Tichá hrozba - 2.díl

Druhý díl...tentokrát od Hinaty-sempai nebo-li Zuzky =D

"Už jsou to 4 roky, co jsem od něj utekla." pomyslela jsem si zasněně. Protáhla jsem se a lehla jsem i k ohni. Zadívala jsem se na oblohu jako každý večer a přemýšlela jsem o své budoucnosti.
"Mám se tam vrátit?" přemítala jsem na hlas.
"Možná se tam vrátím ale až vykonám pomstu!" rozhodla jsem se nakonec a pokusila jsem se usnout.
............
Když jsem se ráno probudila oheň byl vyhaslí ale okolo mě bylo všude ticho.
"Dneska bych se měla zastavit v nějakém městě abych si opatřila zbraně plus jídlo a pití." pomyslela jsem si a začala jsem se balit. Za čtvrt hodinky jsem byla sbalená a zamířila jsem do hlavního města Země Větru! Do Suny!
Nasadila jsem si kapuci a opatrně jsem se do něj vkradla. Jako obyčejně jsem se nenápadně plížila po ulicích a čekala jsem na vhodnou příležitost něco ukrást, protože peníze jsem neměla.
"Nesnáším lhaní nebo kradení ale zoufala doba si žádá zoufalé opatření!" řekla jsem si potichu a trochu jsem se pousmála.
Další hodinu jsem bloumala po ulicích a ukradla jsem si dostatek jídla, zbraní i pití na cestu. Ale při poslední akci jsem dostala pocit, že mě někdo sleduje. Nenápadně jsem se otočila ale nikoho jsem neviděla. Nechala jsem to být a zamířila jsem pryč z vesnice.
"Dnes to bylo lehké!" pomyslela jsem si z vesela. Od vesnice jsem radši ušla pár kilometrů a až potom jsem se zastavila. Sedla jsem si na malou mýtinku uprostřed lesa a začala jsem si rozbalovat věci, co jsem vzala a schovávat pod plášť. Asi v půlce mě však vyrušilo zapraskání větvičky, v křoví naproti mě. Zarazila jsem se a zaposlouchala jsem se do okolních zvuků.
"Někdo tam je." pomyslela jsem si a zamračila jsem se. Opatrně jsem sáhla pro kunai a jeden dva shurikeny.
"Kdo je tam?!" křikla jsem hlasitě. Nic.
"Odpověz! Kdo jsi?!" křikla jsem znovu mnohem tvrději. V křoví znovu zašustilo a z něj vylezla podivná zahalená postava.
"Kdo jsi?" zeptám se ještě jednou. Vypadá to, že postava chvíli váhala ale nakonec se před se jenom představila.
"Mé jméno je Takahashi Sousuke a jsem za skryté Písečné." představil se neznámí. Zahleděla jsem se na něj.
"Sundáš si tu kapuci nebo?" zeptala jsem se ho tázavě. Znovu zaváhal ale nakonec si ji přece jenom sundal. Měl delší černé vlasy, které mu neposedně trčeli do všech stran. Ofinu, která mu padala do jeho očí ocelově modré barvy. Na pravé tváři měl velkou jizvu ale ta jeho obličeji nějak nevadila. Naopak. Vypadal s ní úžasně, tak lidsky a …
"Je nádherný." pomyslela jsem si zasněně. Sousuke pozvedl jedno obočí.
"Děje se něco?" zeptal se mě na rovinu. Potřásla jsem hlavou a omluvně jsem se usmála.
"Ehm. Promiň! Zamyslela jsem se." řekla jsem rychle a stoupla jsem si.
"To je teď ale jedno! Co vlastně po mě chceš?" zeptala jsem se ho. Pousmál se.
"Viděl jsem tě krást v Suně! A tak jsem si řekl, že se za tebou vydám." pokrčil rameny Sousuke. Zatvářila jsem se trochu nechápavě ale nechala jsem to být. Sklidila jsem si všechny věci a přichystala jsem se na odchod.
"Ráda jsem tě poznala Sousuke ale už budu muset jít!" řekla jsem s úsměvem a vydala jsem se na cestu. Sousuke mě však sledoval. Asi po půl hodiny jsem to vzdala.
"Proč za mnou pořád jdeš?" zeptala jsem se ho podrážděně. Přišel ke mně a chytil mě za ruku.
"Chci jít s tebou! I když nevím kam máš namířeno." řekl tajemně a přiblížil se nebezpečně k mému obličeji. Uhnula jsem.
"Sousuke! Můžeš mě pustit?" zeptala jsem se ho ale jako prosba to neznělo. Ještě více se usmál a zavrtěl hlavou. Hned na to mě přitiskl ke stromu.
"Sousuke!" křiknu na něj naštvaně.
"Nepustím tě dokud mi neřekneš své jméno a kam máš namířeno .... dokud mi neřekneš kdo vlastně jsi! Chci o tobě vědět všechno!" řekl vážně Sousuke. Podivila jsem se.
"Opravdu všechno?" zeptala jsem se překvapeně. Přikývl.
"Hmm. Dobře! Mé jméno je Nakayama Aki! Mám 18 let a měřím 170 cm. Mám dlouhé černé vlasy a fialové oči! Když mi bylo pět Orochimaru zaútočil na listovou a při tom útoku zabil moji rodinu! Mě unesl s sebou do své skrýše a tam mě mučil a experimentoval na mě! Před čtyřmi lety jsem od něj utekla a teď se snažím zesílit abych ho mohla zabít!" řekla jsem klidně a zadívala se Sousukemu do očí. Ten mi pohled oplácel stejně tvrdě.
"Už mě pustíš?" zeptala jsem se ho nadějně.
"Ještě ne! Musíš svolit, že můžu jít s tebou!" řekl tvrdohlavě Sousuke. Povzdechla jsem si.
"No dobře! Můžeš jít se mnou ale jedno ti říkám! Neplet se mi do cesty, jinak by to bylo poslední co by jsi udělal!" řekla jsem nebezpečně a Sousuke mě pusti. Trochu jsem od něj poodešla a odvrátila jsem se od něj.
"Už musíme vyrazit!" křikla jsem na něj a rozběhla jsem se do lesa. Sousuke se usmál se rozběhl se za mnou.c