Zkáza Zelené lilie 06 - Těší mě, jsem tvůj konec…

„Páni, ty už jsi jako Kakashi-sensei. Tu na tebe čekám skoro půl hodiny,“ čertil se Naruto, když jsem konečně dorazila na smluvenou snídani.
„Myslím, že si se docela zabavil,“ pronesla jsem pobaveně a významně pohlédla na tři prázdné misky, které před ním začaly tvořit malý komínek.
„A ty si nedáš?“ otázal se udiveně, když jsem si nesedla vedle něho.
„Ne, už jsem jedla,“ zalhala jsem. Na jídlo nemám ani pomyšlení, po rozhovoru s Kakashim mám žaludek jako na vodě. Dnes se ale musím pořádně soustředit, nesmím udělat jedinou chybu. Plně si uvědomuji, že jakmile se do toho pustím, bude hodně těžké se omezovat a krotit. V tom je krása Jeho plánu, moc dobře ví, jak snadno nad sebou ztratím kontrolu.
„Počkám na tebe venku,“ řekla jsem a poodstoupila od Ichiraku, abych si mohla zkontrolovat, že ani jeden vlásek se neuvolnil z mého uzlu. Nenáviděla jsem ten pocit, byl tak nesnesitelně svazující a zcela proti mé přirozenosti. Stále mě ještě mučí, dokonce i teď a i na tu dálku. Jak jím za to pohrdám!
„Tak myslím, že můžeme zajít za Kibou a jeho týmem na trénink,“ řekl zvesela, když ke mně docházel.
„Jistě. A Sai se k nám nepřidá?“ zeptala jsem se, jako by mě to trochu mrzelo, ale ve skutečnosti jsem zadoufala, aby odpověděl že ne.
„Tys ho tu chtěla? Já mu o tom neřekl. Ale můžeme se pro něho stavit, jestli opravdu chceš.“ Zdá se mi to, nebo je v jeho hlase znát zklamání?
„To nemusíme, určitě už má jiné plány. Pojď, ať toho stihneme co nejvíc, než nás Tsunade pošle na další misi.“
„Dattebayo! Ale je to divné, ještě nikdy nám nedala tolik misí po sobě,“ dodal už ale spíše pro sebe.

Došli jsme na mýtinku kousek za vesnicí, kde se měl odehrávat trénink jeho přátel. Mě to ale jako trénink moc nepřipadalo. Uprostřed stála dlouhovlasá dívka, která se ladnými pohyby snažila odehnat mračna hmyzu. Chvíli to vypadalo, že bude úspěšná a mračna se pomalu vzdalovala, ale najednou z ničeho nic na ni zezadu skočilo tele a povalilo ji.
„Hinato, musíš si krýt záda! Akamaru, ke mně,“ pronesl ostře chlapec zpoza stromu.
„Dnes to bylo dobré, Hinato. Zlepšuješ se,“ ozvalo se po naší levici. Stočila jsem zrak tím směrem a naskytl se mi odpudivý pohled. Stála tam zahalená postava, která vstřebávala všechen ten hmyz, který útočil na nebohou dívku. Potlačila jsem nutkání se otřást.
Uslyšela jsem štěkot. Odkud to asi je? Velké tele, které ten kluk nazval Akamaru, se řítilo s výhružným výrazem přímo na mě. Aha, tak on je to pes…
„Akamaru, stůj!“ volal jeho pán, ale pes neposlechl a dál se řítil na mě.
Mírně jsem se přikrčila, abych mu co nejsnadněji mohla pohlédnout do očí. Pes se zastavil kousek před mou tváří. Chvíli jsme na sebe zírali a potom mě začal olizovat. Fuj, tenhle tým je nechutný! Co má asi schované v rukávu ta holka? Trochu jsem se oddálila, ale stále udržovala oční kontakt. Akamaru se ještě chvíli snažil olízat mi poslední suchá místa na obličeji, ale nakonec to vzdal a lehl si mi k nohám.
„Akamaru! Akamaru, ke mně!“ křičel přibíhající chlapec, ale pes ho ignoroval. „Promiň, tohle normálně nedělá,“ omlouval se a pokoušel se psa odtáhnout, ale ten se ani nehnul.
„Mě to nevadí,“ ujistila jsem ho mile.
Jemu to ale bylo jedno a stále se snažil odtáhnout svého mazlíka. Akamaru zlostně zavrčel.
„Akamaru?“ nechápal jeho pán.
„Jen ho nechej, u mě se zvířata cítí dobře. Neboj, já ti ho vrátím. Mimochodem, já jsem Mirai,“ usmála jsem se na něho.
