Černý a bílý
„Ehm…“ ozval se hluboký hlas. Ve dveřích stál vysoký hrdý muž středního věku nápadně podobný Hinatě. Měl také dlouhé hnědé vlasy a bílé oči, v nichž se těžko hledal nějaký cit. Stejně hrdě a příkře mluvil. Přejel po přítomných pohledem a pokračoval: „Hinato, měla by ses začít chystat. Večeře bude za půl hodiny. Pozval jsem i celou rodinu Hana. A abych nezapomněl, jestli chcete, můžete tu všichni až do toho velkého dne přespávat.“
Skupinka nevěděla co říct, ale nakonec se uklonili a poděkovali. Sotva se dveře zavřely, kdosi na ně promluvil. Otočili se. Byl to člen elitních vojenských jednotek. Přes obličej měl masku psa. Přišel jim oznámit, že hned brzy ráno v onen důležitý den začne přesouvání obyvatel do skrýše. Jen ANBU a ti nejodvážnější zůstanou a budou vesnici chránit i za cenu svých životů. Jakmile dohovořil, odešel.
„Snad to opravdu zvládneme,“ povzdychla si černovláska.
„Myslím, že teď by ses měla soustředit na večeři,“ poznamenala dívka s růžovými vlasy a otočila se k Narutovi: „Doufám, že tam nehodláš jít takhle. Vypadáš jak vandrák.“
„Co? To už jsi zapomněla, že jsem si všechno oblečení zničil při tréninku? Už nic jiného nemám.“
„Tak řekni Sasukemu…“
„Ani náhodou, Naruto mi je zničil.“
„A co Neji?“
„Já se ho zeptám, pojď určitě je v pokoji,“ chytla ho Hinata za roztrhaný rukáv a lehkými svižnými kroky dotančila až ke dveřím jejího bratrance. Ten moc nadšený nebyl, ale nakonec, po vymožení příslibu okamžitého vrácení, Narutovi půjčil jedny z nejlepších kalhot nacházejících se v jeho skříni.
V jídelně voněla pečená husa. Kolem stolu tančily mladá dívka a prostírala. Vše se dělo potichu, jako by se po místnosti pohybovala lesní víla. Měla na sobě krásné světle modré šaty. Její starší sestra se v pokoji převlékala do bílých šatů s černým vyšitým vzorem. Krk si ozdobila náhrdelníkem s andělem, který jí darovala její matka.
Místa u stolu se začala plnit. Hostitel všechny přivítal, popřál jim dobrou chuť a teprve poté se posadil. Když všichni dojedli, promluvil s vážným výrazem: „Nemám ve zvyku, řešit rodiné večeře před hosty, ale myslím, že si všichni zasloužíte to slyšet. Již celá staletí se náš klad dělí na hlavní a vedlejší rodiny a z toho vyplývají jistá pravidla nejen pro vedlejší rodiny, ale také pro prvorozené dítě rodiny hlavní. Kdysi dávno bylo stanoveno, že se prvorozený musí oženit nebo vdát do svých dvacátých narozenin“, na chvíli se odmlčel a podíval se na Hinatu, v jejíchž očích se zračil údiv, vztek, bezmoc, a smutek najednou.
„Pokud si do té doby nevybere, koho si vezme, je povinností rodičů rozhodnout o budoucím choti. Dnes je na mne, abych řekl své rozhodnutí. Dlouho jsem pro svou starší dceru hledal vhodného manžela, který se o ni dobře postará, bude na ni hodný a zároveň je dostatečně silný. Nakonec dohodl sňatek s Kirou Hana.“
„Ale já už si vybrala…“ bránila se jeho dcera, uvědomujíce si zbytečnost těchto slov.
