Fight with snow 9

Pomalu jsem mu přesunula ruce na paže a nechala je odpočívat na jeho ramenou předtím, než jsem jednu přidržela na pramínku blonďatých vlasů za jeho uchem a druhou jsem ho hladila po tváři.
Ani jeho ruce neležely jen tak nečinně v klíně. Ačkoli jedna zůstala na mých zádech, vlastně spíš na krku, druhá se probírala mými vlasy. Konečky prstů mi v kruzích jemně třel zátylek, až jsem se zachvěla. Nikdy bych neřekla, že se mi to bude tak líbit.
Naklonila jsem se k němu, ruku v jeho vlasech jsem použila, abych se přitáhla blíž. Ruka v mých vlasech se odtáhla, aby vzala jeden růžový pramínek a obtočila si ho kolem prstu. Co mi to dělal? Ani o tomhle jsem nevěděla, jak moc je to příjemné. Tohle byl můj první polibek s Narutem a on už o mně věděl něco, co já ne!
Lehce zahanbená jsem se snažila vymyslet něco podobného, co bych pro Naruta mohla rychle udělat. Palcem jsem mu začala jemně laskat jeho tři vousky na tváři. Ucítila jsem, jak se pod mým dotekem zachvěl. Naneštěstí můj čin vyvolal jinou odpověď, než jakou jsem chtěla. Ruce z mého krku a vlasů sklouzly a obemkly mě kolem pasu, takže si mě přitáhl snad ještě blíž.
Přišlo mi docela hloupý, jak jsem se snažila nějak pohodlněji se usadit, ale zdálo se, že Narutovi to nevadí.
Prudce jsem rozevřela oči, když se něco vlhkého lehce dotklo mého spodního rtu.
Stáhla jsem se zpátky, než jsme mohli zajít dál, omámeně jsem se zadívala do Narutových modře zářících kukadel. I jeho byly zasklené, ale pod vším tím překvapením jsem byla schopná zahlédnout i něco jiného. Něco, o čem bych si nikdy nepomyslela, že u něho uvidím. Viděla jsem výrazy ve tváři mnoha mužů, když se dívali na Ino nebo Hinatu, dokonce i na mě, když jsem měla dobrý den.
Sebevědomí mi vzrostlo, když jsem se mu dívala do očí.
„Sakura-chan! Promiň mi to!“ Vyhrkl najednou.
Touha z jeho zamlženého pohledu se pomalu vytrácela. Připravený na mou pěst oči zavřel a trhl sebou, ale já jsem neudělala nic víc, než na něho zírala. Moje mysl nemohla zformulovat jedinou souvislou větu nebo snad nějakou rozumnou myšlenku. Pocítila jsem úlevu, napadlo mě v tu chvíli, neboť moje vnitřní já bylo stejně mimo jako já.
Ou… pojďme… udělejme to znovu… zamumlala vnitřní Sakura.
Zatřásla jsem hlavou a jeho zářící oči byly nyní naplno otevřené. Trapně jsem rozevřela a zase zavřela ústa, dokud se mi nepodařilo něco ze sebe konečně dostat. Bohužel to nebylo žádné inteligentní slovo.
„Uh…“
„Opravdu, Sakura-chan! Moc se omlouvám! Tys byla tady a já-“
Snížil hlsa, až nebyl vůbec slyšet. V jeho hlase bylo takové zvláštní naléhání a důvěra, že jsem to nemohla popřít.
Nepomohlo ani to, že moje myšlenky se točily úplně stejným směrem jako ty mého vnitřního já.
Chtěla jsem ho políbit znovu.
Konečně se mi pročistila hlava dost na to, abych si uvědomila, že Naruto mluví sám se sebou.
„Pitomče, pitomče, pitomče! Musím snít! Jo… samozřejmě, že se mi to zdá…! Sakura-chan by tohle nikdy neudělala… co? Oh, Bože, nemůžu uvěřit tomu, co jsem to udělal! Ona… ona mě zabije! Ah, ztratil jsem svoji šanci!“ Mumlal si chraplavě.
