Vůně větru

Dívka si unaveně protřela oči. Nerada vzpomínala, ale dnes se ke svým myšlenkám musela vrátit. Bylo pozdní léto a právě dnes měla pocit, že květiny vykvetly naposledy. Po babím létě znovu nastane podzim a zima.
Teď už to ale pro ni nebude tak hrozné. Dospěla a naučila se o sebe starat. Už nebyla to malé děvčátko ze sirotčince. Už nemrzla v chladné zimní noci na ulici. Nyní si dokázala obstarat sama peníze, byť ne zrovna tím nejlepším způsobem. Kradla, ale nestyděla se. Osvojila si obtížný způsob kradení. Na ulicích nenápadně sváděla muže a pak je okrádala, ale nikdy nezabila. Tím, co začala dělat, vyrostla. Byla z ní dospělá žena, rozhodnutá bojovat za vlastní práva. Pomáhal jí k tomu i základní bojový výcvik, který na cestách podstoupila a její přirozená odvaha.

Rozhlédla se kolem sebe. Ulice města se pomalu vyprazdňovaly, ale to byl pouze začátek. Za chvíli začaly opět proudit davy lidí, mužů a žen. Tedy dospělejších. Všichni ti byli rozhodnuti užít si a pobavit se nočním životem, kterým bylo toto místo proslulé. Ona to dobře věděla. Dnes si zase vydělá nějaké penízky, musí jen najít vhodného člověka. Ležérně se opřela o sloup pouliční lampy, která jasně svítila nad její hlavou. Koketně si začala na prst natáčet pramen hustých rezavých vlasů a snažila se upoutat něčí pozornost svým neotřelým a nenápadným způsobem. Připadala si jako vosková figurína ve výkladní skříní, ale tou vlastně byla. Usmívala se nepřítomným úsměvem, očima těkala po davu.

Upoutal ji jeden muž. Delší černé vlasy, mladý, tmavě zelené oči. Pohodila vlasy a vydala se k němu. Ona jej zřejmě taky zaujala, jevil o ni značný zájem. Po krátkém představování, ji pozval do baru. Při vyslovení svého falešného jména se dívka ani nepohnula. Byl zvyklá lhát, nikdy nikomu neříkala své pravé jméno, nic jí netížilo.
Seděla na barové stoličce a popíjela nějaké pití. Nevnímala jeho chuť, bylo jí jedno, jakou má tekutina barvu, nebo jak sladká či hořká je. Přemýšlela nad tím, co se za pár chvil stane. Přitom se usmívala a přikyvovala vyprávění mladíka. Vybrala si dobře. Nebyl to ninja, takže měla celkem slušnou šanci, dostat se k penězům, kterých měl očividně dost.

Po celou dobu nevnímala hudbu, která hlasitě hrála. Najednou však, jako by zvukotěsné bubliny v jejích uších praskly a ona se zaposlouchala do písně, kterou právě hráli. Poznávala ji, stále více se do ní melodie písně vpíjela. Vstala ze stoličky, popadla mladíka za ruku a za okamžik už tančili na parketu. Nad jejich hlavami se pomalu otáčela a vrhala tisíce malých prasátek na zeď. Takový kýč a přitom jak může skvěle vyplnit mezírky v atmosféře, která zde vládla. Dívka cítila jeho dech smíchaný s pachem alkoholu. Byl blízko, až moc. Připadala si jako loutka, v jeho silných rukou. To už stačí, mám ho přesně tam, kde jsem ho mít chtěla! Pomyslela si a nenápadně ho začala tlačit směrem k tmavé chodbičce. Zřejmě mu to vůbec nevadilo, byl spokojený s vývojem situace. Za chvilku už byli úplně na konci slepé chodby, nebylo úniku. Muž přitiskl dívku ke zdi a neomaleně ji začal osahávat.

Dívka byla zticha, ani nepípla. Snažila se uvolnit, jinak to nevyjde. Najednou zaslechla nějaký hluk. Za chvilku do chodby vrazili tři muži.
„Tady je!“zakřičel jeden z nich a vrhl se k dvojici.
Dívce se pomalu hroutily všechny plány.
Muž vedle ní chtěl vyběhnout, nebylo však kam. Prudce narazil do zdi a svalil se na zem. Neomdlel, znovu se pokoušel vstát. Dívka se přitiskla ke zdi, jak nejvíce to šlo. Srdce jí divoce bušilo, dech se zrychloval. Co chtějí?
Jeden z mužů se sehnul a prudce praštil jejího „klienta“ do tváře.
„Kde jsou mý prachy?!“zařval naštvaně.
„Prochlastáváš moje peníze a užíváš si za ně s děvkama!“zakřičel a znovu ho udeřil. Dívka se ještě více roztřásla, nechápala. Zbývající kumpáni došli až k tělu a sebrali ho. Odnášeli jej, třetí muž, který zaútočil, však zůstal.
„Tak to by byla škoda, nechat tě jen tak jít,“poznamenal a otočil se na ni. Couvala směrem k východu, ale muž byl rychlejší. V očích se jí odrážel jeho chlípný výraz. Srdce měla až v krku. Najednou zakopla o své vlastní nohy a upadla na zem. Silueta muže se stále přibližovala, najednou ale pocítila něco zvláštního. Závan větru, chladivého svěžího. Tento vzduch se vůbec nemohl rovnat s vydýchaným vzduchem lokálu, kde se nacházela. Přivřela oči. Znovu cítila, jako by stála na té rozkvetlé louce. Slunce hřálo a chladný větřík si pohrával s jejími vlasy. Znovu ta nádherná vůně větru, jako tehdy. Vítr se však vzedmul. Už to nebyl čechrající vánek, který lehce hladil květiny, byl to prudký a nebezpečný vítr, kterému v cestě nestálo nic.
Jak se objevil, tak zmizel.

Najednou, z ničeho nic. Dívka konečně otevřela oči. Na podlaze před ní leželo nehybné tělo muže, který jí ještě před chvílí pronásledoval. Za sebou zaslechla šoupání bot. Prudce se otočila. Nad její křehkou postavou se tyčil vysoký muž.
„V pořádku?“zeptal se příjemným, měkkým hlasem a pomohl dívce vstát. Divila se sama sobě, vůbec neměla strach. Postupně měkla pod jeho pohledem a její srdce tepalo stále klidněji. Usmála se a přikývla. Muž si ji pozorně prohlížel a ona pocítila, jak se červená.
„Děkuju.“
„Nemohl jsem je nechat, aby ublížila tak krásné dívce,“ řekl a pousmál se.
„Pokud nemáš kam jít, mohu tě vzít k nám do vesnice, do Konohy.“
Přikývla, byla tak ráda. Tenhle večer změnil její život, navždy. Společně se vydali ke dveřím.
„Ještě pořád nevím, jak se jmenuješ,“řekla nesměle.
„Namikaze Minato.“
„Uzumaki Kushina.“