Láska hory přenáší V. - Vstříc novým nástrahám

Kakashiho vila v Konoze stála na malebném vrcholku nad přístavem, kde z vody trčely stěžně obchodní flotily jako podmořský les. Zahrada okolo vily byla plná jabloní a sakur. Jak Naruto z doslechu slyšel, tak o ně pečovala samotná Anko, jelikož tady při svém těhotenství měla klid a nikdo ji u toho nerušil.

Naruto společně se Sakurou přicházeli po cestě lemované jabloněmi od brány až na nádvoří, kde už na ně někdo čekal. Muž stál bez hnutí se skloněnou hlavou, oči klopil k zemi a v jemném večerním vánku mu černé vlasy neposedně vlály. Narutovi neušlo, že se mu chvějí ruce. Když se rozhlédl, uviděl, že za mužem stojí ještě jedna osoba. Byla to mladá žena, které Sakura kdysi zachránila život na mostě v Zemi Železa, kde se ji Sasuke pokusil chladnokrevně zabít. Její dokonalé rudé vlasy byly stažené do dlouhého copu a na jasných očích v barvě červánků se ji skvěly dokonalé černé brýle, jež jí dodávaly na elegantnosti. Přes sebe měla přehozený krátký černý kabát a na sobě delší červenou sukni, která ji šla perfektně k vlasům. Nebýt Sakuřina „Ehm“ by blonďákovi snad vypadly oči.

„Jdete pozdě, Naruto.“ Sasukeho hlas proťal všudy přítomné ticho a přehlušil tím dokonce jemné šustění stromů, které zrovna shazovaly své listí.

„Mám to sem daleko, příteli,“ odpověděl. „Přece jenom bydlíme oba na opačné straně Konohy,“ dodal s úsměvem a šel k Uchihovi vstříc s otevřenou náručí.

Oba dva se na sebe usmáli a přátelsky se objali.
„Tak jak dopadly cesty?“ zeptal se s úsměvem černovlásek.

„Mám plno odpovědí a přitom žádnou,“ odpověděl už pochmurněji. „Ale za to koukám, že vy jste se tady měli nějak dobře, co? Dali jste se konečně dohromady? A to jsem doufal, že jeden druhého jednou navzájem zabijete,“ opáčil blonďáček se svým typickým výrazem škrábajíc se jednou rukou na zátylku.

Sakura v tu chvíli popošla ke Karin a hned si s ní začala povídat: „Nevíš, co tady vůbec dneska děláme? Měla jsem jít s tím Baka na rande, ale on se v polovině cesty zarazil a řekl mi, že dneska naléhavě musíme jít ke Kakashimu na večeři, že nás prý „ona“ zabije, pokud se tu neukážeme.“

„Och, to bych vás opravdu zabila, drahoušci, a vězte, že by se vám to opravdu nelíbilo a vaše smrt by byla krásně pomalá!“ Obě děvčata sebou polekaně trhla, když si všimla Anko stojící vedle rudovlásky, jak jí šeptá do ucha.

„Tak šup, mládeži! Nebo byste raději místo večeře byli večeří pro moje mazlíčky?“

To už se všichni čtyři se zalknutím v krku hnali ke dveřím. Jakmile vešla čtveřice do prostorné chodby, přikázala jim majitelka domu se zout.

Večeře už voněla celou kuchyní. Kakashi seděl v hlavní jídelně, která byla celá obložena dřevěnými lištami. Působivé mozaiky na stěnách zobrazovali historii klanu a výjevy z dávných bitev, které už byly dalekou historií. Celá rezidence klanu Hatake se pyšnila přepychem, až naší společnosti připadalo divné, že si jejich sensei na něco takového kdy potrpěl. Jak bylo dávným zvykem, tak u hlavního stolu přesně uprostřed seděl vždy vůdce rodiny; Kakashi. Anko poručila Sasukemu a Narutovi aby se každý z nich posadil na jednu stranu, Naruto napravo a Sasuke nalevo. Naproti nim se usadila Anko a vedle ní se obdobně jako v pánském případě posadila děvčata.

