Štětec a List

Štětec se rozběhl po bělostném papíře a zanechával za sebou tenkou černou linii. Vlnila se a ohýbala jako stromy v prudkém větru. Najednou se však štětec zastavil a něčí ruka uchopila papír, zmačkala ho a odhodila k hromádce dalších papírových kuliček.

Ruce opět uchopily čistý list papíru a štětec se po něm opět rozběhl, nedočkal se však konce. Kulička papíru opět dopadla na podlahu a za sebou zanechala jen tiché zašustění. Ruce se otočily dlaněmi vzhůru. Byly pokryty drobnými šmouhami černé tuše, která jasně kontrastovala se světlou pletí. Nehledě na následky se obě ruce vznesly a zabořily se do světlých vlasů a prohrábly je od kořínků až ke konečkům. Byly dlouhé a výjimečně neupravené a zacuchané. Splývaly přes ramena, až na z části odhalená záda. Určitě šlo o dívku, o tom nebylo pochyb. Podle ladných křivek jejího těla, by to musel poznat i slepec. Teď se však její drobné tělo lehce otřásalo pod vzlyky.
Na hromádku čistých papírů dopadlo několik slz. Roztříštily se a postupně se vpíjely do listů. Dívka si otřela uslzené oči, teď nebyl čas na vylévání emocí. Blížilo se to a ona ještě pořád nemohla dokončit svůj nápad. Něco jí bránilo v tom, dokreslit svou myšlenku. Věděla, co chce nakreslit, ale nešlo to, její ruka bránila myšlenkám volně plout na papír.

Vstala od stolu a natáhla se na postel. Unaveně si protřela oči, bolely ji. Takhle dlouho do noci nebyl zvyklá pracovat, na ničem, ale teď svou práci dokončit musela. Chtěla, aby bylo už zítra všechno hotovo. Unaveně si protáhla ramena a sáhla po lahvi s vodou, která stála vedle postele. Napila se a nahlas si oddychla. Pak znovu vstala a posadila se ke stolu, rozsvítila malou stolní lampičku a do ruky opět uchopila štětec. Líně ho převalovala mezi prsty a přemýšlela, co dál. Původní nápad nevyšel, ale co teď?
Na rtech se jí převalil lehký úsměv. Věděla, co teď udělá. Na desku stolu položila čistý papír, špičku lehce namočila do tuši a jedním tahem vykouzlila na „plátně“ jednoduchý prvek.Srdce. Nechala vrstvu barvy zaschnout a složila papír. Jednou. Dvakrát. Přesně tak, aby se vlezl do obálky, kterou si připravila. Pohlédla na své dílo.

Všechno bylo naprosto obyčejné, čisté a formální. Tak jak to měl rád. Tak jak to měla ráda ona. Byli si tak podobní, až to někdy bylo k smíchu. Jen jedinou věcí si nikdy nebyli rovni. Malováním. Ona byla naprostý amatér, on profesionál a právě tímhle se mu chtěla tolik vyrovnat. Využila příležitost, která se jí nabídla a konala. Pohlédla na sebe do zrcadla a zamířila do koupelny. Osvěžila se chladnou sprchou a konečně si učesala vlasy. S posledním pohledem do skla dveří vzala obálku a zamířila ven.

Rázným krokem se vydala ulicemi města, které žilo nočním životem. Z putyk a jiných podniků se ozývaly veselé a opilé hlasy, které dávaly najevo všeobecný život. Ona se od nich ale stále vzdalovala, ode všech hlasů, od středu dění a zábavy. Nechtěla se bavit, tančit smát se, jako to touhle dobou jindy dělávala. Dnešní noc ne.

Vyběhla pár schůdků, které vedly k hlavnímu vchodu do panelové budovy. Vchod ozařovala slabá žárovka, která chvílemi poblikávala, jako by už svítila z posledních sil. Potichu otevřela dveře a po schodišti se vydala do třetího patra. I po tmě se tu vyznala, nechtěla rozsvěcovat, případně budit sousedy. Neměla chuť ani náladu hádat se s padesátiletým staříkem, proč téměř o půl noci běhá po domě. Tiše jako myška vyskakovala po schodech, byla vděčná za tiché a ošoupané tenisky.

Konečně doběhla do třetího patra, zadýchala se jen minimálně, kondici měla stále výbornou. Sáhla po vypínači a mezipatro zalilo světlo. Byly tu troje dveře. Jedny béžové, okopané a poškrábané, barva na nich sotva držela. Druhé potáhnuté fólií se vzorkem dřeva, upravené a bezchybné. Třetí byly jednoduché, bílé, bez jediného škrábance s jednoduchou kulatou klikou a stříbrnou cedulkou.

V odraze tepaného ocelového plátu si upravila vlasy, jakoby se chystala na důležitou schůzi nebo významnou událost. Ona však neměla v plánu jít dovnitř. Z kapsy opatrně vytáhla bílou obálku a pečlivě ji narovnala. Potom ji položila na rohožku přede dveřmi. Ruce se jí zachvěly, když se ke dveřím natahovala. Nakonec sáhla po zvonku a dlouze zazvonila tak, aby si byla jistá, že nájemník bytu určitě vstane. Pohlédla na hodinky na své levé ruce. Přesně půl noc, stihla to.

Rychle se vzpamatovala a seběhla po schodech, v nižším patře však zůstala stát a naslouchala zvukům tichého domu. Konečně. Nahoře se s vrznutím otevřely dveře a za chvilku se zase zavřely. Neměla odvahu jít se podívat, jestli dopis zmizel, aby jí náhodou nezahlédl. S uklidňujícím pocitem štěstí se vydala zpátky domů. Teď byla konečně ráda, že bydlí sama. Nemusela budit rodiče a poslouchat jejich kárání, že pozdě chodí domů. Zdálo se jí to tak dětinské, když vzpomínala na přednášky, které dostávala za pozdní příchody…

První sluneční paprsky pronikaly nezastřenými okny a lechtaly ji po tváři. Příjemně hřály, ale za chvíli se jí zdály až příliš protivné. Naštvaně vstala a zamířila do kuchyně. Sáhla na polici a do hrníčku začala sypat kávu. Místností se linula vůně černé plodiny, jemně namleté v sáčku. Do konvice nalila vodu a postavila ji na zapálený vařič plynového sporáku.
Najednou se bytem rozlehlo kvílivé zvonění. Zvonek nebyl nejnovější. Vlastně nic v tomhle bytě nebylo úplně nového. Malátným krokem se vydala ke dveřím. Unaveně sáhla po klíči a odemkla dveře. Zajímalo ji, kdo ji tak brzy ráno mohl otravovat. Otevřela dveře a vdechla vzduch zatuchlé chodby. Něco ji však osvěžilo.

Byl to on. Poznala by ho i poslepu. Ale něco víc. V ruce držel několikrát přeložený papír. Zorničky se jí mírně rozšířily. Viděl ji. Jen tak. Neupravenou, v pyžamu. To ji teď ale nezajímalo. Doslova civěla na list papíru v jeho ruce. Lehce se pousmál a zvedl papír a roztáhl ho před ní. Cítila, jak jí do tváří stoupá krev. Všimla si jeho lehkého úsměvu. Nevinného pousmání. Nevěděla, co dělat. Nevěděla, kam s očima. Odhalil ji.

„Neumíš kreslit,“zašeptal tiše.
Sklopila oči.
Hřbetem ruky ji zdvihl bradu tak, aby se mu dívala do očí.
„Naučím tě to…“