„Je mi jasné, že by sis mnohem raději vzala někoho, koho znáš, a tuším, kdo by to byl, ale jako hlava rodiny a celého klanu musím myslet na dobro klanu a ty bys měla také. Věřím, že si oba moc dobře uvědomujete nebezpečí vašeho vztahu.“
Nikdo už nic nenamítal. Kirův otec seděl hrdě a vzpřímeně, jako by čekal na nějaké vyznamenání. Hinata, Hanabi, Naruto a Kira přejížděli pohledem po ostatních a hledali spásu. Doufali, že je to špatný žert nebo alespoň ošklivý sen, ale výrazy ostatních jim prozrazovaly, že jde o krutou realitu.
„Kdyby před dvaceti lety nezaútočila Kyuubi na naši vesnici, mohl bych Naruta s čistým svědomím přijmout do rodiny, ale v této situaci není jiná možnost, než že se přestanete vídat. To je vše, co jsem vám chtěl říci.“
Zkrvavené slunce zapadalo za obzor. Naruto seděl na střeše honosného domu a přemýšlel. Jak moc mu to slunce připomínalo jeho samotného. I pro něj se smrákalo a tak jako odtud odešlo slunce, byla mu jeho hvězda odejmuta. Chtěl ji dát růži rudou jako červánky na obzoru, ale mezi ně se postavila jakási síla. Slyšel, jak se přibližují tiché krůčky, a věděl, že dva metry od něho stojí Hinata. Nechtěl však na ni mluvit. Bude lepší, když nic neřekne. Jen by to bolelo. Jakmile se o něčem začne mluvit, potvrdí se jeho skutečnost a s tím se přece nemohli smířit. Mlčky pozorovali ohnivý západ slunce. Slunce krvácelo stejně jako před třemi lety a vítr zpíval tutéž smutnou melodii. V hlavách jim zněl andělský smích. Pošetilé děti, anděl nikdy nemůže žít s démonem s jestli se o to pokusí, zmaří tak bezpočet životů. Po tvářích jim tekly hořké slzy a v duších měli chlad.
U brány se objevili Kira a Hanabi. Vypadali oba sklíčeněNáhle se zastavili, v místě, kde je nikdo nemohl vidět, leda že by vylezl na střechu. Povídali si. Kira chytnul Hanabi za ruku a přitiskli ji k sobě. Oba tiše plakali, netušíce, že je ze střechy pozoruje stejně smutný pár.
Stadion v Konoze byl plný ninjů. Uprostřed plochy určené k boji při chuuninských zkouškách hrdě stál vysoký pohledný muž oblečený do bílého a před ním klečeli čtyři lidé z této vesnice, unaveni Dlouhým bojem proti Danzovi a Madarovi.
„Zdá, se že vám došla čakra,“ usmál se, „Nevypadáš moc šťastně, andílku, pročpak jsi celá v černém? Já jim říkal, že černým andělům se nedá věřit, moc snadno se zkazí.“
„Opravdu? Tak to bys měl chodit v černém spíš ty, aby všichni viděli, že chodíš po světě, jenom abys ničil životy ostatním,“ opáčila mu Hinata.
„Ale, ale, to už jsem od tebe jednou slyšel. Kdy jen to bylo? Ach ano, už si vzpomínám, před třemi roky, když jsme se viděli poprvé, že? Ale máš pravdu, neznám nic lepšího, než mařit lidské životy. Není smyslnější chuť než chuť smrti a nic nezní lépe než pukající srdce. Ale ani to se nevyrovná rozkoši přicházející vždy, když mám tu čest připravit anděla o jeho křídla.“
„Tak to tě asi zklamu,“ zavrčel Kyuubi, „o křídla přijdeš ty.“
Anděl se nepřestal usmívat. Jen se k němu pomalu pohrdavě otočil. Natáhl ruku a objevila se v ní zářivě bílá kosa. Chtěl ho za tu urážku potrestat, usekat mu všechny ocasy. Rozpřáhl se a vší silou jí mrštil přímo na démona. Kolem ostří se však omotal černý bič a vychýlil ho směrem k Hinatě. Kyuubi skočil před ní. Ostří nezabořilo do masa. Zem zaduněla pod tíhou padajících ocasů a vzduchem poletovala černá pírka.