Najednou se vzduchem začaly ozývat výkřiky jako „baka“ a „meinu“, obě děti na sebe výhružně pokřikovaly a uhýbaly před polštářem toho druhého. Už to bylo dlouho, co se stal hokage otcem, a teď měl doma dvě neposedné ratolesti. Děvčátko, které vypadalo přesně jako její otec mělo dlouhé spuštěné stříbrné vlásky; říkali jí Haru. Už od mala se o ní říkalo, že na svůj věk je velice inteligentní a schopná a taktéž se jí povedlo jako jejímu tatínkovi přeskočit ročník na Akademii. Teď jí bylo šest let a s posměškem v obličeji škádlila svého mladšího bratříčka. Jmenoval se Aki a měl čtyři roky, zjevem spíše připomínal Anko, po které zdědil nejenom povahu, ale i temně fialové oči. Jeho černé vlasy, které podle Kakashiho měl úplně stejné, jako mívala jeho matka, měl stažené do volného copu, jako kdysi nosíval Itachi Uchiha.

„Jdete pozdě, mládeži.“ Hlas šestého hokage zazněl nad vším hlukem, který děti vytvářeli, a uťal jejich probíhající hádku, o tom kde si kdo sedne.

„Mám to sem daleko, Kakashi-sensei. Přece o tom víte,“ odpověděl s úsměvem blonďák a zašklebil se.

„Jak to mluvíš s hokagem, ty baka!“ praštila ho Sakura vytočeně přes hlavu. V tom se začal Šestý nehorázně smát.

„Celá Kushina-san! Jak kdybych ji viděl přímo před sebou,“ smál se na celé kolo starší muž. Pár se jenom na něj přihlouple podíval a měli co dělat, aby se také nezačali smát.

„Hiraishin tě použít nenapadlo?“ zeptal se ještě jednou Kakashi Naruta se smíchem v očích.
Naruta po téhle narážce polil pot: „No jasně! Proč mně to nenapadlo, já hlupák!“ hučel po sobě v duchu blonďák vzteky.

„Tak to by stačilo! Děti, sednout! Bude se podávat večeře,“ řekl autorativně čtyřicátník a podíval se směrem na Anko, která postupně začala nosit na stůl jídlo všeho druhu. Nesla velký tác s uzenými i pečenými rybami, velkou mísu rýže, a kotlík plný rámenu a tác plný všelijakých věcí od zeleniny až po houby s rožněným masem. Poté se pohodlně usadila mezi Karin a Sakuru a večeře mohla začít.

„Svolal jsem vás sem,“ promluvil Kakashi, „abych vám nastínil další postup.“ Hovořil poněkud okázale, což jeho slovům dodávalo patřičnou vážnost. Ten dojem si však sám poněkud pokazil, když se ohlédl na svého malého synka Akiho usazeného uprostřed stolu, jak na něho míří se lžící plnou rýže.

„Bitva, tatínku! Hyoton: Sněhový katapult!“ zakřičel nejmladší účastník večeře a poslal kouli rýže přímo otci do tváře. „Jednou ze mě bude úžasný ninja, který bude umět zakázané techniky jako ten kluk Haku, cos mi o něm vyprávěl,“ vyhrkl nadšeně klučina, kterému se opravdu povedlo otce zasáhnout na levou líci. V tu ránu propukl u stolu hlasitý smích všech zúčastněných, jako koukají na hokageho, který vypadal poněkud zmaten okolnostmi. Nakonec si hokage svou pozici uvědomil a začal se hlasitě smát s ostatníma. To už měl staženou masku a chystal se k jídlu.

