Nastal čas míru-kap. 2: záblesk minulosti v Tsukyomi

Dvě osoby v černých pláštích s červenými obláčky, kráčely studenou chodbou bok po boku. Zahýbali do různých spleti jiných. Došli na konec jedné obzvlášť dlouhé a zabočili do dveří napravo. Pein podržel ženské postavě dveře, aby mohla vstoupit jako první.
Uvnitř místnosti byli znovu nashromážděni všichni členové organizace.
„To je dost, že jdete,“ zavrčel Hidan. „Začínal jsem si myslet, že tu zapustím kořeny.“
„Zavři klapačku Hidane,“ okřikl ho jeho týmový partner.
Tao se pousmála svým arogantním úsměvem a prohlédla si všechny přítomné.
„Vidím, že co se týče úcty, je na tom tvá partička hodně bídně,“ ušklíbla se a sebevědomě si sedla na pohovku vedle Konan, která jí probodla nevraživým pohledem.
Vytáhla odněkud zpod svého pláště jehlici a beze slova si s ní začala pohrávat mezi prsty.
„Jmenuji se Asakura Tao,“ pronesla po chvíli zvýšeným, lhostejným hlasem, aniž by zvedla hlavu a na kohokoliv se podívala. „Ode dneška patřím do stejné organizace jako vy všichni. Velice mě těší,“ přestavila se a znovu se postavila na nohy vedle Peina.
„Moc drzá na můj vkus,“ zahučel Hidan a v momentě, když stačil doříct poslední slovo se do jeho pravého ramene zasekla jehlice, která ještě před pár sekundami spočívala v rukou Tao.
„Au! Dop*dele! Nemáš ani páru jak to bolí!“ zaječel a popadl svou kosu položenou vedle něj.
„Uklidni se Hidane,“ okřikl ho Pein a otočil se na Itachiho.
„Přidávám jí do týmu k tobě Itachi. Budete se nádherně doplňovat. Pak za mnou přijď. Chci se tebou mluvit,“ informoval tiše Uchihu, který beze slova přikývl.
„Nemuseli jsme se tady scházet všichni. Stačilo, aby přišel jen Itachi,“ pronesl nevrle Kisame.
„Možná vás o Tao bude něco zajímat. Nechám vám ten prostor,“ odpověděl Pein, kývl na Konan a oba zmizeli v otevřených dveřích.
„Ty jsi kdo?“ otočila se po chvíli ledově Tao na Itachiho.
V jeho očích zazářil rudý sharingan. „Jsem Uchiha. Uchiha Itachi,“ představil se Itachi svým klidným hlasem.
„Uchiha?“ zopakovala Tao a poprvé za celou dobu se jí ve tváři mihla kapka zájmu. „Ten Uchiha, který vyvraždil celý svůj klan?“
„Přesně ten,“ odpověděl místo Itachiho Kisame.
Tao se ohlédla přes rameno, aby si lépe prohlédla toho, kdo tak sprostě vyrušil její započatý rozhovor.
„Mluv až budeš tázán. Nenávidím, když mě někdo ruší,“ sjela ho Tao a pohledem se vrátila zpět k Itachimu.
„Myslím, že by sis neměla tolik vyskakovat,“ zahučel do toho Kakuzu.
Tentokrát se Tao otočila čelem k němu a chvíli si hleděli do očí.
„Jsem si jistá, že toho o mě moc nevíš je to tak?“ pozvedla jedno obočí a bodla do něj své černé oči. „Vypadáš docela zašle, ale budu tě respektovat. To znamená, že ty bys měl respektovat mě. Říká se o mě, že jsem psychicky labilní. Mám totiž jeden malý problém. Miluju krev. Její barvu, vůni, všechno s ní spojené a občas se mi stane, že se prostě neudržím a začnu zabíjet ty co jsou nejblíže,“ informovala ho klidně.
„Bejt tebou moc Kakuzu neprovokuju. Taky má svý chvilky,“ varoval jí Hidan.
Tao se pousmála a spočinula svým pohledem na něm.
„Samozřejmě. Chápu. Jak jsem řekla, budeme se muset navzájem respektovat.“
Tao si všimla loutkového brnění, které bylo uležené na druhé straně místnosti. Znak, rýsující se na něm, byl znatelně vidět.
„Toto je značka Akasuna no Sasori,“ vydechla se značným respektem a postupně projížděla pohledem každého.
„Já jsem Sasori,“ ozval se a postoupil trochu v před.
„Sasori-sama,“ pozdravila ho. „Netušila jsem, že potkám legendárního loutkaře zrovna tady.“
Sasoriho tvář konečně osvítilo světlo plápolajícího ohně. Tao se v duchu podivila jeho mladosti, ale její obličej zůstal klidný a lhostejný jako vždy.
„Začínám si myslet, že tahle skupina přece jen za něco stojí,“ prohodila líně.
„Docela nás podceňuješ,“ ozval se blonďatý mladík jménem Deidara. „V téhle organizaci jsou nejnebezpečnější zločinci světa. Proč jsi teda tady?“ zajímalo ho.
„Mám svoje plány. Jistou dohodu s Peinem. A navíc jak říkáš, nebylo by pro mě moc příjemné znepřátelit si Akatsuki.“
„Takže jsi se k nám přidala ze strachu?“ zasmál se trochu Kakuzu.
Tao se ušklíbla a založila si ruce na prsou.
