dokonce případy, kdy se nepoškodilo jen paměťové centrum a uživatelé této techniky doslova zešíleli, jiní zemřeli, protože necílený chakrový pulz jim prakticky uvařil mozek na kaši.“
„A ta jizva?“ vrtalo Kakashimu hlavou.
„To je zajímavá otázka,“ opět se zahleděl na oblohu, jako by tam snad mohl vyčíst odpověď, „můžu se jen domnívat, že z posledních sil se pokusila pulzu zbavit. Zdá se to ale nemožné. Pokud se jí to skutečně podařilo, tak musí být opravdu...“
„Dobrá,“ dokončil za něj větu. Klidně by se vsadil, že se tak opravdu stalo.
„Ano, zdá se, že mohla být jednou z nejlepších současných Takari. Konečně, jejího tréninku se ujal sám jejich vůdce.“ Významně se zahleděl do dálky a Kakashi pochopil. Ten chlap, ten, který mu ji odvedl, tak to on stál v čele oné sekty. Zajímalo by ho, jestli i oni dostávají všeobecně zažité hierarchii, pak by v čele klanu jednou mohla stanout jejich dcera. Vlastně ne, nezajímalo ho to.
„Jak to všechno víte, Jiraiya-sama?“ Rozčilovalo ho, že se to musí dozvídat od něj, že mu sama neřekla, kým ten chlap je a kým je vlastně ona sama. Nedůvěřovala mu? Nestál jí za vysvětlení? Stal se pro ni jen zábavnou výplní času, než ji manžel konečně našel?
„Některé informace se k nám dostaly z různých zdrojů už poměrně dávno a některé nám pověděl sám při výslechu.“
„Co, prosím?“ nechápal, vždyť celou tu dobu mu sám líčí, že jejich výslech je zhola nemožný.
„Takari se stala oficiální členkou Konohy, pokud si ji chtěl odvést, musel přece prokázat svou a její totožnost. Navíc bylo nutné dokázat, že nešlo o špionážní infiltraci. Sám si nepřál mezinárodní incident a proto nám za jistou výměnu poměrně ochotně poskytl několik chybějících dílků skládačky.“
„Za ni? To ona byla ta výměna?“ vyslovil se špatně skrývanou nadějí v hlase.
„Ne, umožnili jsme jim setkání s nukeninem, kterého už několik měsíců držíme pod zámkem.“
„Jim?“ opakoval pomalu.
„Byla to především ona, kdo trval na tom setkání a on byl ochotný vyměnit ho za několik povrchových informací.“
„O kom to mluvíte? Kdo je to?“
„Yamanaka Ikedo. Zběh, na kterého naše jednotky narazily v lese chvíli potom, co ty jsi objevil ji.“
„Ten manipulátor?“ Vzpomněl si na fotku zjizveného blonďáka s povýšeneckým výrazem v bingo knize. „To byla její oběť?“
„Ano. Na něj použila Myšlenkový ráz. Smazala ho úplně, už nikdy nebude schopen vrátit se do života.“
„Proč šla zrovna po něm? Měl snad něco společného s pieriskými pilulkami?“
Jiraiya se nevesele pousmál.
„To on je tady v posledních měsících rozšiřoval. Víš, že ty pilulky jsou vysoce návykové a těžce toxické a málokdo je tedy tak hloupý nebo slabý, že by s nimi začal dobrovolně.“
„On svým jutsu zmanipuloval chudáky, aby podlehli těm zpropadeným pilulkám?“
„Bohužel.“ Zatvářil se štítivě. „Teď už budu vařit z vody, ale jsem přesvědčen, že v jejím útoku na něj bylo něco osobního. Jsem si téměř jistý, že zmanipulovat a dohnal k smrti i někoho jí blízkého.“
„Celé je to hloupost!“ Nic mu nedávalo smysl, celá tahle šílená teorie, celá představa že ona, jeho Kaishi, je členkou tajných jednotek určených na tu nejšpinavější práci. To je absurdní! Tomu má vážně uvěřit? Ale pak mu vytanula na mysl věta, která ho už kdysi jednou znepokojila, věta jíž dala najevo, že si chce vytrénovat zabijácký instinkt. Může se tomu bránit jak chce, může se snažit idealizovat si ji a vidět ji skrz poslední střípky roztříštěných růžových brýlí, ale na pravdě nic nezmění. Pravda. Jeho beznaděj se začala mísit se spravedlivým hněvem. Připadal si jako pitomec.
„Třetí tušil, ne, on věděl, že je špionka dost možná i asashinka!“ vysoukal ze sebe rozhořčeně „Navíc měl pod zámkem její oběť a nic neudělal? Nechal ji tu volně běhat? To chtěl nalákat jeho? A pak je klidně nechá odejít?“ chrlil jedno nepřímé obvinění za druhým.
