-Rebelka-01

„Jsi v pořádku?“ Zeptala se mě mamka. Pramínky zrzavých, vlnitých vlasů dopadaly na zem. Usmála se na mě. Setkala jsem se s jejím pohledem v zrcadle a taky jsem se usmála. Nůžkami doladila poslední nedostatky na mých vlasech a odložila je. Moje vlasy byly ostříhané po lopatky. Vlny se mi kroutili a rámovaly mi obličej. V zrcadle se odráželi mé pihy, které jsou pod okem a kolem nosu, i na něm. Povzdechla jsem si.
„Jo.“ Odpověděla jsem na její otázku. Povytáhla obočí.
„Jsi nervózní?“ Zeptala se mě ještě jednou. Dnes bych měla odejít s Yorim do Konohy s poselstvím od našeho klanu. Klan Kazumi. S Yorim se znám už od děství. Hrávali jsme si spolu u lesa, blízko jeskyně. Jeho matka zemřela při porodu, otec je hlava klanu. A Yori je jeho nástupce. Zamrkala jsem, abych odehnala myšlenky a soustředila se na něco důležitějšího.
„Ne.“ Odpověděla jsem znovu, ale zaváhala jsem.
„Jsem vystrašená.“ Přiznala jsem. Matka se znovu usmála. Náš klan žil až doteď v jedné jeskyni v Zemi ohně. Nic speciálního jsme neuměli, ani neumíme. Jenže teď po nás jdou. Nevíme kdo, nebo co. Proto je osud našeho, nudného, nezábavného a skromného klanu v nebezpečí. A muset tam jít, to celé spadlo na mě. Nejsem ničím vyjímečná. Drobná postava, pihy, neposedné vlasy. A moje povaha? Nejsem tichá. Vlastně jsem, ale jen v blízkosti starších a dospělých. Výbušná, střeštěná. Mám ráda nebezpečí, nezodpovědnost a nesnáším náš klan. Trvá na míru a nenásilnosti. A kvůli tomu zdrháme. Neumíme se ubránit. Postavila jsem se a rozhlédla se. Jeskyně je veliká. Na jednu rodinu jeden velký pokoj. Oddělené jsou velkým závěsem. Když jsem se oblékla do svého každodenního oblečení (dlouhé upnuté kalhoty v oranžové barvě, béžové tílko a bílé pončo), už na mě čekal Yori.
„Nazdar, Rebelko Ren.“ Pozdravil mě Yori hlasitě, hned jak mě viděl. Ani nečekal, než k němu dojdu. U nás v klanu nesmíme být hluční, tudíž se několik hlav otočilo. Ozvalo se /pssst/. Yori jen mávnul rukou. Jeho bílé vlasy se zvlnily, když pohodil hlavou. Normálně by po něm holky šílely, ale já ne. Jsme nejlepší kamarádi a to se nikdy nezmění. A navíc ani šílet nemůžou protože, jak už jsem řekla, jsme hodně zabržděnej klan. Nesmíme moc projevovat emoce. Rebelko, mi začal říkat, když jsem jako malá vyjádřila svůj odpor k vedení klanu na poradě. Za chvilku už přiběhl táta a chytil mě za ramena. Pochybovačně jsem se na něj podívala.
„Hodně štěstí, milujeme tě, holčičko.“ Zadýchaně se podíval na mamku a ta kývla. Táta je fajn. Taky moc neuznává politiku našeho klanu, ale s tím se nic nedá udělat. Naposledy jsem se usmála, pohodila hlavou a otočila se. Yori mě následoval ke dveřím z jeskyně, u kterých hlídkovali dva strážní. Pokývli na sebe a otevřeli bránu z listí, která maskuje vchod do jeskyně. Vyšla jsem na denní světlo. Právě vycházelo slunce, ale uvnitř jeskyně to nikdo nepoznal. Je to krásný pohled. Kývla jsem na svého parťáka a společně jsme se rozběhli směrem, kde by měla být Konoha.

Slunce už bylo celkem vysoko, když jsme konečně zastavili u řeky. Nabrali jsme do ruky vodu a napili se. Bylo to osvěžující.
„Tak pojď.“ Pobídla jsem Yoriho k odchodu, ale on si mezitím lehnul do trávy. Překvapeně jsem pootevřela pusu.
„To si děláš srandu.“ Řekla jsem nasupeně. A taky si jí dělal. Rozesmál se a vyskočil na nohy.