„Vůbec ne. Jak jsem řekla, mám své plány, které se mi budou lépe plnit uvnitř Akatsuki, než si dělat starosti s bojem proti ní.,“ vysvětlila mu. „Já pomůžu Peinovi a Pein zase mě. Tak to chodí nemýlím-li se,“ zamyslela se trochu. „Určitě každý z vás má své cíle, kterých chce potom dosáhnout. To znamená, že jsme všichni na stejné lodi. Jen mám pocit, že ty mé jsou nejskromnější.“
„A jaké to jsou?“ Chtěl okamžitě vědět Deidara, i když čekal odpověď.
„To je jen moje starost,“ odbyla ho ledově.
Nastalo nepříjemné ticho, které po chvíli vyrušil Itachi. Postavil se a probodl Tao pohledem.
„Pojď za mnou,“ přikázal jí tiše a dal se do chodu.
Ona ještě chvíli stála na místě, než následovala jeho příkladu.
Chvíli kráčeli chodbami, než došli k dřevěným dveřím, u kterých se zastavili.
„Tohle je tvůj pokoj,“ informoval jí a otevřel dveře.
Naskytl se jí pohled na spoře osvětlenou, větší místnost, ve které byla postel s nočním stolkem, skříní a menším psacím stolem.
„To vypadá vážně úžasně,“ zamumlala ironicky a vstoupila dovnitř.
Itachi zůstal stát ve dveřích a sledoval Tao jak se rozhlíží okolo.
„Proč jsi vyvraždil svůj klan?“ vyštěkla na něj naprosto nečekaně.
Itachiho to však nepřekvapilo a chvíli na sebe jen nečině hleděli.
„Proč ty jsi zmasakrovala celou vesnici?“ oplatil jí stejnou mincí.
Nasadila svůj arogantní úšklebek a opřela se o stěnu svého pokoje. Předstírala, že se chvíli rozmýšlí
„Prostě se mi chtělo,“ mávla po chvíli rukou.
„Vidíš. To máme asi stejný důvod.“
„To ti nevěřím,“
„Já tobě zrovna tak. Nemusím se ti zpovídat,“odbyl jí stroze a měl se k odchodu.
Tao ho sledovala. Zabodávala do jeho zad své černé oči. Zastavil se a ohlédl se přes rameno.
V jeho očích zazářil rudý sharingan. Zdálo se jako by se zatočila zem.
Tao se objevila na podivném místě. Všechno kolem bylo rudo-černo-bíle. Jakýsi prázdný dům.
„Vítej v Tsukyomi,“ pronesl Itachiho hlas ozvěnou.
Tao zbystřila. Nepopadl jí strach, ani tíseň z neznámého prostředí. Její tlukot srdce zůstal klidný. Otočila se za ozvěnou. Nikdo nikde. Itachiho hlas znovu promluvil:
„Tady jsem pánem času si prostoru,“
Otočila se zpět a před ní stál její nový týmový partner. Ovšem byl o něco mladší a oblečen do oděvu jednotek Anbu.
„Důvod proč jsem vyvraždil svůj klan ti neprozradím, ale když ti tolik o tom přeješ vědět, ukážu ti to.“
Následovalo další podivné zavíření prostoru. Mezi Itachim a Tao se objevili dva dospělí lidé.
Tmavovlasá žena a muž. Klečeli s hlavou sklopenou. V jednom rázném momentu Itachi švihl svou katanou a po nejbližší stěně a podlaze se rozstříkla rudá krev. Obě těla padly k zemi mrtvá.
Tao se rozšířily zorničky. Zhluboka se nadechla a vydechla. Někdo si mohl myslet, že její počínání způsobuje strach. Bylo to však vzrušení, které rázem rozbušilo její klidné srdce.
Prostředí se opět měnilo. V rychlých záblescích viděla Itachiho, vraždícího postupně členy své rodiny. Na tvrdé zemi se leskly rudé kaluže krve. Stěny místností byly poseté jejími stříkanci a ulice čtvrti, ve které se nacházeli zely prázdnotou a mrtvými těly.
Tao se vzrušeně nadechovala a zase vydechovala. Snažila se uklidnit své tlukoucí srdce a svůj divoce zrychlený tep. Itachi ji propustil ze spárů jeho doujutsu a sledoval jak se, se široce otevřenýma očima pomalu sesouvá k zemi. Pohledem na masakr jí nabudil k zabíjení. Probudil v ní další touhu po krvi. Vytáhla svůj kunai a zaryla ho do dřevěné podlahy tak, že po něm zůstala hluboká a široká rýha. Roztáhla se na zády na podlaze a neustále oddechovala, jakoby právě opravdu dlouho běžela. I když pomalu, přece jen se začala uklidňovat.
Itachi k ní pomalými kroky přistoupil.
„Stačil ti pohled?“ zeptal se ledově.
„Byla jsem bláhová, když jsem si myslela, že proti mně svůj sharingan nepoužiješ,“ odvětila.
„To ano,“ přitakal Itachi.
Tao se posadila a vydechla.
„Ale ujistil jsem se, že jediný pohled na krev v tobě vzbuzuje…“ dřepl si k ní a tiše zašeptal do jejího ucha: „touhu.“
Pak se postavil a beze slova zamířil pryč z jejího pokoje. Tao se postavila. Její tvář byla opět taková jako předtím. Lhostejná, klidná a arogantní jako vždy.
„Uchiha Itachi,“ zašeptala sama pro sebe.
Chvíli hleděla na dveře, kterými odešel než se odebrala k pár hodinám spánku.