Mezi námi jashinisty II. - Neshody

Kunoichi běžela po prašné cestě, dál za ní šel pomalým krokem její společník. Jak se blížili k městu, Noriko zpomalovala. Neměli by vzbuzovat rozruch. V tomto kraji moc ninjů nebylo a jashinistů nejspíše ještě méně. A zrovna ona se ve dvojici, ve které byla s Toshirem, považovala za tu zodpovědnější. Zastavila a ohlédla se. Tmavovlasý se na ni nechápavě zadíval.
„Než dorazíme do města, doporučovala bych ti, aby sis vytáhnul ten krám z těla,“ řekla se znechucením.
Toshiro jí věnoval pohoršený pohled, ale stejně se podíval na tyč, která mu trčela z hrudi. Opravdu nevypadala zrovna nenápadně.
Masochisticky se zašklebil a pomalu ji vytáhl. Rána po ní vzhlížela dost děsivě.
„Ty jsi fakt blb. Proč jsi musel rituál provádět zrovna teď? Víš, jak se na tebe budou dívat? Někdy se divím, jak jsi se moh' stát ninjou...,“ Noriko obrátila oči v sloup a chvíli se přehrabovala v kapse.
„Dej si na to tohle,“ řekla a hodila mu balíček obvazů. Čekala, až se obváže, a jasně dávala najevo svou netrpělivost. Toshiro byl hotov během chvilky, ale zase se mu vrátila jeho oblíbená nálada - permanentní podrážděnost. Hned na to tedy vyrazili.

„Takže, nezapomeň: žádné pokusy o vytváření paniky mezi vesničany, žádné prosazování své nesmrtelnosti a už vůbec žádné obětování lidí!“ vypočítávala jashinistka na prstech.
„Hmm,“ reagoval uraženě Toshiro. Pamatoval si na poslední průšvih. Tehdy to vypadalo, že ho Noriko opravdu zabije. Obětoval půlku jedné malé vesnice a kunoichi běsnila tak, že vyděsila jak jeho, tak i druhou polovinu vesničanů. Téměř doslova ho rozsekala na proužky. Ošklivá vzpomínka.

To už došli k bráně. Hlídka je shledala neškodnými a vpustila do města, jednoho z mála na hranici Ohnivé a Větrné země.
Dvojice procházela rušnýmu ulicemi. Bylo tu příliš mnoho lidí na to, aby jim někdo věnoval větší pozornost. Přesto občas někdo zabloudil pohledem k Noriko, nesoucí na zádech dvě kosy, což zřejmě vedlo k velké nelibosti mladíka jdoucího za ní. Věděl ale, že na veřejnosti si už žádnou scénu nesmí dovolit.

„Co třeba tady?“ navrhla Noriko po chvíli, když došli k menšímu obchodu.
„Co, kde zase?“
„Měl jsi hlad, vzpomínáš?“
„Jo tohle... jasně že chci jíst, jdeme!“ prohlásil a vtrhl do obchodu.
„Hlavně nenápadně,“ zašeptala si pro sebe útrpně Noriko a následovala ho.

Uvnitř bylo útulně, ale jako všude v tuto dobu, tu bylo spoustu lidí. Jashinista si sedl k poslednímu volnému stolu, jeho společnice naproti.
Docupitala k nim drobná černovláska a optala se, co si dají. Přitom až příliš okatě visela pohledem na Toshirově obličeji.
„Dvakrát saké a sushi,“ plivl na ni a ona zase nadšeně odhopsala.

„Nemusíš na ni být takový,“ rýpla si Noriko.
„Jakej zase, sakra?“
„Ty to nevidíš?“
„Co mám k**va vidět?!“
„Úplně tě žere. Div ti neukousla hlavu!“ rozesmála se kunoichi.
Jashinista něco zavrčel a stáhl se. Několik takových situací už zažil, rozhodně si na ně ještě nezvykl
a ani to neplánoval. Navíc ho to uvádělo do rozpaků, což vždycky zadávalo Noriko záminku si z něj utahovat.

