Láska si vybírá jen jednou toho právého-Závěr

Věčný konec hrdiny

Jak mohla?!...Jal mi to mohla udělat?!? Slíbila, že se mu nic nestane!!...Itachi, miluji tě, navždy, ale…ale, ty jsi umíral, umíral.
Nad hlavou jí míhaly střechy domů velkých, či malých. Znovu ji ovládala zlost a hrůza!
Přeběhla ulicí plnou obytných domů, z jejichž oken každou chvíli někdo vykukoval, někdy po Sakuře, někdy po tmavě rudém nebi. Míjela skupinku lidí, každý z nich jí věnoval svůj pohled (od nechápavého až po soucitný), ale neřekli ani slovo, za což jim Sakura v hloubi duše děkovala.
Domy se jí ztratily za zády a stromy zaplnily okolí. Vedlo zde mnoho cestiček, při kterých se nacházelo několik laviček, byla to cesta k jedné z bran vedoucí z Konohy.
Tady…to znám!–pomyslela si, když míjela jednu z laviček a zeď se hrdě jako vítěz tyčila opodál.
Tady Sasuke…tady jsem Sasukeho viděla naposled–rázem jí všechno vzplanulo před očima, jakoby nechtěly vidět, co se před nimi nachází, naopak, Sakura viděla všechno, co se událo oného večera. Jak ho zastavuje, jak ho prosí, tolikrát se jí zdál sen, vždy se stejně temným a ukrutným koncem, ale byl to jen výplod, nic víc, pravda se ujala slova a nyní si Sakura vzpomněla na vše: Milovala jsem ho, toužila jsem být s ním, ale proč?!...Byla jsem naivní!...Sasuke mě zničil!...Ale proč, proč mi té noci řekl “děkuju“?!...Za co, proč?...Že by?-Bolest! Neuvěřitelná bolest projela Sakuře hlavou. Otevřela oči, první viděla houstnoucí tmu a chvíli si na ni musela zvyknout, pak uviděla větev jednoho stromu, která se kymácela sem a tam jako ohromný kyj! Praštila se do hlavy a teď padá, padá do temné propasti plné vzpomínek, výplodů mysli a smutku.
„Sasuke?“ Zašeptala tiše a oči se jí zavřely, ovládla ji temnota.

V ten moment, ve vězení uvnitř Konohy držela hlídku dvojice kamarádů, oba plni elánu, přestože se nacházela uvnitř chodby, kterou osvětlovala slabá záře svícnů, pak jen tma.
„Hiashi, co to bylo?“ Řekl jeden z nich, když uslyšel podivný šramot z nedaleké chodby.
„Nevím, ale řekl bych, že to sílí,“ odpověděl Hiashi a upřel své ninjovské oči do tmy.
„Máš pravdu,“ přitakal první, „pojď podíváme se!“
Pomalým krokem postupovali chodbou v ruce držíc kunaie.
„Nechápu to,“ vydal ze sebe tiše Hiashi a lehce žduchl do přítele vedle sebe, „kdo by dokázal uniknout z cely!?...Nemáme tu přece žádného, který by zneškodnil stráže, teda…až na!“ Vyměnili si svoje zděšené pohledy.
Žuch! Kousek chodby za nimi se zmocnila tma, svíce spadla. Následně další, jenže tentokrát před mini Žuch! A další, zase za nimi! Pak další před mini, na střídačku padaly svíce za svící. Žuch! Žuch!
„Co se to dě…“ nedořekl Kurumi, spadla poslední svíce a v ten moment se ve tmě zjevil obrys osoby!
„Kdo sakra jsi?!“ Okřikl ji Hiashi. Ve svitu měsíce, který pronikal oknem, tenký pramínek odhalil kousek oděvu neznámého, pak se jen zablýskla čepel. Mířila rovnou na Kurumiho, rychle a zlomyslně jako had!
„Sak…“ Vedle Kurumiho padlo s hrozným úderem tělo jeho kamaráda, nejevil žádné stopy života, a než jej mohl Kurumi prohlédnout, něco ho udeřilo do týla a on padl vedle Hiashiho.
„Omlouvám se.“ Vydal ze sebe neznámý a prošel chodbou dále kryt tmou, jen v tom tenkém měsíčním světle se objevily jeho tmavé vlasy a rudě žhnoucí oči.
