Náš svět /3/ Střetnutí

Začala mě třeštit hlava ze stálých pouček našeho trenéra. Už jsem kilometr daleko od něj, ale stále jako by se mi koukal do očí a křičel znovu a znovu: „Jsi příliš pomalá.“ Nebo: „Žádné bojové umění není procházka růžovým sadem.“
Po chvíli jsem toho však už měla dost. Nezkazím si přeci začátek podzimních prázdnin tím, že o tom budu stále přemýšlet a tím si budu kazit už tak zahořklou náladu. Poškrábala jsem se na ruce. V tu chvíli jsem si všimla, že mi po ní leze beruška. Její křidýlka byla polámaná a teček měla ani ne pět, z toho jednu poloviční. Chvíli mi jí bylo líto.
Asi se teď cítíš jako já-
Beruška lehce nakročila k mému malíčku, ale vrátila se zpět. Chvílemi mě napadlo, že ji položím do trávy, ale nepřinutila jsem se hnout. Jako by na mě pohlédla a se slovy:
-Ale neztrácím naději. Letěla směrem k vycházejícímu slunci. Možná, že málo naslouchám. Možná, že málo poslouchám sebe, ale i své okolí. Vypnula jsem lehce poškrábaný přehrávač a zaposlouchala se. Vždyť svět je tak krásný. Nechtěla jsem se hnout z místa a jít domů. Čas by se mohl na chvíli zastavit, mohl by také polevit a odpočinout si. Plyne až příliš rychle a my si to neuvědomujeme. Náhle jako by mě poslechl. Barevný bukový lístek padal k zemi tak pomalu. Kdybych chtěla, mohla bych ho v letu chytit. Ve stejný okamžik jsem vnímala i identické zvuky lesa. Jako by mi šeptal něco, co mi pomůže. Možná, že mě chce donutit stát se na malý okamžik jeho nezhasínajícím přítelem. Klidný čas jako byl tento, mi připadal totožný s časem tráveným klidnou meditací. Teprve teď jsem se však dokázala tolik soustředit. Koncentrace mi umožnila naslouchat. Teď to však nebyly jen ty klidné zvuky lesa, které jsem si vychvalovala. Stále mi nějaké neznáme šeptání kazilo dojem. Náhle jsem si začala být čím dál jistější. Blížím se k tomu. Už je to velice blízko. Ano, slyším lidské hlasy.
Koutky mých rtů zacukaly svými panty a do konečků prstů mi proniklo lehké mravenčení. Začala jsem se bát stínů, které jsem zahlédla pod jedním keřem. Myšlenky se ustálily, chvění a mravenčení v mém těle se zklidnilo. Jsem ve výhodě. Vím, kde jsou. Snad dokážu konečně prosadit své umění. Všem dokážu, že i já jsem silný a rychlí tvor.

Dívka se naklonila dopředu a jakmile nepřítel zaútočil, vrhla se na něj jako vzteklý pes. Nepřítel však nebyl sám. Z lesa se vynořily další dvě postavy. Zakousla se a čekala kdy přijde bolestný útok protivníka tak, jak to bývalo na každé hodině bojového umění. Uhodili ji do ramene, ruce ji vzadu spojili a přitáhli k tělu.
„Kdo js-„
„Co tu-„
„Proč nemáš-„
„Měli by jsme ji uvolnit ruce a zeptat se kde to jsme.“
„Hlavně kdo je a co tu dělá, ne?!“
„Já být váma, raději toho nechám, mohlo by jich tu být víc.“
Neznámé dívce trvalo jen chvíli, než úplně zaostřila na útočníky. Ruce už měla volné. Pohlédla na ně, pak na své zápěstí, které si divoce mnula. Jakmile byla schopna mluvit, (po šoku, který utrpěla, to šlo mnohdy velmi ztuha) pokládali jí někdy pro ni nesmyslné otázky.
„Věc, kterou nejvíc nesnáším, je čekat 3 minuty na ramen, ale jak dlouho budu čekat teď?“ zasteskl si Naruto.
„Když je to tak. Já jsem Sakura.“ Pousmála se a vykročila k dívce. Když ji podala ruku a jejich dlaně se střetly, obě pocítily příjemné chvění. V ten samý okamžik přistoupil Naruto a vrhl na neznámou svůdný pohled.
„Moje ctěné jméno je Naruto a toho divnýho stvoření s bílým ksichtem vedle si nevšímej, to je Ssss- ai.“ Když se dívka ohlédla přes rameno s udiveným výrazem ve tváří, Sai se usmál od ucha k uchu, přistoupil a podal jí bledou ruku.
„A…já jsem-„
„Já jsem..“
„Jmenuji se Zuzana.“

anotace: Sai se usmál od ucha k uchu...