Nový začátek - kapitola1.: Cesta

„Mami! Prosím tě, nemohla bys mi pomoct s těmi kufry dolu ze schodů?",volala jsem ze svého pokoje,“Nechci si zlomit vaz"
„Teď nemůžu Kari,"odpověděla mi moje mamka, „dělám ti svačinu na cestu."
„Tak to holt budu muset udělat sama."povzdechla jsem si a začala pomalu sestupovat s kufry ze schodů.
Na normálních schodech bych s kufry klidně i běžela, jenže naše schody jsou úzké, točité a vůbec pěkně křivolaké. A tak jsem musela brát kufry jeden po druhém a jít jako slimák.
Když jsem měla všechny kufry konečně dole, vzpomněla jsem si že jsem zapomněla moje spisy o Anime a Manze. Rozeběhla jsem se zpátky do svého pokoje, vzala si své spisy a dala je do dalšího kufru. Každý si asi řekne na co kufr na obyčejný spisy, ale ty spisy byly strašně tlusté a těžké.
V momentě kdy jsem doběhla do chodby zatroubilo před naším domem auto.
„Už jsou tady!" zajásala jsem a rozeběhla se do kuchyně za mamkou pro svačinu. Mamka mi dala svačinu do baťohu ve kterém jsem už měla mp3,mobil a notebook.
Vzala jsem si ho a rozloučila se s matkou. V chodbě jsem se podívala zběžně do zrcadla. Moje černé vlasy byly svázané do culíku a moje modré oči nebyli vidět za clonou vlasů, kterou vytvářela ofina dlouhá do půli obličeje. Vyběhla jsem s kufry ven k autu.
„Ahoj Kari," pozdravila mě matka mé nejlepší kamarádky Mili s úsměvem.
(Oficiálně se Mili jmenuje Kamila, ale nemá ráda, když jí tak někdo říká.)
„Dobrý den pani Švarcová. " oplatila jsem jí úsměv.
„Čus Kari" Objevil se hnědovlasý kluk vedle auta.
„Ahoj Martine" otočila jsem se k němu . "Jak se vede?"
„Ok, ale mohlo by to bejt lepší." odpověděl mi.
„Kde je Mili?"byla jsem zvědavá, protože jsem ji nikde neviděla.
„Spí." ukázal Martin na auto.
„Aha."
„Pro koho jedeme teď?" zeptala jsem se pani Švarcové, když jsme měli všechny moje kufry naložené a seděli v autě.
„Teď pojedeme pro Honzu, pak pro Petra a pak pro Terezu." odpověděla mi Milina matka.
Po chvíli jízdy jsem usnula.

Vzbudila jsem se až v za hranicemi.Teď zase spali ostatní a pani Švarcová byla plně zabraná do řízení.
Nezaváhala jsem a sáhla po batohu, vytáhla z něj flašku, napila se, pak vytáhla svou mp3 a notebook. Spustila jsem notebook a mezi tím co se startoval, jsem si pustila do uší moje oblíbené písničky.
Měla jsem v plánu hrát šachy, ale pak mě napadl dobrý námět na příběh, a jsem tak klikla na Word a začala psát. Občas jsem se zasekla, ale jen co jsem se podívala z okýnka, hned mě něco napadlo.
Zrovna jsem přemýšlela, jak bude vypadat kluk hlavní postavy, když jsme zastavili. Rozhlédla jsem se a spatřila, že jsme v kempu. Paní Švarcová vystoupila z auta a někam odešla.
Nemohla jsem vystoupit, protože jsem byla vzadu uprostřed minibusu, a tak jsem se dala alespoň do buzení ostatních.
Paní Švarcová se vrátila ve chvíli, kdy jsme se snažili vzbudit Mili.
„ Vy už jste vzhůru?" divila se.
Svorně jsme přikývli. Tedy samozdřejmě až na Mili, která v klidu spala dál.
„Půjčila jsem nám na noc chatku. Tak se můžete přesunout do ní jestli chcete.“, oznámila nám s ůsměvem.
Všichni kromě mě, Mili a její matky se rozeběhli do kempu i když nevěděli kde ta chatka je. Po chvíli se vrátila Tereza a chtěla se zeptat kde chatka vlastně je ale paní Švarcová ji předběhla:
„Deset metrů rovně a pak doprava. Je to chatka s číslem 14 15.“
„Děkuji.“ poděkovala a běžela zpátky.
Pomohla jsem probudit Mili.Doprovodila jsem je do chatky a pak jsem se pani Švarcové dovolila jestli se můžu projít. Začínala být zima, tak jsem si přes sebe natáhla lehký červený letní svetřík. Kolem byl jen les tak jsem se vydala do něj. Hledala jsem nějakou cestičku, ale nenašla jsem ji. Tak jsem si aspoň uložila do paměti pohled na kemp a číslo nějbližší chatky. V lese byl nádherný klídek, tak jsem si našla nádherné místečko mezi stromy. Tam jsem si sedla a zasnila se. Zasnila jsem se o tom jaké by to bylo kdyby existoval Naruto a kdybych byla ninija z Konohy. Ze zahloubání mě vyrušilo volání mého jména:
„Kari,Kari pojď do chatky na večeři.“ Znělo to jako Milin hlas.
Náhle jsem si uvědomila že se začíná stmívat.
Rychle jsem se zvedla ze země, zavolala zpátky: „Už jdu.“ a rozeběhla se zpět do kempu. Když jsem vběhla do chatky byli už všichni najezení a na mě nic nezbilo.
Paní Švarcová začala s omlouváním: „Omlouvám se ti Kari, že jsem ti nic neschovala, ale ....“ Dál už jsem to nemohla a tak jsem to utnula slovy: „To je v pořádku paní Švarcová. Máte na starosti plno lidí, není divu, že na někoho sem tam zapomenete.“
„A stejně už jsem jedla“ dodala jsem po delší chvíly mlčení. S těmi slovy jsem si vyndala notebook z batohu, odešla na verandu a pokračovala ve psaní. Pochvíli si přisedla Mili, která si ráda čte moje příběhy. Chvíli jsme si povídali a pak jsme šli spát.
Druhý den jsme opět vyrazili. Nebudu vám popisovat co všechno jsme vyváděli. To by jsme tu byli ještě hodně dlouho...