„Vybojovali jsme možná největší vítezství v dějinách ninjů,“ pokračoval už zase vážněji Kakashi. „Ale jen blázen by si mohl myslet, že tím naše trable skončili. Jestli chceme žít dál v míru, budeme proto muset udělat vše, co bude v našich silách. Kaguyu jsme možná porazili, ale něco v hloubi duše mi říká, že to nebylo to poslední nebezpečí, kterému jsme museli čelit.“

„Kakashi, jsou tu děti,“ podotkl Uchiha s hůlkami přiloženými k ústům, na kterých měl nabrán kousek ryby a rajčete.
„To nevadí! Vím, kdo byla zač ta zlá paní a co udělala! Nakopali jste ji do pr…“

„Haru!“ obořila se na dceru její matka a přísně na ni pohlédla. „Cos to chtěla povědět?!“ pokračovala dál přísněji Anko. „Pr-prčic, mami,“ odpověděla dívenka ustrašeně.

„Tak je to dobře a teď šup, oba do postele, musíme ještě něco vyřešit,“ nařídila dětem jejich máma. Děti se ihned odebrali s opětovným křikem směrem do druhého patra, když se na schodech Aki zastavil a usmál se na Naruta. „Strejdo, přijď si příště se mnou hrát na dvorek! Chci, abys mně naučil nějaké silácké techniky!“

„Spolehni se – dattebayo!“ věnoval mu úsměv zpátky Naruto a zvedl u toho ještě palec na ruce. Akiho koutky se nadšeně zvedly a kluk pádil nahoru za svou starší sestrou.

„Ach…“ oddechl si Kakashi. „To bychom měli. Takže teď k vám čtyřem. Vím, že je to celkem narychlo, oba jste se vrátili poměrně nedávno, ale potřebuji po vás jednu maličkost. Za týden bude setkání pěti kágů v centru Konohy a já vás budu potřebovat jako ochranku a zároveň demonstraci naší síly a pokroku. Ostatní vesnice se také ukážou se svými speciálními jednotkami, a když Konoha, žádné přímo nemá tak jsem chtěl poprosit vás dva.“
„Můžete se na nás spolehnout, Kakashi-sensei,“ řekl šťastně Naruto a Sasuke k tomu jenom spokojeně přikývl.

„A co se týče vás dvou. Mám pro vás speciální práci typu S,“ řekl směrem k holkám hokage. „Od zítřejšího dne budete pracovat na novém projektu na oddělení Speciálního technologického výzkumu. Hlaste se v 10:00 v hlavní laboratoři a neopovažujte se přijít pozdě. Váš budoucí šéf má rád dochvilnost.“

„Ale Kakashi-sensei, s kým budeme pracovat a na čem vlastně?“ zeptala se pohotově Sakura.

„Neboj, vše se dozvíš na místě, hlavně přijďte včas.“ Obě dívky jenom vyřkli synchronizovaně „Hai“ a dál pokračovaly ve večeři.

Později toho večera

Naruto se procházel společně se Sakurou parkem a mířili směrem ke hlavám přechozích hokágů aby stihli půlnoční ohňostroj. Bylo tak krásné ticho, že jediná věc, která šla slyšet, bylo jemné šustění suchého listí, které padalo ze stromů na zem.

Naruto znenadání prolomil ticho. „Nečekal jsem, že se s ní Sasuke dá kdy dohromady,“ řekl zamyšleně.

„Ale ty můj hlupáčku, vždyť ho miluje. Neviděl jsi celou tu dobu, ty roky jak na něj kouká. Celou tu dobu… celou tu dobu se ho snažila zachránit s temnoty a ukázat mu jinou cestu a nakonec se jí to povedlo,“ odvětila Narutova společnice s jemným úsměvem ve tváři.

Naruto při pohledu na Sakuřinu tvář začal rudnout, byla tak nádherná, taková jakou ji ještě neviděl. Klidná, vyrovnaná a tak sebejistá. Až si z toho vzpomněl na celou jejich minulost, čím vším si prošli a co je ještě čeká. Ukápla mu nad tím slza, slza štěstí a naděje, ten nejčistší cit, který člověk může skrývat.

„Miluju tě, Sakura-chan,“ šeptl do větru.
„Vždyť já tebe taky, baka,“ odpověděla upřímně Sakura a přitáhla se blíž a objala ho kolem boku. Tak pokračovali dál, až došli na hlavu čtvrtého hokage. Kde si společně sedli.