Vzdychla jsem a obrátila oči v sloup, neměla jsem v úmyslu upoutat jeho pozornost, ale stejně se mi podařilo. Velmi roztomilý, ale zároveň nesmělý pohled ozdobil jeho tvář a zdálo se, jakoby jeho nádherná kukadla nikdy neztratila jejich horlivost pro tichou omluvu.
Srdce mi stále nepřestalo bušit, zvlášť, když chvění v mém žaludku neustávalo.
„To je v pořádku, Naruto,“ dokázala jsem vydechnout.
Pohled na jeho tváři byl k nezaplacení.
Nikdy jsem neviděla, že by vypadal tak šťastně, ale potom sklopil zrak a tváře mu zrudly. Jelikož jsem zvědavá kunoichi, následovala jsem jeho pohled, a moje tváře dostaly také nádech červené. Klečela jsem na kolenou mezi jeho nohama, on měl nohy obtočené kolem mě, takže jsem nemohla upadnout. Mé vnitřní já se sarkasticky zahihňalo a já jsem zabručela, v ten samý okamžik, co Naruto.
Navzájem jsme se na sebe podívali tázavým pohledem.
„Kyuubi,“ zamumlal.
„Mé vnitřní já,“ odpověděla jsem v tu samou chvíli.
Oba jsme přikývli.
Nebyla to pro něho žádná novinka, že mám vnitřní já, a nebyla to novinka ani pro mě o Kyuubim. O tom démonovi jsem se dozvěděla, když Naruto bojoval proti Orochimarovi. Před rokem mi to celé vysvětlil, když jsem se mu přiznala k tomu, že mám dvě „mysli“. Zasmál se, konečně si dokázal dát dohromady to, co říkala Ino na Chouninské zkoušce a proč jsem se občas chovala tak zvláštně. Nebo mluvila sama k sobě.
„Nech toho! Přestaň říkat, že má pěkný zadek! Já to vím!“
„Říkal jsi teď něco?“ Zvedla jsem hlavu a zadívala se mu do tváře.
Věděla jsem, co říkal, bylo to spíš jako šepot a povzdechnutí zároveň.
„N-n-nic, S-s-sakura-chan!“ Vykoktal ze sebe.
Jeho tvář prozrazovala, jak moc trapně se cítí.
„Ale já vím, že jsi něco říkal. No tak, můžeš to klidně říct přede mnou.“
Zakroutil razantně hlavou, já jsem se ale dál usmívala. Věděla jsem, že se chovám trošku podle, to bych snad jinak ani nebyla já. Ale to, co řekl, mě zahřálo u srdce, přece jen to byl kompliment.
Většinou mi muži lichotili jen, když se mnou chtěli vycházet zadobře. Věděla jsem, že Naruto takový není. Možná to bylo i skutečností, že jsem nebyla moc obdařená. Nechtěla jsem být tak vyspělá, jako Tsunade, to je až příliš děsivá představa, ale chtěla jsem být aspoň, jako Ino.
„Uhm…“ začal váhavě.
„Povídej.“
„Já… uh… říkal jsem, že… že máš…“
Vážně mi to chtěl říct? Oh, Bože, nechtěla jsem, aby to říkal nahlas! Vlastně jsem si nemyslela, že by to opravdu udělal! Dělala jsem si z něj jen srandu… Rychle jsem mu položila prst na rty, aby už nic neříkal.
„Ne, ne.“
Tvář mi zjihla.
„Vím, co jsi říkal, Naruto, a toho komplimentu si cením. Nechtěla bych to slyšet od nikoho jiného, jen od tebe.“
„F-Fakt?“ Vypadal dost šokovaně. Přikývla jsem.
„Ano, Naruto. Myslím to vážně. Omlouvám se, že jsem se ti včera vyhýbala. Já… pokoušela jsem se… ujasnit si, že… no… já…“
Proč jen jsem nedokázala vyslovit ty zatracený slova?
„Že tě mám ráda!“