Když má srdce svoji hlavu 34

Čtyřiatřicátý díl – Milosrdné lži

S nečitelným výrazem vypochodoval z hlavního vchodu kage budovy, zastavil na široké podestě a zahleděl se na shrbená záda dívky sedící na spodku schodiště. Měla sklopenou hlavu a obličej v dlaních. Že by ji tížilo svědomí?
Nenadšeně si povzdechl a vláčným krokem sestoupil až na prašnou cestu, kde po krátkém zaváhání zůstal stát. Nehnutě koukal do dálky, a přestože ani u rusovlásky nezaznamenal náznak pohybu, věděl, že jeho přítomnost vzala na vědomí.
„Co teď?“ přerušila Kiyone tlumeně napjaté ticho, které mezi nimi na chvíli zavládlo.
„Budeme čekat,“ odpověděl klidně.
Se zrakem stále upřeným ke vzdálené severní bráně Konohy, zaregistroval, že se narovnala v bedrech a vyslala k němu tázavý pohled.
„Kakashi a Shizune vyrazili za Narutem. Nezbývá, než doufat, že to stihnou včas.“ Nejlíp ze všech měl na paměti, co Sakura dokáže, rozhodně schopnou členku týmu sedm nepodceňoval, zároveň si však nedělal iluze o výběru oné najaté skupiny. Když chcete někoho spolehlivě zlikvidovat, nenajmete si na takovou práci žabaře.
Obklopilo je další, tentokrát mnohem deprimovanější mlčení.
„Předpokládám, že se mám jít okamžitě zodpovídat Hokage,“ prohlásila zpupně, naznačuje tím, že její spoluúčast neotálel za čerstva naprášit. Vstala a arogantním způsobem pohodila vlnitými vlasy. Musel uznat, že měla svou hrdost.
„Ne,“ vyvedl lordovu dceru netečně z omylu. Ačkoli pořád zíral před sebe, cítil, že na něho překvapeně poulí velké oči. Skoro by se mohlo zdát, že si to užíval.
„Řekl jsem Páté, že mám tu informaci z důvěryhodného zdroje, který nechci uvést. Nepochybně podezřívá právě tebe, teda vaši vykutálenou rodinu, není pitomá, ale nemá pro to jediný důkaz, pokud se tedy sama nepřiznáš. Což neuděláš. Prozatím to bude naše tajemství.“ Poslední větu pronesl tónem vylučujícím jakékoli námitky.
„Proč bys něco takovýho dělal? Jsem ti ukradená.“
Konečně přestal civět bůhvíkam, odlepil se z místa a beze změny výrazu dvěma dlouhými kroky předstoupil před Kiyone. Jelikož s rukama založenýma v bok stála na předposledním schodě, byli zhruba stejně velcí.
„To seš. Nicméně víš něco, co se mi s největší pravděpodobností bude hodit. Navíc jsem tě přece ubezpečil, že si to s tebou vyřídím sám.“
Mstitelův hrubý hlas vycházející hluboko z hrdla na zdánlivě obrněnou krásku zapůsobil. Nasucho polkla. Vteřinku či dvě to vypadalo, že se k čemusi odhodlává. Nakonec se mírně rozkročila, spustila horní končetiny podél těla a pevně k sobě semkla víčka.
„Tak do toho. Uhoď mě!“
„To bych si pomohl,“ odfrkl pobaveně. „Objasníš mi pár otázek, ale jinde, tady jsme moc na očích.“ Pokynutím hlavou jí rozkázal, aby ho následovala. Nevedl vykolejenou slečinku daleko, zahnul do první prázdné uličky, která se naskytla. O svědky či náhodné posluchače opravdu nestál.
„Zmínila ses, že tu partičku tvému otci doporučil někdo odsud. Znáš jméno? Jak vypadal?“ otázal se pološeptem ze vzdálenosti stěží půl metru; prakticky jí dýchal na čelo, čímž Kiyone neskutečně znervózňoval.
„Dlouhé vlasy, nevýrazné šedé oči, sebevědomé vystupování… Hyuuga,“ poskytla mu požadované informace poslušně.