Naruto si Sakuru přitáhl těsně ke svému pasu a ta si položila hlavu na jeho rameno. V tu chvíli to vypuklo a nad Konohou se rozjasnila světla ohňostrojů.

Sasuke seděl společně s Karin na molu u jezera. Uchiha si držel od dívky patřičný odstup, ale při pozorování ohňostrojů se mu na tváři vybarvil úsměv.

„Děkuju ti, Karin. Díky za všechno,“ pověděl s úsměvem a koukal dál na tu podívanou nad nimi. Karin se jenom otočila, nebyla si jistá, jestli slyšela dobře, ale Sasuke, ten Sasuke, který se ji pokusil zabít, jí děkuje?

Černovlásek se najednou objevil za jejími zády a otočil si ji k sobě. Pevně ji objal a položil si hlavu na její hruď. „Jestli můžeš, prosím odpusť mi. Odpusť mi to všechno,“ šeptal už Uchiha se slzami v očích, které pomalu kapaly na její blůzu. „Odpusť,“ byla poslední věc, kterou vyřkl. Karin se celá udivená ještě vzpamatovávala z toho, co právě viděla.

„Není, co odpouštět.“ A objetí mu opětovala.

U Kakashiho v rezidenci

Kakashi se pomalu svlékal a koukal na svou ženu, jak si v posteli čte nějakou knížku. Byla to jeho Icha Icha Paradise, kterou už nesčetněkrát přelouskal.

„Jak jsi něco tak úchylného mohl číst, zlato? To mi opravdu neleze do hlavy,“ špitla červenající se Anko.

„To víš, někde jsem se učit musel.“ A spiklenecky na ni mrkl. „Anko-chan, víš, co dělá osamocený vlk? Hledá novou smečku a teď jsi ta smečka pro mě ty a naše děti a budu vás chránit i za cenu mého života.“ To už si Kakashi lehal do postele a přitáhl si svou manželku k sobě.

„Zlato, co to děl…“ nestihla doříct Anko, když ji její muž začal něžně líbat. Anko to začalo kolem krku nehorázně šimrat a tak se nedokázala udržet a vypískla. „Lásko přestaň, vždyť probudíš děti!“
„Ale ty, ty už dávno spí,“ a přitáhl si ji ještě blíž. A to už se mu s chichotem oddala.

U Naruta

„Víš, že jsi mi nikdy o tvé rodině nějak nevyprávěl?“ řekla Sakura Narutovi.
„Jednou ti to určitě povím,“ odpověděl Naruto a nahlas si vydechl.

Naruto si nedokázal vybavit, že by vstával ze sedačky nebo ji bral do náručí, ale teď si uvědomil, že Sakura má opřenou hlavu o jeho hruď a potlačuje slzy. „Je mi to líto, je mi to tak líto, Naruto…“

Naruto se zhluboka nadechl, zvedl jií jemně za bradu a naklonil se k ní s rozpačitým úsměvem na rtech: „Není co.“

Hned nato je přitiskl k jejím rtům.

„Chutnáš“ – Sakura přejížděla jazykem po jeho hrudi – „po oříšcích a potu.“ Nakrčila nos. „A je z tebe cítit kouř, zase jsi se zakecal se Sasukem-kun?“

„Promiň…“

Trochu se zasmála, nadzvedla se na rukou, aby ho mohla políbit na tvář, načež ho zalehla svým nahým tělem a hlavu mu položila na hrudník. „Já si nestěžuju.“

Naruto ji hladil po hladkých ramenou a Sakura si slastně vzdychla. „Slyšela jsem, že v tom nejdřív musíš získat nějaké zkušenosti, aby se ti to opravdu líbilo,“ zašeptala.

„A já slyšel, že tvrdá práce mě zbaví touhy po takové rozkoši.“ Sakura ho znovu políbila, tentokrát déle a špičkou jazyka zkoumala jeho rty. „Vypadá to, že nemůžeš věřit všemu, co slyšíš.“

Leželi spolu celé hodiny, milovali se s naléhavou potřebou důvěrnosti. Ten skvostný elektrizující pocit z její blízkosti, její dech na jeho krku, zatímco se v ní pohyboval, všechno to bylo úžasné a nezapomenutelné. Navzdory smutku i pocitům viny a vědomí toho, co je ještě všechno po téhle noci čeká, byl v tu chvíli snad poprvé v životě skutečně šťastný.

