Láska si vybírá jen jednou toho pravého 13

Každý má city

Co se to stalo?! Jak jsem to mohla dopustit?!. Padá hvězda, honem Sakuro, něco si přej, jeho si přej, jeho milý hlas, jeho krásné oči, jeho srdce…Jeho úchvatné srdce!! Nechala si ho odejít! Sa*ra, co jsi tam dělala?! -hlas, který nikdy v hlavě neslyšela se ukázal a nedal jí pokoj. Byl jako pes, kterému jednou dáte nažrat, a který se od vás nevzdálí ani na krok. Vyčítal jí, že nezmohla nic, čím by Itachimu pomohla.
Nenáviděla noci, stejné jako ta, v které procházeli pustým lesem. Samota, kterou tma dává je až moc temná, než aby si někdy vážila onoho času na odpočinek, který pro ni stejně vždy znamenal noční můru a zničený celý nastávající den.
Necítila nohy a naopak ruce se jí třepaly jako osika za nejsilnějšího větru. Stále si otírala rukávem nové a nové slzy, tekoucí z jejich očí. Její srdce už nebylo nic víc, než střepy bodající každou část jejího skomírajícího těla a ke každému kroku se musela přemáhat.
Od toho boje uplynulo několik málo hodin a cesta jim ubíhala tak pomalu, jako by jim utíkala pod nohama zpět.
Itachi se houpal lehkými pohyby v Sasukeho náručí. Jediný pohled na něj byl Sakuře jako milión dýk protínající její tělo a mysl.
Proč jsem nemohla udělat nic?!?
Zafoukal vítr a povznesl Itachiho tmavé vlasy vzhůru, když to Sakura zpozorovala, nohy neunesly tíhu jejího těla a ona upadla. Klekla na kolena a bušila pěstmi do země. Nejprve si tím vylévala zlost. Udeřila do kamene a celou rukou jí přejela bolest, tu ale nevnímala, necítila ani Sasukeho dlaň na svých ramenech, neslyšela, když opatrně položil Itachiho do šustící trávy, ani když za ní soucitně šeptal její jméno. Zlost pomalu odcházela z jejího těla a nahradil ji smutek. Už nezarývala své pěsti do země, aby si ulevila, ale nechtěla tu bolest cítit, v ten moment chtěla, aby ji Sasuke zabil společně s Itachim. Rychlým posunkem ruky vytáhla z pouzdra kunai a rychlostí, která se u ní vytrénovala roky tvrdého trénování, s ním mířila na svůj krk… Vteřina, možná dvě dělily Sakuru od konce, od sladkého konce.
„ Proč?!“ pohlédla na Sasukeho hrubé a vznešené ruce svírající její dlaň s kunaiem , „ Nech mě!! Zemřel!!“ Pohled ze Sasukeho sjel na Itachiho položeného v trávě, „ Proč si to udělal!? Nic o něm nevíš!!!“ Co to zahlédla v Sasukeho tváři? Smutek? Soucit?
Stejný jako…Všichni Uchihové jsou stejní!!! -do tváří se jí vehnala zlost, odhodila jeho ruku ze své a pak se lesem ozval její zuřivý hlas :“ Co jste zač!?!?...Lituješ?! Ano?!...Tak proč si to sa*ra udělal?!“ Rukou, ve které stále svírala kunai, se ohnala po Sasukem.
„ Haj*le!!!!“ Zaútočila znova, když se s jeho lehkostí vyhnul její ráně. Mířila na něj a pohledem ho probodávala, on jí pohled opětoval, nebyl lstivý, zlý, milý, ani soucitný. Byl bez výrazu, tak moc podobná tvář Itachimu. Na chvíli doufala, že je to Itachi, že vyhnal ze Sasukeho jeho ducha a tímto pohledem dává najevo, že se vrátil.
Najednou ucítila pichlavou bolest v boku. Shlédla na jehlici, větší než normální, zabodnutou v jejím těle, sledovala, jak jí z rány stéká tenký pramínek čerstvé krve.
Pak pohlédla na osobu, která vyšla ze stínu do záře měsíce.
Tmavý plášť s rudými mraky, oranžová maska se mu vyjímala na tváři.
„Tobi?!...Co tady děláš?!“ Pohlédla na něj. Co tu dělá?...Co je zač?
Lesem se snesl Tobiho hlas, hrubý a silný: „Víš příliš mnoho!...Nevím, jestli přežiješ!“
Vzpomněla si na ony knihy, které ležely na stolku přečtené i několikrát, vzpomněla se na jeho dětský hlas. To není Tobi, ne Tobe, kterého jsem znala.