„Klid, ledová královno, která nepochopí srandu.“ Chlácholil mě hned. Mávnu rukou a rozběhnu se dál. Běželi jsme po cestě, po poli i přes řeku. Vítr vanul proti nám, což bylo příjemné, protože bylo velký vedro. Otřela jsem si hřbetem ruky čelo, abych setřela pot. Začínaly mi docházet síly, ale najednou jsem zahlédla obrovskou bránu. Zastavila jsem vedle Yoriho.
„To je fakt velká jeskyně.“ Poznamenal suše. Já se jen uchechtla a vykročila rovně. Yori se ke mně přidal. Společně jsme ušli pár metrů, když jsme zaslechli výskot a křik.
„Co to je?“ Zašeptal ostražitě Yori. Je o hlavu větší než já, přestože jsme stejně staří. Pokrčila jsem rameny a spěchala k bráně. Následoval mě. Vstoupili jsme do Konohy. S otevřenou pusou jsme zírali na výjev před náma. Velké budovy, parky, obchody a velké skála s hlavama. Nenapadalo mě, kdo by to mohl být, ale to je asi jedno. Je to tu obrovské. Abych řekla pravdu, nikdy jsem nebyla ve vesnici. Za chvilku se před nás postavil chlap.
„Kdo jste?“ Zeptal se přísným tónem.
„Z klanu Kazumi. Jdeme s prosbou k hokage.“ Řekla jsem na rovinu. Muž pokrčil rameny, ale pustil nás dál. Až pak mi došlo, že nevíme, kde je hokage. Už jsem se chystala, že se zeptám toho chlapa, ale v tom jsem zaslechla další jekot. Otočila jsem se a zahlédla blonďatého kluka, asi v našem věku. Povídal si s tím chlapem a oba se něčemu smáli. Za nima si povídala růžovovlasá holka s chlapem, který má čelenku přes oko. Dolehlo ne mě vedro a donutilo mě si sundat bílé pončo. Srolovala jsem si ho do ruky a pohodila vlasy, aby se mi odlepily od krku. Pořádně jsem se nadechla nosem a vyrazila vpřed. Ani jsem mu nemusela říkat, kam jdeme. V klanu nás také učili logicky myslet, než něco řekneme. To není má silná stránka, ale jemu došlo, že mám v plánu to tu projít, dokud nenarazíme na kancelář. Šli jsme pomalu, protože jsme byli unavení. Za chvilku nás dohnal známí hlas.
„Hej!“ Křikl. Oba jsme se zastavili a otočili. Blonďák s růžovovláskou stáli kousek od nás. Založila jsem si ruce na prsou a povytáhla bradu.
„Kdo jste? Ještě jsem vás tu neviděl.“ Zamračil se na nás. S povzdechem a myšlenkou, že s ním ztrácíme čas, jsem se otočila a vydala se k velké červené budově, pravděpodobně náš cíl. Slyšela jsem, jak za mnou něco říká, ale mně je to jedno. Hlavně jsem odsud chtěla být pryč. Pak jsem si vzpomněla, proč tu jsme. Máme doručit zprávu s prosbou, aby náš klan byl přestěhován do Konohy. Prej kvůli tomu, že nám hrozí nebezpečí. Zpomalila jsem a počkala na Yoriho.
„Jmenuje se Naruto a ta holka je Sakura.“ Pronesl. On ví, jak nesnáším, když se musím představovat. Je to pro mě trapný. Stejně jsou to lidi, které pravděpodobně už neuvidím, tak co? Pokrčila jsem rameny a zrychlila jsem. Dohnal mě. Pochopil, že jsem podrážděná, tak radši po zbytek cesty mlčel.

Zastavili jsme přede dveřmi do kanclu. Zaslechla jsem tam hlasy. Odkašlala jsem si a zaklepala. Ozval se celkem hrubý hlas, přesto ženský.
„Dále.“ Odhodlaně jsem otevřela dveře. Můj pohled spočinul na ženě, asi kolem dvacítky, která vzhlédla od stolu, když jsme vešli. Podívala se na holku, která stojí vedle ní a v rukou svírá prase. To si dělá srandu, pomyslela jsem si. Ta holka jen pokrčila rameny.
„Jsme z klanu Kazumi.“ Řekl Yori, když jsem mlčela. Trochu mě zaskočilo, že za stolem sedí žena. Nevěděla jsem, že hokage je žena. Ale to je fuk.
„Ano, vím, proč jste tady.“ Řekla už se zájmem.
„A promyslela jsem to. Myslím, že se najde místo v Listové pro váš klan. A kde by to mělo být? Na kraji? V centru?“ Zeptala se. Okamžitě jsem odpověděla.
„Co nejvíc na kraji.“ To je poprvé, co jsem promluvila. Ostražitě se na mě podívala, ale neřekla nic.