Vyběhl z budovy, tiše a rychle jako kočka! Běžel po střechách, aby zůstal nepozorován.
Sem tam se v okně objevilo světlo, to pár večerních obyvatelů potřebovalo dodělat vše pro zítřejší den. Před ním se vynořil malý vesnický lesík, seskočil dolů a utíkal po cestičce.
Tady to znám…Tady jsem opustil Saku…Sakuru–Vzpomínka bolela jako tisíce jehel zabořujících se pomalu do těla.
Itachi, nenávidím tě!
„Nenávidím tě! Zničil jsi mi život!...Zničil jsi jí život!...Měla být moje!...Nenávidím tě, nenávidím Itachi!!!“ Křičel, přesto tiše, aby se neprozradil.
Srdce jej bodalo, ale nevšímal si toho, už dlouho znal tento pocit. Běžel dál s pocitem naprosté prázdnoty utíkal dál po hlinité cestě a brána se každým krokem přibližovala.
„Sakuro, sbohem…Madaro, ať už jsi, kdo jsi, počkej si na mě!“
„Sasuke?!“ Proťal ticho lehký hlásek za sebou.

Voda se tříští o skály a každá kapka se v záři slunce třpytí jako miliony diamantů. Rudá oblaka pomalu pohlcují oblohu a les upadá to ticha večera. Ptáci umlkli, hmyz se schoval a lehké kroky lesních obyvatelů se ztratily, jen vodopád si vesele prozpěvuje svou známou a hlasitou píseň.
Nad lesem, naproti vodopádu se vznáší její duše, nikdo ji nevidí, ani necítí.
Zase!...Nechci, nechci opět začít tento sen!...Jeho konec!
Z čista jasna, jakoby snad prošla skálou, objevila se postava Itachiho. Přistoupil na své, už tak známé místo, a upřel svůj pohled na Sakuru, přestože ji neviděl.
Itachi, miluju tě, strašně moc! Cítila se mizerně, nebyl to ten pocit, který měla prvně, nebylo to štěstí, věděla, co ho čeká, jaká lest je mu dána. Stříbrná kapka jí stékla z tváře, pak další. Nebe ji pozorovalo a začalo plakat s ní. Déšť sílil každou vteřinu, která ubíhala, zatímco se na sebe dívali, dnes už naposledy, to Sakura věděla, sice netušila jak, ale věděla to.
Snad to bude jiné, třeba je to jiný sen!! Doufala v to, ale nestalo se tak, opět uslyšela ty jeho kroky! Byly těžké, vždyť on dupal jako slon, jak je možné, že ho Itachi neslyší!? Přes všechen déšť a burácení hromu někde v dáli, je slyšela Sakura tak nahlas!
„Uteč Itachi!!...Uteč!!“ Ale nic, stále stál s úsměvem, jen kapky mu pročesávaly dlouhé tmavé vlasy.
„UTEČ!!“ Křičela, co jí neviditelné plíce dovolily, ale nepomáhalo to. Snad ji neslyšel, snad ji nechtěl slyšet!
„Má lásko,“ řekla zdrceně a sklonila svou hlavu, neboť poslední, po čem toužila, bylo vidět jeho smrt!
Sasuke se blížil jako tygr ke svojí kořisti, na tváři mu hrál úsměv, ne však milý, ani soucitný, ale hnusný a urážející, taký byl! Takový byl i samotný Sasuke, aspoň, co ho Sakura znala.
„Prosím, nechci tě ztratit,“ šeptala a její slzy se mísily s deštěm, „prosím.“
Čekala, každá vteřina se vlekla jako tisíc dnů, čekala na zvuk, na děsivý zvuk svištícího kunaie, ale neslyšela ho, ani déšť, během chvilky utichl, neslyšela nic!!
Vzhlédla k nim a viděla to, co se vidí jen v nejkrásnějších představách. Stáli tam, v objetí! Usmívali se jako děti, oba, žádný zlý úsměv, ale milý.
To není možné!...Itachi?...Sasuke?....Sasuke?
Itachi poškádlil bratra, pak se podíval na Sakuru a jasným, krásným a milým hlasem řekl: „Odpusť mu, patříte k sobě.“
Patříme k sobě…k sobě!...My dva k sobě! Míhalo jí hlavou, stále a pořád do kola. Krajina tiše mizela, ticho se ztrácelo, Itachiho a Sasukeho úsměvy odcházely, vše se vracelo zpět, Sakura se probouzela.[/i]
„Itachi?!“ Slyšela smích z nedalekých domů, houkání všech nočních ptáků skrytých v lese, slyšela kroky, rychlé a těžké, byl to běh!