Oknem dovnitř pronikalo slabé světlo rozbřesku, a když se Sakura trochu odtáhla, Naruto jasně viděl její tvář a ten klidný, blažený úsměv. „Miluju tě,“ řekl jí a pohladil její růžové vlasy. „Vždycky jsem tě miloval.“

Sakura se k němu přitulila a přejížděla mu dlaní po pevných svalech na hrudi a na břiše. „Opravdu? Po všech těch letech, co jsme byli bez sebe?“

„Taková láska podle mě nikdy nevyhasne.“ Vzal ji za ruku a proplétl své prsty s jejími. Sakura se lehce zachvěla a Naruto ji políbil na čelo. „Jsi moje, navždy,“ šeptl jí do ucha.

Dopoledne

„Přeji krásné ráno, Sakura-chan,“ zašeptal Naruto těsně u jejího krku. Sakura se jenom s neochotou rozhodla otevřít víčka a něco ji příjemně překvapilo. Naruto ji totiž donesl do postele snídani?

„Ty opravdu umíš, uhranout dívčí srdce, lišáku jeden,“ usmála se a pustila se už s chutí do jídla.

„Tak šup, šup, koukej to sníst,“ pospíchal na ni Naruto. „Nezapomeň, že dneska jdete s Karin do nové práce,“ zavolal na ni z koupelny.

„No jo, vždyť už mizím, uděláme si čas na oběd?“ zeptala se narychlo Sakura, která se momentálně snažila zapnout podprsenku. Naruto na ní jenom vykoukl s kartáčkem v puse a nepatrně se zarazil, v tu ránu se mu spustil slabý
pramínek krve z nosu. Sakura se na něj zaraženě podívala a pak ji to došlo, rychle si jednou rukou zakryla hrudník a tou druhou mu zabouchla dveře s hlasitým „úchyle!“

Naruto se přemístil společně se svou přítelkyní na náměstí a tam se s ní rozloučil. „Ve dvě tě vyzvednu, ještě si musím něco zařídit.“ A teleportoval se pryč. Růžovláska si jen šťastně poskočila a vydala se směrem k technologickému ústavu, kde ji už netrpělivě vyčkávala její kolegyně.
„Kohopak nám to čerti nesou. A pročpak tak dobrá nálada po ránu?“ optala se zájmem Karin.

„To ti povím potom! Teďkom rychle dovnitř nebo bude zle!“ odpověděla ve spěchu s úsměvem na rtech.

„No jo, vždyť už jdu… No tak počkej! Sakuro!“ vykřikla na ni rudovláska.

Jakmile Sakuru dohnala, tak se s ní vydala hledat hlavní laboratoř, kterou našli konec konců celkem rychle. Došli do velké prostorné místnosti, která byla od shora až dolů pokryta šedivými keramickými kachličkami. I na to, že v sále bylo celkem šero, dokázali rozeznat obrysy různých přístrojů. Sakura našla na stěně kousek od sebe vypínač a rozsvítila světlo. V místnosti se nacházelo aspoň deset obrovských nádob, ve kterých byla čirá jemně namodralá tekutina. Když v tom se z dveří vynořila silueta něčí postavy.

„Kohopak to tu máme, Logu, kdo bys řekl, že nás tak asi navštívil?“

„To netuším, otče,“ odpověděla osoba, která se vynořila hned za tou první.
Dívky se na sebe zmateně podívaly. Ten hlas jim přišel až moc povědomý.

„Následujte mně prosím,“ ozvala se znovu první, menší silueta. Daná osoba pouze na chvíli prošla osvětlenou části místnosti, než se ztratila na chodbě. Jediné, co ty dvě viděly, byl černý cop a bílé kimono nebo plášť, které se tím koutkem mihly. Sakura a Karin společně vyšli vstříc velkému neznámu…