„Kdo jsi?! A co chceš?!“ Zakřičel Sasuke, ale Sakura ho téměř neslyšela. Jeho hlas zněl jako bzučení včel za slunečného dne a jeho tvář se rozpíjela.
Jed!?...Ne... -přeběhlo jí hlavou.
Bzučení přestalo, rozmazané barvy ztmavly, všechno se zastavilo. Kunai jí sklouzl z dlaně a zabodl se do země. Začala padat k zemi.
„Sakuro?!“ Přiběhl Sasuke a jemně ji chytl do náruče, „Kdo jsi?!....Co jsi jí udělal?!“
„Jestli bude žít, závisí na tobě,“ zněla Tobiho odpověď, „ teď ji nech být!“
„Co se…Co se to tu děje?!“ Vydala ze sebe naposled tiše Sakura a upadla do temnoty.
Prošel několik kroků a pohlédl na Itachiho mrtvé tělo, které leželo na zemi, snad se mu to zdálo, ale na tváři mu hrál úsměv, jeho palec byl schovaný mezi mírně přikrčenými prsty, vypadalo to, jako by na konci svého života držel palce a smrt mu onu polohu jeho dlaní zapomněla, možná nechtěla vzít.
Ty!? Nenávidím tě!! -pak pohlédl na Sakuru, její tvář, nehrál na ní úsměv ani strach, ale bolest. Bolest a odvaha. Usmál se na ni, ani o tom nevěděl.
Patříte k sobě - Položil Sakuru vedle Itachiho.
Z temna, které ani měsíční záře nedokázala odehnat, se vynořil vítr a nechal Sakuřiné i Itachiho vlasy zaplétat ve víru nekonečného tance.
„ Co jsi zač!?“ Osopil se Sasuke na Tobiho hned, jak se zvedl od nešťastné dvojice.
„To, jestli bude Sakura žít, záleží jen na tobě,“ po Sasukově tváři přeběhla žilka zlosti, „tak se posaď a poslouchej.“ Žádná odpověď ani pohyb.
„Co chceš?“
Lesem se opět snesla Tobiho věta a Sasukemu přivodila další zlost, ale i smutné až otřesné vzpomínky na dětství: „Co cítíš k Itachimu, svému bratru?“
„CO?!...Co?!“ Nastala chvíle ticha, pak se ozval Sasukeho rozzuřený, ale zároveň zranitelný hlas: „Nenávidím ho, zničil mi život!!...Není to můj bratr, nikdy nebyl!!“
„Sasuke, Sasuke, Sasuke,“ pokýval nechápavě hlavou, „ nic nevíš.“
„Co nevím!?“ Žádná odpověď, „CO NEVÍM ?!“ Jeho otázka zůstala ve vzduchu jako dým. Dým plný otázek, na které nikdy nenašel odpovědi.
V dálce zahoukala sova a v ten moment jim nad hlavou přeletěl havran, větve práskaly jedna o druhou a Sasuke jen sledoval Sharingan prokukující v Tobiho masce.
„ Itachi nechtěl zabít Uchihy, on musel! Uchihové nebyli takoví, jak si je přestavuješ, chtěli ovládnout Konohu, všechny ovládnout!“
Tato věta projela Sasukeho hlavou :„Lžeš, proč by…?“ Vyhrkl ze sebe, ale nedořekl. S hlavou skloněnou k zemi poslouchal řeči od neznámé osoby, kterou nikdy neviděl.
„Protože prohráli, já prohrál,“ řekl zasněně Tobi, „ a museli poslouchat Prvního.“
„Co jsi zač?!“
„Jsem Uchiha Madara, vůdce klanu Uchihů.
To je všechno lež, všechno je lež!! –Křičel uvnitř sebe Sasuke, když mu Madara vyprávěl o osudu celého klanu Uchiha, na venek nedal nic znát, své city držel na uzdě, pak ale přišla řada na Itachiho.
