Mému deníku

22. červenec
Ahoj deníčku,
Začátek dne byl v pořádku, vstala jsem, vyčistila si zuby, pozdravila se s rodiči a se sestrou. Pak jsem se nasnídala a na pokyny mé matky jsem spolu se svou sestrou měla zajít za hokage s jistým svitkem, do něhož jsem se nesměla podívat. Jakmile jsme vyšly z domu, ozářily nás ranní paprsky světelného kotouče, jež právě vycházel nad obzor.
Chvíli jsem do něj upírala svůj zrak, pak do mě sestra strčila a skoro mě i okřikla, ať jdu a nekoukám neustále do dáli. Nejdřív jsem si myslela, že jen asi nemá svůj den, ale kdykoliv se jí naskytla záminka mi odseknout či udělat něco naschvál, zlomyslně se jí chopila, jakoby se těšila z mého překvapení, bolesti a později i trochu smutku. I když to k jejímu jindy velice decentnímu chování nepříslušelo, hodila jsem to tedy za hlavu. Ptáš se, proč mě to tak vzalo? Copak si nepamatuješ, že jsme se nikdy nepohádaly.

Aby toho nebylo dost, přišly jsme tedy do kanceláře Hokage. Všude poházené svitky, papíry a další věci. Na stole ležela Tsunade, hlasitě štkala a ani si nevšimla, že jsme vešly. Nejdřív jsem se jí zeptala, co se stalo. Neodpověděla, tak jsem zopakovala svou otázku. Zvedla svou hlavu, pohlédla na mě skrze záplavu slz, jež se jí hrnula z očí a opět mlčela. Ano velká Hokage. Zeptala jsem se proto o trochu přívětivěji, co se jí stalo. Kousla se do rtu a pak zpustila i přes své časté vzlyky.
Když nám její trápení vylíčila, obě nás zamrazilo. Ton-ton byl její odvěkou součástí, ale teď, když odešel na onen svět, už to nebude ta správná Tsunade, jak jsem jí vždy znala. Těžce jsem potlačila už tak nahromaděné slzy z hádky se sestrou a tiše hlesla pár soucitných slov.
Málem jsem zapomněla na svitek, a proto jsem ho položila vedle vzlykající kunoichi. Tiše jsme se tedy otočily a odešly. Celou cestu, sic jsem jí zdaleka nevnímala, jsem stále přemýšlela nad Ton-tonem. Byla to smutná zpráva, jež mě zasáhla téměř stejně jako Tsunade.

Nakonec, když už vidím náš dům – dům klanu. Posledních deset metrů před vchodem uslyším tichý šepot. Hanabi raději šla napřed, za což jsem jí byla i patřičně vděčná, a proto jsem se vydala na menší průzkum, abych se odreagovala. Jdu dál do vedlejší uličky.
Zvídavost mi nedala, a proto jsem šla dál. Když jsem přišla ke zdroji šepotu, aktivovala jsem svou kekkei-genkai a zůstala za rohem. Potajmu jsem se snažila vypátrat, kdo tam stojí. Překvapilo mě, že ten, kdo tam stál byl... Naruto. Co mě překvapilo ještě víc, že s ním stála Sakura.
Uklidnila jsem se, když jsem si vzpomněla, že ho Sakura nesnáší. Po chvíli pozorování jsem si tím už nebyla tak jistá. Nejdříve spolu mluvili, pak se k sobě začali přibližovat, a když konečně urazili tu dlouhou cestu mezi sebou, spočinuli ve vzájemném objetí. Postupně se do sebe vpíjeli, až téměř splynuli v jednoho. Jejich touha se přeměňovala ve vášeň, která chtěla víc a víc.
Nemohla jsem od nich odtrhnout oči, sice mě ten pohled drásal uvnitř, nebyla jsem sto se pohnout. Pohled na ně mi po chvíli překryly stříbrné slzy, které nakonec spadaly po mé tváři až na zem. Rozběhla jsem se a ještě díky svému daru, jež jsem zdědila po své rodině, jsem uviděla, jak se od sebe rychle odtrhli a zkoumali roh, kde jsem stála.

Tak to vidíš, tolik věcí za jeden den. Já... nevím, vážně nevím, co mám dělat. Žila jsem představou, že možná jednou mi opětuje své city. Že se nikdy nepohádám se svou sestrou. Že si nebudu tak brát k srdci smrt zvířete, které bylo nezbytnou součástí naší vesnice. Ne, já už nemůžu dál, už je toho příliš, mám chuť skoncovat s tímhle nanicovatým životem jednou pro vždy, už nemám proč žít.
Všechno je nanic. Nenávidím to!