O muži který říkal mám tě rád 02 - Diamanty deště

Hlasité bušení na dveře. Tlumený hlas přešel do vyšší hlasitosti.
„Kankurou-dono, vstávejte!“
Kankurou se otočil na druhý bok a zakňučel. Musí opravdu vstávat tak brzo?! Jenže bušení na dveře nepřestávalo, jeho asistentka pořád křičela.
„No jo, vždyť už vstávám!“ zakřičel, aby dala pokoj. „Za čtvrt hodiny jsem u vás!“
Opravdu řekl čtvrt hodiny? To byl hodně optimistický. Jenže v tom případě bude muset pohnout kostrou… Zazíval, odkopl peřinu, vyhrabal se z postele a nějak se odpotácel do koupelny. Když měl konečně pocit, že vypadá nějak normálně, naposledy se podíval do zrcadla.
A stejně si bez těch barev připadám divně…
Přešel do salonku, pousmál se na svou asistentku, která byla ze Suny. Do Nebeské vesnice přišla o několik dní dříve než on.
„Dobré ráno, Hisako,“ pozdravil ženu sedící u stolku a zazíval.
„Dobré ráno, Kankurou-dono. Ráda bych s vámi probrala dnešní plán.“
„Jistě.“
„Dnes budete snídat s představiteli bezpečnostní služby a policie, dopoledne máte prohlídku historické části města, která bude spojena s návštěvou místního muzea. Obědvat budete v doprovodu průvodce v lokální restauraci nabízející místní tradiční pokrmy. Odpoledne se účastníte informační schůzky s městským výborem. Po zbytek dne máte zatím volno, ale jsem si jistá, že se ještě něco objeví.“
Kankurou na Hisako zíral nepřítomným pohledem. Jeho mysl se ztratila už někde u dopoledního programu, zbytek nevnímal. Nebylo třeba, však ona mu včas připomene, kam má jít. Vždyť by si to nezapamatoval, ani kdyby hořelo.
Hisako se odmlčela a zpražila Kankura přísným pohledem.
„Kankurou-dono, posloucháte mě vůbec?“
„Jasně,“ odpověděl. „Jen mi přijde divný… Jsem tu už třetí den, ale ještě jsem se nesetkal s lordem Yukimurou.“
„Pokusím se sjednat audienci. Měl byste se jít převléknout a jít na snídani, nechceme, abyste někoho nechal čekat.“
Převléknout? Kankurou se podíval, co má sobě. Chvíli přemýšlel, než mu to došlo. Kalhoty od pyžama se na snídani opravdu nehodí…

„Dobré ráno, Inai-san, Genkou-san,“ pozdravil Kankurou, když přišel ke stolu.
Oba oslovení se na něj otočili.
„Dobré ráno, Kankurou-dono,“ pozdravili unisono.
Kankurou si přisedl, nadechl se, aby něco řekl, jenže jeho pokus o konverzaci byl ukončen naservírovanou snídaní. Bílá rýže, natto, smažená vejce, tofu a polévka miso. Pousmál se, den začíná docela dobře. Vzal do ruky hůlky a začal jíst, přitom si prohlížel svou společnost. Díky Hisako věděl, kdo se jak jmenuje, jak zhruba vypadá a jakou zastává pozici. Inai, velitel bezpečnostní služby, vypadal mladě. Tvář měl ošlehanou větrem, nejspíš trávil hodně času venku. Modré oči ostře skenovaly okolí. Celkově byl jeho výraz opravdu přísný a odměřený. Na rozdíl od muže, který seděl vedle něj. Genkou měl nejvyšší pozici u policie, ale Kankurou si nedokázal představit, jak ji dokázal získat. Jeho výraz byl upřímně milý, zakulacený. Vyvolával dojem dítěte vydávajícího se za dospělého.
„Takže, Inai-san, co přesně ta vaše bezpečnostní služba dělá?“ zeptal se, aby řeč nestála.
„Dohlížíme na bezpečnost našeho státu. Analyzujeme veškeré bezpečnostní hrozby nejbližších regionů, spolupracujeme s tajnými útvary ostatních států, hlídáme naše hranice.“
„A policie dělá podřadnou práci,“ usmál se široce Genkou. „V podstatě honíme zločince uvnitř naší země.“
„Ale vaši zaměstnanci neumí pracovat s chakrou?“ ujišťoval se Kankurou.
„Ne, v takových organizacích pracují výhradně civilisté,“ zakroutil hlavou Inai.
„Se speciálním výcvikem samozřejmě,“ dodal Genkou spěšně.
„Co teda dělají ninjové?“ povzdechl si Kankurou.
Oba muži si vyměnili pohledy.
„Popravdě… Nic, Kankurou-dono,“ hlesl Inai. „Po druhé světové válce byl vydán zákaz využívání chakry.“
Kankurou se zarazil. Tohle byl snad zlý sen. Jak chtěl lord Yukimura vytvořit systém velkých zemí, když tu ani vzdáleně nefungovalo něco, na čem by mohl Kankurou stavět? Základem byla struktura tvořená ninji. Jediná věc, kterou měla země Nebe společnou se zemí Vzduchu, byl feudální pán.
„Inai-san, Genkou-san, děkuji za společnost při snídani,“ rozloučil se Kankurou, když ucítil chakru jeho asistentky Hisako.
„Potěšení bylo na naší straně, Kankurou-dono,“ usmál se Genkou.
„Přeji příjemný den,“ kývl Inai.
Kankurou jim s úsměvem pokynul nazpět a rychle se odporoučel.

