Sedm minut v ráji - Hayate

V Listové se konal novoroční večírek u Ino doma a to by nebyla Ino, aby (s velkou pomocí Tenten, že) nevymyslela velmi zvrhlou a kontroverzní zábavu. Byla to hra, která se jmenuje 7 minutes in heaven (v Čechách jsem o ní v životě neslyšela) a jde zhruba o to, že se přítomným pánům rozdají čísla, která si pak losují děvčata, a s pánem, který vlastní příslušné číslo, je pak dívka zavřena na sedm minut do temného kumbálu a mají se tam políbit či provádět cokoli chtějí, jelikož to nikdo nevidí a nikdo se to nikdy nedozví. Ano, takže skvělá hra pro intelektuálně náročné, jak vidíte. Dalo trochu práce přemluvit dost lidí, aby se zúčastnili, ale nakonec byla účast přece jen hojná. Ino jim všem rozdala čísla, napsala je na papírky a ty zamíchala v košíku. Když jsi byla na řadě s losováním, s očekáváním nejhoršího a nadějí v nejlepší jsi zalovila v košíku. Pak ses podívala, co jsi vytáhla, a je to číslo...

„Pět,“ pronesla jsi bez většího zájmu. Tahle hra nebyla moc zábavná, neměla pointu ani vítěze a poražené... a vůbec, to nebyla přece žádná hra, tohleto!
„Hádej, kdo má pětku?“ ozval se najednou hlas, který jsi moc dobře znala a který už jsi slyšela říkat hodně široké spektrum věcí od „do p*dele, ten kotlík protejká“ po „miluju tě“ (no, možná to spektrum zacházelo ještě dál, ale to tady raději nebudeme rozebírat, co když bude před desátou hodinu, až si to budeš číst?). Usmála ses a s přimhouřenýma očima jsi pootočila hlavu k Hayatemu. On? Že by to bylo znamení, abys udělala... tu věc? Možná... stejně už bylo na čase. Ale nemyslela jsi na to. Místo toho ses připojila k Hayatemu na cestě ke kumbálu. Lehce jsi ho políbila na tvář, on tě vzal kolem pasu a tak jste vešli dovnitř.
„Hej, tahle hra má podporovat promiskuitu! Co to má být, tohle? Žádám nové losování!“ slyšeli jste ještě vztekajícího se Jiraiyu, a pak už se za vámi dveře zavřely. Ocitli jste se sami v temnotě členěné jen proužky světla pronikajícího štěrbinami na stropě. Opřela ses o stěnu a sledovala v tom příšeří Hayateho tvář kousek od své. Tmavé vlasy, které mu padaly do čela, tváře strhané a propadlé od dlouhodobé nemoci – kdyby si jenom dal říct a aspoň jeden týden proležel v nemocnici! Rovný nos, zaoblená brada... a ty velké tmavé oči, které v pohublém obličeji neobyčejně zářily a upíraly se s úsměvem na tebe.
„Takže?“ řekl tiše Hayate a vzal tě jemně za ruku, „Slyšel jsem, že se tu má prý odehrát nějaké líbání...“ laškovně tě polechtal špičkou nosu na tváři. Ale nepolíbilas ho. Vědělas, že jestli to máš udělat, musíš teď hned, jinak už nebude dost času. Z tajné kapsičky v rukávu jsi vytáhla papírek s ovládací pečetí a přitiskla jsi mu ji na čelo, než si cokoli uvědomil. Rychle jsi ho otočila a zezadu mu zakryla ústa rukou, aby nebyl slyšet jeho bolestný výkřik. Napůl jsi doufala, že se bude bránit, že se ti vytrhne, pečeť zahodí a ještě se nějak zachrání... aspoň kousek z toho pravého Hayateho... ale nic z toho neudělal. Když si uvědomil, co se s ním děje, už se ani nepokoušel křičet, jenom se svezl zničeně na kolena, ty s ním. Na chvíli jsi pocítila triumf. Podařilo se ti splnit úkol, který ti zadal tvůj pán Orochimaru! Ale trval opravdu jenom chvíli. Pustila jsi Hayateho a postavila se nad něj. Klečel zdrceně na zemi, jednou rukou se opíral o zem, druhou se držel za hlavu, kde pečeť rychle hledala to správné místo v jeho mozku.
„Proč... ty?“ vypravil ze sebe s námahou a nejspíš to byla poslední myšlenka před tím, než se pečeť zmocnila jeho vědomí a to, co bývalo Hayatem... zničila? Někam hluboko pohřbila? To nejspíš nevěděl ani Kabuto, i když byl mozek jeho velkým koníčkem. Co jsi mu měla říct? Jak jsi mu měla vysvětlit, že všechno, co na tobě miloval, byla lež? Že jsi jen hrála svoji roli v šarádě mocného Orochimaru? Jak odpovědět na otázku, proč ho zradila osoba, které důvěřoval nejvíc ze všech? Mlčela jsi. Stejně už by tě nejspíš neslyšel. Ještě chvíli těžce oddechoval v kleče, než se zhroutil. Opřela ses o zeď a uvědomila si, že se chvěješ a po tvářích ti stékají palčivé slzy. Může člověk vůbec sám sebe nenávidět víc, než ses právě teď nenáviděla ty?
Asi po dvou minutách sebou Hayate trhl a pomalu, těžce vstal. Křivě ses usmála.
„Od teď v tom jedeš se mnou, hochu.“ Hayate se na tebe otočil a v tobě by se rázem krve nedořezal. Jas z jeho očí byl nenávratně pryč. Spěšně jsi vyšla ven a na dotazy, proč tak usedavě pláčeš, jsi odpovídala jenom:
„Rozešli jsme se.“