„ Itachi nechtěl žádnou válku, bylo mu teprve šest a už poznal smrt na bojišti i tu hrůzu, která ji doprovází,“ mluvil tiše Madara a pohled neodvrátil od Sasukeho, „ chtěl válce zabránit, jak jen mohl. Proto se domluvil se Třetím, který s tím nesouhlasil, ale nakonec to uznal. Vyhledal mě s nabídkou, že mu pomůžu vyvraždit klan, za moje vyhnání od Uchihů.“
„To je lež, jste jen vrazi!!“ Vyhrklo ze Sasukeho, když už mu nervy neustály onu tíhu, „Celý klan jste vyvraždili!!“
„Celý ne! Byl někdo, koho Itachi zabít nedokázal,“ nevnímal Sasukeho slova a doslova ho probodával svýma vražednýma očima, „ svého malého bratra, toho zabít nedokázal!“
Do Sasukeho srdce vjela neuvěřitelná bolest, jako když viděl mrtvého otce i matku, strýce a tety a všichni byli mrtví a celí od krve, „TO JE LEŽ!!...Byl to vrah!!...Vrah bez citu!!!“
„Bez citu?!...Sasuke všichni mají city…“ mluvil k němu s tónem, ze kterého šla doslova vycítit hořkost a smutek zároveň. „ Tvůj bratr se ale jich zřekl, aby dokázal udělat to, co udělal pro celou Konohu…Víš, Itachi umíral, ale přesně věděl, jak vše skončí. Již od vyvraždění klanu věděl, že ho zabiješ ty, všechno měl tak důkladně naplánované.
Pak ale potkal ji,“ mrkl na Sakuru, „Nikdy nemiloval nikoho jiného než tebe, ale když potkal Sakuru…Byla pro něj jako lék a prokletí zároveň...Obětoval by se pro ni, zemřel by pro ni...Sakura byla pro něj jediná osoba, kterou chtěl mít u sebe, ale nemohl...Miloval ji tak moc, že ji nakonec vyhnal, aby se netrápila. Snad doufal, že zapomene...Blázen," dodal s posměškem.
Sasuke pohlédl na Sakuru: „Umíral? Jak to myslíš? Co jí udělal?“ Ucítil další bolest.
„ Přežíval jenom polykáním hloupých prášků. Když měl možnost, poslal ji zpět do Konohy. Tím zajistil vaše budoucí setkání…Pro tebe obětoval jeho jedinou lásku Sasuke!“
„Za to já nemohu!!...Ty lžeš!?!?..Miloval ji a opustil ji, je to jeho vina!“ Plakal a ani si to neuvědomil. Celé tělo bylo, jako by umítal zimou a mysl praskala pod vším, co už srdce nemohlo unést.
„Sasuke, ty jsi byl pro něj vždy ten malý bratříček…Navždy budeš…Ale Sakura by měla zemřít, ví toho příliš mnoho!“
„NA TO ZAPOMEŇ!!! Pokud se jí dotkneš, zemřeš!!“ Zakřičel zlostně na Madaru Sasuke a přiběhl před dvojici ležící na zemi. „ Sakuru vrátím do Konohy a Itachiho pohřbím…Nikdo se zabíjet nebude!!“
„Dělej, jak myslíš, ale vrátíš se…Budu tě potřebovat!“
„Proč si myslíš, že tě budu poslouchat?!“ Odpověděl arogantním tónem a s úšklebkem na tváři Sasuke.
„Protože tvá touha po síle a odplatě je větší než tvé city!“ Ač ho Sasuke neviděl, slyšel hrubý smích z pod masky , „ Budu tě potřebovat, to si pamatuj!“ Řekl nakonec Madara a rozplynul se v dýmu.
„Haj*le!!!“ Vylil si srdce do tmy a prázdna. Pak pohlédl na ty dva na zemi.
Patříte k sobě –pomyslel si Sasuke, usmál se a zároveň plakal, i když si ani jednu věc neuvědomoval.
„Každý má city…Každý má city…Itachi měl city…Já své zavrhl.“ Mluvil tiše.
Pláč ustával až z něj zbyly jen vlhké tváře. Rozdělal oheň a odešel do lesa pro další dříví.
Samota, temno a chlad způsobily další křik a pláč, který se z něj vydral úplně sám.
„ Nenávidím vás!!!...Nenávidím všechny!!!...Zabil sem ho!...Proč?!...ÁÁÁÁ!“
Pak se lesem nesl jen lehký pláč. Byl sám, mohl si dovolit to, co si před lety zakázal.
Posadil se na zem a zhluboka dýchal, až pláč zase přestal. Sebral několik polen a vrátil se k ohništi.
Pohlédl na Sakuru, klekl si k ní a pohladil ji po tváři : „ Zničil jsem ti život,“ na její tvář ukápla slza, „ vrátíš se do Konohy, to slibuji,“ další slza, „ už budeš šťastná…Slibuji.“