Suna Kurai: kapitola 15: Bezstarostnost dětství

Pokoj byl zahalen do příjemného přítmí. Na každé straně větší postele seděli dva lidé. Rizo lehce položila svou chladnou dlaň na chlapcovo horké čelo tak, že se pod tím dotekem nepatrně otřásl. Sesunula ruku zase zpět a se svraštělým obočím si ho bedlivě prohlížela. Vládlo mezi nimi podivné ticho. Oba měli na jazyku dost věcí, o kterých by mohli mluvit, ale ani jeden se příliš nesnažil započít konverzaci.
Až po několika dalších zdlouhavých momentech, kdy Rizo připravovala nemalé množství obkladů se konečně Hiraku odhodlal.
„Vyléčíš ho?“ zeptal se neobvykle tiše.
Chvíli neodpovídala. Nahnalo mu to trochu strach. Poposedl si na straně postele a vytáhl obočí do výše čela. Chvíli těkal pohledem ze svého mladšího bratra na ni, dokud ji tak nedonutil odpovědět.
„Samozřejmě,“ přikývla. V jejím hlase se zrcadlil jakýsi popuzený podtón.
Jakoby se snad opravdu urazila, že si dovolil položit jí takovou otázku. Jakoby snad vůbec mohl pochybovat o tom, co dělá.
„Vždycky to bylo tak vážné?“ zeptala se, aby řeč nestála.
„Měl i lepší dny,“ zamumlal. „Tedy, když jsem ještě žil tady, mohl někdy i vyjít z postele a hrát si. Míval horečky, někdy byl hodně unavený, ale nebyl jsem s ním tak dlouho, abych teď mohl soudit jak moc byl nemocný nebo ne. Odešel jsem, když byl hodně malý.“ Hořce se zašklebil, když uviděl Rizin chápající výraz. „Není to trochu směšné?“ odfrkl si a křečovitě vstal z postele. „Snažím se ze všech sil pomoct ti najít sestru, zachránit ji, ale sám jsem nedokázal být bratrem.“
Rizo se zamračila. Opatrně položila na chlapcovo čelo chladný obklad namočený do podivně vonící tekutiny, kterou vytáhla ze své kapsy.
„Ty jsi směšný,“ uhodila na něj tvrdě.
Odmítala se na něj podívat, aby nemohl číst její výrazy, aby si nedomýšlel co měla v hlavě.
„Směšný?“ zopakoval nechápavě.
Chtěl, aby se na něj podívala a on by mohl pochopit význam jejích slov. Ale nic takového neudělala. Hypnotizovaně hleděla do jednoho místa. Najednou ji mělo až nepochopitelně zajímat. I když ve skutečnosti na něm nic příliš zajímavého nebylo. Jen kus postele, na které ležel nemocný.
Přidušeně zachraplala, jakoby se do řeči musela nutit. Ten zvuk trochu připomínal drhání zrezlých, ozubených koleček. Nebyl to ten tón hlasu, který používala obvykle.
„Říkat, že jsi nedokázal být bratrem je směšné. Není důležité jako moc jsi daleko nebo jak často svého sourozence vidíš. Je pořád v tvém srdci dokud ty sám chceš a dokud to chce on. To je pro mě sourozenecké pouto. Jednou jste se jako bratři narodili, bratry zůstanete.“
Hiraku se pousmál. Tak jako to dělával. Byl to důkaz jeho optimismu, jeho každodenního odhodlání a pilnosti. Teď to byla známka, že její slova měly nějakou váhu.
Postavil se na opřel se o zábradlí na konci postele. Díval se tak na svého nemocného bratra.
„Asi máš pravdu,“ přiznal. „Ale chtěl bych vědět jaký Usui vlastně je. Jaká je jeho povaha a komu se podobá. Nebyl jsem tady, abych to mohl zjistit.“
„Teď máš jedinečnou možnost.“ Povzbudivě mávla rukou.
Přikývl.
Rizo namíchala několik podivně vypadajících prášků do sebe. V lahvičce to zlověstně zašumělo. Požádala Hiraka o sklenici vody, do které pak směs nasypala.
Donutila chlapce lék vypít až se s nechutí otřepal. Zašklebil se nad chutí roztoku. Ztěžka se nadechl a trochu se zavrtěl na posteli.
Ticho v místnosti vyrušilo až lehké zaklepání na dveře. Rizo i Hiraku otočili hlavy k právě příchozímu.
„Snad neruším,“ zamumlal tiše kazekage.
„Říkala jsem, že potřebuju klid, abych se o toho chlapce mohla postarat,“ odpověděla mu trochu chladně.
Gaara nasadil nepříjemný výraz, který jasně dával najevo, jak moc se mu nelíbí, když vidí oba spolu. Mermomocí se chtěl dostat do jejich společnosti.
„Myslel jsem, že bych snad mohl pomoci.“
„Ne to nemohl,“ reagoval pro změnu Hiraku.
Sám netušil, kde se v něm vzalo tolik arogance a jízlivosti, kterou v poslední době proti vůdci vesnice používal. Snad žárlivost.
Nastalo ticho. Nepříjemné a trapné. Byl to ten druh ticha, jasně dávající najevo, že něco není v pořádku.
