Sen (6. část)

Vzduch byl cítit bojem – neúprosným a zlým. Mísil se tu zápach krve, prachu a roztaveného železa. Bylo neuvěřitelné, že za takovou chvíli dokázali Akatsuki udělat z Konohy hotovou spoušť. I když byli obyvatelé vesnice v přesile, byli krátcí na neuvěřitelné techniky Akatsuki.
Avšak jeden jediný člověk této vesnice by mohl prolomit to zlo. Snad by se splnil sen, který byl již před zrozením zakopán hluboko pod zem. Ale právě tímto zakopáním byly všechny naděje příliš nepravděpodobné.
Momiji již věděla o síle jejího klanu, ale bohužel tuto sílu neuměla použít. Teoreticky věděla, co by měla udělat, ale bylo to velice riskantní. Jakýkoliv špatný krok, malá výchylka v přemýšlení, cokoliv, co by ji mohlo rozhodit, by znamenalo její smrt.
Momiji se skrývala ve stínu a přemýšlela, co má udělat.
„Kde je ta holka z Daichi klanu?“ uslyšela docela blízko hrubý hlas. Nemusela se ani jít podívat, aby věděla, že je to někdo z Akatsuki. Konečně se rozhodla. Už nikdo kvůli ní nezemře. Teda až na pár škůdců, které zabije sama, až na Akatsuki. Měla už dokonce i svůj plán.
„Tady jsem!“ vykřikla a dala se do běhu před svým nepřítelem. Všechno šlo podle jejího plánu, za chvíli ji obklíčili všichni z Akatsuki. A přesně jak si přála, byli dost daleko od ostatních obyvatel Konohy.
„Tohle se ti moc nepovedlo, co?“ zachechtal se blonďák.
„Fajn, vezmeme ji a jdeme pryč. Aspoň si nemusíme špinit ruce a ztrácet čas,“ rozkázal Pein.
Avšak tohle Momiji vůbec neslyšela. Jakmile se ujistila, že jich je přesně tolik, kolik jich má být, zavřela oči, přestala vnímat realitu a snažila se rozproudit svou chakru po celém těle. Na toto jutsu nepotřebovala žádné pečetě, proto také všechny Akatsuki překvapilo, když najednou z jejího těla začaly tryskat různé barvy chakry, chakry ocasatých démonů, a začaly proudit do jejich očí a úst a pomalu jim ubíraly síly.
„Momiji!“ uslyšela někoho křičet své jméno a na chvíli se vrátila do reality. Avšak to jí bylo osudné.
Povedlo se jí zabít všechny Akatsuki naráz, povedlo se jí také z posledních sil všechnu jejich sílu a sílu ocasatých démonů dát dostatečně daleko od Konohy, aby ji nezničila, avšak nepodařilo se jí vrátit zpátky do reality.
Při používání tohoto jutsu musí být člověk naprosto soustředěný a to se jí bohužel nepovedlo. Skácela se k zemi a už jí nebylo souzeno znovu z ní vstát.

Epilog
Všichni stáli oblečeni v černém a dívali se do země. Někdo něco říkal, ale nikdo mu nevěnoval ani trochu své pozornosti. Každému se honily v hlavně docela rozdílné myšlenky, avšak v podstatě stejné. Všichni mysleli na tu dívku, která zachránila vesnici. Dívku, o které doposud nikdo pořádně neslyšel. A teď, když se jí konečně dostalo toho, co si zasloužila, jí ta sláva bude k ničemu. Teď, když se nemůže s ostatními radovat a vzpomínat na tu slavnou dechberoucí bitvu.
Vlastně nikdo z vesnice nevěděl, co se přesně stalo. Našla se jen těla Akatsuki s vypálenýma očima a uprostřed ležela Momiji, celá od krve. Pomalu nešlo poznat, jestli to, co tam leželo je člověk nebo něco jiného. Po pitvě se zjistilo, že kůže této dívky byla rozpálena velkým množstvím chakry.
„…a tak zemřel poslední člen vznešeného klanu Daichi.“
Po doznění slov se všichni odebrali do svých domovů. Jen jedna žena zůstala dál stát a s vděkem se dívala na náhrobek, na kterém byla ozdobným nápisem vyryta slova:

Poznámky: 

Tak a je tu poseldní dílek..

A jak je tomu u mě vždy,

končí špatně...

Doufám, že jsem vás tím koncem nijak moc neotrávila, ale vlastně ten konec jsem vymyslela dřív, než jsem vymyslela celou povídku... xD
Doufám, že se vám tato série aspoň trochu líbila a budu ráda za jakékoliv komentáře!
P.S. Zase je to extémně krátké, ale nechtěla jsem vás zahlcovat zbytečnými slovními obraty, které ještě ke všemu vůbec neumím používat... xD