Bloom - 20. kapitola - Flétnista

Hidan se zastavil v půli cesty ke dveřím. „Krucinál! Co zas proved ten malej pidižvík?“
Bloom se k němu přitiskla. „Pu… půjdeme tam?“
„Jasně! Všichni jdem!“ ozval se Deidara a vyběhl na chodbu.
Zvuky je dovedly ke vchodovým dveřím. Konan povykovala a podle všeho se snažila Tobiho umlátit dekou.
„Itachi! Tak dělej, přiveď Kisameho!“
Mužíček vřískal, ostatní ninjové se sbíhali a Vůdce něco bručel, ale nikdo nezaslechl, co že si to vlastně mumlá. To už se ale přiřítil Kisame a svým vodním jutsu zmáčel nejen Tobiho, ale i všechny, kteří stáli kolem něho, včetně Bloom, Hidana a Deidary, kteří právě dorazili.
„Rozsvítit! Hned!“ přikázal v obličeji rudý Pein, protože jakmile Tobi „dosvětélkoval“, nebylo už zas vidět na krok. Ninjové rychle sebrali lucerny a prohlíželi si sami sebe i své přátele. Za pozornost stálo ještě to, že zelenovlasá kanibalka držela Hidana za ruku a Itachi vypadal, jako by ho právě někdo praštil.
„Nemohl jsem ho vzbudit po dobrém,“ přiznal se okamžitě, když viděl, jak na něho všichni zírají.
„A copak jste vlastně dělali vy dva?“ zajímala se Konan.
Bloom okamžitě Hidana pustila. „Povídali jsme si, no co!“ ohradila se rychle a snažila se zakrýt nervozitu.
Modrovláska jí to samozřejmě nevěřila. „Vážně? V jeho kalhotách? A proč teda Hidan nemá na sobě tvý šaty? Aha, já zapomněla… ty přece nejraději chodíš nahá, nemám pravdu?“
Bílá syčela, černá vyčkávala. Dívčino tělo se třáslo potlačovaným vztekem.
Ovšem ten, kdo nakonec nevydržel příval Konaniných urážek, byl nesmrtelný ninja. „Za ty kecy mi teď hned zaplatíš! Já a ženský šaty?“ Chtěl po ní skočit a pořádně ji zmáčknout, ale podklouzla mu noha po mokré podlaze. Modrovláska ve snaze se bránit vyvolala za pomoci chakry trochu vody a chrstla mu ji rovnou do obličeje.
„Ale, no tak, Konan. Přece víš, že vodní jutsu ti nejdou.“ Sasori postával v koutě a jeho plášť byl rozhodně sušší než oblečení ostatních z Akatsuki. Rozvážným krokem přešel k fňukajícímu uzlíčku na zemi, kterého si kvůli nové senzaci přestali ninjové všímat. „Dovol, Tobi,“ prohlásil a bez varování mu nadzvedl kus oděvu. „Tomu se říká důkladně popálený záda!“ ulevil si loutkář a pokýval hlavou. „Jdeme, Tobi! Pojď s námi, Kakuzu!“ Sasori podepřel rozechvělého mužíčka a vedl si ho do „ordinace“.
Pein byl ze všeho otrávený. „Takže… pokud je to všechno, jděte si lehnout.“
„Já půjdu za nimi, chci vědět, co se stalo!“ vyhrkla modrovláska a vytratila se.

Bloom zkoušela ždímat vodu z vlasů a pak s nimi schválně pleskla Zetsua přes tvář. Celou dobu se na ni díval s neskrývanou záští a hrozivě koulel chladnýma žlutýma očima. Chtěla zmizet, ale rychle po ní chňapl a zabránil jí v útěku.
„Pusť mě!“ zasyčela vztekle.
„Nejdřív mi vysvětlíš pár věcí,“ zabručel místo odpovědi, přehodil si ji přes rameno a prchl s protestující dívkou do svého pokoje. Nerada viděla, že zamyká.
„Co máš za problém?“ chtěla vědět Bloom. Tvářila se otráveně a škrábala mu do polštáře.
„Kdes byla v tomhle?“
„Nestarej se, nejsi můj otec!“ Zetsu chtěl něco namítnout, ale nedala mu příležitost. Chladně k němu přistoupila, zlost v očích, a zapíchla do něho prst. „Tak hele… nemáš vůbec žádný právo strkat nos do mejch věcí! Přestaň mě už konečně otravovat, je to jasný?“
Nekompromisně ji chytl za ruce. „Ty za nima nepůjdeš! Zakazuju ti to,“ vrčel kanibal. Nebylo možné poznat, kdo z těch dvou má větší vztek.
„Nemáš mi co zakazovat, jsem docela samostatná, pane důležitej! A nebo…“ Zarazila se a pak se k jeho velkému překvapení uchechtla. „No to se mi zdá! Ty snad žárlíš!“ Rozchechtala se.
„To je vedlejší,“ zasyčel a surově ji sevřel.
„Říkám ti to naposledy!“ varovala Bloom. „Pusť mě!“
„Nebo co?“
Zelená kráska vykopla nožku, kanibal zaúpěl, okamžitě ji pustil a zhroutil se na podlahu. Prohrábla mu kapsy, sebrala klíč, odemkla a utekla. Zetsu ještě chvíli naříkal, než se odvážil postavit.

