Art is a Blast! Part 5

Ten den jsem si zapamatoval až do konce života. Je 31. srpna před třemi lety. To datum je samo o sobě zvláštní tím, že na něj slavila narozeniny Tenshi. Jenomže dnes to bylo jiné. Vzpomínáte si, jak jsem Vám říkal, že já a Tenshi jsme byli výborní ninjové? V té době jsme vedli docela drsnou válku se Slunečnou zemí. Kvůli hloupému území Kamenné. A jednoho dne si všimli mé maličkosti. Tenshi je nezajímala, možná měla výdrž a létala se mnou v oblacích na širokých bělostných křídlech, ale nikoho nikdy nezranila. Kromě těch pár facek, které vrazila svému bratrovi, by neublížila ani mouše. Já byl jiný. Nosil jsem zásoby jílu a náhodně je odpaloval všude kolem sebe, dokud po mně nezůstala jen sežehlá tráva a zpustošené okolí. Byl jsem pro ně mnohem větší hrozba. Býval jsem trumf Kamenné a věděl jsem to o sobě. Byl jsem na sebe pěkně pyšný, to vám řeknu.
Všimli si, že jsem schopný ničit jediným slovem všechno kolem sebe. Že kdyby se strhla válka mezi Kamennou a Slunečnou, mohl bych jejich město zničit jedním velkým odpalem. V té době by mě to ovšem nikdy nenapadlo. Tenhle boj už nějakou dobu trval. Do téhle chvíle se nikdy neodvážili až k vesnici. Lidi v ní si klidně žili, dokonce tak, jako by se nic nedělo. Všechno se odehrávalo na hranicích. Jenže to dnes skončilo.

Ten den jsme s Tenshi plnili úplně obyčejnou, primitivní misi nedaleko vesnice. Jenom my dva. Opravovali jsme nějaké stařence studnu, poničenou při jednom z tréninků. Vzal jsem si to dobrovolně, protože jsme Tenshi připravovali oslavu narozenin a potřeboval jsem, aby byla mimo dosah.
"Stejně nechápu, proč zrovna na svoje narozeniny musím opravovat nějaké blbé bábě ještě blbější studni." hartusila Tenshi. Seděla vedle velkých pytlů s jílem, které byly už z půlky vybrané.
"Ale no tak. Nebuď tak nabručená, Ten. A babička za to nemůže. A pak, jak bychom ti jinak mohli připravit narozeninové překvapení, kdyby ses nám pořád motala pod rukama?" usmál jsem se na ni. "Podej mi další kus jílu, prosím, un."
Tenshi se rozzářila jako vánoční stromeček. "Narozeninové překvapení? Vážně? Jaké?! Povídej, přeháněj! Prozraď mi ho!" Rukou zahrabala v jednom z igelitových pytlů a vytáhla kus bahna. Hodila mi ho a já ho chytil do obou rukou. Nemilosrdně jsem ho připlácl na nestabilní místo studně a začal jej mačkat.
"To nemůžu, to by pak nebylo překvapení, hm." zazubil jsem se na ni.
"Dei! Pověz mi ho!" Tenshi našpulila pusu.
"Nepovím." Vyplázl jsem na ni jazyk.
"Povíš."
"Nepovím."
"Povíš."
"Nepovím."
"Chceš ještě jíl?"
Zmateně jsem se na ni podíval. O čem že se to teď bavíme?
Tenshi si vzdychla. "Chceš ještě jíl?"
Podíval jsem se na ruce. Mačkaly jíl už tak dlouho, že do zasychajícího bahna vymačkaly důlek. "Jo, asi jo, hm." V ruce mi přistál další kus jílu a já jím pro změnu upevnil stříšku nad skruží.
"Jak dlouho tu ještě budeme? Nudím se." Tenshi si utřela ruce od jílu do trávy, přehodila nohy v tureckém sedu a opřela se zády o strom.
"Ještě chvíli ano. Mohlas mi pomoct s upevňováním a už by to bylo hotové." Vyčetl jsem jí mírně.