„Pro dnešek jsem skončila,“ zahlásila Rizo a vstala od postele. „Udělá se mu za chvíli líp, jen co se prospí.“
Prošla kolem kazekageho. Jejich oči se setkaly jen na nepatrnou chvíli. Ale i to stačilo k tomu, aby se v jejím nitru rozkřičel malý tvoreček volající po nějakém slově, které by Gaara řekl.
Chtěla, aby promluvil, aby dal najevo co si myslí, ale on se tak těžce četl. Těžko se v něm někdo mohl vyznat. Raději zapudila jakékoliv představy o jeho mysli a zamířila chodbou ke svému pokoji. Toužila po spánku.
Ale v hlavě zůstali oba chlapci stát naproti sobě. Hleděli si do očí a každý z nich věděl, co si ten druhý myslí.
„Jste vůdce vesnice, možná byste se měl vrátit domů, co když se něco stane? Co bude Písečná dělat bez svého kazekageho,“ pronesl sarkasticky Hiraku.
Gaarovy oči se zúžily do malých štěrbin. Měl nebezpečný výraz.
„Proč se tak najednou staráš?“ reagoval. „Na tohle ses měl ptát když jsme odcházeli.“
„My vás nepotřebujeme, abychom našli Niku.“
„Ne, my nepotřebujeme tebe.“ Odsekl kazekage.
„Já jsem její přítel, ale co jste pro ni vy? Nadřízený nebo jen úplně cizí člověk?“
Ta otázka ho odzbrojila. Hiraku věděl, že pro dnešek tento slovní spor vyhrál. Necítil se ale dobře. Věděl, že ubližuje Rizo. Věděl, že i když to neřekla nahlas, Gaara je pro ni důležitý. Odkráčel pryč a nechal tak svého nadřízeného napospas svým hloubajícím myšlenkám.
Ano, co pro ni znamenal? Napadalo ho mnoho různých možností. Dokázala by ho nazval alespoň přítelem? Nebo třeba jen známým? Možná byl vážně jen naprosto cizí člověk, který ji bez váhání podal pomocnou ruku. Možná se snažil tímto gestem odčinit dřívější hříchy.
Zmateně se chytil za čelo a opřel se hlavou o stěnu. Civěl na vybledlou barvu a strukturu zdi aniž by ho doopravdy zajímala.
Zavřel oči.
Nádech.
Výdech.
Ani tak si nedokázal srovnat myšlenky. Bylo to namáhavé, přemýšlet o tom. Namáhavé a nepříjemné.
Cosi ho zatahalo za lem jeho oblečení. Sklopil zrak dolů. Civěla na něj malá holčička s havraními vlasy stejně jako zbytek rodiny. V náručí držela trochu obnošeného medvídka a zaujatě sledovala Gaaruv pohled. Přiklekl si, aby se vyrovnal její výšce.
Bez váhání dívka svou malou, dětskou ručkou zajela do jeho vlasů.
„Jsi smutný?“ zeptala se zvědavě.
„Jen trochu,“ odpověděl, neviděl důvod proč by měl lhát.
„A proč jsi smutný? Zamračila se. Jeho jemné vlasy svírala v ručce.
„Protože nevím jak dál.“
„A proč nevíš jak dál?“ položila další typicky dětskou otázku.
Tušil, že tento rozhovor nebude tak jednoduchý jako s dospělými.
Chvíli přemýšlel nad odpovědí. Díval se do jejích fialkových očí. Tolik připomínaly jejího staršího bratra.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se místo odpovědi.
„Mio, a ty?“
„Gaara.“
Bez dalších řečí mu podala svého medvídka. Chvíli na něj zíral a nechtěl si ho vzít, ale holčička mu ho položila do dlaní.
„Když jsem smutná tak mi Kira pomůže. Je to můj kamarád. Chvíli ti ho nechám, aby ti taky pomohl, ale pak mi ho vrátiš.“ Informovala ho Mio.
Nemohl protestovat. Místo toho dostal další odzbrojující otázku.
„A ty máš kamarády?“ Trochu našpulila rty když se zeptala, ale její výraz dával jasně najevo, že se nenechá oklamat.
„Nemám moc přátel.“
„A Rizo-chii není tvoje kamarádka?“
Chvíli přemýšlel. „Já nevím,“ odpověděl po pravdě.
„Ale to je špatné,“ nakrčila naštvaně nos. „Maminka mi říkala, že kamarádů si máme cenit jako zlata.“
„A jak poznáš, že je někdo tvůj kamarád?“ zajímalo ho to. Zajímala ho její upřímná odpověď.
Protože děti jsou upřímné.
„Já mám kamaráda a ten se jmenuje Bali a když jsme se kamarádili, nikdy nechtěl přiznat, že mě má rád. Dělal, že mě nevidí a když jsem si chtěla povídat tak na mě byl zlý. Pak jsem si ale všimla, že se na mě pořád kouká,“ Mio se tiše zachichotala. „A když jednou večer pršelo, nepřišla jsem domů, protože se bojím bouřky. Bali mě šel hledal i když mu to doma zakázali. A pak jsem věděla, že je to můj kamarád. A Rizo-chii se taky pořád kouká.“
Její vysvětlení bylo tak prostě jednoduché, že se musel usmát.
„Ano, to znamená, že je to opravdu tvůj kamarád.“
„Tak vidíš, nezapomeň mi pak vrátit Kiru.“
Skákavými kroky odběhla chodbou pryč a nechala ho znovu v myšlenkách. Zamířil do pokoje, aby se alespoň trochu mohl prospat.