„Hiashi. To jsem si myslel,“ utrousil spíš pro sebe.
Nastala krátká pauza, jenž přerušil Sasuke.
„Hádám, že se ti s tím vším tatík jen tak nesvěřil.“
„To fakt ne. Mám své metody, jak něco zjistit. A taky mám oči,“ dodala poněkud nafoukaně, patrně byla na své praktiky jaksepatří pyšná.
„Víc by sedělo pozorovací talent,“ opravil ji mírněji, zřejmě to na mladého Uchihu udělalo dojem. Kdekdo v paláci, včetně otce, Kiyone považoval za hloupou fiflenu zajímající se pouze o svůj zevnějšek, byla na to zvyklá. Koneckonců, takové domněnky mnohdy nebyly na škodu.
„Nemusím ti snad připomínat, že i tahle informace zůstane jen mezi námi. Jinak…“ Nataženým ukazováčkem si v neomylném gestu významně přejel přes krk, pak poodstoupil a opět ji tam nechal stát celou vyplašenou doznívajícím varováním.

„Hej, kluku nešťastná!“ zavolalo na jeden z tisícovky Narutových klonů stvoření v bujné lesní travině téměř neviditelné.
„Pakkune! C-Co se děje?“
„Našli jsme ji, Sakura je v Suně,“ sdělil mu hnědý pes, rozladěně vyprošťující tlapku uvíznutou v trnitém porostu.
„Kde v Suně?“ naléhal Jinchuuriki, jemuž se po obdržení zprávy značně ulevilo. Bohužel na pouhý okamžik.
„V nemocnici.“
„A je-?“ zadrhl se.
„Bude v pořádku, je u ní Shizune,“ nenechal ho dokončit větu v modré vestě oblečený Ninken. Nestačil to ani pořádně doříct a z hyperaktivního ninji před ním zbyl akorát oblak našedivělého kouře.
Originál-Naruto, pátrající po své milované o kupu kilometrů dál, se po přesunu faktu neprodleně bleskurychle rozeběhl přímou čarou k Písečné.
I při vyvinutí nadlidského tempa mu přišlo, že cesta do Gaarovy rodné domoviny trvá celou věčnost. Po zběžném ohlášení u strážných mazal rovnou do dobře známé budovy situované v centru vesnice.
Sestra, na níž na recepci vybafl jméno pacientky, se jeho shonem malinko vyděsila, brzy se však vzpamatovala a navedla ho do správného patra.
S obavami staženým žaludkem bral schody po dvou.
Naštěstí se nemusel zdržovat píděním po čísle pokoje, neboť na chodbě spatřil konožské spoluobčany debatující s Kazekage.
„Mistře Kakashi,“ vyhrkl při zdolávání posledních svižných kroků zadýchaně, „jak je Sakuře-chan? Co se stalo?“
„Zastavili jsme rozsáhlé vnitřní krvácení a je stabilizovaná, zrovna jsme ji převezli z pooperačního,“ oznámila mu Shizune skálopevně, snažíc se vystrašeného Naruta alespoň trošku uklidnit.
„Díkybohu,“ zašeptal a rukama se v mírném předklonu zapřel o rozklepaná stehna. Nejistota s člověkem dokázala udělat příšerné věci.
„K té druhé otázce… nejsme si zcela jistí. Bezpečně víme jen to, že ji při návratu napadla nepřátelská banda. Pakkun vystopoval místo souboje, dle poničeného terénu ta skupina skýtala minimálně tři zkušené muže. Pachy se tam rozcházely, tak jsme vyrazili za Sakurou; z nalezených krvavých skvrn jsme usoudili, že je vážně zraněná. Objevili jsme ji v bezvědomí bezmála šest set metrů od bojiště, zřejmě se plazila sem.“
„Co, plazila?“ zhrozil se blonďák, jakmile zpracoval nejpravděpodobnější, maskovaným Jouninem podanou hypotézu.
