Fialový prapor 1 (NaruHina)

Konec. Konečně byl konec válkám. Všechny národy se spojily a všichni jsme spolu žili v míru. Byl jsem toho velkou součástí, ale stále mi něco chybělo. A nebyl jsem to jen já.
Sasuke. Zase byl pryč. I když už nebyl tím, kdo se chystal Listovou zničit a bral ji zase jako svůj domov, byl všude možně, jen ne tady. Bohužel nás musel opustit vzhledem k nedávným událostem. Více než mě to však zraňovalo ji. Chtěla být s ním, ale nemohla. Měl bych se jí více věnovat, než se zase Sasuke vrátí. Ale počkat… Co já? Koho jsem měl já? Na koho jsem čekal já? Jasně, všichni mě již uznávali, brali mě jako jejich přítele. Měl jsem najednou tolik přátel, byl jsem hrdinou Velké války ninjů. Ale stále… Stále mi něco chybělo. Nebo snad někdo? Láska? Nevím, v těchhle věcech se já nevyznám. Celý život jsem si myslel, že miluji Sakuru. Ale bylo to tak doopravdy? Ne. Měl jsem ji spíše rád jako svoji nejlepší kamarádku. A i ona mě tak brala. Vždyť celý život milovala Sasukeho. Pane bože, já musel bejt tak otravnej, chudák Sakura.
„Hej, Naruto,“ vyrušil mě něčí hlas. „Máš se dostavit k Hokagemu, má prý pro tebe speciální misi,“ dořekl Shikamaru.
Misi? Speciálně pro mě? Tak to se na to podívejme. S neutrálním výrazem jsem se vydal směrem k budově Hokage.
„Vypadáš nějak otráveně, takový výraz mívám spíš já. Stalo se něco?“ zeptal se.
„Ale ne, nic mi není. Jenom se divím, co za misi pro mě Kakashi-sensei má,“ přestal jsem se zaobírat předešlými myšlenkami a usmál se na něj, abych ho ujistil, že jsem v pořádku.
„Tak co pro mě máte?“ stál jsem v kanceláři mého bývalého mistra.
„No, říkal jsem si, že tuhle misi svěřím tobě z jednoho určitého důvodu. Poneseš tenhle svitek do Písečné. Předáš ho Kazekagemu a vrátíš se zpět.“
„Juchů, setkám se zase konečně s Gaarou!“ vykřikl jsem nahlas. Bylo to už nějakou dobu, co jsme se neviděli a jelikož teď všechny země spolupracují, není tolik misí, co bývalo.
„Od Mizukage jsem se však doslechl, že na hranicích se potulují nějací dezertéři ze Skryté Mlžné, kteří nesouhlasí s mírem a dělají nepořádky. Proto si vyber někoho k sobě na tuhle misi. Ne, že bych o tvých schopnostech pochyboval, ale bude lepší, když půjdeš s někým. Nejlépe s nějakým senzibilem. Všichni z týmu Kurenai mají momentálně volno, ale můžeš si vybrat kohokoliv. Tedy kromě Sakury a Ino, ty stále pomáhají v nemocnici.“
„A co je v tom svitku tak důležitého, že si mám pro jistotu vzít někoho sebou?“ zeptal jsem se udiveně.
„Plán,“ stručně mi odpověděl.
„A to je všechno?“
„Víc vědět nepotřebuješ. Máš celý dnešek na to si někoho vybrat. Zítra ráno v devět hodin vyraž spolu i se svým partnerem. Nejdříve se však stav ke mě.“
„Dobře,“ se souhlasem jsem odešel.
Koho si mám k sobě vybrat? Hmm… Jako první mě napadla ona. Dlouho jsem se s ní neviděl a ani jsme spolu dlouho nemluvili. Prý musí pořád řešit nějaké věci ohledně klanu a neustále trénovat. Jo, ona bude perfektní. Aspoň si na tak jednoduché misi konečně odpočine. A asi jsem k ní i něco cítil, ale nevěděl jsem, co by to mohlo být.
Vydal jsem se do čtvrti, kde sídlil nejsilnější klan Listové. Šel jsem podélně, až jsem došel k největšímu domu ze všech, domu hlavní rodiny. Zaklepal jsem a čekal, kdo přijde otevřít. Byl bych nejradši, aby to byl kdokoli jiný než Hiashi. Občas mi trochu naháněl hrůzu.
Po pár vteřinách se dveře otevřeli a v nich stála ta nejmladší z klanu Hyuuga.
„Ahoj Hanabi, je Hinata doma?“ zeptal jsem se.
„Ano, je. Právě teď trénuje s tátou venku na zahradě. Proč?“
„Mohl bych si s ní na chvíli promluvit?“
„Snad by to nemělo vadit. Pojď dál,“ odvedla mě až k nim na zahradu, kde jsem spatřil souboj mezi otcem a dcerou.

