Ukrytá ve Snech: kapitola 08 - Tohle je můj sen!

Znovu byla kolem ní jen tma. Ucítila jemný dotyk na ruce. Podívala se, ale neviděla ruku, ani žádnou jinou část svého těla. Jako by existovala jen v podobě mysli. Ale ten dotyk cítila, dokázala ohnout prsty a uchopit toho, kdo ji držel.
„Eli,“ zaslechla známý hlas.
Mami?
„Určitě mě ve svém spánku slyšíš, viď? Pozdravuje tě babička a všichni se moc těšíme, až se vrátíš domů,“ milým hlasem vyprávěla Eliščina maminka, dívce se skoro chtělo brečet. „Dneska jsme měli k obědu guláš, takže jsi o nic nepřišla. Až se vrátíš, budeš chtít špenát, nebo dušenou mrkev?“
To je jedno, já chci hlavně domů!
„A já už jsem se naučila tu písničku z těch not, cos mi dala, takže se koukej vrátit co nejdřív, než to zapomenu!“ její mladší sestra ji chytla za paži a na oko se zlobila. „Ale když přijdeš včas, tak ti to zahraju.“
Už se moc těším.

Vzbudily ji sluneční paprsky, které si škvírou mezi okenicemi našly cestu k jejímu obličeji. Rozhlédla se po místnosti, která byla v téměř stejném stavu, jako když šla spát. Až na to, že Nii Yugito byla pryč. Eliška se rychle oblékla, své oblečení měla složené vedle jejího lůžka, a vyšla z pokoje. Jinchuuriki nenašla ani na chodbě, ani venku na ulici.
„Že ona šla na ně sama?!“ zděsila se Eliška, až se kolemjdoucí za ní otočili. Stejně bych jí akorát překážela… Ale přece nemůže jít sama!
„Prosím vás,“ zastavila nejbližšího shinobiho. „Neviděl jste dneska Nii Yugito-san?“
„Viděl,“ odpověděl ninja a hodlal pokračovat ve svém původním směru.
„A kam šla?“
„Tam,“ ukázal k holým skalám necelý kilomert na západ od vesnice.
„Děkuju,“ způsobně se uklonila a vydala se tím směrem.

Po ani ne deseti minutách udýchaná doběhla ke skalám, které trochu připomínaly ty Teplicko-Adršpašské, kde byla kdysi na výletě. Z místa, kde se zastavila, viděla čtyři vchody, jež mohly, ale nemusely, vést tam, kam se potřebovala dostat. Uslyšela výbuch, ale nedokázala určit, z jakého směru, pouze to, že se ozýval ze skal. Ještě jednou se rozhlédla a pak zamířila k nejbližšímu vchodu.
Spěchala mezi stěnami, které byly tak blízko u sebe, že dvě osoby by vedle sebe prošly jen s obtížemi. Jemný písek tlumil její kroky a citelně ji zpomaloval. Každou chvíli narazila na křižovatku, snažila se neběhat v kruzích a najít místo, kde Jinchuuriki a Akatsuki bojovali. Jenže díky skalní ozvěně se hluk z boje ozýval ze všech stran, a ona nevěděla, kam se vydat. Snažila se sice odhadnout směr podle hlasitosti, ale ani to neměla valného úspěchu. Po několika minutách bloudění začínala pomalu z vysokých stěn úzkých chodeb a mraků rychle plujících nad nimi dostávat závrať.
No jo! Stěny! Že mě to nenapadlo dřív!
Po chvilce hledání našla skalní stěnu, jejíž obtížnost nemohla být větší jak tři, upevnila katanu na batoh a začala šplhat vzhůru. Základní průpravu horolezectví sice měla, ale od umělé stěny se to lišilo dost drasticky. Pískovec se drolil a ošoupával, ruce se jí potily a botasky nevhodné k lezení klouzaly. Vylézt těch několik metrů bez jištění by si za normálních okolností nedovolila.
Udýchaná a s velkou částí sil pryč se po čase, jenž jí připadal jeko celá věčnost, konečně vydrápala nahoru. Naskytl se jí pohled na opravdu krásné skalní bludiště, které ale neměla čas obdivovat. Několik desítek metrů severozápadně od její pozice totiž zahlédla jedno z Kakuzových srdcí-monster. To právě chrlilo blesky pomalu na všechny strany a snažilo se zasáhnout modročernou šmouhu. Kdyby se pohybovala pomaleji, bylo by možné rozpoznat Nekomatu.
Aha, takže už se proměnila a bojuje s Kakuzem, pomyslela si Eliška. Ale kde je Hidan?
Na odpověď nemusela dlouho čekat, zhruba ve třech čtvrtinách cesty mezi ní a Dvouocasou se ozvala rána, zřítila se část skalních stěn a do vzduchu vylétla červená trojčepelá kosa. Z hrotů jí odkapávala krev. Lano od rukojeti se napnulo a kosa se vrátila zpátky, načež se ozval téměř hysterický smích.
On tam je ještě někdo další! Zhrozila se dívka a rozběhla se tím směrem. Po několika krocích jí došlo, že s batohem a katanou na zádech se běží blbě, obzvlášť v tomto terénu. Shodila batoh ze zad, katanu chytila do ruky a o něco pomaleji, ale o hodně opatrněji pokračovala v cestě. Když dorazila na místo, nemohla být překvapenější.
„Killer Bee?!“ vykřikla vyděšeně, když uviděla rappera ležet v tratolišti krve, jeho meče byly poházené všude kolem a Hidan měl svou černobílou podobu a v boku zapíchnutou tyč. Eliška sešplhala po suti dolů a doběhla ke zraněnému Jinchuuriki.
„Co ty tady dop*dele děláš?!“ zařval Hidan a vytáhl si tyč z těla. Killer Bee stiskl zuby a potlačil zasténání.
Dívka členovi Akatsuki nevěnovala pozornost, všechnu soustředila na zraněného. Rána nebyla smrtelná a jako Jinchuuriki by mohl být za pár hodin v pořádku, ale s aktivním Jashinovým prokletím nebylo možné odpočívat. Eliška sňala z krku svůj dřevěný křížek a pověsila jej na krk Killer Beemu.
„Věř,“ zašeptala. „Když budeš věřit, to prokletí nebude fungovat.“
„Hej, tys tady neměla bejt,“ Killer Bee z ní očividně neměl radost.
„Kdybych tu nebyla, tak seš mrtvej. Teď odpočívej, já… zkusim něco vymyslet.“
„Já budu bojovat,“ protestoval. „Ty ho nemůžeš porazit ani ve snu.“
Ve snu? „Důvěřuj mi, já to zvládnu.“
K jejímu překvapení ji Jinchuuriki poslechl a přikývl. Eliška tasila katanu a vykročila směrem k Hidanovi.
„Jdeš si pro smrt?“ ušklíbl se Akatsuki a připravil kosu.
Možná že smrt tady je jediný způsob, jak se probudit. Možná taky ne. Ale tohle je můj sen a já tě tady zastavim. I když jen tady.
Chytila katanu oběma rukama a zvedla ji k obličeji, hrot směřoval k Hidanovi.
„Tsubame Gaeshi!“