Konečně se na mě podíval a trochu se zarazil: „Mirai? No jo, ty si ta co nahradila Sakuru, co? Hm, ahoj,“ pronesl bez zájmu a opět se starostlivě podíval na svého psa.
„To je Kiba a já jsem Shino,“ přicházel k nám druhý z chlapců a podával mi ruku, po které lezl poslední brouk.
Musela jsem se hodně zapřít, abych mu jí potřásla jakoby nic: „Ahoj.“
„Hej, Hinato! Pojď sem k nám! Někoho ti představím!“ zařval mi Naruto do ucha, až jsem s sebou trhla a Akamaru zaštěkal.
„Na-Na-Naruto-kun. Jistě…“ odpověděla dívka, ale bylo ji sotva slyšet.
Pomalu se k nám přibližovala se sklopenou hlavou, až málem narazila do Kibi, pak teprve vzhlédla a já jsem si mohla pořádně prohlédnout její obličej. Ta holka má Byakugan. Ach ano, Hyuuga Hinata, dědička klanu. Tak aspoň jedna pozitivní věc na tomto týmu.
„Hinato, tohle je Mirai, nová členka mého týmu,“ řekl Naruto hrdě a dívka opět sklopila zrak.
„Dočasná členka,“ opravila jsem ho a podávala dívce ruku, „těší mě. To bylo zajímavé, co jsi tady předváděla. To je tvůj vlastní styl?“
„Jasně! Hinata je skvělá,“ odpověděl za ní Naruto a ona zčervenala, načež Kiba otočil oči v sloup.
„Ty máš zase horečku?“ Podivil se starostlivě Naruto.
To je trouba. Vždyť ona červená kvůli němu, to je naprosto evidentní. To bych viděla, i kdybych nechtěla. Co na něm ale vidí?
„Já… eh… Naruto-kun…“
„Hele, Naruto, proč si vpadl na náš trénink?“ přerušil dívčino koktání Kiba.
„To kvůli mně, chtěla jsem vás poznat,“ zvuk mého hlasu byl zřejmě povel pro Akamaru, aby mi začal olizovat alespoň ruku, když na obličej v leže nedosáhl.
„No, už se stalo,“ zavrčel a starostlivě hleděl na svého psa.
„Neber si to osobně, mě psi prostě zbožňují, asi jim chutnám,“ pokusila jsem se o žert, abych si ho udobřila, ale z jeho výrazu jsem usoudila, že se to moc nepovedlo.
Otočila jsem se k Hinatě, která stále vypadala, jako by hledala správná slova: „Ehm, jak to že jsi dokázala odehnat hmyz i za svými zády, ale Akamaru tě dostal?“ Byla to hloupá otázka, ale potřebovala jsem s ní mluvit, navázat kontakt a nic lepšího mě v tu chvíli prostě nenapadlo.
Dívka sebou škubla a nesměle se na mě podívala: „Používala jsem jen minimum chakry, abych broukům neublížila, ale jenom je odehnala. Akamaru to nemohl ani cítit,“ řekla naprosto evidentní věc, ale Naruto se tvářil, jako by mu prozradila obrovské tajemství. Ten klučina mě baví, možná si ho nechám na konec.
„My vás už nebudeme rušit v tréninku. Moc ráda jsem vás všechny poznala,“ usmála jsem se a pokynula Narutovi hlavou k odchodu. Tady jsem skončila - zatím.
„Eh, tak brzo? No tak jo. Mějte se. Jo a Hinato, zajdi si někam s tou svojí horečkou.“
„Nestarej se,“ zavrčela dívka a odcházela zpět doprostřed louky.
Všichni zůstali stát jako opaření.
„Hej, Shino, kde jsou ti brouci?“ křikla podrážděně a aktivovala Byakugan.
„Eh, tak mi teda půjdeme. No… Zatím,“ pokrčil zmateně rameny a vyrazil směrem k vesnici. Také jsem se otočila k odchodu, ale Akamaru se zvednul.
„Zůstaň!“ poručila jsem mu přísně a omluvně se usmála na Kibu. Ten mě ale spaloval nenávistným pohledem. Napodobila jsem Naruta a pokrčila rameny, pak jsem pomalu vyrazila za ním. I za tu chvilku už měl slušný náskok. Pospíšila jsem si, ale ještě dlouho jsem za sebou slyšela tiché a žalostné kňučení.

