To prázdné Nic...

Pomalu otevřel oči, do kterých do uhodila nepříjemná tma. Trochu zamžoural, jakoby chtěl černo kolem sebe zahnat. Postavil se na nohy a s neskrývaným zájmem se rozhlédl kolem sebe. Hledal jen sebemenší pohyb nebo věc, ale po chvíli neustálého otáčení hlavou to vzdal.
Usoudil, že na tomto podivném místě je naprosto sám. Kolem něj jen tma.
Nebo to snad byla prázdnota? Podíval se na své ruce. Viděl je tak jasně. Tohle přece nebyla tma, která každý den zakryje svým závojem vesnice, lesy a vůbec celou krajinu. Bylo to podivné nic. To nic, ze kterého měl podivný pocit někde v oblasti žaludku. To nic, které ho drželo ve svých útrobách a on netušil jak se dostat ven. Je vůbec možná dostat ze z této prázdnoty?
Připadalo mu, jakoby pod ním byla jen obrovská černá propast, ale přesto stál na něčem pevném. V duchu se sám pro sebe zasmál. Určitě je to jen sen, ze kterého se za chvíli probudí se zpoceným čelem. Utrhnul knoflík z košile, kterou měl na sobě. Držel ho v ruce a díval se na jeho bílý lesk. Jak se sakra ve tmě může něco lesknout? V tom ho to napadlo…on přece nenosí košile. Trochu zoufale si sáhl na břicho a podíval se na něj. Pořád měl na sobě svou starou, dobrou jouninskou vestu. Po košili s bílým knoflíkem ani stopy. Ale přece jen ho pořád držel v té ruce. Jeho myšlenky jako by závodily. Která vyhraje, která pro něj bude nejdůležitější?
Neotálel. Jeho dlaň se naklonila a malý, bílý knoflíček se po ní sunul, dokud jí úplně neopustil. Řítil se prázdnotou. Čekal, že ho uslyší spadnout. Že uslyší alespoň nějaký zvuk, který by značil, že je pod ním pevná zem. Bylo tady takové ticho. Ticho, které ho až nepříjemně řezalo do uší a přece nic neslyšel. Udiveně se poškrábal na zátylku.
Co teď? Co by měl udělat? Bylo přece nesmyslné, aby tady stál nebo seděl.
Jestli jsem skutečně mrtvý….tolik bych si přál…přál bych si….
Jeho vlastní hlas se mu v myšlenkách zlomil. Zamračil se, když si uvědomil, že ho ovládají emoce. Pomyslel na všechno co by si přál. Na všechno nemožné co by si přál.
Zdálo se to, nebo se to nic kolem něj začalo měnit. Začalo řidnout a postupně dostávat jasných tvarů. Stál s vykulenýma očima uprostřed toho všeho. Uprostřed rozmazaných šmouh, které byly jasnější a jasnější.
Za pár sekund stál uprostřed jedné z ulice Konohy. Svítilo slunce a bylo dopoledne opravdu krásného dne. Nohy mu nedovolily se pohnout. Stál jako přikovaný. Zjistil, že jeho levé oko je bez sharinganu. Po dlouhé době viděl svět oběma očima, které teď na svět hleděly s naprostou nechápavostí.
Spatřil ty dvě siluety. Ty dvě postavy stojící v dáli. Čekali na něj. Byli to snad……?
Konečně mu jeho svalstvo umožnilo pohyb. Pomalu a trochu nejistě se vydal k osobám.
Prohlédl si své ruce a s údivem zjistil, že jsou mladé. Mladší než byly ty jeho doposud. Byly to ruce chlapce, sotva třináctiletého.
Konečně k nim došel a spatřil tváře, které ho doprovázely už jen ve snech.
Oba se usmívali. Jeho nejlepší přítel, živ a zdráv se svým párátkem v puse. Jeho kamarádka s něžným a láskyplným výrazem v očích, který mu pokaždé věnovala.
Chvíli naproti sobě stáli a jen navzájem sledovali tvář toho druhého.
Rin se neudržela. Skočila mu kolem krku, pevně ho objala a vlepila letmou pusu na tvář.
„Hej! A proč já nikdy nedostanu pusu!“ zastěžoval si Obito, načež se usmál a plácl svého přítele do ramene.
„Už jsme na tebe čekali Kakashi. Byla to fakt nuda. Začínal jsem si myslet, že na tom místě zapustíš kořeny.“
„Jakoby to šlo,“ ušklíbl se Kakashi na svého přítele.
Byl s nimi. Znovu a tentokrát už napořád. Nemohlo se nic stát. Už existovali jen oni a jejich přátelství. To co si s Obitem nedokázali říct tenkrát, to si vynahradí teď.
Budou spolu dokud budou chtít. Věděl to. Byl si tím jistý, i když vlastně nevěděl proč. Netušil jak to tady v téhle Konoze chodí. Jedno ale bylo jasné, on už nedovolí, aby je něco rozdělilo. Nikdy a nic.
„Dělal si během těch let pěkný blbosti,“ zašklebil se Obito a převaloval mezi zuby ten kus dřívka. „Já to všechno viděl,“ ukázal na své levé oko a opřel se loktem o Kakashiho rameno.
„Jasně ty chytráku,“ usadil ho Kakashi a vytrhnul mu párátko z pusy.
„Pořád nosíš tu svojí trapnou masku.“popíchnul ho jeho přítel.
„A ty pořád ty svoje potápěčské rádoby drsňácké brýle,“ zasmál se a prstem ho cvrnknul do sklíčka.
Rin se usmívala a sledovala spokojeně jejich klučičí hašteření. Oba vzala kolem ramen a táhla je rovnou ulicí pryč od místa kde stáli.
„Někdo by tě chtěl vidět Kakashi,“ řekla mu tajemně a její úsměv z tváře nezmizel.
Uviděl ho. Vysokého bělovlasého muže, kterému byl tolik podobný. Stál si tam se svou frajerskou pózou. Stál tam jako největší hrdina. Stál tam jeho otec.
Otočil se s rukama v kapsách a kývnul na něj.
„Jsem na tebe pyšný Kakashi,“ pochválil ho hlubokým hlasem a položil ruku na jeho rameno. „Opravdu pyšný. Udělal jsi co si musel. Teď už je to na ostatních. Jsem rád, že je můj syn takový jaký je.“
„Tati,“ špitl Kakashi a do očí se mu neúprosně hnaly slzy.
„Nebreč,“ protáhl Obito. „Shinobi nepláčou, pamatuješ?“
„Jen…jen mi něco spadlo do oka,“ odvětil jeho přítel a rychle si své slzy utřel hřbetem ruky. „Správně, shinobi nepláčou,“ otočil se na něj nakonec.
„Díky Kakashi,“ ozval se nový hlas.
To snad ne. Byl to snad….?
Kakashi vykulil oči. Pomalu a opatrně se otočil.
„Sensei,“ vydechl.
Yondaime pomalým krokem mířil k nim. Postavil se mezi členy svého týmu tak, jako to dělával vždycky. Teď byli všichni zase spolu. Pohromadě. Byl se svými milovanými, kteří ho už dávno opustili.
„Dobře ses o něj postaral. Děkuji,“ dodal Minato a zazubil se.
Kakashi mu jeho gesto oplatil a prolétl očima po všech přítomných.
Netušil, že by se mohlo někdy stát něco takového. Nemyslel si, že někdy bude rád, že zemřel.
Teď byl konečně šťastný. Teď už ho netížilo zhola nic.