„Sasuke?!“ Vstala. Hlava ji bolela, mysl se jí motala, ale vstala a rozběhla se k blízkým krokům.
„Sasuke?!“ Křičela, „Sasuke?!“ Nohy jí nestačily, kámen se jí vbloudil do cesty a ona upadla.
Slyšela vlastní tlukot srdce, ale ty kroky, ty byly hlasitější, draly jí uši!
Co k tobě cítím Sasuke?...Proč se mi slzy derou do očí kvůli tobě?!
„Sasuke?!“ Vstala a rozběhla se. Skoro neviděla na cestu, před očima se jí rýsovaly obrysy stromů, těm se vyhýbala, nevšímala si větviček, keřů a dalších kamenů, běžela a strach jí dodával odvahu.
Vběhla na kamennou cestu a uviděla ho!
„Sasuke?!“ Spíše zašeptala, než zakřičela, přesto hlasitě.
Zastavil se. Vítr se vynořil ze tmy a zpřeházel jim každý vlásek, který měli. Měsíc svou září odhalil Sasukeho tělo.
„Sasuke, otoč se, prosím,“ zašeptala.
Ale neotáčel se, místo toho se dal do kroku.
„Otoč se, nenechám tě utéct, ne znova!!...Otoč se!!“ Sakuře tlouklo srdce jako napoplach, už zase se jí ruce třepaly a nohy bolely, ale ustála to, nespadne, ne teď!
Pak se otočil s měsíc mu ozářil jeho tvář. Oči slabé, jako Itachiho ve snu, snad ještě horší.
„Nenechám tě jít,“ řekla rozhodně, zvedla hlavu a přistoupila k Sasukemu o několik kroků.
„Přece se tě nebudu ptát!“ Odpověděl svým tak známým arogantním hlasem a stejným úsměvem na tváři.
„A co Naruto?!...Nic pro tebe neznamená?!“ Okřikla ho, ruce zaťaté v pěst, slzy na krajíčku,
„Nic, proč by měl?!“ Usmál se na ni.
„Proč?“ Optala se nevěřícně, ale než stihl cokoliv říct, zajekla: „A co tvůj domov, neříkej, že žádný není, vždy tu budeš patřit! Vím, co ti Itachi udělal, ale ty víš, že musel! Nechtěl to, miloval tě, vždycky tě miloval!“ Křičela, pomalu jí docházel hlas.
„Nenávidím ho!!“ Zakřičel na ni on, čímž ji udivil.
On, Sasuke, ten který nikdy nedával najevo své city…Sasuke?!
„A co já?...Já vím, nejsem nic, hloupá naivka, blázen a ufňukanec,“ slonila hlavu, zhluboka se nadechla a pokračovala. „nikdy jsem pro tebe nic neznamenala, já vím, jen doufám, že... ani nevím, v co doufám!...Sem slabá, sem ubrečená?! Budiž, ale prosím tě, zůstaň!“ Neřekl nic, aspoň nic neslyšela, mluvila k němu se skloněnou hlavu, slzy jí stékaly po tváři a padaly k zemi, ruce měla sepnuté za zády, jinak by je neudržela.
NÉÉ…Nechci tě ztratit!...Tebe ne!–Nová bolest jí projela tělem, nesnesitelná, jakoby jí srdce puklo, každá žilka protrhla, každý sval ztuhl a oči, oči bolely a slzy tekly jako vodopád v jejím snu.
„Nenávidím se!“ Zakřičela, co jí hrdlo dovolilo, pak se jí nohy podlomily a ona padala na zem, na holou a zlou zem, padala do tmy, do pekelné tlamy.
„Sakuro,“ objaly ji Sasukeho pevné paže, vteřinu před pádem, „to neříkej, nesmíš.“ Neviděla mu do tváře, vlasy jí zastínily tu její, ale zdálo se jí, že se usmíval.
„Proč?...Proč mi to všichni děláte?...Sasuke neodcházej, prosím.“
O Co ho to žádám, sem zrůda, Itachi zemřel a já asi…asi miluju Sasukeho!
