Forbidden Love: 7 kapitola

7.kapitola

Naruto se zničehonic začal chovat divně. Jednou byl milý, pozorný. Ale pak mu něco přelétlo přes nos a začal mě ignorovat, skoro nemluvil a když jsem se ho na něco zeptala byl na mě hnusný
„Co se děje Naruto?“ Zeptala jsem se, když konečně po třech dnech přišel domů.
„Nic co by.“ Řekl to takovým tím hnusným tonem.
„Co jsem udělala, že se takhle ke mně chováš?“ Zeptala jsem se. Stočil na mě pohled a v jeho očích byl znát chlad.
„Jak se k tobě chovám, jenom tak jak si zasloužíš.“ Odpověděl a já vůbec nechápala jeho odpověd.
„Prostě vypadni.“ Tahle věta mi opravdu vyrazila dech, ale pořád jsem měla svou hrdost.
„Jak si přeješ.“ Odpověděla jsem a hned se vytratila z bytu. Šla jsem k bráně, kde mě zastavil hlas, který bych nečekala.
„Kam jdeš Ren.“ Zeptal se mě Naruto a já se musela usmát.
„Promiň, tys mi před chvíli vyhnal a teď se ptáš kam jdu?“ Zeptala jsem se a Naruto se zatvářil nechápavě.
„Počkej Ren, ale já ještě nebyl doma. Musel jsem dokončit všechno pro přípravu na chuninskou zkoušku.“ Odpověděl a pak jsem si toho všimla. Byl jinak oblečený.
„Naruto co se děje?“ Zeptala jsem se ho a z očí mi vytryskly slzy.
Rychle přišel ke mně o objal mě, i když přes moje břicho to šlo těžko.
„Myslím, že nás chce nikdo rozdělit.“ Odpověděl a mě to, už tuplem nedávolo smysl.
„Ale kdo by nás chtěl rozdělit, kdo...“ A pak mi to došlo, jediná osoba, která mě nenáviděla byla...
„Hinata.“ odpověděl za mě jednoduše Naruto.
„Jsi za Sakurou ano a počkej tam, dokud nepříjdu.“ Řekl a hned se vypařil.
Zhluboka jsem si vzdychla a šla jsem za Sakurou, jak mi Naruto řekl.
Šla jsem vesnicí, až k sídlu Uchiha. Když jsem konečně dorazila do nejvyšší budovy, kde sídlila hlava klanu uslyšela jsem od tamtud hlasy.
„Hinato, to jsi neudělala, že ne?“ Uslyšela jsem Sakuřin rozlobený hlas.
„A proč by ne. Vzala mi ho. Vzala mi to jediné, co mě kdy drželo na životě.“ Odpověděla Hinata a mě došlo, že mluví o Narutovi.
„On ji miluje jen tak se ji nezdá, a ani já ti to nedovolím.“
„Nepotřebuju tvůj souhlas Sakuro.“ Řekla ostrým hlasem Hinata.
„Pokud ji zabiješ, Naruto bude jenom prázdná skořápka. To bys si sním opravdu dokázala žít?“ Řekla, už také rozčíleně Sakura.
„Je mi jedno pokud to bude prázdná skořápka. Ale pokud bude u mě, budu šťastná. Ale pokud se mi nepodvolí, prostě ho zabiju.“
Z toho, co řekla Hinata se mi dělalo špatně. Musela jsem něco udělat. Jediné, co mě napodlo byl.....utěk. Nemůžu dopustit, aby se něco stalo mému dítěti a už vůbec ne Narutovi.... prostě nemůžu. V téhleté situaci, proti ní nic nezmůžu. Jsem, už jenom člověk, žádný ninja.
Rychle jsem utekla ze sídla a vůbec z celé vesnice. A kam jsem měla namířeno. Domů, tam kam patřím. Sněžná vesnice.
Cesta, pro mě nebyla vůbec snadná. Trvalo to neskutečně dlouho, ale přece jen jsem se tam dostala.
Ihned jsem zašla do svého bytu. Všude byl prach, ale jinak vše bylo na svém místě. Byla jsem ráda, že jsem zase zpět, ale najednou jsem si připadala neuvěřitelně prázdná. Jako kdyby mi nikdo vzal polovinu duše. Vím, kdo to je a i kde moje druhá polovina duše je. U Naruta.