Narutovy kroky vedly rovnou do Ichiraku, usadil se a poručil si extra porci. To bylo poprvé co promluvil, celou cestu totiž neřekl jediné slovo. Bylo to trochu divné, protože normálně nevydržel mlčet ani pár minut, dokonce několikrát mluvil i ze spaní. Sedla jsem si vedle něj a radši si objednala taky. Nečekala jsem, že ho Hinatin přístup tak sebere. Zajímavé… Seděli jsme mlčky asi hodinu. Naruto jedl a já si četla. Ale i od jídla po mě párkrát hodil opovržlivý pohled, až jsem to nakonec nevydržela.
„Děje se něco?“ Zeptala jsem se mile.
„-ttebayo. Jak můžeš pořád číst takovou nudnou blbost? Jsem myslel, že se snažíš zavděčit senseiovi, ale on tu nikde není. Nebo jo?“ a při těch slovech začal zuřivě otáčet hlavou.
„Není tu. A já ji nečtu, prohlížím si obrázky,“ zalhala jsem. Pravdou bylo, že jsem se nutně potřebovala odreagovat a Jiraiyova kniha mě vždycky přivedla na jiné myšlenky.
„Obrázky? To má i obrázky?“ řekl s nebývalým zájmem a natahoval krk, aby se podíval.
„To není pro děti,“ sklapla jsem knihu a usmála se pro sebe. Tak tenhle kluk prý strávil s Jiraiyou tolik času a neví, že tam obrázky nejsou?
Naruto se zatvářil popuzeně a už už mi chtěl něco odseknout, když v tom zaslechl své jméno.
„Co se děje, Sakuro-chan?“ zeptal se dívky, která přiběhla před restauraci.
„Já… Já… Všude…“ nemohla popadnout dech. „Všude jsem vás… Vás hledala. Máte okamžitě přijít k Tsunade-sama.“
„A o co jde?“ zajímalo Naruta.
„Okamžitě!“ vykřikla Sakura a pokynula nám, abychom hned odešli. Poslechli jsme a ona vyčerpaně dosedla na stoličku.
Byli jsme dva bloky od Ichiraku, když se po Konohe rozlehlo rozzuřené: „Shannaro!“
„Jejda, já zapomněl zaplatit…“ špitl a přidal do kroku.

„Co se děje, bábi?“ pronesl zvesela Naruto, když rozrazil dveře její pracovny.
„Jde o Kibu…“ začala.
„Co je s ním?“ podivila jsem se.
Tsunade po mě střelila krátkým pohledem a pokračovala: „Akamaru ho škaredě pokousal.“
„Cože?“ zíral na ni Naruto s otevřenou pusou.
„Tomu nevěřím, vždyť je to takový milý pejsek,“ vykulila jsem na ni zděšeně oči.
V Tsunade vyloženě vřela krev, ale dobře to skrývala, Naruto to nemohl poznat. Jenomže přede mnou nemá šanci to utajit.
„A je v pořádku? Jak se to stalo? A kde je? A kde je teď Akamaru?“ Zavalil ji otázkami, ale Hokage jen potřásla hlavou: „Leží v nemocnici, ale přežije to. Akamaru utekl, už po něm pátrají.“
„A proč jste volala nás?“ zeptala jsem se nechápavě. Tsunade mě na nepostřehnutelný okamžik provrtala pohledem, tedy pro Naruta byl nepostřehnutelný. Udělala to, aby mě ujistila, že jí to došlo. Ale to nemusela.
„Chtěla jsem vás varovat, kdybyste potkali Akamaru, abyste byli opatrní. A taky jsem se chtěla zeptat Mirai, jestli někdy v její vesnici nedošlo třeba k podobnému případu, nebo jestli někdy neslyšela o tom, že by se pes z ničeho nic takhle pomátl?“
Věděla jsem kam tím míří: „Neslyšela, ale myslím, že ho třeba jen něco vydráždilo. Určitě ho to přejde. Ale radši ho na nějaký čas někam zavřete až ho odchytíte.“
Tsunade se ulevilo, tohle bylo přesně to, co ode mě chtěla slyšet.
„Tak jestli je to všechno, tak my půjdeme,“ pronesl bledý Naruto a otočil se ke dveřím, ale v zápětí uskočil, protože dveře se prudce rozletěly.
„Hokage-sama! Musíte rychle do nemocnice! Přinesli Hyuugu Nejiho, je na tom moc zle,“ vychrlil ze sebe chuunin s páskou přes nos, kterého jsem potkala ten den, když jsem přišla.
„Co se stalo? Akamaru…?“ zeptala se Tsunade spěšně.
„Ne! Napadla ho Hyuuga Hinata…“