„Odmítla to vzdát a jen bezmocně čekat na pomoc. To je obdivuhodné, vzhledem k její zbědované kondici.“
„Ale… proč? Jaký měli důvod ji napadnout? Ta mise se jevila bezpečně, šlo o vyléčení nějakého viru a proškolení tamních mediků. Chci říct, nenesla žádný tajný svitek nebo tak něco…“ přemítal nahlas vyznavač oranžové, zoufale si dlaní přejíždějící po levé půlce obličeje a pochodující v nepravidelném oválu.
„To přesně nevíme. Nic neobvyklého u sebe neměla, ačkoli nemůžeme definitivně vyloučit možnost, že přepravovala nějaký vzorek. Třeba natrefila na něco významného, co mělo zůstat utajené,“ promluvil od Narutova příchodu poprvé Gaara, jako vždy velmi reálně smýšlející.
„To se jistě brzy dozvíme. Kazekage-sama do té vesnice poslal vyšetřovací tým,“ doplnil Kakashi své tvrzení prýštící důvěrou k pověřené jednotce poté, co zachytil mladíkův nechápavý výraz.
„Také jsem sestavil pátrací oddíl, v čele s Temari, který má za úkol dopadnout pachatele,“ utvrdil svého přítele manipulátor s pískem. Přes svou chladnou povahu dobře věděl, co pro něho Sakura znamená, a celý incident bral velice osobně.
Naruto na to nic neřekl, pouze přikývl na srozuměnou. Nepochyboval, že Gaara pro ten úkol nevybral své nejschopnější lidi, a byl si vědom, že by mu měl prokázat trochu vděčnosti, momentálně se však zaobíral něčím mnohem důležitějším.
„Můžu ji vidět?“ zeptal se Shizune s prosebným kukučem.
„Samozřejmě, jen tě musím varovat, než vejdeš. Není to pěkný pohled. Zdejší lékaři odvedli skvělou práci, v tuhle chvíli toho ani já víc udělat nemohu, Teď už je to jen na Sakuře.“
„Chápu. Zvládnu to,“ prohlásil odhodlaně. Hřbetem roztřesené ruky si promnul plochu pod nosem a následně ji vztáhl ke klice. Když onu železnou část dveří stiskl, ucítil, jak ho černovlasá žena povzbudivě poplácala po rameni. Dodala mu to tolik potřebnou odvahu. Se zatajeným dechem vstoupil.
Obrázek, jenž se blonďákovi v místnosti, zšeřelé díky do dvou třetin zataženým žaluziím, naskytl, ho na okamžik přikoval na místě. Na nemocničním lůžku u okna ležela Sakura, jeho krásná, silná a energická Sakura-chan. Dnes ovšem žádnou z oněch milovaných vlastností nevykazovala, bezbranně odpočívala na posteli, která se pro její křehkou kostru zdála až příliš prostorná, trup a pravačku měla obvázané nespočtem vrstev bílé bandáže. Stejné běloskvoucí obinadlo jí překrývalo levou půli tváře a většinu hlavy.
Naruto těžce polkl a přerývavě nasál dezinfekcí nasáklý vzduch, v průzračných očích, upřených na opakovaně se nadzvedávající hrudník spící dívky, se mu podél dolního víčka nahromadila souvislá žilka slané vody; ta po přesáhnutí určitého množství praskla a formou tiše kanoucích slz dala průchod vypjatým emocím. Bytostně nesnášel, když svou lásku viděl trpět, dal by všechno na světě za to, kdyby si to s ní mohl vyměnit, jenže to nešlo, a to ho nepopsatelně krutým způsobem užíralo zaživa. Chtělo se mu křičet, něco rozmlátit, náročným tréninkem se vyždímat do poslední kapky, nýbrž ze zkušeností věděl, že takové počínání ho té proklaté bezmoci nezbaví. Od bezmoci se totiž sami neoprostíte. Odejde až s probuzením, drobným pohybem či pouhým zachvěním víček oplakávané osoby.
Přiměl zkoprněné nohy ke spolupráci, pomalu došel do nejtmavšího kouta pokoje, kde se chopil nepohodlně se jevící židle, několika kroky ji dopravil vedle lůžka a oddaně se na ten omšelý kus nábytku posadil.
