manga_preview
Boruto TBV 07

Na křídlech smrti - Poslední vzpoura 7


Zkouška ohněm

Několik dní trvalo než se Vera znovu pořádně postavila na nohy a tak se Itachi konečně mohl začít starat. Nebyla moc klidný pacient a tvrdila mu, že je v úplně v pořádku, ale stále jí dělalo problémy dodělat jakoukoliv věc. Místo toho tedy trávili mnoho času rozmluvou o všem možném. Věděli o sobě už mnoho, ale spousta věcí jim ještě unikala. Byla skvělý společník a on se občas přistihl, že přemýšlí nad tím, jak rychle dokázala odsunout Kakashiho smrt stranou a chovat se jakoby se nic nestalo. Když ji však našel jak bez hnutí sedí před otevřenou skříní a svírá Kakashiho čelenku, zavrhl sám sebe kvůli svým myšlenkám.
„Vero?“ opatrně ji oslovil a ona sebou trhla.
„Itachi!“ vyděšeně se na něj podívala, kde se tu najednou vzal a pak zjistila, co tu vlastně dělá ona. „Víš, já....chtěla jsem jen uklidit....aby tady bylo víc místa a...,“ zoufale se ze sebe pokoušela dostat rozumné vysvětlení, ale nedařilo se jí vymyslet správné pojmenování.
„To je v pořádku,“ jemně ji chytil za rameno a kývnul. „Mám to udělat za tebe?“
„Ne, já to dodělám,“ zavrtěla hlavou. „I když...myslíš, že bys mi mohl pomoci?“
Její smutek v očích byl tak viditelný, že se sám divil, že se překonala k tomu, že ho požádala o pomoc. Proto jen poklekl vedle ní a začali společně ukládat Kakashiho věci do připravené krabice. Tu pak sám Itachi vzal a odnesl ji do nejzazšího kouta v komoře. Když se vrátil, Vera stála mezi dveřmi a sledovala nepřítomně neznámý výjev před ní.
„Ještě něco se děje?“ došel k ní.
„Ne...vlastně ano,“ zatřepala hlavou. „Ještě jednou dnes budu potřebovat tvou pomoc.“
„Hm?“ naklonil hlavu a nemohl přijít na to, o co ho požádá.
Ona jen zvedla pravou ruku ve které něco svírala. Itachi se zamračil. Znal ty předměty. Páska přes oči a krátké, chladně ocelové okovy.
„To už je opět úplněk?“ nevalně pronesl Itachi a Vera jen kývla.
„Dobrá, co mám tedy dělat?“
„Hned po setmění mne připoutáš v té místnosti, kde jsi mne minule našel, ale tentokrát mne opravdu nesmíš pustit, slyšíš?!“ otočila se k němu nesmlouvavě.
„Nepustím tě pokud si opět nerozedřeš ruce do krve,“ uhnul pohledem.
„I kdybych o ty ruce měla přijít, nesmíš mne nechat!“ vyštěkla. „Teď by to bylo daleko horší. I když je to jen monstrum, to co spí uvnitř mne, pořád je to moje součást, která Kakashiho stejně nenáviděla jako milovala. Půjde se mstít a nebude brát zajatce. Pokud mne pustíš, pustíš i ji a nikdo z vesnice se nedožije rána,“ tvrdě dořekla.
„Proč vesnice? Ta nemůže za jeho smrt,“ oponoval.
„Teoreticky ne, ale prakticky by mohla. To na příkazy nejvyšších z Konohy plnil úkoly a tak jsou na jeho smrti stejně vinni jako ocasatí,“ vysvětlovala.
„Nevěděl jsem, že se na to díváš takhle,“ ostražitě ji sledoval.
„Já ne, chápala jsem jeho poslání a věřila jsem v něj. Ale pokud už jsem se za sebe pomstila, té druhé nezbývá než se pomstít někde jinde a to je právě vesnice. Ač bych si nepřála jedinou smrt na naší straně, věřím, že v noci bych po jejich krvi žíznila,“ stiskla čelisti k sobě a nasucho polkla.
„Když je to tedy tak,“ polevil ve svém přesvědčení Itachi a kývnul na tu podivnou dohodu.
„Ještě ale jedna věc!“ vystřelila ukazováček k nebi. „Kdyby se náhodou stalo, že bych se utrhla, ukážu ti pár pečetí, které mne dokážou v nestřežené chvíli spoutat, jako to tenkrát udělal Kakashi. Nesmím tě ale vidět, protože jinak se té technice vyhnu.“