Chystala jsem se do protiútoku, když v tom jsem si všimla postavy stojící opodál pozorujíc nás. Naruto? Co tu sakra dělá Naruto? Kde se tu vzal? Aha, Hanabi. Ale proč ho sem dovedla? No to je teď jedno. Když už mě má vidět jak bojuji, tak do toho musím vložit všechno. Rozběhla jsem se s tím, že použiju juuken ze všech sil, kterém mi ještě zbyli. Otec můj úder i přesto vyblokoval a srazil mě k zemi.
„Pro dnešek to stačí. Můžeš si jít odpočinout. Tedy spíše nejdříve vyřídit návštěvu, která tu je zřejmě za tebou,“ podíval se směrem na blonďáka. „Hanabi, za hodinu se tu sejdeme,“ zavolal zároveň na mou mladší sestru.
„Ahoj, Hinato,“ pozdravil mě s úsměvem.
„Ahoj, Naruto-kun. Omlouvám se, že jsi mě musel vidět po dlouhé době zrovna takhle,“ řekla jsem, když jsem již stála před ním.
„Ale vždyť nemáš za co, tvůj táta je zkrátka hodně silný, ale určitě ho jednou překonáš.“
„Arigato,“ jeho slova mi vykouzlila malý úsměv na tváři. „A co tu vlastně děláš?“
„No, víš. Chtěl bych se tě jen na něco zeptat,“ poškrábal se na hlavě, jak to měl ve zvyku.
Nevraživým pohledem jsem probodla Hanabi, aby nás neodposlouchávala a odešla pryč. „Poslouchám.“
„Kakashi-sensei mi dal misi a řekl, ať si někoho vezmu sebou. Říkal, že nejlépe nějakého senzibila a ty jsi byla první, kdo mě napadl. Tak jsem se tě přišel zeptat, jestli tu misi se mnou vezmeš. Jinak se asi půjdu zeptat Kiby, kdybys mě ty odmítla.“
Byla jsem celá červená jak rajče. Myslela jsem, že tohle už mám za sebou, ale… Ze všech si vybral zrovna mě? Proč? Zřejmě je ta mise nějak směšně lehká, a tak s ní nechce zatěžovat schopnější lidi. Anebo ke mě přeci jen něco také cítí?
„Říkal jsem si, že by sis mohla odpočinout od všech těch vašich věcí ohledně klanu a tak. A navíc jsme se dlouho neviděli, tak bychom si aspoň měli o čem povídat.“

Byla celá červená. Co je? Udělal jsem něco? Ať už konečně něco řekne. Cítím se trapně.
„Ve-velmi ráda s tebou půjdu Naruto-kun,“ konečně ze sebe něco dostala. Už jsem si myslel, že mě odmítne.
„To je super! Tak zítra v devět hodin sraz u brány,“ ušklíbl jsem se. Místo odpovědi tam jen tak stála jak socha. Pozdravil jsem ji a odešel.
Když jsem byl již v půli cesty odtamtud, uvědomil jsem si, že se ani nezeptala na informace ohledně té mise. Tak jsem se vydal zpátky. Měla by vědět, že půjdeme až do Písečné a že je to mise na několik dní. A hlavně její otec by to měl vědět. Ještě by mě pak seřval, že jeho dceru odvádím od tréninku.
Říkal jsem si, že ji teď ale překvapím, a tak jsem o sobě nedal nikomu vědět a tajně jsem se proplížil na balkón jejího pokoje. Když jsem pomalu odhrnoval závěs, spatřil jsem její nahé tělo zezadu. Zrovna se začala otáčet. Rychle jsem se stáhl zpátky, s dlaní zakrývající moje ústa, abych nevydal jakýkoliv zvuk, za závěsy na balkón, div že jsem nespadl. Ona si mě bohužel stihla všimnout.
„Kdo je to?“ zeptala se plachým hlasem a zakryla své tělo kusem oblečení, co bylo poblíž.
Stál jsem tam asi tak rudý, jako dneska ona. Nevěděl jsem, co mám dělat.
„Eh… To jsem já, Hinato,“ dostal jsem ze sebe. „Nechtěl jsem tě nějak špehovat nebo tak něco, to bych si nikdy nedovolil, omlouvám se,“ bránil jsem se.

