Romantika

Chodbami se rozléhalo mrtvolné ticho. Nikde se nic ani nehnulo, hořící louče plápolaly klidně, bez sebemenšího zasyčení. I v tréninkové hale bylo ticho. A to se v ní nacházeli dva lidé. Stáli však jako sochy, nehnutě. Místnost byla široká, hodně vysoká a čtvercová, na každé kamenné zdi svítilo po dvou velkých svícnech. Toť vše, žádný nábytek, zbraně ani nic podobného.

Rána v hrudi se mi okamžitě zacelila a nezbyla po ní ani stopa. Temně jsem zavrčela, kráčíc směrem k Ulízanci. Při každém kroku mi drápy zacinkaly o zem. Po pár metrech jsem se zastavila a zadívala se na něj. Držel se za krk, aby mu neupadla hlava, druhou rukou zuřivě šmátral kolem sebe, jak hledal něco, čím by se po mně případně ohnal. Bez varování jsem se mu zakousla do levého kotníku. Zuřivě zařval a druhou se mě snažil nakopnout. Minul. Zašklebila jsem se, pevněji sevřela čelisti, načež jsem rychle trhla hlavou do strany.

Kráčala Konohou v mesačnom svetle ktoré osvetľovalo kachličky chodníka ako malú mozaiku ciest, ktoré prešli mnohí ninjovia. Najviac sa jej páčili malé mláčky v ktorých videla svoju uslzenú tvár kvôli nemu... ako vtedy... presne ako vtedy, ked ho videla naposledy, predtým ako z nej vyrástla táto osoba, osoba silná a osoba ktorá si zaslúžila byt najsilnejšou kunoichi v Konohe.

Kapky deště dopadaly na okno. Stékaly po špinavých tabulkách skla a tvořily si cestičky. Bloudily, až nakonec nalezly svůj cíl – spodní rám, zpuchřelé dřevo, které je hltavě pilo. Najednou se okno otřáslo. Někdo ho spěšně zabouchl a kapičky vody se zachvěly.

Pokoj byl zahalen do příjemného přítmí. Na každé straně větší postele seděli dva lidé. Rizo lehce položila svou chladnou dlaň na chlapcovo horké čelo tak, že se pod tím dotekem nepatrně otřásl. Sesunula ruku zase zpět a se svraštělým obočím si ho bedlivě prohlížela. Vládlo mezi nimi podivné ticho. Oba měli na jazyku dost věcí, o kterých by mohli mluvit, ale ani jeden se příliš nesnažil započít konverzaci.
Až po několika dalších zdlouhavých momentech, kdy Rizo připravovala nemalé množství obkladů se konečně Hiraku odhodlal.

Došli k malé hospodě, byla to ta o které Kushina mluvila…. Jiraiya opatrně otevřel dveře a vykročil, bohužel vkročil přímo do pasti, Jiraiya se tak moc soustředil na zbraně ninjů že přehlédl nastražená pytlácká železa… jeho nenápadnost byla ta tam, začal křičet jako pominutý a z nohy mu crčela krev když ji vytáhl…

Došla jsem domů, odemkla a vešla dovnitř a šla si dát něco k jídlu, po jídle jsem si šla dát sprchu. Jak se tak sprchuju tak slyším, jako by někdo otevřel potichu dveře a vešel dovnitř, teď po tom incidentu s mou pravou "dračí" identitou slyším mnohem líp.
A jak tak myslím na ten incident tak někdo otevřel dveře od koupelny a strhl závěs a já začala ječet jako siréna a rychle jsem si něco natáhla na sebe a víte, kdo to byl?!!
Byl to ten učitel z rána!!!
Taková drzost vyprskla jsem na něho a začala po něm řvát:

[i]Byl jednou jeden blonďatý chlapec, který se jen tak potuloval po své vesnici. Poslední dobou byla Konoha vyhlášená vesnicí s nejlepší shinoby, ale i ti někdy měli svoje trable. Hlavně s láskou.
„Tak Naruto, jdeš jak slimák.“ Zavolal na něj nejlepší přítel, kterého považoval spíše za svého bratra. I ta strašlivá událost, zvaná odchod je neoddělila, i když málem oba zemřeli nebýt jejich týmové partnerky.
„Sasuke, neurážej tady přede mnou slimáky.“ Pohrozila mu pěstí růžovovlasá kunoichy, která stála po jeho boku.

