Hate, revenge and love – Hádka, část 15.

V té době Minato a Kushina opouštěli Sunu…
„Myslíš, že budou v pořádku?“ ujišťovala se Kushina.
„Myslím, neboj. Já je zachráním!“ Minatovi blesklo v očích, jak nikdy v životě.
„Proto tě miluji.“ Šeptla Kushina.
„Já tebe taky a ani nevíš jak.“ Pak se políbili.

Minato a Kushina poznali za hranicemi, že je někdo sleduje. Ovšem nebyl sám, kdo je sledoval. Zvíře po dostavení se do Suny opět svou oběť nenašel. Vydal se po pachové stopě, která byla zvláštní.
Zvíře se během cesty nezastavilo, ani nic nepojedlo, nenapilo se. Nepotřeboval nic z toho.

Tím druhým nebyl nikdo jiný než Uchiha Obito, který se rozhodl sledovat svého senseie. Kakashimu ani Rin nic neřekl, ještě by ho měli za blázna a nechtěli by mu pomoci. Znal je. Proto vše udělal na vlastní pěst.
Právě se schovával ve křoví. Poslouchal hovor, který byl přerušen.
„Tak vylez a já ti neublížím!“ Obito se poslušně vydal k naší dvojici.
„Ty?“ podivila se Kushina, když poznala dotyčného.
„Sumimasen, já nechtěl zajít, tak daleko, ale říkal jsem si, že bych se měl držet vás.“ Tahle jako výmluva naprosto selhala. Minato nebyl nikdy tak rozčílen jako teď. Také to dal jasné najevo.
„Co si jako myslíš? I když je jen křehký mír, tak nikdy nevíš, kde se nepřátelé objeví. Byla to od tebe hloupost! Myslel jsem si, že jsi konečně dospěl, ale ty zřejmě ne! A kde máš zbytek?“ Minato skutečně zuřil, rozhlížel se po okolí.
„Kakashi ani Rin o tomhle nic neví, nic jsem jim neřekl. Je z toho laskavě vynecháte, ano? Jsem tady sám, já vím, že to byla pitomost, ale když já si nemohu pomoct, i když jsem cestou viděl velmi zajímavé stopy. Jakoby od nějaké šelmy, ale takové, kterou jsem nikdy neviděl. Musí být obrovská. Větší než liger (skutečné zvíře, křízenec lva a tygra - pozn. autorky).“ Bránil se Obito, v jeho očích Minato nikdy takový zápal.
„Vím, že to myslíš dobře, ale ještě nemáš tolik zkušeností, abys ses ubránil proti větší přesile.“ Zkonstatovala Kushina.
„Děkuji, Kushina-sama, ale měl bych nést následky, abych si uvědomil, že dělat podobné kraviny se nevyplácí.“ Přiznal Obito, kterého ještě čekala dlouhá cesta, aby dospěl, ale tohle je slibný začátek.
„I když bych tě nejradši viděl v Konoze, tak je možná dobře, že jsi tady. A teď nás zaveď na to místo, kde jsi ty stopy viděl.“ Minato přesto, že byl pořád vnitřně rozčílen, tak navenek působil klidně.
„Hai, sensei,“ řekl radostně Obito a vedl je na kilometr vzdálenou cestu, kde ty stopy viděl.
Ovšem čekalo je velké překvapení.
„Nee! Kde jsou?“ divil se Obito. Čekal další výbuch Minatova vzteku, ale toho se nedočkal. Minato jen stál a kamsi se díval.
„Minato?“ obrátila se po svém manželovi. Otevřela pusu šokem a následně se musela hodně držet, aby se nepozvracela. Dlaní si dala na pusu. „Kdo to mohl udělat?“ ovšem na svoji otázku odpověď nedostala.
I přesto, že zvíře jíst nepotřebovalo, tak jeho přirozená krvežíznivost se nedala jen tak ukojit. To dokazovalo tohle menší stádo ovcí, které leželo břichy nahoru. Kolem jejich roztrhaných těl se vznášelo husté a téměř neprostupné mračno much. Vypadalo to tu jako z hororu.
„Co se to…?“ nedořekl Obito, a i když se považoval za silného. Bylo toho na něj moc a jednoduše se musel vyzvracet.
Scéna se změnila. Minato jakoby se vrátil do té scenerie, kdy se šelma vrhá na nebohé ovce, slyšel ten zoufalý ryk zvířat, kteří ví, že za chvíli zemřou. Pak se tu ve vzduchu vznášel strach, z něčeho, co ani nepochází z našeho světa. Minato si teprve teď všiml toho odpudivého zápachu rozkládajících se těl.