„Kakashi, Třetí měl mnoho domněnek a žádnou jistotu. Udělal, jak nejlépe uznal za vhodné.“
„Tak že nechal vražedkyni hlídat děti?“
„Byla neškodná, napůl smazaná a pod tvým vlivem. Navíc Suzeme je velice schopný jounin,“ chlácholil ho.
„Ta vychovatelka?“ ujelo mu udiveně. Vždyť ta bábina působí tak neuvěřitelně křehkým dojmem, že by měl strach v její přítomnosti i kýchnout.
„Ano, její poutací jutsu jsou na neobyčejné úrovni. Prakticky není možné se z nich dostat. A měla ji pod neustálým dohledem, i když to tak nemělo vypadat.“
„To jste ji testovali?“
„Jistě, Třetí by neohrozil děti, nehledě na to, že měla na starosti i jeho vnuka.“ Znovu se odmlčeli. Jiraiya zřejmě vyčerpal informace nebo alespoň ty, o které byl ochotný se podělit a Kakashi se snažil vnitřně srovnat s tím, jak bláhový tupec vlastně byl. Vytáčelo ho, že Třetí počítal i s tím, že byla pod jeho vlivem. Bral ho snad jako jejího hlídacího psa? Nikdo mu, sakra, neřekl, že to měla být mise! To by se nebyl obtěžoval citově se angažovat!
„Nechápu, proč mi to všechno vysvětlujete.“ procedil nakonec skrz zuby. „Proč teď? Proč vůbec...“
„Vlastně jsem nechtěl. Přišel jsem z jiného důvodu.“ smutně se na něj usmál. „Jsem tu kvůli tvému pohledu.“
„Mému pohledu?“ změna tématu ho zarazila.
„Už jsem takový viděl. Prázdný pohled plný potlačovaného vzteku a beznaděje, kde se v koutku krčí kapka zbytečné naděje.“
„O tom nic nevím,“ smetl ten nesmysl ze stolu.
„Kakashi, byla to zábava, jistě, ale je to pryč. Otoč list a zapomeň.“
Má zapomenout? Přijmout, že se jen dobře pobavil? Ne, to nebyla zábava, kdyby ano, jak by se teď mohl cítit tak mizerně? Tak podvedeně a zrazeně? Má zapomenout...
Jiraiya si pochmurně prohlížel výraz jeho tváře, jenž byl každou vteřinou chladnější a zatvrzelejší.
„Zamilovat se do jediné ženy, je největší hloupost, jakou chlap může udělat.“
„Pak jsem asi hlupák,“ ujelo mu bez přemýšlení, ale vlastně tím vyslovil pravdu. Skutečně se tak cítil.
„Po světě chodí mnoho hlupáků, nebuď jedním z nich i ty. Máš jen jedno srdce, Kakashi, čekal bych, že ho budeš bránit lépe. Protože když jsi tak bláhový a dáš ho ženě, tak ta ho sežvýká a už ti ho nikdy nevrátí.“
„Vlastní zkušenost?“ neudržel se.
Sannin neodpověděl, jen sáhl za záda a vytáhl drobnou knihu v oranžových deskách. Chvíli ji potěžkal v rukách a pak mu ji beze slova podával.
„Icha Icha?“ přečetl titulek bez zájmu.
„To jsou mé zkušenosti. Jediné zkušenosti, které dávají smysl. Myslím, že by mohly dát smysl i tobě.“ Lehce ho poplácal po rameni a zmizel.
Kakashi převracel dárek v dlaních. Kniha. Motivační? Doufal že ne. Neměl náladu číst rádoby dobře míněné rady plné vševědoucí arogance. I kdyby třeba psané živoucí legendou. Kniha. Nedokázal si představit, jak by ho zrovna ta mohla zbavit vnitřního běsu, který ho cupoval na kousky. Zavrtěl hlavou, neměl chuť číst, ne, když mu dělalo problém odtrhnout oči od horizontu. Zamrkal. Je to nesmysl, měl by se sebrat a vypadnout. Ona už se nevrátí, věděl to, nečekal, že by se stal opak, ale přesto nedokázal odejít. Je to bláhové, to ano, ale bál se přetrhnout poslední nit, která ho s ní vázala, protože až se tak stane, bude zase sám.
Z náhlého popudu otevřel knihu v prostředku a přelétl očima pár náhodných znaků. Tenké hedvábí klouzalo k zemi, zatímco se jí ze rtů kradl tichý sten... Zaklapl desky, schoval knihu do své zadní brašny a vrátil se k mučivému zírání do dálky. Věřil, že to Jiraiya-sama myslel dobře, ale tohle bylo to poslední, co by mu teď mohlo pomoci. To poslední.