Knihovna

Byl jednou jeden blonďatý chlapec, který se jen tak potuloval po své vesnici. Poslední dobou byla Konoha vyhlášená vesnicí s nejlepší shinoby, ale i ti někdy měli svoje trable. Hlavně s láskou.
„Tak Naruto, jdeš jak slimák.“ Zavolal na něj nejlepší přítel, kterého považoval spíše za svého bratra. I ta strašlivá událost, zvaná odchod je neoddělila, i když málem oba zemřeli nebýt jejich týmové partnerky.
„Sasuke, neurážej tady přede mnou slimáky.“ Pohrozila mu pěstí růžovovlasá kunoichy, která stála po jeho boku.
„Promiň, lásko. Vždyť víš, že jsem to tak nemyslel. A stejně bys měla mít lepšího summona.“ Zasmál se a vtiskl ji na tvář polibek. Sakura se mírně začervenala.
„Tak proč máme sraz?“ zeptal se otráveně Naruto.
„Kakashi-sensei nás chce vidět.“ Zasmála se Sakura.
„Asi nevěří, že jsme ještě naživu.“ Odfrkl si Sasuke. Stáli před velikou budovou. Byla to konožská knihovna. Sasuke a Sakura se tam jen tak bavili, ale Naruto jim nevěnoval pozornost. V posledních dnech mu něco schází. Cítil se prázdný. Zahleděl se do jednoho okna knihovny a tam ji spatřil. Pocítil krásný hřejivý pocit, když ji viděl, jak se sklání nad jednou knihou a vrací jedem neposlušný pramínek modrých vlasů za ucho. Padal ji tam stále dokola, až se pro sebe musel usmát.
„Je tak krásná a nevinná.“ Pomyslel si a stále na ni hleděl. Najednou se za ním ozvalo to známé puf a objevil se tam Kakashi.
„Kakashi-sensei, zase pozdě. Vy už se asi nezměníte.“ Poznamenal Naruto otráveně.
„Tak jak vidím, jste zdraví a živí. Doufám, že se brzy zase uvidíme. Zatím.“ A zase zmizel. Ti tři vyjeveně koukali na to místo, kde před chvíli stál jejich sensei.
„Jdu ho zabít. Čekám tady hodinu a on si hned zmizí.“ Sakura vyrazila rychle pryč a Sasuke za ní, aby jí uklidnil. Naruto osaměl, ale vůbec mu to nevadilo. Po dlouhém přemýšlení se přece jen rozhodl. Došel ke dveřím a jemně stiskl kliku. Dveře lehce zavrzaly a on vstoupil do tiché a velké místnosti, která zela prázdnotou, až na pár výjimek. Prošel kolem prvních stolů a zašel dozadu, kde byla ta nádherná dívka. Vzal si jednu knížku a s odhodláním přešel k jejímu stolu.
„Hinato, můžu si přisednout?“ dívka leknutím nadskočila, ale pak se jí na tváři rozlil menší úsměv.
„J-jistě Naruto-kun.“ Sklonila svůj pohled zase na knížku. Naruto si sedl naproti ní a otevřel knížku. Nevnímal o čem kniha je, ani ji nečetl. Díval se jen na onu modrovlásku jako na obrázek.
„Slyšel jsem, že jste měli dost obtížnou misi. Jak jste si vedli?“ pokoušel se s ní navázat rozhovor. Na pohled působil klidně a jistě, ale uvnitř se sžíral nejistotou a strachem.
„Vedli jsme si dobře, jen Shino měl trochu problémy.“ Zasmála se Hinata.
„Co se stalo?“ zeptal se se zájmem, i když o tom už dávno věděl.
„Shino se trošku nepohodl se svými brouky, tak udělali stávku. Nikdy jsem ještě neviděla, jak se někdo snaží omluvit samičce mravence. Byla to dobrá podívaná.“ Začala se smát. Její smích mu přišel tak nádherný. Jako kdyby nějaký profesionál hrál na harfu. Tak krásně veselý a přesto melodický.
„Měli jste teď někdy misi vy?“ optala se ho na oplátku. Její hlas zněl klidně, což dodalo Narutovi odvahu dál se s ní bavit. Mluvili spolu dlouho do večera, než knihovna zavřela a oni se museli rozdělit, každý do svého domu. Každý jinou cestou.