"Když to s jílem umíš mnohem líp! Ty jsi tu ten, kdo z něj dělá umělecká díla. Připadala bych si vedle tebe hloupě." zakňourala Tenshi.
"To je fakt. Přiznej, že jsem mnohem lepší umělec a sochař než ty." Zakřenil jsem se na ni. V odpověď mi byl kus jílu, který mi hodila do obličeje. Uhnul jsem na poslední chvíli. Když jsem se na ni podíval, šklebila se na mě.
"Fajn, řekla sis o to." Naposledy jsem plácl do jílu a pak na ni skočil. Dopadl jsem přímo nad ni. Pevně jsem jí sevřel zápěstí, obličej posunul pár centimetrů nad ten její a upřeně jí zíral do očí, až se začala vrtět.
"Je ti to nepříjemné, hm?" usmál jsem se na ni. Maličko jsem pootevřel ústa na dlaních a jazykem ji pošimral na holou kůži. Neubránila se zoufalému smíchu z lechtání a škubání v marné snaze, abych přestal.
"Deidaro-baka, okamžitě mě pusť!" kníkla vztekle a začala mi páčit ruce svou překvapivou silou. Rychle jsem ji pustil a upatlanýma rukama ji poplácal po tváři.
"Budeš mít krásné narozeniny, Ten." Ušklíbl jsem se na ni.
Hlasitě vzdechla a uštědřila mi mírný štulec do prsou. "Ty jsi prostě... Deidara." zanadávala mi.
Oba dva jsme se zvedli. Tenshi si stáhla vlasy do pevnějšího uzlu, já si utřel ruce od jílu do kalhot. Oba dva jsme trochu zrozpačitěli. Tyhle hry byly až moc dětské. Už nám nebylo dvanáct. Měli bychom se chovat mnohem dospěleji... Ale nám tohle přišlo jako nejlepší alternativa. V tomhle způsobu jsme si dokonale rozuměli - jako bychom byli dva kusy sochy, které od sebe někdo oddělil, a teprve nedávno je zase spojil. Pasovali jsme dokonale, jako bychom byli jeden a ne dva.
Tenshi vypadala stejně jako já. Já vypadal stejně jako ona. Ona byla milá, vstřícná, přátelská, spravedlivá a chránila mě, když bylo třeba. Já byl veselý, kamarádský, vysoce umělecky založený a chránil jsem ji, když bylo potřeba. Měli jsme povahové rysy, které se doplňovaly, vzhled, který se shodoval, záliby, které jsme sdíleli. Jako dva kusy skládačky. Perfektně jsme k sobě pasovali.
Tenshi si zasunula jeden uvolněný pramen do culíku. Pak se na mě otočila. Ve smaragdových očích jsem viděl ten známý záblesk. Nikdo neměl takové oči, jako měla ona. Mezi tisíci zelenookých bych ty její poznal na první pohled...
"Takže... Je konečně hotovo? Můžeme jít zpátky?" zeptala se mě a mile se usmála.
Chvilku mi trvalo, než jsem se probral z myšlenek. "Samozřejmě. Kdykoliv budeš chtít." oplatil jsem jí úsměv. "Mimochodem... Mám pro tebe dárek. Chci ti ho dát hned. Znáš mě. Pak zapomenu."
Tenshi se zakřenila. "Jasně. Takže... Co to je?"
Opřel jsem se o strom a naoko ledabyle na ni pohlédl. "Všechno nejlepší, Ten. Můj dárek je... jedno přání. Splním ti, co si budeš přát. Úplně cokoliv. Takže... co to bude, hm?"

A pak skončilo všechno, co bylo na mém životě dobré.

Než stihla něco říct, zaslechli jsme, jak se někdo blíží směrem k nám. Nijak se nesnažil maskovat své kroky a hluk, který při běhu nadělal. Slyšeli jsme ho až zdálky. Někdo cizí by tohle neudělal. Tohle byl náš. A jediný, kdo takový rámus vždycky nadělal, byl Doro. Ten, který mě kdysi šikanoval. Teď mě choval v posvátné úctě.