Ukázala mu vše potřebné a Itachi si vše dobře zapamatoval. Když nadešel večer, odebrali se oba do tmavé místnosti za rohem. Postavil svíčku na zem a ona si sama stoupla ke zdi, odkud trčely dva mohutné železné kruhy. Sepnula ruce nad hlavou a on je připevnil.
„Těsněji!“ řekla rázně a Itachi je utáhnul tak až bolestí sykla. To samé udělal i s nohama a jako poslední si nechal šátek. Naposledy se podíval do jejích tmavých očí a na chvíli zaváhal.
„Itachi!“ zamračila se a jeho ruce tedy dokonaly své dílo.
„Tak a co teď?“ zeptal se, když se ujistil, že se nemůže ani hnout.
„Jdi spát,“ odpověděla klidně.
„To nemůžeš myslet vážně!“ zaraženě na ní civěl.
„Ale ano, nejradši bych byla, kdybys úplně odešel z domu, ale budu tě muset mít nablízku, kdybych se náhodou osvobodila.“
„Potom ale po mně nemůžeš chtít, abych šel spát,“ založil si ruce.
„Ale ano, můžu!“ semkly se pevně její rty.
„Hmmm...pravda ale také je, že tě teď nemusím poslechnout!“
„Cože?!“
„Jsi teď bezbranná tudíž nade mnou nemáš žádnou moc. Mohu si tedy dělat, co chci a mé přání je zůstat v téhle místnosti!“ zle se ušklíbnul.
„To nemůžeš!“ zaškubala s sebou.
„Ale ano, můžu!“ zaironizoval a protestně si sedl vedle svíčky na zem.
„Itachi! Můžeš mě, prosím, poslechnout a odejít odsud?!“ drtila mezi zuby zlostně.
„Promiň, už dávno nereaguji na žádné příkazy,“ posunul se po podlaze a pohodlně se opřel o zeď.
„Mohla jsem tušit, že to takhle dopadne!“ sykla navztekaně a jala se trucovat. On jí od toho nijak nezrazoval a mohl ji tak v klidu sledovat, jak uraženě hází hlavou. Za nějaký čas se uklidnila , svěsila slepou tvář k zemi a jeho napadlo, jestli neusnula. Nechtěl ji však rušit a volně nechal myšlenky plynout. Cítil v sobě napětí z toho, co všechno se bude dít dál, ale snažil se vše zaplašit myšlenkami na něco jiného. V paměti se vrátil zpět k jejich tréninku a promýšlel nové taktiky, když se Vera pohnula a něco nesrozumitelně zamumlala. Zostražitěl a bedlivě ji sledoval. Po chvíli se znovu pohnula, zatnula pěsti a lehce zalomcovala okovy. Když jí nepustily dál, stiskla zuby k sobě a zoufale zakňučela.
Pokoušel se toho zvuku si nevšímat, ale začalo se zdát, že to pro něj nebude až tak snadné. Když přerývaně vzdychla a pokusila se vykroutit se ze zajetí, nasucho polknul. Kolem spoutaných zápěstí se vyrojily malé pramínky krve.
„Musela do toho dát hodně síly, že se tak rychle zranila,“ napadlo ho, když první kapka krve spadla na zem.
Znovu zasténala a trhla hlavou. Dýchala čím dál hlasitěji a pěsti postupně povolovala a zatínala.
„Snaží se dostat pryč!“ prolétlo mu hlavou. Vypadal jako by sbírala síly na jeden velký náraz, který ji dostane ze zajetí. Odlepil záda od zdi a bezděčně se dotknul brašny u boku, kde měl schované zbraně. Čekal, co se bude dít dál.
Chvíli se ještě kroutila, pak napnula svaly, propnula se jako tětiva a temenem hlavy narazila do stěny. Okovy zařinčely, ale vydržely. Itachi si oddechnul. Tohle vypadlo opravdu nebezpečně. Zrak mu sklouzl na téměř vyhořelou svíčku. Nevěděl, kolik je hodin, ale doufal, že tahle zvláštní noc už bude brzo za nimi. Když uslyšel tichý pološílený smích, málem se mu zastavilo srdce. Střelil očima směrem k ní a zjistil, že se jí dívá do odhalené tváře.
„Podařilo se jí sundat šátek!“ došlo mu, na co se vlastně dívá, když zaregistroval u jejích nohou zmuchlanou látku. „Ale jak?“
„Musel to být ten náraz hlavy do stěny a uzel musel povolit!“ vzpomněl si na jediné možné řešení.
Oči měla zavřené a grimasa v její tváři byla téměř nečitelná, jen zpoza jejích rtů se linul ten podivný zvuk.
Zvednul se na nohy s rozhodnutím, že jí šátek uváže nazpět co nejrychleji. Sklonil se k odhozené látce.
