Poslední z rodu ocasatých 9

Zachráním ho!

Spěšně dorazili ke kanceláři Kazekage-sama. Vedle Gaary už stáli jeho sourozenci s Bakim, jejich bývalým senseiem. Začali nastiňovat situaci Kakashiho týmu společně s Akari.
„Zajali už předposledního Jinchuuriki. Tentokrát to byl Yamato no Orochi. Osmiocasý býčí démon,“ vysvětloval Baki.
„Jak se jim ho podařilo dostat?“ mračil se Naruto.
„Nikdo neví,“ odpověděl mu Gaara. „Musíme ale počítat s tím, že pokud ho napadl Itachi se Sasorim naráz, neměl moc šancí. Sám vím, jaké problémy jsem měl s jedním od nich, natož s dvěma.“
„Kakashi? Neříkal jsi náhodou, že je Sasori mrtvý?“ otočila se nechápavě Akari na svůj doprovod.
„Ano, říkal. A také jsem si to myslel,“ podíval se na Sakuru a to přikývla.
„Nevím, jak je to možné. Skoro bych se vsadila, že byl mrtvý, když jsme odcházeli,“ přemýšlením se Sakuře dělala na čele vráska.
„To vám asi mohu vysvětlit já,“ ozvalo se od dveří a všichni se jako na povel otočili.
„Ebizou-jiichan?“ zvedl se Gaara ze svého křesla a pokynul mu hlavou. „Co tu děláte?“
„Nové události se ke mně dostaly a abych pravdu řekl, tak mne nepřekvapily,“ přimhouřil oči stařec.
„Chcete říct, že jste věděl, že synovec žije?“ zamračila se Temari.
„Nevěděl, ale nepokládal jsem to tak za nemožné jako zbytek vás!“ zkoumavě si je prohlížel.
„Můžete to, prosím, vysvětlit?“ zeptal se pokorně Kakashi.
„Jistě. Proto tady jsem, mimo jiné. Tak tedy. Víme, že Sasori měl zemřít na otravu jedem, který ho zasáhl do jediné jeho živé části. Je to tak?“ položil řečnickou otázku, ale stejně všichni sborem přikývli kromě Akari, která ho zaujatě sledovala a jako jediné jí problesklo očima poznání.
„Pak tedy, pokud předpokládáme, že by jím mohl zemřít, měli bychom předpokládat, že na to dřív pomyslel a vytvořil si protijed,“ skončil svou úvahu Ebizou.
„To mne napadlo, ale nebyl v okolí nikdo, kdo by mu ho mohl podat včas,“ snažila se oponovat Sakura.
„Ale byl,“ zašeptala Akari a nechtěně tak strhla pozornost na sebe.
„Kdo?“ zeptal se Yamato.
„Zetsu,“ odpověděla rudovláska, „je to člen Akatsuki, který je vždy na místě boje, ale nikdy nezasahuje. Pokud jste odešli do hodiny, měl dost času mu protilék podat.“
„Jak to víš?“ sledovala ji zkoumavě Temari.
„Znám Sasoriho techniky včetně jeho jedů i léků. Je možné, že se zachránil,“ odpověděla jen napůl a Temari se nenechala odbýt.
„Nezodpověděla jsi na všechno. Odkud tak znáš tuhle organizaci?!“ vyštěkla už pobouřeně a zle si ji prohlížela.
Než stačila zelenoočka něco říct, ozval se Ebizou.
„Ty jsi Akari, že?“ řekl a předstoupil před ní.
„Ano. My se známe?“ nedůvěřivě ho sledovala.
„Ne. Osobně ne. Ale něco málo o tobě vím,“ mluvil stále víc v záhadách starý muž.
„Abych to vysvětlil,“ pokračoval. „Můj synovec opravdu odešel před více než dvaceti lety pryč z vesnice, ale jednou se na chvíli vrátil.“
„Vrátil se a vy jste nevarovali Písečnou?“ naštval se Baki.
„Nebylo to potřeba. Abyste pochopili, můj synovec byl, a vlastně ještě pořád je, velmi zvláštní. Měl dar vědět věci dříve než se stanou. Proto tenkrát přišel a přinesl mi tento svitek,“ mluvil a mezitím vytáhl z rukávu pergamen.
„Řekl, že je možné, že jednou jsem přijde dívka nebo žena s rudými vlasy a s malým tetováním na krku. Požádal mne, ať jí tento spis předám. Prý jí pomůže nahlédnout do její vlastní minulosti i budoucnosti,“ domluvil a upřeně ji sledoval.