Ukázalo se, že jsem měl pravdu. Vyletěl ze stromů jako červený šíp a přistál těsně před námi. V jasně oranžových vlasech měl zapletené větvičky. Tenshi se neubránila, aby mu jednu z nich nevytáhla, než se postavil zase na nohy. Sotva popadal dech. Trvalo několik vteřin, než byl schopný mluvit.
Ukázal k místu, odkud vyběhl. "Tam - ninjové ze Slunečné - bojují s námi, běžel jsem až sem - chtějí zabít..."
Zalapal po dechu. Tohle nebyl nějaký hloupý vtípek pubertální mrkve. Bylo na něm poznat, že to myslí smrtelně vážně a je stejně zděšený jako my.
"Zabít?" Tenshi zatajila dech. "Oni se odvážili až sem? Ale to znamená, že..."
Doro rychle přikývl. Stále se nemohl pořádně nadechnout. "Stráže tam - všechny je zabili... S týmem jsme je zdržovali - poslali mě, abych vyřídil zprávy-"
Viděl jsem zděšený výraz na Tenshiině tváři. Křivila se jí bolestí a strachem. Ale ne o sebe. O ty ostatní. Poznal jsem to. Rty se jí pohybovaly, ale nevydala ani hlásku.
"Tenshi? Jsi v pořádku?" Taky jsem byl zděšený.
Přikývla, ale nevypadalo to moc přesvědčivě.
Doro se konečně nadechl. "Chtějí zabít - tebe..."
A ukázal na mě.
Na okamžik se mi zastavilo srdce. Zalapal jsem po dechu a několik vteřin zíral před sebe. Na chvilku jsem před očima viděl, jak ninjové ze Slunečné běží a zabíjí každého, kdo jim přijde do cesty, kvůli mně...
"To nemyslíš vážně, un!" vyštěkl jsem. Tenshi vzhlédla a podívala se na nás. Na obličeji měla napsáno PANIKA.
Chytil jsem ji za ruku a otočil se k místu, odkud Doro vyběhl, jako by už tam mohli každou chvíli být. "Oni jdou sem kvůli mně?" zeptal jsem se ho.
Doro přitakal. "Chtějí tebe, protože jsi pro ně moc nebezpečný. Seš svým založením terorista, kdyby ses do toho dal, můžeš nechat vybouchnout celé jejich město. Ptali se nás, kde jsi, a pak na nás zaútočili. Myslím, že jsou všichni mrtví... Vypadali zuřivě. Když jsem utíkal, slyšel jsem křik mých společníků, já..." Doro nasucho polkl.
Otočil jsem se na Tenshi. Dívala se na mě, ale v očích měla prázdný výraz, jako bych tam nebyl. Jako by tam nebylo nic. Jako by tam nebyla ani ona a na nic se nedívala. Smaragdové oči postrádaly lesk.
"Kolik jich je?"
"Asi deset. Až po zuby ozbrojení. A porazili nás, takže jsou sakra nebezpeční."
"A času...?" zeptala se nakonec. Vypadala, jako by byla se vším smířená, ale já ji znal natolik, že jsem poznal, že se jen snaží skrývat své emoce.
"Asi hodina." řekl Doro. "Jdu varovat vesnici." Rozběhl se a zmizel.
"Takže musíme jednat." řekla. Pevně stiskla čelist a na čele se jí objevila vráska.
"Co chceš dělat, hm?" vypravil jsem ze sebe. Pořád jsem byl v šoku, že někde se zabíjí kvůli MNĚ.
Podívala se na mě. Na okamžik zavřela pevně oči a skrz zuby procedila: "Deidaro, slib mi, že mi v tomhle nebudeš odporovat. Jestli nás chceme všechny zachránit, musíme odvést jejich pozornost jinam."