Dívka, která se stydlivě představila jako Ai, což u jashinistky vzbudilo další vlnu bouřlivého pochechtávání, se vrátila s objednávkou. Toshiro se snažil její existenci ignorovat, což se mu vzhledem k tomu, že to jeho nová obdivovatelka po chvíli vzdala, dařilo.
Pozdní oběd probíhal tichosti, až na několik Noričiných poznámek o tom, že by měli sehnat ubytování a zítra opět vyrazit, ať může co nejdříve vyzkoušet svou „vypůjčenou“ kosu. A pak se řeči překvapivě ujal Toshiro.

„Kam pak vlastně zamíříme? Půjdeme nejdřív do Konohy? Tam jsem ještě nebyl. Možná tam jsou nějaký potencionální nový vyznavači Jashina-sama! A pak bychom mohli jít zase zpátky, třeba až do Mlžný, tam by to podle mě bylo taky slibný. A možná potkáme někoho známýho. Jak se jen ksakru jmenoval? Ten, jak mě naučil většinu nadávek... Je z takový tý vesnice s divnym názvem, myslim že nějaká Skrytá v Horkejch pramenech..."
Toshiro zamračeně hypnotizoval strop, málem si ukousl spodní ret a mezi prsty mnul zrníčka rýže.

„Hikari, Hiroshi, Hachiro... už to mám! HIDAN!“ vykřikl a plácl se do čela.
Několik lidí se po něm s reptáním podívalo, a jakmile Noriko uslyšela to jméno, zrudla a zakuckala se jídlem, které ještě před chvílí soustředěně žvýkala. Dávivě se rozkašlala a nějaký muž ji ochotně praštil do zad. Hodila po něm pohled ještě-jednou-se-mě-dotkneš-a-obětuju-tě-tomu-pravému-bohu a celá červená se obrátila k Toshirovi.
„Nemáme vzbuzovat rozruch,“ zasyčela nakvašeně.
Téměř omluvně pokrčil rameny a soustředěně studoval její obličej, protože stále ještě vypadala, že před chvílí spořádala bednu chilli papriček.
Potom si náhle uvědomil, že narazil na citlivé místo a škodolibě se ušklíbl.
„Jo, chápu,“ pronesl uštěpačně.
Věnovala mu ošklivý pohled, ale už nevypadala tak sebejistě. Nechtěla o tom mluvit. Nechtěla o tom vůbec přemýšlet.
V rychlosti zaplatila a vstala. Bez vybízení ji následoval, i když ještě neměl dojedeno. Se svým orientačním smyslem a její momentální náladou však věděl, že by ji pak našel asi těžko.

Noriko rázně uháněla ulicemi a Toshiro ji několikrát málem ztratil. Zanedlouho už naštěstí objevila hotel, který splňoval všechna její kritéria, a vešla dovnitř. S recepčním mluvila neskutečnou rychlostí a vzápětí obdržela klíče.
„Ty máš osmičku, já pětku. Ráno tě probudím, najdeme si nějaký bar a tam se nasnídáme. Kolem osmé ráno odejdeme z vesnice. Cestou někoho obětuju a pak ti možná vrátím kosu. Do večera se někde zastavíme a za pár dní bychom měli být v Konoze. Tam zkusíme najít nějaké nové jashinisty a poté se obrátíme zase zpět, do Kamenný, Travnatý a možná Mlžný. Dobrou.“ Po celou délku proslovu mluvila monotónním hlasem. Nakonec se otočila a oddupala do svého pokoje. Uslyšel zacvaknutí zámku.

Chtěl si už jít také lehnout, ale jakmile nastavil klíč ke klíčové dírce, ten se změnil na lahvičku se saké.
„A k**va, henge!“ křikl do prázdné chodby.
Žádné scény, proběhlo mu hlavou.
Lokl si nápoje a vycenzurovaně konstatoval, že tak mizerný alkohol ještě nepil. Noc bude muset přežít na chodbě.