Konan usedla ke stolu. Společnost jí dělal blonďáček se žralokem. „Tak co ten náš Tobi proved tentokrát?“ zajímal se Deidara.
„No, to se vážně nasmějete. Pein… tedy Vůdce… nemůže poslední dobou spát. Vařím mu dost silný čaj, je to speciální recept…“
„Tak už nás nenapínej, Konan,“ zaprosil žralok a sepjal před ní ruce. Vypadalo to skutečně komicky.
Modrovláska malinko ztišila hlas. „Ten prostředek je strašně silný,“ přiznala. „Tobi usnulajkao mimino a Hidan mu pak hodil na záda hořící klacek.“
„Tomu nerozumim! Jak objevil tu flašku?“
„Byla jsem venku, potřebovala jsem si jít ještě pro pár bylinek. Nechala… nechala jsem to v tom rohu, ale… asi jsem to zapomněla pořádně zavřít.“
„Takže náš skrček to jednoduše vyčenichal!“ zachechtal se Kisame.
Deidara se zakuckal. „Chudák… ten náš Tobi! Bůh blbosti k němu byl děsně štědrej! Když se blbost rozdávala, naložil mu vrchovatě. A teď bude šašit do konce života!“
Žraloka museli oba naráz plácnout po zádech. Chvíli trvalo, než se úplně uklidnil. „Deidaro… a co to vlastně znamená šašit?“
„No přece dělat šaška!“ prohlásil blonďáček, jako by to byla ta nejjasnější věc pod sluncem.

Konan opatrně brala za kliku. Rozladěný Pein už na ni čekal. „No, to ti to trvalo, ženská nemožná!“ vyjel na ni.
„Promiň. Musela jsem ti udělat novou dávku. Tvůj lék ti vypil Tobi.“
Vůdce se zatvářil nechápavě, ale při pohledu na vážnou tvář své týmové partnerky se utvrdil v tom, že nežertovala. Vtom něco zakníkalo za dveřmi.
„Jdi se podívat, kdo to zas otravuje!“ přikázal jí nevrle.
Modrovláska se přiblížila ke dveřím. „Kdo je tam?“
„Poštovní ninja,“ zabručelo to podruhé.
Musela otevřít dveře. To, co viděla, ji nepřekvapilo. „Co chceš takhle pozdě, Hidane?“
„Šéf chtěl nějaký záznamy. A taky… musíme si promluvit jako muž s mužem. Tak zmizni, jo?“
Střelila po něm pohledem a hrdě odkráčela. Bělovlasý předal papíry a Pein se rozhodl si je ihned prohlédnout.
„Na tom malym papírku je číslo pokoje, kam byste se měl zejtra večer dostavit,“ upozornil ho nesmrtelný.
„Hm… a co se chystá?“
„Mejdan, Šéfe, velkej mejdan. Jen pro zvaný,“ dodal spěšně a zmizel dřív, než ho stihl Vůdce vykázat z pokoje.

Sasoriho ani moc nepřekvapilo, když ho jeho spolubydlící zatahal za nohavici. „Je to důležitý?“ zabručel ospale.
„Vlastně ani ne,“ ušklíbl se Deidara, a než mohl červenovlasý cokoli namítnout, dodal: „Ještě hraješ na flétnu?“
Ta otázka loutkáře zaskočila. „Jo,“ přiznal. „Občas si zapískám.“
Blonďáčkova tvář se rozzářila. „Tak to přijď večer sem!“
Nechal mu pod peřinou lístek a vyběhl pryč. Sevřel ho v prstech a pak se poškrábal na hlavě. Začínal mít pocit, že brzy bude v sídle jediný, kdo je ještě normální.