Za rouškou tmy 07:Útěk do bezpečí?

V místnosti nastalo dlouhé, chvíli až nepříjemné ticho. Přerušovalo ho jen tiché vzlykání.
Po dlouhé minutě se konečně někdo z přítomných odhodlal prolomit tohle už nesmyslné ticho.
„Je mi to líto,‘‘ hlesl Itachi a čekal na reakci. Jeho jediné přání bylo, aby byla pozitivní, ale realita byla krutá. Stejně jako Naruto i Sakura překvapeně zvedla hlavu a s otevřenou hleděla na tmavovlasého muže. Nečekala, že i člověk jako on zná tahle slova. Musela se něco stát.
„A to má být vše?‘‘ řekl Naruto, tentokrát už nebrečel, spíš se zlobil.
„A tahle omluva to má zpravit, já už ti nemůžu věřit!‘‘ zakřičel na něj a zmizel z polorozpadlého domku. Sakura chystala rozběhnout za ním, ale Itachi ji zachytil za loket a přitáhl k sobě.
„Co jsi mu řekla?!‘‘ zeptal se jí výhružně. Tentokrát už shodil tu milou tvářičku, teď už to byl zase ten bezmilostný vrah.
„Nic jen pravdu,‘‘ řekla beze strachu. Z něj strach neměla, i když ji mohl mrknutím oka zabít. Ona si dál stála za svým a doslova ho spalovala pohledem.
„Musíme ho najít, je v nebezpečí,‘‘ řekl a pustil její loket. Sakura na něj hleděla jak na svatý obrázek. V nebezpečí? A před kým, když stál teď u ní?
Ale rozhodla se mu tentokrát věřit a proto se vydala za ním do temného lesa.

Naruto utíkal dál, už ho nezajímalo, co kdo řekl. Nevěřil už ani jednomu z nich. Nevěřil ani sám sobě. Jeho vlastní pocity ho zavedl k nebezpečí, tedy jestli měla vůbec ta dívka pravdu. A podle toho jak se Itachi tvářil už nepochyboval. Možná ona jeho přítel, ale tohle říkal i Itachi. Nakonec se zastavil na mýtince, kde se usadil v klidu se vydýchal.
Vše mi připadala absolutní. Celý jeho život se mu začal hroutit pod nohama. Tak mu si přál vzpomenout, aby alespoň věděl, kdo vlastně je. Nebo kým byl. Třeba mu lhal Itachi i u tohoto. Třeba z něj udělal naprostého, důvěřivého hlupáka. Ne, tentokrát se o sobe postará sám.
V houští to zašustělo. Blonďáček polekaně nadskočil a postavil se do obrané pozice. V houští to znovu zašustělo, ale žádné zvíře se objevilo. Spíš jen postava v černém plášti.
Naruto se zděsil, něco mu to připomínalo, ten plášť, děsivý smích a útes. Jen vzpomínal jak padal dolů, na tu bolest a taky zklamání.
Ustoupil o několik kroku dozadu, jakmile udělal ten neznámí krok dopředu. Ale zanedlouho narazil do stromu, tentokrát už nemohl utéct. Neznámí vytáhl katanu a namířil ji na třesoucího Naruto. Ten jen zavřel oči a napětím čekala, kdy přijde ten poslední zásah. Kolem jeho hlavy proletěl kunai. Neznámí ho bleskurychle odrazil.
Přestal se věnovat Narutovi a místo toho se otočil k místo, odkud vyletěl kunai.
Muži v plášti ihned přiběhla Sakura a vrazila mu facku. Neznámého spadlo kápi z hlavy. Naruta se na neznámého zadíval. Černé vlasy, temné oči, jeho znal ale nemohl si vzpomenout.
Raději, co nejrychleji odklidil z místa a rozběhl se do lesa.
„Naruto, počkej,‘‘ volal na něj Itachi a rozběhl se za ním. Sakura tedy zůstala se Sasukem o samotě. Vytáhl kunai a postavila se obrané pozice. Byla odhodlaná zničit, ho když k němu stále chovala city.
„Neuděláš to!‘‘ řekl přesvědčeně černovlasý mladík a choval jako by snad nebral její výhružný pohled na vědomí. Klidně se otočil a vydal se zpět do lesa, najít a dokončit, co začal.
„Stůj! Mi dva jsme spolu ještě neskončili,‘‘ zakřičela na něj a rozběhla se za ním. Byl zcela odhodlaná zastavit ho, ale místo toho dostala ránu do břicha. Skácela se na zem a jen hleděla jak pomalu mizí v dáli.

„No tak stůj,‘‘ volal už po několikáté, ale Naruto se běžel dál, pokud nezakopl o kámen a nesvalil se na zem. Neměl už sílu se zvednout, jen hleděl do prázdna a dal slzám volný průběh. Už toho měl dost, už chtěl aby mu dali pokoj. Chtěl si vzpomenout, ale nešlo to. Zavřel oči, nechtěl znovu vidět toho člověka, co v něm způsobil ten zmatek.
Itachi běžel dál, nenechal se jím zastavit, ale nakonec musel. Když dáli zahlédl dvě osoby v pláštích a s zvířecími maskami na tvářích. ANBU z listové, ale kde se tu berou. Raději se schoval do houští a vyčkával.
Jeden z ANBU se naklonil nad NArutem.
„Vezmeme ho sebou,‘‘ řekl jeden z nic a přehodil si Naruta přes rameno. Zanedlouho se objevil ještě třetí. Ten tentokrát nesl Sakuru v náručí.
„Je z Konohy, vezmeme ji sebou,‘‘ prohlásil ten nově příchozí a všichni si tři se vydali směrem do Listové.