„Sakuro, já…já,“ nedořekl, slova mu zůstávala v hrdle.
Co to sa*ra dělám?!...Nesmím jí nic říct!...Ona miluje Itachiho!...Já jsem nic!
„Jsem zrůda,“ zašeptala pro sebe Sakura, Sasuke nic neslyšel.
Vysmykla se jeho objetí a spadla na kolena,: „Odejdi…Jdi!!“
Miluji tě Sasuke!
Miluji tě Sakuro!–Sasuke se zvedl a pomalými, skoro mrtvými kroky odcházel.
Klap! Klap! Klap! Je to srdce? Nebo jen Sasukeho kroky? Je to moje srdce, bolí mě srdce, tak strašně moc!...Sasuke?...Sasuke -„Sasuke…Sasuke.“
„V týmu tři jsou: Uzumaki Naruto, Haruno Sakura a Uchiha Itachi.“
Sasuke.
„Sakuro, není ti nic? Snaž se, musíme toho démona zabít!“ Sasuke, toho dne, toho dne ses o mě bál, to vím.
Klap! Klap! Klap! Pomalé a těžké Sasukeho kroky se Sakuře mísilo do mysli.
„Nechte ho být, vypadněte od tud!...Nezabijeme nikoho, nikdo nezemře, jen je zajmeme! Máš čisté srdce Sasuke, vždy jsi měl.
Naruto, s tebou chvi bojovat taky! Sasuke, proč jsi mi nikdy nic neřekl?! Cítíš ke mně něco?...
„Sakuro, děkuju.“ Za co…za co jsi toho dne děkoval?!
Klap! Klap, klap, jeho kroky se ztrácely, tma ho již dávno pohltila, ani měsíc už neosvětloval jeho postavu.
Sakuro? Jsi jiná! Jsi taková…jakou jsem si tě vždy představoval, jsi ta, kterou miluju, o které jsem slýchával…Miluji tě!...Ale, ale…Itachi, sebral si mi ji!!..Nenávidím tě!
„Sasuke!!“ Uslyšel za sebou. Tak neuvěřitelně srdceryvný výkřik!
Sakuro!!–Rozběhl se zpět.
„Sakuro?!....Sakuro?!“ Neviděl ji!! Pohled mu těkal z místa na místo ale neviděl ji!!
Aktivoval sharingan, tmu proťaly slabé toky chakry. Celá ležela na zemi, teď už uslyšel i její dech, její pláč.
„Sasuke, miluju tě!...MILUJU TĚ!...Nesmíš mi odejít!!“ křičela až to Sasukemu rvalo uši, ne hlasitost jejího hlasu, ale tak zničený a umírající! Tenhle hlas nechtěl slyšet, ne od ní! Srdce se mu rvalo, ruce třepaly a oči plakaly.
Je mi jedno všechno, miluji ji! Zakřičel uvnitř sebe a rozběhl se k Sakuře.
„Jsem zrůda a vím, ale miluju tě!!...Nenávidím se…Nenávi,“ ucítila teplo na svém čele, teplo až jí tělem projela horkost. Ležela v Sasukeho objetí (ani si nevšimla, kdy se tam dostala!) a na svém čele cítila Sasukeho vřelé rty.
„Miluji tě Sakuro, strašně moc…Nenávidím Itachiho, vždy budu, sebral mi tě, sebral mi tvou lásku, prosím.“ Mluvil a hlas se mu třásl a přeskakoval jako dítěti.
„Sasuke, miluji tě, jsem zrůda, jak mohu milovat tebe i Itachiho!...Ale…ale, zůstaň se mnou, nenechávej mě samotnou, už ne…prosím Sasuke, chci být s tebou.“ Plakala a zalykala se, neboť jí slzy tekly rovnou to úst, ale nevšímala si toho, byla se Sasukem, byla s ním.
Jsem zrůda, ale miluju Sasukeho, Itachi…Itachi, odpusť -pak se jí v mysli vynořil hlas, hrubý a milý, hlas, který milovala, hlas, který byl pro ni vším- „Odpusť mu Sakuro, vy patříte k sobě.“
„Sasuke, odpusť Itachimu,“ řekla tiše a odtáhla si slabý a vlhký pramínek z tváře.