"Nemůžu ti to slíbit, dokud nebudu vědět, o co jde." řekl jsem.
Tenshi sevřela mou ruku pevněji. V očích se jí usadil bolestný výraz. "Udělám něco, čeho se bojím." Zhluboka se nadechla. "Využiju toho, že vypadám jako ty."
Chvíli mi trvalo, než jsem to pochopil.
Tenshi se chce vydávat za mě a odvést je mimo dosah vesnice.
Když si všimla, že jsem to pochopil, vážně přikývla. Po páteři mi přejel mrazivý záchvěv.
"Ne. To rozhodně ne. Ne, ne a ne. Nedovolím, aby se ti něco stalo. To v žádném případě. Ty se do toho nepleť. Jestli chtějí mě, tak se jim postavím já. Nechci, abys do toho zasahovala." protestoval jsem. "Nikdy nepřipustím, aby se ti něco stalo!" zamumlal jsem.
"Snaž se mě pochopit!" křikla. "Jestli chtějí tebe, tak ho mají mít! Prostě využiju toho, že jsme si tak podobní! Schováš se a já je odvedu nějak mimo dosah, kde na ně zaútočí ostatní. Pak si nechám narůst křídla a uletím. Bude to jednoduché. Nic se mi nestane. Zkus mi věřit! Prosím, Dei!"
Zavrtěl jsem hlavou. "To nejde." řekl jsem. "To nedovolím." Pak jsem se otočil. Udělal jsem několik kroků směrem, kde jsem je tušil.
"K-kam jdeš?" Tenshi se rozběhla za mnou a chytila mě za paži. Přitiskla se na ni celou svou vahou, jako by mě nechtěla pustit dál.
"Za nimi. Jestli mě chtějí, tak do toho nechci zatahovat vesnici, hm." řekl jsem. Připadal jsem si jako filmový hrdina. Po těch taky vždycky jde celý svět a nakonec všechno vyhrají. Tady jsem si o svém vítězství tolik jistý nebyl. Měl jsem strach. Ne o sebe - co je mi po sobě? Ale o ostatní. Bojují s nimi kvůli MNĚ.
Prudce zavrtěla hlavou. "To zase nedovolím já." řekla důrazně.
"A já nechci, abys riskovala kvůli mně." Zase jsem vykročil pár kroků.
Tenshi zdrceně sklopila hlavu. "Vypadá to, že to musím udělat... Deidaro, vzpomínáš si, jak jsi mi před deseti minutami slíbil můj dárek k narozeninám? Řekl jsi, že si můžu přát cokoliv. Tak já si teď přeju, abys mi v tomhle vyhověl a dovolil mi předstírat, že jsem ty."
"Ale takhle jsem to nemyslel!" vykřikl jsem vztekle. Malý kousek jílu, který mi ulpěl na prstu, spadl a vybouchl mi těsně před rukou.
Začínala zuřit. "Podívej Deidaro, máme necelou hodinu. Každou chvíli tady můžou být. Takže se pro jednou chovej jako pravý chlap a hraj podle mého plánu!"
"Ne." Nechci ztratit to nejcennější, co mám. Vydat se je odlákat znamená vydat se na smrt. Nepřipustím, aby ji dostali. A nechci ani riskovat, že by se něco takového mohlo stát. To čekání bych nepřežil.
Tenshi se zamračila. Přešla těch pár kroků, které jsem se od ní vzdálil. Chytila mě za ruku a přitáhla si mě k sobě tak, abych měl obličej skoro až u ní. Byla nejmenší dívka, jakou jsem znal. Neměla ani 160cm.
Zírala mi do obličeje se zuřivým odhodláním. Na chvíli jsem v ní viděl noční můru svých snů, Akumu. Jako by z ní právě teď vyzařovala ne ta nádherná a dobrotivá Tenshi, ale ztělesněný ďábel. Byla vzteky bez sebe. Poznal jsem to už jen podle toho, jak se jí třásla ramena.