„Nespěchej, naber sílu. Klidně si dej načas, jestli potřebuješ. Protože až procitneš, já tu budu,“zašeptal zastřeně, něžně svíraje Sakuřinu malou ruku ve své mozolnaté.

Taková… žízeň…
Neuměla jsem si vysvětlit proč, ale probudil mě pocit totální vyprahlosti. To se mi často nestávalo. Úplně jsem vnímala, jak mám oschlé rty, cítila jsem doslova každou miniaturní prasklinku v nich. Bylo to děsně otravné. Neměla jsem tušení, co přesně tomu předcházelo, asi jsem musela hodně dlouho a tvrdě spát. Zvláštní, nepatřila jsem zrovna mezi velké spáče.
Každopádně, čím dřív se napiju, tím dřív se mi uleví. Pokusila jsem se otevřít oči, povedlo se mi to však jenom s jedním, levé nadále setrvávalo v temnotě. Další divný úkaz.
Zamrkala jsem, abych přes slepené řasy zostřila jediné fungující čidlo zraku a v možném rozsahu se rozhlédla okolo. Zčásti zatemněné okno se ani zdaleka nepodobalo tomu mému doma. Nezakrytým úsekem dovnitř naštěstí pronikalo světlo z pouličních lamp, které mi umožnilo vidět holé zdi a bílý strop. Po přičtení sterilního zápachu a škrobeného povlečení nebylo pochyb… špitál. Jak bych se tam ale…
Vzpomínky se na mě rázem snesly jako po nekonečné zimě vyhladovělý hmyz na první květinu nabízející životadárný nektar. A zanechaly mě identicky poničenou.
Pod skalními kostmi mi nepříjemně cukalo, což mělo za následek bolestivě pichlavé výstřelky až do čela, kde se ve formě tupého tlaku rozprostíraly do celé jeho roviny. Spolu s nutkáním zvracet to nasvědčovalo příznakům středně těžkého otřesu mozku.
Po odeznění největšího náporu psychických muk a dotírající závratě mi došlo, že takhle to v konožské nemocnici přece nevypadá. Musela jsem se nacházet jinde. Snad v Suně?
Opojnou euforii z poznání, že mě při té šnečí pouti nakonec někdo našel a zachránil, stylem neřízeného buldozeru převálcovalo připomenutí existence vlastního těla, tedy spíše svalstva. Neskutečně mě rozbolel celý člověk, avšak obražený hrudní koš byl extrém. V bolestivém gestu jsem stáhla mimické svaly, až jsem si nedopatřením odtrhla k sobě přilepené rty, to mou útrpnou grimasu ještě prohloubilo. Chtěla jsem neslušně zaklet, ale kvůli vyschlému hrdlu mě neposlouchaly hlasivky.
Do hajzlu! Vykonala jsem tak aspoň v duchu.
Všechno špatné k něčemu dobré, přinejmenším jsem si mohla být jistá, že mi nechybí žádná končetina, to by se tak vehementně nehlásila o pozornost. Co mě však nadmíru znepokojovalo, byla nečinnost druhého oka. Zbožně jsem doufala, že jsem o něj nepřišla. Musela jsem se o tom ujistit. Hned. Kousla jsem se zevnitř do skráně a snažila se zvednout pravačku, jenže byla moc těžká. Nepohnula se ani o píď. No jo, byla vlastně několikrát zlomená, určitě ji poctivě zafáčovali. Zaměřila jsem se tedy na její kolegyni, ba s totožným výsledkem. Nevyplnila povel a ještě v ní nepříjemně brnělo. Sakra! S němým zaúpěním jsem naklonila hlavu a okamžitě odhalila příčinu. Nezdvihla jsem ji, protože byla obtěžkána Narutovou odloženou hlavou. Křehce svíral štíhlé prsty ve své dlani a spánkem spočíval na mém předloktí, dle pravidelného oddechování spal. Neměla jsem to srdce ho budit a vyzvídat. Jeho přítomnost nekompromisně rozptýlila veškeré obavy, které mi chaoticky vířily myslí. Slabě jsem se usmála, zároveň mi po nose stékala z koutku vykanutá slza. Za ní následovala další, třetí a čtvrtá. Mišmaš emocí mě unavil natolik, že jsem dál nevydržela v bdělém stavu, oddala jsem se útočící dřímotě a zavřela namáhané oko.