Vzala jsem do ruky deku a polštář a šla je vyklepat na balkon. Jakmile jsem s nima pohla, všechen prach, co byl usazený v dece se zvednul a já začala neuvěřitelně kašlat. Rychle jsem otevřela balkon a hodila je přes zábradlí. Začala jsem vše uklízet, trvalo mi to neskutečně dlouho, ale přece jsem to zvládla. Vzala jsem si peníze, které jsem měla v zásobě a šla jsem nakoupit nějaké jídlo, protože po tom úklidu mi neskutečně vyhládlo.
Když jsem procházela mezi některými ulicemi, všichni se za mnou otáčeli a já se musela sama pro sebe usmát. Rychle jsem otevřela krám s potravinami a vešla jsem dovnitř.
„Ááá....Ren dlouho jsme se neviděli. Moc rád tě tu zase vidím.“ Řekl Takuya, majitel tohoto krámku. Byl to postarší muž, kterého jsem měla neuvěřitelně ráda. Vždycky byl na mě hodný a vždy mi pomohl.
„Také vás áda vidím Takuya-san.“ Odpověděla jsem a usmála se na něj.
„Můžu ti s ničím pomoci?“ Zeptal se a já jen s úsměvem zavrtěla hlavou a začala jsem si brát nějaké jídlo a hned na to jsem to zaplatila.
„Zase se tu nikdy stav Ren.“ Řekl a já jen kývla nakonec jsem se sním rozloučila a opět šla zpět do svého bytu. Jakmile jsem odemkla dveře vešla jsem dovnitř a šla si konečně něco udělat k jídlu.
Když jsem konečně něco málo snědla, vzala jsem deku s polštářem z balkonu a zavřela ho za sebou. Položila jsem jak polštář, tak deku na postel a ihned jsem usnula.
Zdál se mi krásný sen, byla jsem s Narutem konečně šťasná. Nikdo nás neotravoval, nikdo nám neničíl život. Žili jsem jen mi dva, tady v Sněžné vesnici. Ale všechno jednou končí a můj sen skončil, jakmile jsem se probudila.
Sedla jsem si a musela jsem se pro sebe usmát.
„Už se mi o tobě i zdá Naruto.“ Řekla jsem si spíše pro sebe, ale někdo se tomu zasmál. V duchu jsem proklela, že jsem si ho nevšimla.
„Kdo je tam?“ Křikla jsem na něj a ihned vylezla z postele.
„Myslíš si, že jsi svým odchodem něco vyřešila.“ Uslyšela jsem pro mě tak známi a krásný hlas.
„Já....“ Nestihla jsem doříct, protože mě opět přerušil.
„Ohrozila jsi jak sebe tak naše dítě. Proč....proč mě u sebe nechceš?“ Tahle otázka mi vrazila dech.
„Ne já ...já tě od sebe neodháním ….já....já chtěla jsem tě jenom ochránit.“ Řekla jsem a konečně se mu podívala do těch jeho nebesky modrých očí.
„Před Hinatou....ta je teď nikde na onom světě.“ Řekl a já se malinko lekla.
„Řekl jsem ji něco, co ji asi moc nepotěšilo a tak se jednoduše zabila.“ Odpověděl a já se najednou úplně uvolnila.
„Takže, teďka budeme tady?“ Zeptal se a já se na něj podívala nechápavím pohledem.
„Zůstaneme tady a nebo se vrátíme do Konohy?“
„Půjdu tam, kam chceš jít ty.“ Odpověděla jsem a usmála se.
„Myslím, že ...“
„Vrátíme se do Konohy.“ Odpověděla jsem pohotově, protože jsem si na něco vzpoměla. Je to přece Hokage. Naruto se jenom usmál a podal mi ruku.
Já se jenom usmála a ihned ji přijmula.
Během pár minut jsme se ocitli v Listové a já se na něho podívala nechápavým pohledem.
„No co nová technika.“ Řekl a na jeho tváři se objevil úsměv.
„Pojď půjdeme domů.