Zvíře to vše pozorovalo. Chtěl další oběti a konečně poznal, že jeho poslední oběť je tu.

Náhle se jak Minatovi, tak Kushině udělalo zle. Proto se rozhodli, že tohle místo plné tragédie opustí. V tom Minato zkoprněl, pocítil zde přítomnost ještě někoho dalšího. Než si mohl uvědomit, kde je, tvor zmizel. Jeho čas nastane, dříve než by kdokoli čekal.

Neznámé místo

„Tak a z tebe si udělám svoji živou loutku, i když jaksi nebudete, živý,“ usmál se červenovlasý, který se chystal na svůj vrchol uměleckého života.
„Kde je Harumi?“ zajímal se kazekage, který byl také unesen, ale zcela jiným protivníkem než Harumi.
„Neznám, ale musím se soustředit, abych to provedl správně.“ Řekl Sasori.
I když se kazekage bránil, svému osudu neunikl. Stala se z něho Sasoriho druhá nejsilnější loutka. Počítáno vyjma Sasoriho samotného.

Druhé neznámé místo

Harumi se probudila. Nevěděla, kde je, ale mohla se volně pohybovat.
„Je tu někdo?“ zavolala do tmy, ale nikdo ji neodpověděl. Snad jen její ozvěna.
V tom ucítila podivně polokulatý předmět s jednou dírou. V hrůze si uvědomila, že je to lebka! Byla lidská.
Jakmile našla lebku okamžitě nahmatala celou kostru. Jenže to nebyla jediná. Kdyby jen věděla, že je tady na několik set koster a několik lidí je tu naživu, ale již tak zesláblých. Ztratili dokonce i schopnost mluvit.

Minato, Kushina a jejich nový přírůstek Obito se vydali zpátky na místo, ve kterém se vše událo.
„Tak, nejdeme do vašeho rodného města?“ zajímal se Obito.
„Ano, máš pravdu. I když si myslím, že tam žádné vodítko nenajdeme. Ale jistota je jistota.“ Sdělila Kushina. Minatovi pořád něco říkalo, že by se měl nad tím více zamyslet, ale neposlechl se. Měl na myšlení více věcí.
„To by mě napadlo také, nechci být nějak nezdvořilý, ale zdá se mi to jakoby kolem vaší rodné vesnice se točila nějaká nadpřirozená síla.“ Svěřil Obito své podezření.
„Je to možné, že na tom něco bude, ale musíme na to mít důkazy.“ Ozval se náhle Minato.

Ještě jedna postava se do těchto událostí zaplete. Člověku by trvalo skoro půlku života, aby se naučil zvířecí chování, styl lovu, ale jednomu člověku to trvalo jen chvíli. Stopoval to zvíře, aby mu stopy nevychladly. Protože jak ztratí svoji teplotu, tak mizí.
„To jsem si mohl myslet, ale že by Obito byl až tak důležitý.“ Řekl nahlas.

Při pohledu na celou zničenou vesnici se Kushině stáhlo hrdlo, nasucho polkla. Do očí se jí tlačily slzy, přehnaným mrkáním se je snažila zahnat.
„Půjdeme na místo nálezu?“ chtěl vědět Obito.
„Jistě, jdeme hned.“ Souhlasil Minato.
To, co spatřili na onom místě je opět přikovalo na místě. Z toho totálního obrazu zkázy se jako zázrakem zachoval jeden dům, i když byl značně poškozen, tak měl dobré statické základy.
Hned vedle domu se nacházelo místo, kde spočívala soška, která již neexistovala. Jediného čeho si nevšimli byl vchod do jakéhosi podzemí…