Co tu zase dělá? To už je dnes podruhé. Ale tentokrát přišel proč? A zrovna, když se převlékám. Pane bože! Doufám, že mě neviděl nahou!
„Na-naruto-kun. Co-co tady teď děláš?“ vykoktala jsem ze sebe. Zase jsem vypadala jak rajče. Ještě že byl již schovaný a neviděl mou tvář.
„Noo, předtím ses ani nezeptala na podrobnosti ohledně té mise, tak jsem ti je přišel sdělit.“
No jo. Vždyť ani nevím, jakou misi s ním mám plnit. Když mi to tehdy pověděl, byla jsem z toho tak mimo, že jsem ani nevěděla, co se děje. Já kráva pitomá!
„A-aha. Ta-tak to děkuju,“ nepřestávala jsem koktat. „Vydržel bys prosím chvilku? Jenom se převléknu,“ řekla jsem konečně srozumitelně.
Na rychlo jsem na sebe navlékla svůj obvyklý outfit a šla za ním. Seděl na zábradlí s jedním pokrčeným kolenem. Slabý větřík si pohrával s jeho žlutými vlasy, jasnými skoro jako samo slunce.
Opřela jsem se o zábradlí svými lokty vedle něj. I když o mě již věděl, jeho zrak nespadl na mě. Pozoroval překrásný západ slunce. Přidala jsem se k němu. Kdyby nás takhle někdo viděl, asi by si i pomyslel, že jsme celkem pěkný pár. Kéž by.
„Tak, co že jsi mi to chtěl vlastně sdělit?“ vyrušila jsem nás z pohledu na zapadající hvězdu.
„Ta mise. Zítra vyrážíme do Suny v Písečné. Máme Gaarovi přinést nějaké plány. Bude to mise na pár dní, takže bys to měla vědět, aby ses mohla připravit. Řekněme, že to bude trvat tam i zpátky šest dnů. Tak si na zítra zabal všechny potřebné věci, ať můžeme brzy ráno vyrazit.“
Šest dnů. S ním. O samotě. Nezdá se mi to?
„Dobře?“ vyrušil mě z myšlenek.
„Ano. Už se nemůžu dočkat,“ odpověděla jsem mu s úsměvem na tváři.

Nemůže se dočkat? To se tak těší na tu misi nebo na to, že si bude moct odpočinout od záležitostí v rodině? Zřejmě to druhé. No vlastně, já se taky celkem těším. Ale je to jen kvůli tomu, že se zase setkám se svým přítelem nebo i kvůli něčemu jinému? Ale! Zase mě napadají takové myšlenky.
„Hahahaha,“ zasmál se hlas v mém podvědomí. Kurama.
„Co je tu k smíchu?“ uraženě jsem se ho zeptal.
„Ale nic, nic. Jen by mě zajímalo, jestli jsi pořád tak hloupý nebo to jen předstíráš. Ale asi to první, co?“ zase se mi začal vysmívat.
Když jsem se mu to chystal vrátit, vyrušil mě její hlas.
„Naruto, jsi v pořádku?“
„Ale ano, jistě že jsem,“ zasmál jsem se. „Tak tedy zítra ráno?“
„Hai,“ kývla na mě a šla nazpět do svého pokoje.
Ještě jsem tam chvíli jen tak stál a koukal do země. Proč jsem tam ještě zůstal? Její úsměv. Nějak se mi vryl do paměti. Byl… krásný. Chtěl jsem ho ještě jednou vidět.
„Hinato?“ zavolal jsem na ni.

Eh? Proč na mě volá? Asi mi něco zapomněl říct.
„Ano?“ udiveně jsem se ho zeptala.
„Taky se těším.“
„O-opravdu? Tak to jsem ráda,“ zase jsem byla trochu červená.
„Doufám, že si to tam spolu užijeme,“ bylo poslední, co řekl a vypařil se pryč.
Byla jsem šťastná. Že by si mě fakt začal všímat? To se dozvím. Každopádně, teď to jen říct otci a sbalit si věci.
Ráno jsem se k bráně dostavila asi o patnáct minut dříve, kdyby náhodou přišel dřív. I když, jak ho znám, bude mít asi zpoždění jako vždy. Zasmála jsem se. I po tolika misích stále mešká.
Čekala jsem kolem třiceti minut, když už jsem v dáli konečně spatřila blýskavé blonďaté vlasy.
„Gomene Hinato. Trošku jsem zaspal,“ doběhl ke mě udýchaný s velkým batohem a svitkem na zádech. Zřejmě právě ten svitek máme předat Kazekagemu.
„Můžeme vyrazit?“ zeptala jsem se s úsměvem.
„Jasně. Akorát, nevadilo by ti jít chvíli ladným tempem?“
Musela jsem se nahlas zasmát, když jsem viděla všemi uznávaného hrdinu, jak se mě ptá, jestli můžeme jít pomaleji. „Nevadilo.“
„V tom případě, nejlepší mise za posledních pár měsíců začíná právě teď!“ prohlásil.
„Hai!“ radostně jsem zajásala a doufala, že tohle nebude jen tak ledajaký výlet.
Vydali jsme se na cestu.