"A co kdybych udělala tohle?" zavrčela. Pak se natáhla na těch zbývajících pár centimetrů a přitiskla své rty na moje.

Bylo to... Zvláštní. Ačkoliv jsem se právě líbal s dívkou, kterou jsem miloval téměř čtyři roky, nebylo to to, v co jsem doufal. Byla vzteklá. Na mě, na ninji ze Slunečné - když jsem si jen uvědomil, že se s ní tady líbám, zatímco oni běží sem, aby mě a Tenshi zabili - , na všechno kolem sebe. Bylo to cítit i v tom, jakým způsobem mě přesvědčovala. Byla drsná a nijak se nesnažila, aby to byl hezký polibek. Měla otevřené oči, ve kterých se zračila urputná dychtivost o dosáhnutí svého, zírala do mých tak dlouho, dokud mě nepřinutila zavřít oči. Moji hlavu si držela oběma rukama blízko u své, aby se nemusela natahovat, ale přesto stála až na špičkách. Cítil jsem, jak zrychleně dýchá. Ale nebylo to nadšením, bylo to prostou zuřivostí. A ačkoliv měla hladkou tvář a jemné rty, byla jako led. Tvrdá, drsná, nejspíš se snažila, aby to bylo co nejrychleji za ní a ona konečně dosáhla svého.
Když mě konečně pustila a já se mohl narovnat, uvědomil jsem si, že nemůžu mluvit a jen na ni zírám. Vnímal jsem ji teď trochu jinak - už ne jako nejlepší kamarádku, do které jsem byla zamilovaný, ale jako nejlepší kamarádku, do které jsem byl zamilovaný, a ona mě v den mého blížícího se úmrtí políbila. Viděl jsem, že se tváří jako dítě, kterému někdo upírá tu nejkrásnější hračku v obchodě.
"Tohle jsi přece vždycky chtěl, ne?" zavrčela znovu, jako by navazovala na předchozí větu, jako by se nic nestalo. Najednou to nebyla ona - jako by nad ní převládala její druhá půlka, která byla jejím pravým opakem. Byla umíněná, vytočená a zuřivá. Nepoznával jsem ji.
Konečně jsem mohl promluvit. Podíval jsem se na ni a díval jsem se, jako by právě provedla nejhorší zločin. "Tak si pro mě za mě jdi, un. Jestli ti to udělá radost, tak si třeba spadni z okna. Koho to zajímá? Je to tvůj život, který se chystáš obětovat, ne můj, hm."
Na obličeji se jí roztáhl vítězný úsměv. "Tak mi dej tašku s jílem. Musím je přesvědčit."
Beze slova jsem si od stehna sundal malé pouzdro s bahnem a podal jí ho. Utáhla si ho kolem pasu. Byla tak hubená, že z nohy jí padalo. Na okamžik jsem o ni zase dostal strach, ale pak nade mnou vyhrála ta uražená část, která říkala "Je ode dneška dospělá, tak ji nech, ať si dělá, co chce". Takže jsem pokrčil rameny.
Tenshi se zhluboka nadechla. "Teď mě poslouchej, Deidaro. Odvedu je až ke srázu nad příkopem. Tam na mě budete čekat. Až se budu blížit, obklíčíte je s ostatními a zničíte. Jednoduché jako facka. Ty teď půjdeš ostatní informovat o plánu. Nekompromisně. Vezmi jich víc, nejspíš budou vážně nebezpeční. A neboj se. Všechno dobře dopadne. Nikomu se nic nestane. Všechno bude zase jako dřív. A až je dorazíme, půjdeme oslavit moje narozeniny." Usmála se. "Tak běž."
A šel jsem. Ohlédl jsem se, a když jsem ji viděl, jak tam tak stojí u studny, viděl jsem, že se bojí. Že ani ona není stoprocentně přesvědčená o tom, že vyhrajeme. Pak jsem mrkl, a když jsem zase otevřel oči, už tam nebyla.
Dal jsem se do běhu.