„Hyuuga!“ zavrčel Kyuubi.
„Nech ho,“ odpověděla, „nesplnila jsem úkol a pošpinila andělskou pověst a za to zasloužím smrt. Dovolila jsem Hinatě zamilovat se do Naruta a sama jsem podlehla kouzlu jeho osobnosti. Začala jsem věřit, že mohu změnit svůj osud a šla jsem za svým srdcem, které bilo jen pro tebe, Kyuubi. Svou sobeckostí jsem ublížila bezpočtu lidí a jsem si vědoma, že jediný způsob, jak to odčinit je tento. Mluvila jsem o tom s Hinatou a souhlasí s tímto trestem.“
„To není možné, Hinata by nikdy s něčím tak absurdním nesouhlasila!“
„Ale ano, souhlasila, když se dozvěděla o plánovaném sňatku s Kirou.“
„Na té střeše?“
„Jo. A taky prosí, abys s Narutem zašel do toho města. Nechceme, aby kvůli nám ještě někdo trpěl.“ Poté došla k bílému andělovi a klekla si, čekajíc na poslední ránu. Její tělo těžce dopadlo na zem. No trávě ležela ta známá dívka z hlavní rodiny klanu Hyuuga a anděla v jejím těle připomínala jen pokrývka z černých pírek.
Před poustevníkovýma očima se objevilo ospalé městečko. Bylo stejné, jako před rokem, kdy tudy procházel. I starý pár, u kterého tehdy se svým týmem přespával, bydlel ve stejném polorozpadlém domku. Zaklepal na velké dřevěné dveře a otevřel mu stejný, muž jen o rok starší a mnohem unavenější.
„Ach, to jste vy, takže jste přišel, jak jste slíbil? A kde je ta dívka, která tehdy přišla s vámi?“
„Zemřela.“
„Tak to je mi líto. Byla vážně milá … no, řešme raději, proč tu jste, že? Vím, že to bude znít krutě, ale jsme rádi, že jste přišel. Je to andílek, ale má přespříliš energie. Pojďte, je se ženou v obýváku.“ Vstoupili do největší místnosti v domě. Postarší dáma si četla na pohovce a jedním okem neustále sledovala tmavovlasou dívenku hrající si na zemi. Dveře při zavření klaply a dívenka zpozorněla. S otevřenou pusinkou si prohlížela hosta. Po chvilce se k němu rozeběhla a natahujíce ruce opakovala dokola: „Tata, tata.“ Naruto ji zvedl se slzami v očích. Byla neuvěřitelně podobná své matce.
„Nechcete se přestěhovat do Konohy?“ zeptal se dojatý otec. „Víte, slíbil jsem Hinatě, že si Nanu vezmu k sobě, ale zvolili mě Hokage. Nevím, jestli se o Nanu budu moct dost dobře postarat. A vy jste přeci říkali, že byste se rádi odstěhovali“
„Ale jistě,“ zaradovala se žena, „beztak by se nám po ní stýskalo.“
Co k tomu říct? To jsem takhle jednou psala už dlouho slibovanou povídku "Ostřím kosy" a měla spoustu nápadů, tak jsem si sedla k notebooku a začla psát. Nedodělala jsem jí a pokračovala jsem dál v pokoji s blokem v ruce. No, a tak jsem psala a psala a nové nápady stále přicházely a pak jsem zjistila, že konec je o něčem úplně jiném než začátek.
Samozřejmě jsem nechtěla, aby tato práce přišla vniveč (hlavně proto, že jsem se u toho docela pobavila), a tak jsem to rozdělila na tři části - tuto povídku, začátek již zmiňovaného příběhu "Ostřím kosy" a další povídku, která se bude jmenovat "Smrt tě opatruj."
chjo hinatko...xD
kawaii
Tak to jsem si oddychla Vážně jsem se bála, že jsem to špatně oddělila a něco tomu chybí, ale vidím, že ne