The Writer 4

Shina na mě vrhla pochybovačný pohled a nadzvedla obočí. Potom přiložila svoji ruku na moje čelo a na chvíli se zamyslela.
,,Máš horečku." Zkonstatovala a vrhla na mě ustaraný pohled.
,,Co to kecáš? Já nemám horečku! Já jsem ho opravdu viděla!" Vyvracela jsem její pochybnosti a mávala kolem sebe rukama jako kolotoč.
,,Niki, je blbost aby existoval a ty to moc dobře víš. Proč si to nepřiznáš?" Vymlouvala mi schopnosti mých očí což jsem pokládala za urážku. Nasupeně jsem shodila její ruku a ještě jednou se podívala na místo, kde jsem viděla Yamata. Shina se ale odbýt nenechala a položila mi ruku na rameno.
,,Tak už na to nemysli. Třeba to byl jen někdo, kdo je mu hodně podobný." Snažila se najít různé varianty. Vrhla jsem na ní vražedný pohled. Hlasitě si povzdychla a otočila se na odjíždějící autobus.
,,Pojď, na Gaaru stejně nemáš." Ušklíbla se a to mě přinutilo se trochu usmát. Vždy jsme si tohle říkali, když jedna z nás udělala pokus o vražedný pohled.
,,Doprovodím tě domů nebo mi začneš lítat po lese a vykřikovat ,,Yamato, kde jsi?" Smála se a rozběhla se na štěrkovou cestu vedoucí do obory.
,,Jen si dělej srandu." Odfrkla jsem si a vydala se za ní. Stále ve mě ale převládal pocit, že to byl opravdu Yamato, koho jsem viděla. Připouštím, blázen jsem byla ale to neznamenalo pochybovat o mých očích. Pro tuhle chvíli jsem to však přestala řešit už jen z důvodu, že bych se zase pohádala se Shinou. A to já nechtěla.
Cestou domů jsme rozebíraly různé věci o škole, o našich dalších spolužácích a hlavně učitelích.
,,To bys nevěřila... dneska jsme šly s Dizi na oběd a ona začala popisovat konverzaci s Chrisem. Prý se jí ptal na to, jestli by ho nenaučila líbat. Potřebuje zapůsobit na Silvu, ale ani Danda ani Lucka ho to naučit nechtějí. No a ona ho setřela větou
,,Silva potřebuje kluka, o kterého se bude moci opřít a ne nějakou líbací mašinu." Neudržela jsem se a propukla v hrozný záchvat smíchu. Tak i tohle bylo na mě moc. Věděla jsem, že je Chris perverzní a Dizi je cvok, ale tohle jsem tedy vážně nečekala. Opřela jsem se o strom a hlasitě oddechovala. Ten smích dělal své, už jsem se ani necítila jako marod.
,,Jo, máš stejnou reakci jako já a Lucka." Usmála se na mě Shinka a pokračovala v cestě.
,,A co na to Chris?" Zajímala jsem se a nasadila si pořádně čepici.
,,Tak to Dizi neříkala. Ale myslím, že jeho reakce musela být vražedná." Ušklíbla se.
,To věřím." Přitakala jsem a otevřela bránu od obory.
,,Jak se vlastně má Zorka?" Ptala se a zahnula po štěrkové cestě k našemu domu.
,,Jo, ta je v pohodě. Ani jí nemusím moc hlídat, protože mamka je doma." Odpověděla jsem a viditelně si ulevila.
K domu jsme došli za chvíli a já samo s sebou pozvala Shinu dovnitř.
,,Už jsi zpět?" Ozval se z obýváku maminčin hlas.
,,Ano, vedu si i návštěvu." Zavolala jsem nazpět a pověsila Shině kabát.
,,Dobře, tak jí něco nabídni, ať nezemře hlady." Zakřičela humorně mamka a dál se nám nevěnovala. Věděla, že jsem byla háklivá na konverzaci s mými kamarády v její přítomnosti a celkem to i respektovala. Zatlačila jsem jak Shinu tak i sešity do pokoje a potichu za sebou zavřela dveře. Posadila jsem jí na postel a já sama si sedla na židli. Shina mi podala sešity a já je s díky položila na stůl. Vytáhla jsem si svoje a začala to hrabavým písmem přepisovat.
,,Nespěchej, já mám čas." Klidnila mě a rozvalila se na mém lůžku.
,,Chovej se jako doma." Zasmála jsem se.
,,Pozdě." Odpověděla s humorem a vzala do ruky mého plyšového tygříka. ,,Ještě ho pořád máš?" Zeptala se udiveně. Zvedla jsem hlavu od sešitu a obrátila se na ní. V jejich rukou spočíval tygřík, kterého jsem od ní dostala k devátým narozeninám.