Soragakure no Sato… Její historická čtvrť byla impozantní, Kankura ale zaujalo něco úplně jiného. Všiml si, že jeho průvodce se záměrně vyhýbal jiným oblastem. Tohle rozsvítilo červenou kontrolku. Bylo mu jasné, že jeho očím je určeno vidět jen pozlátko. Však on ale přijde na to, co za tím vězí. Schůzka s městským výborem byla přinejmenším nudná. Dost se to podobalo schůzkám s Radními v Suně a on z toho měl dost smíšené pocity. Bude muset napsat Gaarovi, až dorazí domů…
„Kankurou-dono!“
Otočil se za hlasem.
„Hisako? Zapomněl jsem snad ještě na nějaký bod vašeho plánu?“ pozvedl obočí.
Asistentka ho doběhla. Kankurou ji nechal popadnout dech a vyčkával.
„S-sjed-sjednala jsem vám audienci u lorda Yukimury!“
„Na kdy?“
„Za hodinu!“
Teď už Kankurou věděl, proč Hisako tak vyšiluje. Tlačil je čas.
„V tom případě bychom si měli pospíšit,“ hlesl.
„Jenže do vašeho apartmánu to je ještě tak půl hodiny cesty! To nestihneme!“
„Podceňujete mě,“ ušklíbl se, popadl Hisako do náruče a rozběhl se.
„Hej! Co to děláte?!“ zhrozila se Hisako.
„Takhle tam budeme mnohem rychleji,“ podotkl. „A už sebou nemelte, nebo vás pustím!“
Kankurou cestu zvládl v rekordním čase. Postavil Hisako na zem.
„Omlouvám se.“
„Není třeba. Ale bylo to dost nevhodné, Kankurou-dono,“ upjatě odvětila Hisako a uhladila si sukni. „Pospěšte si, ať nejdeme pozdě.“
Což v překladu znamenalo, že ve sprše musel být maximálně deset minut. Pět minut měl na úpravu, aby vypadal normálně a ne jako šašek. Taky potřeboval jiné věci… Jenže co by si měl vzít na sebe? Přecházel po pokoji, ručník kolem pasu, skříň otevřenou dokořán. Nakonec sáhl po tmavě modrém formálním oblečení. Ochrannou čelenku si vzal místo pásku. Pak se na chvilku zarazil, přemýšlel. Nervózně si prohrábl vlasy, které byly ještě trochu navlhlé.
„Snad to nebude problém,“ zamumlal.
Otevřel šuplík a vytáhl z něj maličkou figurku. Jeho nejnovější loutku, která přicestovala s Hisako. Byla vytvořena speciálně do vlhkého prostředí, na rozdíl od těch, které nechal doma v poušti.
Schoval loutku do vnitřní kapsy. Ujistil že, loutka není moc nápadná a vyrazil. Do audience zbývala necelá půl hodina.
Když Kankurou uviděl v hale čekat upravenou Hisako, nazvedl obočí, ale neřekl nic. V polovině cesty se k nim přidala stráž. Kankurou tušil, že Hisako to nenese moc dobře. Byl to akt nedůvěry, ale on sám na to nemohl nic říct. Loutka v kapse mluvila za vše.
Byli dovedeni do přijímacího salonku, Kankuro se postavil k oknu, kde měl výhled i na dveře. Paranoidní chování ještě nikoho nezabilo. Hisako se posadila do křesla, vyrovnala záda, ruce složila do klína. Vypadala křehce a jen Kankurou věděl, že ve skutečnosti umí být dost ostrá.
„Vy budete tady?“ zeptal se jí, když periferně zahlédl, jak složila pečetě a jeho chakra se propojila s její, obalila nervy.
„Ano,“ přikývla. „Takhle budu moci vše zaznamenat, aniž by to vypadalo podezřele.“
Kankurou zavrtěl hlavou.
„Nikdy jsem nepochopil, proč vás klan Yamanaka poslal do Suny,“ dodal.
Na to Hisako neodpověděla.
Otevřely se dveře.
„Kankurou-dono? Pojďte dál,“ pozval Kankura dovnitř muž, který patřil nejspíš k místnímu personálu.
Kankurou se zhluboka nadechl a vešel dovnitř.
„Dobrý večer, Yukimuro-sama,“ pozdravil Kankurou a uklonil se.
„Dobrý večer, Kankurou-dono,“ odvětil muž. V hlase byl znát vřelý smích. „Omlouvám se, ale máme společnost. Doufám, že vám to nevadí?“
Kankurou vzhlédl. Vedle lorda Yukimury seděla mladá dívka. Černé prameny dlouhých vlasů zastiňovaly jemné rysy jejího obličeje.
„Jistěže ne!“
Zdálo se mu to, nebo v jejích světle modrých očích problesklo pobavení?
„Dobře. V tom případě, Kankurou-dono, dovolte mi, abych vám představil svou dceru Yuri.“
Krásná. Tak krásná! Jako lilie, na níž se třpytí diamanty deště…