„Musel jste se splést, jestli myslíte mne,“ začala se hájit Akari. „Nemám žádné tetování!“ zkřivila obočí.
„Je to možné, ale nech mne něco vyzkoušet,“ natáhl k ní ruku.
Váhala, ale nakonec svolila. Chytla se jeho ruky a on jí pomalu otočil zády k sobě.
„Naruto, můžeš sem na chvilku?“ pokynul blonďáčkovi a ten nevěřícně přišel až k nim.
„Dotkni se Akari, tady na krku, prosím,“ nasměroval jeho ruku na její šíji.
Naruto jen pokrčil rameny a jemně jí přejel prsty po odhaleném místě.
Jakmile to udělal, z kůže se vynořilo nejdřív černé znamení, které se ale hned zbarvilo do ruda.
Všimli si toho všichni a Ebizou jen souhlasně přikývnul.
„Stalo se něco?“ otočila se na ostatní zpátky, když jí chvíle ticha přišla až nekonečná. Ona sama ucítila jen zatrnutí a krátké teplo.
„Nic. Jen jsem dostal důkaz, že jde skutečně o tebe. Toto je tvoje,“ dořekl Ebizou a podal jí svitek.
Držela ho v ruce, ale ostražitost byla silnější než touha jej otevřít. Přeci jenom, stále stojí na druhé straně.
„Dovolte mi odejít,“ otočila se na Gaaru.
„Nevím, jestli je to vhodné. Pořád jsi volná jen proto, že jsi tu pod Kakashiho doporučením a navíc jsi obdržela věc, která má přímou spojitost s Akatsuki,“ opověděl za něj Baki.
„Nebude třeba se obávat, drahý Baki,“ usmála se bezzubá ústa Ebizoua. „Potřebuji si s ní ještě promluvit a proto bude se mnou a nic se nestane. Za to ti ručím!“
„Dobrá, můžete jít. My se zatím poradíme o tom, co budeme dělat dál,“ kývnul Gaara ještě dřív než mohl Baki něco znovu namítat.
Ti dva tedy odešli a zbytek pokračoval v napjatém rozhovoru.
Když v kanceláři skončili, odebrali se do svých pokojů. Než ale Kakashi otevřel dveře k sobě, rozhodl se, že se podívá, jestli už je Akari zpátky. Zaklepal tedy na vedlejší dveře a za chvíli mu přišla otevřít už převlečená rudovláska v černém županu.
„Promiň. Už jsi spala?“ snažil se nesledovat krátkost saténového županu.
„Ne, jen jsem přemýšlela. Vrátila jsem se před chvílí,“ mluvila stále mezi dveřmi.
„A co svitek? Pomohl ti?“ zajímal se.
„Ano. Vlastně zatím moc ne. Je to mapa. Ještě ji plně nechápu, ale myslím, že se v ní brzo zorientuji,“ vysvětlila mu Akari a Kakashi chápavě kývnul.
„A co vy? Co teď budete dělat?“ lehce pokynula hlavou k ostatním dveřím.
„Nebylo to jednoduché. Naruto si vzal do hlavy, že kde bude Itachi, bude i Sasuke a nechce vzdát to, že ho přivede zpět. Chtěl jít prozkoumat místo, kde se Akatsuki střetli s osmiocasým. Jenže není to tak jednoduché. Musíme počkat na svolení Hokage. Nemůžeme jednat na vlastní pěst. Bude těžké tady Naruta do té doby udržet,“ poškrábal se ztrápeně na hlavě.
„Ano, to ano,“ usmála se Akari.
„A co ty?“ zvážněl Kakashi. „Budeš tu s námi?“
Podívala se mu do očí a její úsměv také pohasl, ale vzápětí se znovu rozhořel.
„Ano, ještě chvíli ano,“ opověděla, ale pohled jí sjel někam do neznáma. Kakashi si toho nevšiml.
„To je dobře....tedy...budu rád,“ začal blekotat. „Tak...se tedy zatím měj hezky a přeji hezké sny,“ začal couvat ke svým dveřím. Měl totiž pocit, že kdyby tam ještě chvíli musel stát, udělal by něco nepřístojného.
„Dobrou noc, Kakashi,“ usmála se jemně ještě jednou a zavřela dveře. Kakashi odešel do svého pokoje a usínal s myšlenkou na krásnou zelenoočku, která sní jen přes jednu zeď od něj.