Scházeli se spolu v knihovně každý den. Celý jeden měsíc. Naruto se po jednom týdnu ani neobtěžoval vzít knihu, stejně věděla, že je tady jen kvůli ní. Až jednou konečně sebral odvahu.
„Hinata, mohl bych se na něco zeptat?“ začal nejistě. Pohlédla na něj přes svoji dlouhou ofinu.
„Jistě, že můžeš.“ odpověděla s nadějí v hlase, že ji konečně pozve na rande.
„Nešla bys se mnou na ramen?“ vyhrkl hned. Oddychl si, bylo to venku.
„Klidně a můžeme jít hned teď.“ Rychlostí blesku vstala, vrátila knihy na své místo a společně s Narutem za chvíli seděli v teple Ichiraku ramen. Povídali si a smáli se jako staří známí, ale oba dva chtěli víc než jen to. Chtěli víc než jen, aby byli kamarádi. Procházeli se spolu po Konoze. Všude tma a všude prázdno. Začalo trochu poprchávat, ale oni tomu nevěnovali pozornost. Pořád dokola se něčemu smáli. Spustil se strašný liják a oni se schovali pod jeden ze stromů.
„Musíme se někam schovat. Tohle je na dlouho.“ Zakřičela na něj Hinata, aby dobře slyšel přesto bubnování kapek deště.
„Jo, půjdeme ke mně domů. Je to nejblíže.“ Zakřičel na ni zpátky, ale v tu chvíli začaly padat kroupy.
„To bude bolet.“ Zaklela. Naruto se na ni podíval a usmál.
„Pojď sem, mám lepší způsob.“ Hinata si k němu stoupla blíže a Naruto ji objal kolem pasu. Udělal pečeť jednou rukou a v tu ránu na jejich místě zbylo jen pár lístečků.
Přenesl je oba k sobě domů. Byla tma a ani jeden z nich nic neviděl. Naruto hned rozsvítil.
„Jsi celá mokrá. Dojdu ti pro něco suchého.“ Naruto zaběhl k sobě do pokoje. Začala bouřka a ta vyhodila pojistky. Všude se zhaslo.
„Naruto? Kde jsi?“ zeptala se a chystala aktivovat Byakugan. Někdo ji lehce chytil kolem pasu a přitáhnul k sobě.
„Neboj se, jsem u tebe.“ Pošeptal ji a políbil na ucho. Pokračoval níž po krku. Navzájem si pomáhali z těch mokrých šatů. Naruto ji jemně vzal do náruče a položil na postel. Oba dva se mazlili dlouho. Vychutnávalo si tu společnou a tak nádhernou chvíli. Nedokázali se jeden druhého dostatečně nabažit. A pak….

„Stačí, dál si dokážu domyslet, co se stalo, mami.“ Zastavila vyprávění blonďatá dívka s pomněnkovými očima.
„Nikdy bych neřekla, že náš táta je takový romantik.“ Zasnila se mladší dívka, která však měla vlasy modré.
„Ale věřte tomu, že on takový je.“ Zasmála se jejich matka a pohladila mladší dívku po vlasech.
„Chtěla bych taky někoho, jako je táta. Silný a přesto tak něžný a romantický.“ Vzdychla blondýnka.
„Neboj, obě vás to jednou potká, jen si musíte počkat. Tak jako já. A teď rychle do postele. Kushina jde zítra poprvé do akademie.“ Vstala z postele s obtížemi kvůli velkému bříšku.
„Stejně bude slabší.“ Odfrkla blondýnka.
„Nevěříš, že tě mladší sestra překoná Keiko?“ Obě dvě na sebe navzájem vyplázly jazyk. Pak rychle zalehli do postelí a spali.
Hinata vešla do jednoho z pokoje a oddychla si. Najednou ji někdo objal.
„Naruto.“ Vzdychla.
„Ano miláčku?“
„Myslím, že to bude kluk.“ Usmála se.
„Doufejme, nechci mít v domě další ženskou.“ Zasmál se a Hinata mu jemně dala loktem.
„Miluju tě, víš to?“ otočila se čelem k němu.
„Jo vím, já tebe taky.“ Políbili se. Najednou Hinata zkoprněla a chytla se za bříško. Rychle se podívala na Naruta.
„A je to tady.“