O tři měsíce později.

„Sakra, kde ten Naruto je.“ Řekla jsem si pro sebe a snažila jsem se dýchat podle toho, jak mi Sakura říkala.
„Ren, už jenom chviličku, už vidím hlavičku.“ Řekla a já se snažila ze všech sil zatlačit.
„Tak a je to.“ Řekla a v ten samí moment vletěl na porodní sál Naruto. Byl celý udýchaní a z jeho pohledu, byl znát strach.
„Blahopřeji narodil se vám krásný chlapeček. A nechci nic říkat Ren, ale je to celý táta.“ Řekla a poté mi podala malého chlapce do ruku.
Opravdu byl to celý Naruto, stejně krásné oči, stejná barva vlasu.
„Ren já omlouvám se, že....“
„To nic.“ Odpověděla jsem hned, protože teď mi nikdo a nic nezkazí náladu.
„Děkuju Ren, je krásný.“ Řekl a poté mě políbil.
„Doufám, že bude po tobě.“ Řekla jsem a poté se na Naruta usmála.
„No to doufám, že ne.“ Odpověděl a já se nad tím musela usmát.
„Jaké mu dáme jméno?“ Zeptal se a já se malinko zamyslela.
„Mám jedno jméno, které se hodí dokonale.“ Řekla jsem
„Jaké.“
„Minato. Tohle jméno se k němu hodí nejlépe, co myslíš?“
„Bude to náš malý Minato. Paní Uzumaki.“ Řekl a já se musela usmát. Už jsou to skoro dva měsíce co jsme se vzali, byl to ten nejkrásnější den v mém životě, ikdyž jsem měla už celkem velké bříško, ale Narutovi to vůbec nevadilo, spíše naopak.

O čtyři roky později:

„Zvládl jsem to, zvládl jsem to.“ Křičel po celém domě Minato.
„Copak jsi zvládnul?“ Zeptala jsem se ho a na mé tváři se objevil úsměv.
„Mami, dokázal jsem, už Kage Bunshin.“ Řekl a celý jeho obličej zářil.
„Tak to bychom to měli honem říct tatínkovi.“ Řekla jsem a Minato hned kývl.Vzala jsem ho za ruku a vydali jsem se do budovy Hokageho.
Když jsem konečně dorazili ke dveřím zaklepala jsem a ihned jsem uslyšela vyzvání ke vstupu.
„Ahoj zlato.“ Pozdravila jsem ho.
„Ahoj lásko, co vás sem přívádí.“ Řekl a podíval se na Minata. Najednou si náš syn nebyl jistý a začal být rozpačití.
„Nebuď nervozní jen proto, že je to hokage.“ Zašeptala jsem mu do ucha a Minato najednou sršel sebevědomím.
„Ovládl jsem Kage Bunshin.“ Řekl a zvedl palec nahoru.
„Opravdu. To je úžasné Minato, ale proč si mi to nechtěl říct.“ Řekl Naruto a zvedl svého syna do náručí.
„No já nevim, myslel jsem, že z toho nebudeš mít radost.“ Odpověděl a já se tomu musela zasmát.
„Jak bych t toho nemohl mít radost, přece to je moje nejoblíbenější technika. Jak bych nemohl být zklamaný . Jsem na tebe hrdý.“ Řekl a Minato se jen usmál.
„Tak jo pánové. Můj úžasný geniální syn má trénink se Sasukem a ty můj milovaný, užásný manželi máš práci a já taky. Takže odcházíme pojď.“ Řekla jsem směrem k Minatovi a ten jenom kývl a Naruto si povzdechl.
Měli jsme úžasný život, užasného syna a pořád jsme se milovali. Konečně jsem měla užasný život.

Happy End