Dozajista se brzy spustí samoregenerace, takže až se příště proberu, bude to mnohem lepší, opakovala jsem si dokola, dokud jsem nepropadla říši snů.

Fuj.
Vzbudil mě do nozder nelítostně štípající odér aplikovaných antiseptik. S novým nadechnutím bych přísahala, že mi svou agresivitou doživotně bravurně uvolnil průchodnost zevních i kostěných nosních dutin. Mrzutě jsem se zaksichtila a s nespokojeným heknutím se nesouhlasně zavrtěla.
„Sakuro. Sakuro-chan.“ Ten milý a laskavý hlas bych rozeznala vždy a všude. Ihned jsem zatoužila vidět i Narutovu pohlednou tvář.
Pracně jsem rozlepila zdravé oko a omámeně na něho zamžourala. Tentokrát seděl na okraji postele, ustaraně na mě shlížel a palcem jemně hladil po hřbetu ruky. Vypadal unaveně.
„Ahoj,“ pozdravila jsem zastřeným, jakoby cizím hlasem a poctila ho mírně pokřiveným úsměvem.
„Jak ti je?“ zajímal se, bedlivě pozoruje každou mou grimasu.
„Pamatuju lepší časy. Myslím, že té soutěže krásy se letos nezúčastním,“ zažertovala jsem, bohužel mi současně kdosi něčím hrubě přejel po poraněné straně obličeje, takže to vyznělo poněkud mdle.
„Omlouvám se za to trápení, ale potřebuju odstranit zaschlý hnis a pořádně obě víčka vyčistit,“ přispěchala s odůvodněním té tyranie lítostivým tónem mimo mé omezené zorné pole stojící osoba.
„Shizune-san?“ otázala jsem se, i když jsem si byla téměř stoprocentně jistá, že je to ona.
Zaslechla jsem šramocení pojízdného lékařského vozíku, načež se kousek od blonďákova ramene objevila hlava medičky ve středních letech.
„Zdravím. Jsem ráda, že jsi konečně při vědomí, Naruto už od rána šílel strachy.“
„Nenapínej mě, prosím. Jak je to s tím okem vážný, je… pryč?“ Představa sebe sama coby kyklopa či piráta s páskou mi naháněla natolik, že jsem onen dotaz byla sotva sto vyslovit. Nicméně, touha po pravdě zvítězila.
„Dostala jsi do něj zánět a hodně ti napuchlo, podařilo se mi ho však zachránit, z nejhoršího už jsi venku,“ řekla a povzbudivě na mě mrkla. Bezhlesně jsem přikývla; mluvení by mě zaručeně rozbrečelo, neboť mnou projela ohromná vlna úlevy. Mnohem uvolněněji jsem se opět položila do měkkého polštáře, zavřela vytížený zrakový orgán a nechala ji v klidu dělat svoji práci.
„Jak dlouho jsem byla v limbu?“ Nevydržela jsem déle mlčet, profesionální já bažilo po informacích.
„S dneškem pět dní,“ odpověděl Naruto přiškrceně.
Pět dní. To bylo vcelku dlouho. Vzhledem k diagnóze, kterou jsem si na základě symptomů vyvodila, bych po dvaasedmdesáti hodinách měla zaznamenat alespoň záchvěv započetí obnovy chakrového systému. Jenže nic, cítila jsem se absolutně prázdná a bez síly, což mě lehce znepokojovalo. V ninja světě jsem nepatřila k nováčkům, znám své limity. I když je možné, že u techniky spočívající ve vysátí energie ze soupeře jsou následky tvrdší a především dlouhodobější. Přece jen má člověk jakýs takýs pud sebezáchovy, třeba si za účelem přežití nevědomky střeží nějakou tu zásobu chakry, kterou protivník nemilosrdně vycucne.