„Fajn. Pošleme za vámi náš tým, aby vás sem v bezpečí dopravil. Uvidíme se pozítří. Můžete jít.“ Oba jsme přikývli a vylezli z kanceláře.
„Vidělas to?“ Zeptal se Yori s přiškrceným hlasem. Překvapeně jsem se na něj podívala.
„Co?“
„Prsa.“ Zajíkl se. Rozesmála jsem se a dala mu malou facku. Vždycky věděl, jak odlehčit situaci.

Odpoledne proběhlo s klidem. Cestou zpátky jsme neměli problémy a domů jsme se vrátili v pořádku. Večer jsme si sedli k ohni se staršíma na poradu. Stejně jsme si z nich celou dobu dělali srandu. V noci jsem spala neklidně, ale to už od té doby, co jsem zjistila, že po nás někdo jde. Nikdo neví proč, ale já si tím nejsem tak jistá. Ráno jsme začali balit všechny naše věci. Měli jsme hodně věcí a co teprve celý klan. Dohromady je nás asi osm rodin. Naštěstí máme schované koně, kteří mohou táhnout povozy se zavazadlama. Večer jsme se zase všichni sešli u ohně a naposledy jsme se rozloučili s naší jeskyní, která byla domovem mnoho generací před námi. A pak přišlo to ráno.
„Zlato, vstávej.“ Pobízela mě matka. Její zrzavé vlasy mě lechtaly na obličeji, když se nade mě sklonila. Zamračila jsem se a posadila se. V místnosti, ve které spíme a vlastně žijeme, už nic není, kromě rozestlaných postelí. Posadila jsem se. Matka mi podala hromádku oblečení. Hřebenem mi učesala vlasy, zatím co jsem se obouvala do hnědých bot, které mi byli po kotníky. Jen, co jsem se zvedla, vtrhl do pokoje Yori.
„Neuhádneš, kdo je tady.“ Vyhrkl.
„Kdo? Král Želv ninja?“ Řekla jsem posměšně. Krále Želv ninja jsme si vymysleli jako děti. Jemu to ovšem směšný nepřišlo.
„Jsou tady oni.“ Slovo oni skoro zasyčel. Projel mnou mráz. Myslím, že vím, o koho jde. Položila jsem si hlavu do dlaní.
„Zlato, je ti něco?“ Zeptala se matka. Je skvělá, vážně, ale někdy bych byla radši, kdyby si mě nevšímala. Jen jsem zavrtěla hlavou a odhodlaně vstala. Vyšla jsem zpoza závěsu a spatřila jsem Naruta se Sakurou. Když mě zaznamenali, zamávali mi. Jen jsem kývla a pokračovala k našemu povozu. U něj si hráli malý kluci na ninji. Málem se o povoz přerazili.
„Dávejte bacha!“ Okřikla jsem je. Jeden z nich se na mě podívá.
„Co chceš?“ Zeptal se mě povýšeně, i přes to, že jsem o dvě hlavy vyšší.
„Nech ji, to je Rebelka.“ Pošeptal mu do ucha jeho kamarád. Ušklíbnu se. Takže jsem slavná, pomyslela jsem si.
„No a? To já jsem taky.“ Namítal kluk. To už jsem odešla.
„Hej.“ Zase to jeho ´hej´.
„Co?“ Zeptala jsem se.
„Jak se jmenuješ?“ Zeptal se mě zvědavě. Pohlédla jsem mu do očí. Jsou čistě modré a k jeho vlasům se dokonale hodí. Zamrkala jsem.
„Uhm…Rebelka.“ Odpověděla jsem. Proč nevyužít mé pověsti? Ale musím doufat, že mu moje pravé jméno nikdo z místních nevyzradí. Nevěřícně se na mě zadíval, ale pak už pochopil, že mu nechci říct skutečné.
„Já jsem Naruto.“ Představil se hned.
„Já vím.“ Pokrčila jsem rameny a pokračovala v cestě k našemu povozu.
„Takže, ty jsi ninja?“ Zeptala jsem se ho, abych prolomila ticho. Je to děsná otázka, ale co nadělám. To je můj případ, nerozmýšlím se, než něco plácnu.
„Jo, já budu hokage.“ Pronesl zasněně, ale když jsem se na něj udiveně podívala, měl v očích odhodlanej výraz. Pousmála jsem se na něj. A on mi úsměv oplatil.
„Co bude teď?“ Zeptala jsem se, když už mi bylo trapně.
„Pojedeš s náma do Konohy, kde začneš novej život, Rebelko.“