Láska s překážkou 12

Ahojky všichni, jsem zpátky!
Nejspíš začíná chřipková epidemie, protože doma teď ležím nemocná. Ale tomuhle vděčím za to, že mě konečně napadl konec pro tuhle povídku. Takže odteď očekávejte zase nový dílky každý týden ^^

Obloha bez hvězd či měsíce skrývá mnohé tajemství. Pod touto rouškou tmy k jednomu vzdálenému, skoro až opuštěnému stavení míří postava menšího vzrůstu. I přes velkou tmu jde poznat, že něco nese nebo táhne za sebou. Všude kolem jde slyšet jen tlumené zvuky kroků. Ani lesní zvěř, která byla poblíž se neodvažovala toto hrobové ticho přerušit a proto jen mlčky pozorovala v zákoutí keřů lesa tento výjev. Postava se náhle zastavila a naslouchala. Daleko v hlubokém lese šelma ukořistila bezbrannou laň.

Štětec se rozběhl po bělostném papíře a zanechával za sebou tenkou černou linii. Vlnila se a ohýbala jako stromy v prudkém větru. Najednou se však štětec zastavil a něčí ruka uchopila papír, zmačkala ho a odhodila k hromádce dalších papírových kuliček.

Druhý den, brzy ráno...

U hlavní brány byla jako první Hinata. Není divu, nemohla ani dospat. Jít s Narutem na misi, to by se dalo ještě zvládnout, ale na misi jen ve dvou? Sice si kolikrát představovala takové chvíle, kdy jsou spolu o samotě, ale nikdy jí nenapadlo, že se to může vyplnit.
V hlavě jí pochodovaly myšlenky jedna za druhou. Jak s Narutem mluvit, když při každém rozhovoru s ním omdlévala? Nebo spíše o čem mluvit? Jak můžu dát své city najevo?

„Tak jdeme na to,‘‘ usmál se Naruto a proběhl houfem huňatých oveček až se v nich ztratil. Pak pohlédl na jednu zvlášť huňatou a ukázal na ni prstem.

„Vypadáš jako tvůj otec.“ V tom se všichni zarazili.
„Mě připadá teda jako čtvrtý Hokage Minato Namikaze.“ Odporoval Lee. A v tu chvíli to všem došlo. Naruto sebou sekl a chudák Hinata ho musela oživovat a všichni senseiové Kakashiho ho vraždili pohledy.
„A je to venku.“ Oddychnul si Kakashi a zase se začetl do knížky. Když se konečně podařilo Naruta přivést k životu pomocí jedné Sakuřiny menší rány, vydali se na ples.

Zkouška ohněm

„Naruto...prestaň s tým a konečne si sadni. Musím ti povedať niečo dôležité.“
„Jasné. Hneď to bude Tsunade-baa-chan. Kde mám tie papiere...“
„No tak hovor so mnou! Nepočká to.“, reagovala Tsunade na Narutovu ignoranciu a dosť sa nahnevala.
„A...konečne. Našiel som ich dattebayo.“, konečne sa vynoril spod stola. Na sebe mal plášť Hokage a bolo na ňom vidieť, že je neoholený, „Tak čo si chcela Tsunade-baa-chan?“
„Týka sa to Sakury.“
„Dobre o čo ide?“
„Dnes sa u mňa ani neukázala a Shizune to už nezvláda.“

Kunoichi běžela po prašné cestě, dál za ní šel pomalým krokem její společník. Jak se blížili k městu, Noriko zpomalovala. Neměli by vzbuzovat rozruch. V tomto kraji moc ninjů nebylo a jashinistů nejspíše ještě méně. A zrovna ona se ve dvojici, ve které byla s Toshirem, považovala za tu zodpovědnější. Zastavila a ohlédla se. Tmavovlasý se na ni nechápavě zadíval.
„Než dorazíme do města, doporučovala bych ti, aby sis vytáhnul ten krám z těla,“ řekla se znechucením.

Nějakou dobu trvalo, než lékařští ninjové rozhodli, že Lady Kazekage už smí opustit lůžko. Svou přílišnou zbrklostí si totiž většinu nových potíží způsobila vlastní vinou. Uklouznutí po podlaze ve vlastní ložnici bylo tím nejmenším trápením. Větší problém nastal, když v jakémsi zvláštním rozpoložení mysli chtěla vstát z postele a přitom se rozmáchla rukou a vrazila ji přímo do malé skříňky.

„Ale já s tebou nemám o čem mluvit!“ Bloom rázně vstala a zamávala mu před nosem zaťatou pěstičkou. „A za své chování se omlouvat nehodlám a svěřovat se ti s ničím nemusím.“
„Nic jsi nepochopila,“ zavrtěl hlavou Zetsu. „To já se přišel omluvit. Chci, abychom začali znovu.“
„Mezi námi něco bylo? Nevšimla jsem si.“
Vytočila ho. Chňapl po ní. „Jsi nesnesitelná! Mohla by ses alespoň pět minut chovat normálně?“
Bloom se zachechtala. „Promiň, ale matinka mě to nenaučila.“