„Pozdě, bratranče!“ zasyčelo to do ticha a zastavilo ho to v pohybu. „Nauč se vázat uzle!“
Ucuknul jakoby ho uštknul had. Otevřela oči plné byanganu.
„Tak ten šedivej prašivec je pod kytkama!“ zle se usmála stále připoutaná ke zdi. Zaklonila hlavu a hlasitě se rozesmála. Itachi stál kousek od ní a ostražitě si ji měřil. Smála se z plna hrdla, ale po chvíli smích zmizel. Narovnala hlavu zpátky a po škodolibosti nebylo ani památky. Víc než cokoliv jiného se ve tváři zračilo překvapení, které se pomalu ale jistě začalo přelévat do bolestného šklebu. Oči se jí zalily slzami a jedna z nich si proklestila cestu přes víčka až na pobledlou tvář. Když slza dopadla na zem, trhla sebou jako by ji to probudilo.
Přivřela oči do malých škvírek.
„Ty propradný sv**ě!“ zachrčela a zatnuté pěsti se jí zatřásly.
„Vero?“ oslovil jí Itachi. Jednala tak, jak předtím předpokládala. „Uklidni se, jestli ještě můžeš. Nic teď tímhle nevyřešíš!“
„Máš pravdu,“ pohrdavě se usmála. „Takhle opravdu nic nevyřeším!“
Zavřela oči, napnula se a jedním prudkým trhnutím vyrvala pouta i s kusem zdi. „Ale takhle už ano!“
Udělal krok dozadu. Naklonila hlavu na stranu.
„Udivuje tě to? Nemělo by. Měla ti vysvětlit, že řetězy tu jsou jenom z důvodu, abych si nesundala šátek. Ten je totiž ten nejdůležitější. Znaky na něm pobírají veškerou mojí energii, takhle jsem volná jako pták,“ zálibně se pousmála.
„Jak se ti podařilo ho sundat?“ zamračil se na ní.
„Těžce, ale šlo to. Dneska mne totiž žene něco daleko silnějšího!“ prokřupala prsty v jediném pohybu a stočila pohled za Itachiho ke dveřím.
„Vím, kam chceš jít. Nemohu tě pustit, ale ani nechci,“ odpoutal sharingan a vyndal z brašny kunai.
„Zmlkni!“ zavrčela a upnula opět pohled na něj. „Ty patříš mezi první!“
Zaskočilo ho to.
„Nechápu!“ vypustil pomalu.
„Ne?!“ odfrkla popuzeně. „Když pominu to, že nás obě málem nechala chcípnout jenom proto, aby ti zachránila krk, vykašlala se na všechno důležitý a nechala ho jít bojovat samotnýho. Kdyby se mi podařilo zabít tě hned, nemuselo se nic stát! Kdyby na tebe nevynaložila tolik síly, démon by neměl ani nejmenší šanci a Kakashi by tu ještě byl! I když to byl protivnej šmejd, patřil mně a tys jim pomohl mi ho vzít!“ Z tichého šepotu postupně její hlas začal získávat na intenzitě až poslední slova na něj nepříčetně řvala.
Nečekal to. Ani na chvíli ho sobecky nenapadlo, že to byla také z části jeho vina. Bože, jak mohl být slepý?! Uhnul očima před tím nenávistným a vyčítavým pohledem.
„Chyba!“ práskla hlasem a než stačil zareagovat, narazilo do něj něco o razanci malé skály. Schytal ránu do hrudi, odmrštilo ho to na protější zeď a vyrazilo mu to dech. Než si uvědomil, že leží na zemi, její ruka ho vytáhla dusícího se za tričko do vzduchu. Popadnul dech, skrčil nohy a vší silou ji od sebe odkopnul. V letu ho pustila, strhla si dlouhé rukávy a složila pečetě. Do dlaní jí padly katany a pevně se postavila na nohy.
„Jak můžeš ještě lpět na životu, který přinesl všem okolo tebe jenom smrt?“ ledově ho sledovala.
Měla pravdu. Co tu vlastně dělá? Už chtěl sklopit hlavu, když mu myslí probleskla vzpomínka.
Chtěla bych, abys přestal nenávidět sám sebe za to, čím jsi a jednou za život byl hrdý na to, že se i v tomto zpropadeném klanu se narodili i lidé se srdcem jako jsi ty. Chtěla bych, abys to vždy měl na očích a kdykoliv mě uvidíš, aby sis na to vzpomněl a proto už svou pravou identitu nebudu ukrývat. Jsem Uchiha stejně jako ty a přísahám, že budu s tebou až do doby než se potkáš se svým bratrem. To je můj nový životní cíl a proto teď žiji.“
Stisknul čelisti k sobě.

