Provinění 13

Muž se zatvářil nepřístupně, majíc podezření. Nicméně je pak pustil dále do pevnosti.
„To bylo o fous,“konstatovala tiše Hanabi, jakmile se dostali do útrob onoho vosího hnízda.
„Hm…,“odpověděl jí na to Ushira strohým zamručením.

Zašklebila se na něj a jala se cesty vpředu. Místnosti byly temné, málo prosvětlené. Hanabi se v té kukle začala trochu dusit. Strhla ji tedy a odhodila pryč.

Ushira na ni podezřívavě zíral. Už moc dobře věděla, co svým pohledem myslí a tak namítla:
„Nikoho snad už nepotkáme.“
„…“podezřívavý pohled.
„Stejně by se na to přišlo.“
„…“
„Dobře, dobře. Bylo mi v ní hrozné vedro,“začala vysvětlovat tmavovláska a posléze pokrčila rameny, když zbádala jeho pohled.

Na chvíli, kdy byla zaujatá svým monologem, přestala dávat pozor. Šla dál a věnovala se jen obhajobě svého svlékacího činu.

Její parťák se tvářil jako vždy nepřístupně. Už jí to ani nevadilo. Prostě si zvykla, že krom hádek toho moc nenamluví. Jen stále chtěla vědět něco o něm. Krom svého věku a jména o sobě neprozradil vůbec nic. Trochu ji to štvalo.

Zahloubaná ve svých myšlenkách, nedávala ani moc pozor. Když ji někdo ze zadu chytil za boky, zacpal ji ústa a přitlačil do kouta, celá se otřásla.
„Ticho, stráže…“zašeptal.
„Mhlmmm,“zamručela Han.

Zase si Ushira hraje na velkého ochránce, pomyslela si.

Po pár vteřinách se chodbou, nedaleko jejich skalnaté skrýše objevila stráž. Chvíli se ohlížela, jako by něco zaslechla. Tichý pár, který se na sebe proti své vůli mačkal v koutě, avšak přehlédla. Chvíli ještě počkali a pak se vysoukali ven. Hana se ohnala a Ushira ji raději pustil. Oba se přesunuli na chodbu, stále hledíc stále za zmizelou hlídkou.

Hanabi si prohlížela dlouhou chodbu. Bylo jí divné, že by stráž tak rychle zmizela. Otočila se. Samozřejmě, že stála za nimi.
„Hm, jak chabý trik, a vy na něj skočíte,“ušklíbne se zakuklenec.

Má pravdu, pomyslela si Hanabi, mělo jí to napadnout, že všichni nepřátelé nebudou tak hloupí.
„Výčitky svědomí nech stranou,“šeptl snad poprvé za celou dobu normálním hlasem Ushira, který se k ní mezitím přiblížil.

Potichu s ním souhlasila, teď je to stejně jedno. Oba dva v nevyslovené shodě vyrazili k nepříteli. Ushira vykopl a Hanabi vyrazila v pěst. Nepřítel hbitě uskočil a opětoval palbu ran. Hanabi tasila kunai a jala se boje se zbraní. Nepřítel odstrčil Ushiru kamsi a též vysunul svou zbraň.

V dlaních svíral oboustranný meč, jehož ostří bylo zbroušeno to ostrého hrotu. Čepel házela modrofialové odlesky a rukojeť byla vykládána několika druhy dřeva. Majitel zbraně svůj nástroj roztočil nad hlavou až Hanabi začaly poletovat vlasy.
„Myslíš si, že jsme hloupí?“zařval na ni majitel poněkud jemným hlasem, co se na tvrdého zabijáka příliš nehodí.
„Ne…“odsekla Hanabi.
„Vážně?“podotkl jízlivě, „proč máš naši uniformu.“

Hanabi vůbec netušila, co tím zamýšlí. Vyrazila bezhlavě dopředu. Nepřítel byl o mnoho vyšší než ona. Napřáhl se a svou rotující zbraní se jí pokusil udeřit. Chybělo pár centimetrů a Hanabi by přišla o ruku. Zbraň trochu zavadila o její rameno, až bolestně vykřikla. Upadla a odkutálela se dál.
„Dnes nejsem ve formě,“konstatoval jakoby nic nepřítel.

Ladně se pohyboval i se svou, určitě těžce ovladatelnou zbraní. Zarazil posléze meč těsně vedle Haniny hlavy a připravil tak kunoichi o polovinu svých vlasů. Když se konečně vyhoupla na nohy, vypadala jak rozzuřený kocour, jehož masivní ocas mu vyrůstá z týlu.
„Ježiši,“zhodnotila Hanabi svůj účes.