„Tak, zkus otevřít,“ pobídla mě černovláska, jakmile ukončila blahodárně hřejivé léčivé jutsu. S drobnou pomocí jejího prstu se mi povedlo roztrhnout i levé oko, z něhož zázračně zmizel tlačící otok. Sice poskytovalo dost rozmazaný obraz, ale bylo tam. A plnilo svou funkci! Ač s pokulhávajícími výsledky.
„Děkuju. Snad se brzy aktivuje samovolné uzdravování,“ pronesla jsem s trochu zoufalou otázkou v očích.
„Pomalé zotavování je někdy výživnější než zbrklé vyskočení na nohy. Jsem přesvědčená, že se tvá soustava co nejdřív rozeběhne. Buď trpělivá, vždyť sis sáhla až na dno,“ konejšila mě dobrosrdečně. Skvěle odhadla, na co jsem zrovinka myslela.
Zatímco jsem si žmoulala spodní ret, zadumaně jsem přitakala.
„Budeš v pořádku, Sakuro-chan,“ přidal se s utěšováním Naruto, doposud zamlkle sedící po mém boku. Vděčně jsem se na něho usmála.
„No, nechám vás o samotě, přijdu se na tebe podívat zase později,“ vyklízela pole s poťouchlým uculováním Shizune.
„Tak co? Musím mít slušnou řachu. Mají tu vůbec někde zrcadlo?“ přerušila jsem takřka hmotné ticho. Jeho pohřební výraz mě kapku znervózňoval, tušila jsem přednášku o bezpečnosti.
„Nevím, nejspíš v koupelně. S tím podlitým bělmem vypadáš jako upír.“ Ač ta poznámka nesla komický obsah, podána tak nebyla.
„Copak, bojíš se, že tě kousnu?“ dobírala jsem si Jinchuurikiho dál, taková přísnost k němu jednoduše nepasovala.
„Bojím se, že až u tebe takhle budu sedět příště, už se neprobereš. Na můj vkus jsi v nemocnici nějak moc často.“ Tak jo, z tohohle už vtipkováním nevybruslím. Také jsem zvážněla a přitom mu bříšky prstů lehoučce přejížděla po dlani.
„Promiň, kecám nesmysly. Mrzí mě, že jsem ti přidělala starosti,“ řekla jsem pokorně. Dle pomačkaného oblečení, našedivělé barvy pokožky a lívanců pod očima se ode mě za celou dobu nehnul. Jeho věrnost skutečně neznala mezí.
„Starosti? Miluju tě, Sakuro-chan! Myslíš, že jsem měl jenom starosti? Vidět nejvzácnějšího člověka na světě ležet polámaného na posteli bez jakékoli reakce na podněty mě ubíjelo k smrti. Z neschopnosti cokoli udělat jsem si rval vlasy. Kdybys… tak já…“ zlomil se mu hlas, prudce zamrkal a odvrátil se stranou. Přerývavě vydechl a zakroutil hlavou. I já jsem bojovala se slzami. Jsem naprosto příšerná. Ubližuju mu i v bezvědomí. Někoho tak laskavého bych si nezasloužila, i kdybych předchozí dva životy prožila plněním dobročinných misí, financování neziskových organizací, vykonáváním dobrých skutků, zřeknutím se majetku ve prospěch církve a kdoví čím ještě. Z náhlého pocitu viny se mi z koutků spustily doslova vodopády. Výborně, a to jsem si z blonďáka původně chtěla utahovat, že útočím na jeho rekord v nemocničním pobytu.
„Já vím, Naruto. Omlouvám se, jsem husa,“ špitla jsem tklivě. Zmobilizovala jsem potřebnou sílu, chytila ho za ruku a pozvolna si ji přitáhla k ústům, abych mu na kloubky vtiskla cudný polibek.