„Můj život už dávno nepatří mně!“ odpověděl ji tvrdě a namířil na ní svou zbraň.
Problesklo jí v očích.
„Nenechám jí, aby kvůli tobě zase riskovala život nás obou!“ procedila skrz zuby a vyrazila. Kov o sebe zařinčel a vylétlo pár jisker, které ozářily jejich napnuté tváře. Podnikla výpad směřující mu na žaludek, ale Itachi ho tušil. Hodiny tréninku s ní se vyplatily. V rychlosti uhnul a podkopnul jí nohy. Přistála na zádech a on jí uzemnil nohou opřenou o její hrudník. Zasyčela, chytla ho za tu končetinu a trhla jí. Otočil se celý a zastavil kunai u jejího krku.
„Ta čubka tě cvičí zručně!“ zavrčela a pohltila ho v genjutsu.
„Uvidíme, co řekneš na moji nejlepší atrakci! Ukážu ti, jak vypadá Smrtihlav!“ ozvalo se ještě za ním.

Itachi se rozhlédnul. Tichá a neprostupná tma. Došlo mu, co teď přijde, když se před ním objevila nejasná a rozmlžená postava. Už dávno věděl, kdo se k němu přibližuje, když se osoba dostala pevný tvar a naproti němu se vyloupnul Sasuke. Itachi přimhouřil oči. Bylo jasné, že obě Very musejí znát jeho nejhorší noční můru. Nasucho polknul.
„Bratříčku?“ temně ho oslovil a kluk se před ním zastavil. Němá ústa se ani nepohnula, jen jeho pohled se stočil k Itachiho ruce. Ten také pohlédl tím směrem a zjistil, že drží v ruce dlouhý nůž. Než si to ale plně uvědomil, jeho ruka se samovolně natáhla a zůstala i s nožem trčet těsně před Sasukem. Ten se bez mrknutí oka opět rozešel a směřoval přímo na ostří. Itachi sykl a snažil se ruku dát dolů, ale nebylo mu to nic platné. Až ve chvíli, kdy se zbraň zastavila o protržené srdce nejmladšího z Uchihů, jeho bratr našel řeč.
Sasuke třesoucího se Itachiho chytnul za rameno, trhnul sebou a nechal špičku nože vykouknout ze svých zad.
„To je tvá představa spravedlnosti?“ zabublalo to v Sasukem a vpil se mu do očí. „Můj život byla tvá volba, má volba je teď moje smrt tvojí rukou. Vzdávám to a beru tě s sebou!“
Itachimu se rozšířily zorničky dokořán. Bratrův pohled nebyl plný nenávisti, jak si přál. Byl plný smutku a beznaděje. Zjistil, že se dívá jen do prázdné schránky bez života. Zalapal po dechu, když ucítil tlak na hrudi a zjistil, že najednou leží na zádech a mrtvé tělo svého bratra má na sobě. Cítil jak se mu rozbušilo srdce ještě rychleji a pokusil se ho ze sebe shodit. Nešlo to ani na jednu ani na druhou stranu. Vyprostil zespod tedy jednu ruku a zašátral v temnotě. Kousek od obličeje jeho ruka na něco narazila a ať sahal, kam chtěl, nedostal se dál než na deset centimetrů. Ve chvíli dostala temnota tvar a barvu a jeho panika dosáhla vrcholu.
„Jsem v rakvi!“ udeřila ho do vědomí vlastní šílená slova. Zhluboka se nadechnul a rozkašlal se. Pokud je opravdu v rakvi, za chvíli mu dojde vzduch a udusí se!
Snažil se ovládnout paniku, která proudila jeho tělem. V uších mu hučelo z nesnesitelně zrychleného bušení jeho vlastního srdce, zároveň mu to mrtvolné ticho všude okolo něj trhalo uši. Cítil jak tělo jeho jediného příbuzného pomalu chladne na jeho hrudi a krev odkapávající z rány stydne na jeho oblečení. Zavřel oči.
Musí se uklidnit, sakra! Je to přece jenom genjutsu! Není to opravdové!
„Sakra!“ scedil přes skousnuté čelisti. Mohl se přesvědčovat jak chtěl, ale pokud mu dojde kyslík, jeho mozek se udusí i tady.
Co teď?....Co teď?.....
„Co teď???“ zařval zoufale do ticha a intenzita jeho hlasu, ozývající se v tak omezeném prostoru, ho ještě víc roztřásla.