Nepřítel rychle doběhl k ní a jal se útočení. Opět minul.
„Jak jsem řekla, nejsem ve formě,“ přikročil k ní už ne s tak ledově chladnou tváří.
„Kdybych byla, jsi už mrtvá!“ zařval na ní nepřítel.

Proč mluví v ženském rodě? Ptala se sebe sama Hanabi. A stěží uhla dalšímu výpadu. Útočení již vzdala a soustředila se na obranu.

Ačkoliv měla dojem, že boj trvá déle jak půl hodiny, trval ve skutečnosti ani ne pět minut. Ushira se opodál právě probral a vyhodil na nepřítele pár shurikenů. Shinobi natočil svou zvláštní zbraň oproti hvězdicím jako štít, ty jen zničené silou úderu popadali okolo a shinobi se soustředil dál na mladou Hyuugu.
„J-jsi žena?“neudržela svou zvědavost.

Odpovědi se nedočkala a těžce minula další úder. Nepřítel se jí pokusil strefit do hlavy, na poslední chvíli se sehla a na zem odletěla další várka vlasů.
„Grrr,“zabědovala Hanabi.

Neměla žádný plán, jen se stále bránila a Ushira vypadal, jakoby zkameněl.
„Do háje, můžeš mi jít pomoct?“ neudržela se Hanabi.

Nepřítel po ní sekl a otočil se setrvačností na druhou stranu od tmavovlásky. Ta v obranném manévru spadla na zem a vyčerpáním dodýchávala. Chakru použila snad jen jednou, a kdyby toho nenechala, pravděpodobně by přišla o prsty.
„Ushiro!!!“zakřičela vyčerpaně Hanabi, když se nepřítel vyřítil naproti jejímu partnerovi.

Stál tam jako zkamenělý, neučinil žádný úhybný manévr, ani nevytasil nějakou zázračnou zbraň. Její oponent po něm sekl. V krvi se sesunul na zem.
„Ne…“zajíkla se tmavovláska, když uviděla pramínky krve.
„Co to k sakru…?!“nedořekl nepřítel, prohlížejíc si svou nepošpiněnou zbraň.

Odněkud přiletěly, ne až tak moc závratnou rychlostí, kunaie, shurikenů a další zbraně. Zasáhly konsternovaného nepřítele do zad. Hanabi se postavila, pohled upíraje na mrtvého Ushiru i na nepřítele, z jehož zad se řinula krev.

Ten se ještě stihl v bolestné křeči otočit a silou mrštit svou jedinečnou zbraň po dezorientované dívce. Chtěla uskočit, ale bylo jí jasné, že by to nestihla, jen čekala, až půjde za svým parťákem.

Něco jí svalilo na zem. Něco měkkého, zároveň pevného. Ucítila tvrdý dopad na podlahu. Tak takhle chutná smrt? Ptala se sama sebe.

Za chvíli se odvážila otevřít oči. Hned je ale zavřela, protože jí do nich spadlo něco hnědého. Několikrát zamrkala. Na svém rameni ucítila něčí dlaň. Posléze jí došlo, že to něco hnědého, co se jí zprvu uhnízdilo v očích, byly vlasy. Krátké, pevné vlasy.

Po chvíli ucítila známý pach krve. Díky bojem otupeným smyslům jí chvilku trvalo, než si uvědomila, že na ní někdo leží. Okamžitě zrudla stejně jako její sestra a raději mlčela. Rozpaky ji ale přešly, když zbádala zkrvavenou zbraň jejího nedávného nepřítele, zaraženou v zádech toho někoho.

Když i její uši přišly k sobě, uslyšela tlumený dech blízko její hlavy. Takže ten někdo stále žije, pomyslela si. Pomalu se pokusila vytáhnout ruce. Tímto pohybem zajela i do teplých míst na zemi, kam skapávala krev z jejího zachránce.
„Js-jsi v pohodě?“vysoukal ze sebe někdo.
„Asi… jo, jen se mi špatně dýchá.“

Ten někdo pustil její rameno, opřel se o kamennou podlahu a tahem se napřímil. Zbraň z jeho zad spadla s rachotem na zem. Konečně se jí naskytl pohled na jejího zachránce.
„Pro-promiň, čekal jsem na vhod-,“je přerušen Hanabi.
„Ty? Ty žiješ?“ i přes své vyčerpání vyskočila hbitě na nohy a objala ho.
„-dnou chvíli,“dořekl spěšně Ushira a snažil se nevnímat svou parťačku, jež mu vysela na krku.
„Já myslela, že jsi mrtvý…“řekla konečně kunoichi.
„To byl účel,“ odpověděl jí stroze.

Ignorovala jeho chování a pustila ho. Byla tak ráda, že ho vidí, že si ani neuvědomila, jak průhledné její chování bylo, po další zbytek cesty se raději k oné akci nevracela.