„Děkuju, že jsi tady.“
„Vždycky,“ utvrdil mě neprodleně. Můj počin ho spolehlivě odradil od setrvávání ve vyčítavém módu, upřel na mě svá božská kukadla sršící láskou, jejíž intenzita mi rozvibrovala každičký nerv v oslabeném těle. Naprázdno jsem polkla, najednou mi bylo nevysvětlitelně teplo. Aniž by přerušil oční kontakt, sklonil se těsně nade mne, pravačkou si láskyplně pohrával s prameny rozprostřenými po lůžkovině a nestydatě riskoval mé utonutí v hloubi oněch průzračných studánek. Mnohonásobně se mi zrychlil tep, což popohnalo líný krevní oběh, který mi svou cirkulací v žilách připomněl vlastnictví dlouho v jedné poloze natažených dolních končetin. Začalo mi v nich otravně brnět.
Momentálně jsem však řešila jiné dilema. K mé hrůze se Naruto sehnul ještě níž, chtěl mě políbit.
„N-Naruto, já…,“ zakoktala jsem zastřeně. „Promiň, ale skoro týden jsem se nemyla, nečistila si zuby a…“
Na poslední chvíli změnil směr, žhavými rty sklouzl po studem zčervenalém líčku, nosem zavadil o ušní lalůček a poté mi zabořil obličej do ohbí krku. V rámci možností mé pohyblivosti by se to dalo považovat za objetí. Potěšeně jsem si povzdechla a ovinula mu ruce kolem mohutných ramen.
„Máš pravdu, trochu smrdíš,“ prohlásil, když se odtáhl. A to bylo za dnešek poprvé, co jsem u něho spatřila skutečný úsměv, vycházející od srdce. Aby toho nebylo málo, v očích mu pobaveně zajiskřilo.
„Hej!“ ohradila jsem se dotčeně, nějak kvapně mu otrnulo. „Ani tobě by neškodila sprcha.“
„Dobře, shodneme se, že by nám menší očista prospěla oběma,“ vynesl kompromis a v nestřeženém okamžiku mě líbnul na čelo, pak ovšem opět zvážněl.
„Než odejdu, musím se tě zeptat na ten útok. Víš, kdo to byl?“ Mluvil pomalu, rozvážně, a přitom mě ostražitě sledoval, jako by se bál, že mě při zmínce o tom incidentu přepadne trauma. Popravdě, malinko mě tím tématem překvapil. Nevěděla jsem honem, co říct, tak jsem zamyšleně pokrčila rameny.
„Odnášela jsi z té vesnice něco? Nějaký vzorek nebo zprávu?“ pokoušel se mě navést.
„Ne, na nic znepokojivého či významného jsem tam nepřišla,“ odpověděla jsem upřímně. Nakonec se z toho vyklubal absolutně banální problém vězící v neproškolenosti lékařského personálu.
„Spěchala jsem domů, místní mi poradili nějakou zkratku lesem a tam… seběhlo se to tak rychle,“ improvizovala jsem z fleku. Ač jsem bytostně prahla po pomstě, nemohla jsem mu na rovinu prozradit, že si na mě počkala banda najatá lordem Daimyo. Nejlíp ze všech jsem znala jeho postoj na nekončící kruh nenávisti. A nechtěla jsem ho nutit do rozhodnutí a obcházení svých zásad. Bortění všeho, co tak pracně vybudoval.
„Nevím, nevzpomínám si, promiň,“ zalhala jsem, cuchaje mezi prsty roh peřiny.
„Vím jen, že neměli žádné poznávací znamení, možná ztracení ninjové, které jsem vyrušila při nějakém nelegálním obchodu, nejsem si jistá.“
„V pořádku, nenamáhej se. Třeba se ti to vybaví časem,“ poznamenal po krátké pauze optimisticky.
„Jo, třeba,“ odtušila jsem suše.
Znenadání na mě sedla nevýslovná beznaděj, strašně jsem to toužila někomu povědět, ale nešlo to. Zavalit někoho takovým břímě, jenž muselo zůstat tajemstvím, by bylo sobecké. Musím si to nechat pro sebe a nějak se s tím vypořádat, pořádně si to promyslet.
„Myslíš, že bys mi mohl zavolat sestru? Mám příšerný hlad,“ uchýlila jsem se znovu ke lži, neboť mi bylo jasné, že tuhle prosbu neodmítne.