,,Jasně že jo!" Odpověděla jsem vesele. ,,Jak bych ho nemohla mít? Je to vzpomínka na dětství." Usmála jsem se a otočila se zpět k přepisování úkolů. Opakování Lineárních rovnic byla nuda, takže jsem jen naškrabala zadání a rozhodla se, že to dopočítám později. V češtině teď byl skoro pořád sloh, takže jediný úkol byl napsat vypravování na libovolné téma.
,,Hele, myslíš, že mi učitelka vezme tu povídku?" Obrátila jsem se na svoji kamarádku. Odlepila oči od stropu a podívala se na mě.
,,No jasně že jo! Ty tvoje povídky jsou nesmrtelný všude, kam se jen dostanou. Víš přece, jak ty povídky učitelka zbožňuje." Uculila se a vstala.
,,Nepřeháněj, však ty tvoje taky nemají chybu." Komplimentovala jsem.
,,Už toho nech, nebo se začnu červenat." Mávla rukou na důkaz toho, že mám stopnout a já tedy sklapla.
,,Radši už půjdu. Máš to dopsaný?" Uhodila znenadání.
,,Jo, moc díky. Tady to máš." Odpověděla jsem a podala jí sešity. Vzala je a dala do kabele, potom jsem jí šla vyprovodit.
,,Tak ještě jednou díky za všechno. Usmála jsem se.
,,Nemáš za co děkovat, byla to samozřejmost." Mrkla na mě a chystala se odejít, když v tom se na poslední chvíli zarazila. ,,Kdy vlastně přijdeš do školy?"
Na chvíli jsem se zamyslela, ale potom odpověděla.
,,Myslím že asi pozítří. Už je mi líp a necítím se na to, abych ležela doma." Udělala jsem otrávený výraz a naposledy jí zamávala. Už jsem se těšila na teplou vanu a svůj milý malý nootebook a nedokončenou povídku.

Yamato utíkal co nejkratší cestou zpět do jejich prozatímního ubytování. Věděl, že je průšvih, protože ho ta holka viděla. Rozhodl se však o tom Kakashimu neříct. Zbytečně by jenom nadával a Yamato věděl o kamarádce té dívky a o myšlení si, že je šílená. Proto nebyl skoro žádný důvod k panice. Aby se ještě více neprozradil, rozhodl se splynout se stromem. Ze začátku svého splynutí, kdy byl ještě malý kluk a trénoval to, se mu to zdálo odporné, nechutné a zbytečné. Teď to však ocenil. Nevěděl o žádném lepším způsobu jak se o všem potřebném dozvědět a ke všemu relaxovat. Dlouho mu to ale nevydrželo, protože spatřil ty dvě, které měl sledovat, jak prochází kolem stromu ve kterém se ukrýval. Bylo jasné, že ho nevidí ani neslyší, zato mohl on odposlouchávat je. Slyšel jen něco o směšné situaci ve škole a tak usoudil, že se nic důležitého neprobírá. Vydal se tedy zpět za svým týmem.
,,Že ti to ale trvalo." Uvítal ho hned ve dveřích Kakashi.
,,Trochu jsem se zdržel. Sešla se s nějakou kamarádkou, a potom šli k ní domů. Nic zajímavého se nedělo." Zalhal a opřel se o ztrouchnivělou stěnu. Kakashi se na něj chvíli pochybovačně podíval a nakonec obrátil hlavu na jeho tři žáky.
,,Takže který z vás si vezme další hlídku?" Vyzval je. Všichni tři se na sebe chvíli dívali a potom přikývli.
,,Myslíme, že by bylo nejlepší, abychom jí měli společně." Promluvila Sakura a vstala. Její reakci následovali i Sai s Narutem.
,,A to proč? Bojíte se snad, že by se vám mohlo něco stát?" Dobíral si je kopírovací ninja.
,,Ne, ale přece jen to tady neznáme a v případě, že se jeden z nás ztratí, máme větší šanci ho najít." Plácal páté přes deváté hyperaktiv a prosebně se podíval na svého senseie. Kakashi si jen tiše povzdechl.
,,Dobře, ale jestli se někomu z vás něco stane, na mě to nebude." Držel se od nápadu svých svěřenců Kakashi.
,,Hai sensei." Vykřikli všichni tři energeticky a v tu ránu jako by se po nich země slehla.