„Sakuro, ukradl mi tě! Já vím, vždy ho budeš milovat, ale já nemůžu, to po mně nechtěj, ne dnes!“
„Ale snaž se mu odpustit, chci svobodu pro jeho duši,“ objala ho a šeptala mu to do ucha.
„Jeho duše je v nebi,“ usmál se na ni, „Sakuro, vždy ho budeš milovat?"
„Ano Sasuke, vždy budu."
„A já? Budeš milovat mě?" Pohlédl na ni, v ten moment viděla to jeho smutek!
„Tebe miluji Sasuke," usmála se.
Políbil ji a ona jeho taky.
Vítr foukal teplým večerním vánkem, ptáci prozpěvovali své láskyplné písně a měsíc nabíral na síle a osvětloval dvojici, která právě zakončila svůj život tmy, strachu, bolesti a nenávisti. Začal nový život pro ně, pro oba.

O tři roky později.

„Hinato, nejsme tu příliš brzy?“ Vyptával se Naruto. Seděli v čekárně, velká,bílá místnost plná laviček a křesel-nemocnice.
„Ne, přece by si ji nechtěl vidět, jak rodí ne? Viděl jsi mě a neudělalo ti to moc dobře.“ Zasmála se Hinata a políbila Naruta na čelo, Naruto se na ni usmál.
„Stejně tomu nemohu uvěřit, Sasuke a tady, spolu se Sakurou,“ Usmála se zase Hinata a prohrábla Narutovi vlasy.
„To ano, Konoha mu odpustila a lidé ho uznali…No a jako Hokage musím říct , že lepšího kapitána ANBU jsem snad ještě ani neviděl.“
„To je fakt…Sluší jim to spolu, ale co…“Nedořekla Hinata.
Dveře od sálu se otevřely a v nich stanul muž v bílém plášti, zpocený, ale s úsměvem na tváři,: „Můžete jít dovnitř, chtějí vás vidět.“
Společně si stoupli a vydali se do sálu, když otevřeli dveře, nakoukli oba do místnosti- velká, slabě oranžová, všechny doktorské věci byly už odvezeny a jedna sestřička právě odcházela se zbytky. Sakura, unavená a zpocená, přesto veselá, ležela na posteli, v náruči malý uzlík, ze kterého čouhala malá tvářička, nad ní stál Sasuke, taky zpocený s vřelým úsměvem na tváři.
„Kluk,“ řekla Sakura, jakmile nahlédli dovnitř.
Sakuře bylo srdce jako na poplach, byla slabá, skoro necítila ruce, ale jen jeden pohled na toho drobounkého krasavce, a mohla by běhat. Sasuke byl na tom podobně, miloval Sakuru ještě víc za to, co musela vydržet, miloval je oba.
–Sakuro, můj živote, miluji tě.-Stál nad ní a věděl, že cokoliv by udělal jinak před třemi roky, bylo by to špatně, taky je jeho život, jeho domov.
Děťátko bylo baculaté, s tmavě černýma očkama a kraťounkýma černýma vláskama.
„Jak se jmenuje?“ Optal se Naruto, když společně vcházely k nim.
„No…to nevím,“ řekla Sakura a na tváři se jí objevila vráska z přemýšlení, „co takhle, Ichigo?“ Pohlédla na Sasukeho a usmála se.
„Ne,“ pohlédl na ni, taky s úsměvem, „jen jedno jméno se k němu hodí.“
Sakuře se objevil na tváři úžas a vděk zároveň, stiskla svého malého, ještě pevněji, ale jemně.
„Náš malý hrdina,“ pohladil děťátko Sasuke po líčkách, „Itachi…To jméno se k němu hodí, náš hrdina, jako Itachi.“ Políbil Sakuru po tváři, „Miluji tě, Sakuro, navždy budu.“
V ten moment slunce vpadlo do pokoje a ozářilo všechny. Krásná, růžová zář, která nesla jen a jen radost. Itachiho duše nyní volná, Itachiho tělo zakopané na hřbitově slávy, nyní lehké jako vánek, Itachiho jméno nyní připomenuté, a již nikdy zapomenuté. Pokojem se vznesl lehký a radostný výdech, který Hinata a Naruto považovali za vítr, jen Sakura lehce pohlédl na Sasukeho a usmála se. On ji úsměv oplatil.
Pak se pokojem ozval jejich společný hlas, „Itachi, nikdy nezapomeneme na hrdinu.“