Dusil se. Cítil, jak ho plíce pálí a žadoní o další přísun kyslíku. Opravdu tady takhle umře?
Zatmělo se mu před očima. Je tohle opravdu ten konec? Její vlastní rukou, která ho tolik chtěla držet naživu?
Problesknul mu v hlavě její úsměv. Její nádherné plné rty odkrývající lehce bělostné zuby . Malé vrásky u koutků úst, když se tak volně usmívala.
„Zalepila jsem ti prázdné místo mými naklonovanými buňkami, které byly časem tvým tělem přijaty. Nejspíš proto se tak rychle uzdravuješ a získáváš větší sílu. Také to ale znamená, že dokážeš provádět teď techniky, které by ti byly dříve odepřeny. Uvidíme, jak daleko jsi schopný se dostat s touto pomocí.“
Znovu otevřel oči. Mohla mít pravdu?
Teď přece neumře!
Nadechnul se posledních zbytků kyslíku a vyprostil i druhou ruku. Přiložil je k sobě vztyčenými ukazováčky a prostředníčky.
„Vero! Dej mi svou sílu!“ zašeptal a všechnu svou energii vložil do jediného impulzu. Impulzu směřujícího ven.
Zamrkal a zjistil, že se dívá do očí plných překvapení. Byly ve stále stejné poloze. On na ní klečel a kunai měla stále u krku.
Byl zpátky!
„Ty!!!“ zasyčela Vera a odhodila ho stranou než se stihl vzpamatovat.
„Jak jsi to udělal?“ vrčela a vztek jí téměř odkapával ze zlostného šklebu.
Itachi se pomalu postavil a zašátral rukou v kapse.
„To ty a tvoje orochimarovská pomoc, pamatuješ?“ posměšně se mu nadzvedl pravý horní koutek a zalesklo se mu v očích. „Teď jsem na řadě já!“
Sotva to dořekl, už stál za ní. Nestihla jeho rychlost. Než se stačila otočit, přilepilo se jí něco na krk a sebralo jí to sílu.
Ztěžka zasténala a sesunula se k zemi. Než dopadla, zachytila ji něčí náruč.

Itachi ji držel a dlouze tam jen tak seděl. Sledoval ji a tep se mu pomalu uklidňoval. Nakonec natáhl pravou ruku a jemně ji pohladil po tváři.
„Tys mne chránila před tebou samotnou, viď?“ hořce se usmál a sledoval její klidný obličej. „Věděla jsi, že jednou se proti sobě postavíme a já bych neměl šanci. Donutila si mne tak plně rozvinout všechny mé nově získané vlastnosti.“
Sáhnul jí za krk a odlepil z něj malý bílý čtvereček s černým znakem.
„Díky,“ pak už jen pronesl, přitisknul ji k sobě a políbil na čelo. Když ji odnesl do postele, svalil se vedle ní a upadnul do zaslouženého spánku.