Večer jsem jen vnímala padnutí mého těla na postel a úpadek do hlubokého spánku. To mělo za příčinu moji skvělou náladu další den. Vzbudila jsem se v pět čtyřicet a šáhla si na čelo. Teplotu jsem rozhodně neměla a tak jsem usoudila, že už dneska půjdu do školy. Jaký blbec by se k tomuhle odhodlal dobrovolně? Já. Nemohla jsem za to, byla jsem prostě taková. Vyhupsla jsem z postele a nachystala si věci. Potom jsem běžela provést ranní hygienu, oblíkla se a nasnídala. Hrnek teplého kakaa a chleba se sýrem spokojeně zasytili můj žaludek, a tak, když se na hodinách ukázalo šest třicet, jsem vešla do pokoje vzbudit maminku. Dala jsem jí pusu na čelo a se slovy: ,,Jdu do školy, vrátím se kolem páté" jsem opustila dům. Trolejbus měl skvělé načasování, a tak jsem se musela rozběhnout jen patnáct metrů od domu. Obvykle to bývaly tři metry, ale to je teď vedlejší. Nastoupila jsem do třicet sedmičky, která mě odvezla na Mendlovo náměstí. Naneštěstí byla zácpa a tak jsem dorazila na místo až kolem sedmi deseti. Řekla jsem si ale, že mám být u školy stejně až kolem půl a proto jsem nechala nešťastný čas běžet.
Po chvíli přijela pětka a já se tak rozjela ke svému gymnasiu. Přišla jsem přesně na čas a stačila si ještě před hodinou popovídat se Shinou.
,,Myslela jsem, že přijdeš až pozítří." Divila se.
,,Já si to myslela taky, ale ta škola mi nějak chyběla." Usmála jsem se a nachystala si věci. Právě v tu chvíli přišel do třídy profesor a nesl papíry.
,,A sakra, neříkala jsi mi, že se dneska píše písemka z matiky." Zaúpěla jsem a na pokyn kantora si sedla.
,,Já to taky nevěděla." Bránila se Shina a rychle nalistovala poslední kapitolu v sešitě. ,,Snad to ale nebude tak horký."
,,To doufám." Modlila jsem se a vytáhla pero.
,,Dobrý den děti, dneska si napíšeme slibovanou písemnou práci na Lineární rovnice." Oznámil a nechal jednu krávu z první lavice, aby nám rozdala papíry. Když mi ho podávala, znechuceně se na mě podívala a já měla chuť jí jednu vrazit. Rozhodla jsem se to ale pro tentokrát přejít a pustila se do počítání příkladů. Nakonec to dopadlo celkem dobře a já vyvázla s jedničkou.
,,Tak co? Co máš?" Ptala se o přestávce Shina.
,,Celkem to ujde, za jedna." Odpověděla jsem s nezájmem.
,,Celkem to ujde? Opakovala po mě přicházející Dizi. ,,Máš jedničku a prý to ujde... ty jsi vážně na palici padlá." Střelila mi malý pohlavek.
,,Furt ale ne tak jako líbací mašina." Zašklebila jsem se a zasmála se na ni. Dizi vrhla vražedný pohled na Shinu, ale po chvíli se uklidnila a začala s námi normálně komunikovat.
,,Hej Nikito, máš tu nedopsanou třídnici." Uslyšela jsem od tabule protivný hlas. Vstala jsem a podívala se na jeho majitelku. Ilona se opírala o katedru a v ruce držela třídní doklad o který jsem se starala.
,,Nestarej se a zavři ji." Zavrčela jsem na ni a dala se do pohybu jejím směrem. Ona však nepřestala a stále listovala stránkami. Vytáhla z kapsy bombičkové pero a rozšroubovala ho. Tím vypadla na bílý papír náplň a udělala velkou kaňku.
,,Hups, jak se to asi mohlo stát." Zasmála se. To už bylo vážně moc. Odhalila mojí slabinu, což byly nervy. Hrozně snadno jsem se nechala rozčílit a teď jsem na to doplácela. Rozběhla jsem se k ní a přirazila jí na tabuli. Uvolnila jsem si levou ruku a pořádně jí jednu natáhla. V tu chvíli se celá třída ztišila a dívala se na nás dvě. Ilona na mě vrhla vražedný pohled a odstrčila mě. Držela si poraněné místo a z očí se jí začaly kutálet slzy.
,,Jen počkej ty dě*ko! Za tohle ještě zaplatíš!" Zakřičela dřív, než stačila vyběhnout ze třídy a celá její povedená partička za ní. Opřela jsem se rukama o tabuli a přemýšlela o tom, co jsem před chvílí udělala. Já jí dala facku, konečně jsem jí ukázala co proto! Na tváři se mi vykouzlil nepatrný úsměv. Vrátila jsem se zpět na své místo a v poklidu čekala na další hodinu.