„Jistě. Zaběhnu se tedy vykoupat a potom se stavím.“ Nepřítomně jsem přikývla, duchem na hony vzdálená špitálnímu pokoji. Až když zavrzaly dveře, došlo mi, že odchází.
„Naruto?“ zastavila jsem ho ve futrech. „Taky tě miluju.“ S úsměvem od ucha k uchu za sebou energicky zabouchl.

V nové erární košili a s plným žaludkem, to jídlo přece jen bodlo, jsem se cítila mnohem pohodlněji. Přivolanou sestru jsem asi drobet naštvala, jelikož jsem trvala na tom, že si dojdu do koupelny, kam mi po menším handrkování musela pomoct, ale za základní provedení hygieny to stálo. Pohled do zrcadla nabytou radost z umytí celkem pokazil, vypadala jsem jako po patnáctém kole v ringu. Ti šmejdi mě solidně zřídili, všechna čest.
Nedostala jsem moc příležitost na sáhodlouhé dumání, protože zanedlouho kdosi zase ťukal na dveře.
„Vstupte,“ houkla jsem svolně.
Šťastně jsem se zakřenila, jakmile jsem na prahu zmerčila Narutovu blonďatou hlavu, nebyl však sám, za ním se o chvíli vylouplo Kakashiho stříbrné, natužené páčo.
„Sakuro, jsem rád, že je ti konečně líp. Všichni jsme si o tebe dělali obavy,“ pronesl s rukama v kapsách vlídně.
„Děkuju, prý jste mě se Shizune-san našli.“
„Hlavní zásluhu na tom nese Pakkun,“ upřesnil fakta, která jsem při obědě vytáhla z ošetřovatelky, aby řeč nevázla.
„Aha, tak poděkujte i jemu.“
„Spolehni se. Teď ale přejděme k něčemu důležitějšímu, Naruto mi říkal, že si na ten boj nepamatuješ. Opravdu ti nic nenaskočí, nějaké útržky, mlhavé záblesky? Cokoli, co by přispělo k jejich dopadení?“ dotíral kopírovací ninja ohleduplně.
„Bohužel, mám totální okno,“ zklamala jsem jeho naděje po zhruba minutovém předstírání usilovného tápání v mysli. Polapení těch s*áčů znamenalo výslech a ten by bezpochyby vedl k odhalení iniciátora, což nepřicházelo v úvahu. Naneštěstí.
„Možná jsou to vedlejší účinky nějaké techniky, kterou na Sakuru-chan použili,“ nahrál mi nevědomky Naruto, opírající se o parapet.
„Ano, možné to je. Dobře, nevadí, uvidíme, s čím se vrátí vyšetřovací týmy,“ ukončil debatu o mé fatální porážce Kakashi.
„A… je nutné na ně čekat? Vím, že mi tady poskytují kvalitní péči, ale chtěla bych jít domů,“ vyřkla jsem nahlas své niterní přání. Naruto mně svým postřehem totiž nasadil brouka do hlavy a urgentně jsem potřebovala konzultaci s Tsunade-sama.
„Na to, abys ušla tolik kilometrů, ještě nejsi dostatečně silná. Ledaže bys souhlasila s transportem na nosítkách…“
„Ne, na nosítkách ne,“ zavrhla jsem jeho návrh striktně.
„A nemohl bych ji nést na zádech?“ nabídl se Jinchuuriki, snažíc se mi za každou cenu vyhovět. Miláček. Horlivým přikyvováním jsem dala najevo, že takhle bych to brala.
„Proberu se Shizune, zda to tvůj zdravotní stav vůbec dovoluje. Jinak přítomnost nás všech není nezbytná, kdyby sis na cokoli vzpomněla, dáš mi vědět. Já bych se rád zdržel a vyslechl si výsledky pátrání.“
No, jevilo se to slibně.
Přestože jsem se přesvědčovala, že si to namlouvám a vše bude pokračovat ve vyjetých kolejích, nedokázala jsem setřást tu dotěrnou předtuchu, že je se mnou něco v nepořádku.