Sluneční paprsky, svítící mu do tváře, ho probudily a otevřel oči. Vera vedle něj stále spala. Lehl si na záda a začal přemýšlet o minulé noci. Připadalo mu neskutečné, že stále žije a dýchá. Stále cítil únavu, ale spíš než fyzickou újmu teď v hlavě pociťoval jen příjemné prázdno.
Vera se zavrtěla a pomalu otevřela oči. Zamrkala a vyvalila oči.
„Co se stalo???“ zprudka se posadila a vyděšeně na něj upírala černý pohled. „Tys mě pustil?!“
Chvíli jen na ní tiše zíral a zvažoval, co jí odpoví.
„Vlastně se nic velkého ani nestalo,“ nakonec klidně pronesl a zavřel oči. Líbil se mu ten podivný klid v hlavě.
„Jak to myslíš, že se nic nedělo?! Přece jsme spolu bojovali!!!“ mračila se rozhořčeně, jak může něco takového říct.
„Tak proč se mne ptáš, když to víš?“ sotva pronesl Itachi stále se zavřenýma očima.
„Itachi! Teď opravdu není čas na vtipkování! Máš nějaké zranění nebo bolí tě něco?“ dostávala opravdu vztek.
„Ano,“ jen řekl a strhnul ji k sobě až překvapeně vyjekla. Držel jí kolem ramen a nenechal jí se ani pohnout. „Bolí mě uši z tvého křiku tak brzo ráno a hlavně ses mi včera docela prošla v hlavě, takže bych teď docela ocenil, kdybys mne nechala chvíli rozjímat na tím, jak je skvělé, že jsem to všechno přežil!“
Chtěla ještě něco namítnout, ale nakonec zavřela pusu naprázdno. Vzpomínala si na útržky z noci a nebylo jí z nich moc dobře. Fascinovala ji ale jediná věc. Jak se z jejího Smrtihlava dostal? Věděla, že sama genjutsu zastavit nedokáže a mělo to být pro něj smrtelné stejně jako pro všechny ostatní před ním. Že by dokázal ovládnout vše, co mu dala? Už v to téměř nedoufala.
Rozhodla se, že brzy vyzkouší jeho umění znovu. Tentokrát si ale možná bude muset dávat pozor. Ten člověk vedle ní začínal být neuvěřitelně silný!

Poznámky: 

ahoj lidi, po dlouhe dobe jsem nasla na povidky cas, tak vam prinasim dalsi dilek...uvidime, jeslt to jeste umim Laughing out loud takze have fun a ZMP! Smiling

4.833335
Průměr: 4.8 (12 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Akane
Vložil Akane, Čt, 2011-11-10 20:43 | Ninja už: 5236 dní, Příspěvků: 290 | Autor je: Pěstitel rýže

No, tak to bylo něco. Laughing out loud Kdo potřebuje sharingan, když může mít byangan? Laughing out loud Naprosto fascinující technika!

userbarz.com

userbarz.com

Free userbars


Akane podpis

Obrázek uživatele Vllk
Vložil Vllk, Út, 2009-11-17 21:31 | Ninja už: 5507 dní, Příspěvků: 1219 | Autor je: Prostý občan

no ty ses vyřádila Smiling
nádherný Smiling

92% teenagerů poslouchá hiphop. Pokud patříš mezi zbývajících 8%, přidej si tohle do podpisu.

Obrázek uživatele Káťa-chan
Vložil Káťa-chan, Út, 2009-11-17 00:02 | Ninja už: 5246 dní, Příspěvků: 81 | Autor je: Prostý občan

Nádhera!! Těším se na další!

Obrázek uživatele Dardes
Vložil Dardes, Ne, 2009-11-15 00:41 | Ninja už: 5274 dní, Příspěvků: 267 | Autor je: Prostý občan

Extrémě luxusní díleček!!! Další prosím !!! Jen tak dál máš to pěkne napsané a věřím že se ti podaří i ty další Smiling tak hodně štěstí !!!

Obrázek uživatele Merenwen
Vložil Merenwen, Ne, 2009-11-15 12:18 | Ninja už: 5632 dní, Příspěvků: 480 | Autor je: Prostý občan

ou, dekuji, na novy dil se tedy urcite dostanu a prej mi tedy stesti, aby to bylo brzo! Smiling

Obrázek uživatele Dardes
Vložil Dardes, Út, 2009-11-17 05:43 | Ninja už: 5274 dní, Příspěvků: 267 | Autor je: Prostý občan

však už přeji !!! Smiling Eye-wink