Bloom - 17. kapitola - City

„Ale já s tebou nemám o čem mluvit!“ Bloom rázně vstala a zamávala mu před nosem zaťatou pěstičkou. „A za své chování se omlouvat nehodlám a svěřovat se ti s ničím nemusím.“
„Nic jsi nepochopila,“ zavrtěl hlavou Zetsu. „To já se přišel omluvit. Chci, abychom začali znovu.“
„Mezi námi něco bylo? Nevšimla jsem si.“
Vytočila ho. Chňapl po ní. „Jsi nesnesitelná! Mohla by ses alespoň pět minut chovat normálně?“
Bloom se zachechtala. „Promiň, ale matinka mě to nenaučila.“
„A ty jsi někdy nějakou měla?“ Na chvíli se nad tím zamyslel a pak prohlásil: „Zato tvůj otec je sprosťák, jak se patří! Dcerunka je celá po něm!“
„Hidan není můj táta! Moji matku zahubil ten zápach ze skleníku a otec je maličký a má křídla a já ho neznám!“ Zatímco se mu to pokoušela vysvětlit, umínil si, že si zjistí, jak se rozmnožují rostliny. Pak si ale řekl, že by ho to mohlo poznamenat a raději odbyl Bloom s tím, že jí věří.
„Přestaň mě teda laskavě poučovat a vyklop, proč jsi přišel!“ Už před chvílí se mu vytrhla, díval se za ní s údivem.
„S tebou se zkrátka mluvit nedá! Ten tvůj plamen by měl někdo uhasit,“ neodpustil si kanibal jízlivou poznámku. Chtěla ho udeřit, ale v té chvíli ji znovu chytil.
„Nesahej na mě! Nedovoluj si ke mně tohle!“ Zase ty oči. Musím odtud! Vysmekla se mu a vyhnala ho ze dveří. Zůstal stát na chodbě a nadával.

Když si to všechno přebrala v hlavě, hořce zalitovala, že v Akatsuki není víc žen. Byla to svým způsobem diskriminace. Koneckonců… ženy jsou přece daleko nebezpečnější než muži.
Modrovláska z ní byla očividně dost nervózní. „Já že ti mám poradit? A… a s čím?“
„Hele, hlavně mi tu nekoktej, jo? Potřebuju totiž tý radě taky rozumět,“ zasyčela na ni Bloom, až celá vystrašená nadskočila.
„Po… pokusím se.“ Konan polkla a donutila samu sebe připravit čaj a posadit se naproti té nestoudné kanibalce, která do jejího pokoje přišla skoro bez šatů. „A co tě tedy trápí?“ Už zase mluvila klidně.
„Libí se mi jeden mužskej, ale mám s ním trochu problém. Chci vědět, jak poznám, že po mně taky jede.“
Řekla to z legrace. Ve skutečnosti jen byla zmatená ze Zetsuova chování a nebyla si jistá ničím, ani sama sebou. Modrovláska se otřásla. Brr, jede. Kam na ty výrazy ta holka furt chodí?
„Ale… vždyť ty bys přece neměla mít problém dostat jakéhokoli muže, kterého chceš, ne?“
„No, věc se má tak… on je totiž drobátko nesmělej a já ho nechci rovnou vyděsit k smrti.“
„Hm, mohla bych se zeptat proč?“ Modrovlasá doufala, že to od ní neznělo příliš drze.
„Jo, klíďo. Na to je přece dost času i po svatební noci.“ Náhle změnila téma. „A jak ty ses seznámila s tím zrzounem, co nám tu velí?“
Konan celá zrůžověla. „Nagato, totiž Pein, no… my se známe od dětství. To… to je hrozně složité na vysvětlování.“
„No, když o tom tak uvažuju… taky ho znám odmalička,“ uchechtla se Bloom. „Tak raď! Jsi přece ženská, ne?“

Když vycházela ze dveří modrovlásčina pokoje, byla možná ještě zmatenější, než když do něho vcházela. S nově získanými zkušenostmi se rozhodla trochu se pobavit. A všichni chlapi v sídle budou litovat!