Akari, když zavřela za Kakashim, se opřela o dřevěné dveře a zavřela oči. Úsměv byl ten tam. Vzala za šňůrku županu a prudce s ní trhla. Rozvázal se a vzápětí z ní spadl. To co ale nemohl Kakashi vidět je, že pod ním již byla nachystaná ve svém oblečení, typickém pro její staré časy u Akatsuki. I s tímto jí vypomohl strýc jejího strýce z vděku za to, že mu něco málo povyprávěla o Sasorim. Byl nesmírně vděčný, proto své síťované triko s červenou krátkou sukní a s vysokými, černými botami dostala jako dar. Vypadala stejně jako tenkrát akorát s tím rozdílem, že černý pás uprostřed trika musel být větší a širší, aby zakryl to, co před deseti lety zakrývat tolik nemusel. Když se i ozbrojila, sledovala se v zrcadle a dech se jí tajil z toho, jak už je to dávno. Jak to bylo osvěžující, být znovu myslící a jednající osobou. Poslední vzala svitek a ještě jednou ho rozložila. Lhala Kakashimu. Moc dobře věděla, co je zde nakresleno a kam se má vydat, ale nehodlá jim podávat důkazy o skrytých úkrytech Akatsuki. Bylo jí to líto, že mu musela lhát, ale pořád věděla, kde je její místo. Nakonec svitek stočila zase zpět, zastrčila ho za opasek a otevřela okno. Když si stoupla na práh okna, zasekla se a ještě se vrátila k zrcadlu.
Vzala jedno z líčidel, které tu nechala Temari a na zrcadlo napsala vzkaz. Pak se definitivně otočila a vyskočila pryč.
„NAŠE CESTY SE UŽ MUSELY ROZDĚLIT, I KDYŽ BYCH SI PŘÁLA BÝT TU DÉLE ... S TEBOU
SBOHEM AKARI “
- nechala mu tam a v duchu se rozloučila i s celou písečnou vesnicí. Měla pocit, že už se sem nikdy nevrátí.
Uháněla tichým nočním městem a zastavila se až na hradbách. Hleděla přes rozlehlou poušť a cítila brzký rozbřesk na obzoru.
Odteď bude všechno jiné. Je čas, aby se dozvěděla pravdu a konečně je to v její moci. Zvedla odhodlaně bradu vzhůru a rozeběhla se mezi oceány písku.
„Hodně štěstí,“ ozvalo se na nejvyšší terase hradeb, když už byla daleko. Ta slova patřila Gaarovi. Chodíval jsem sem každé ráno před úsvitem, jako pozůstatek ze života s démonem, kdy nemohl v noci spát. Tentokrát tu ale byl z jiného důvodu. Věděl, že odejde ještě v noci. Nicméně neměl potřebu ji zastavovat. Ta zvláštní náklonnost uvnitř jeho, kterou tu po sobě Shukaku nechal, mu přímo přikazovala ji alespoň z dálky sledovat. Ta náhlá potřeba jí přát štěstí se prodrala hrdlem až do ranního ticha, až ho to samotného překvapilo.
Věnoval poslední pohled už téměř mizející tečce mezi dunami a vrátil se domů.
Akari strávila na cestě čtyři dny. Podle mapy se měla dostat na místo starého úkrytu Akatsuki. Pamatovala si ho jen matně, protože ho opustili v době, kdy jí mohlo být tak šest let. Vybavila se jí jen vzpomínka na nedaleké jezero, kam si chodívala hrát a učit se s Kisamem. Podle mapy by ale už měla být blízko. V podvečer nakonec konečně dorazila k tmavé vodní ploše a následně po paměti došla k místu jejich dávného bydliště. Les ukrýval staré rozvaliny. Vstoupila tiše do tmavého otvoru, který tu zbyl po dřívějších dveřích.
Dýchla na ní minulost. Začaly se jí vybavovat příjemné chvíle, které tu prožila se s lidmi, kteří se stali její rodinou. Zaplašila ty vzpomínky a vydala se tam, kde kdysi býval Sasoriho pokoj. Veška do ještě většího přítmí a našla starý stůl se třemi šuplíky, který už stál jen na dvou nohách. Podle instrukcí mělo být na spodní straně jednoho z šuplíků. Začala postupně vytahovat šuplíky. Nebylo nic ani pod jedním, ani pod druhým. Vzala tedy poslední s jistotu, že našla to, co hledala. Nic tam nebylo. Zamračila se do tmy. Byl to jen žert?
Nebo past? Ta poslední slova jí zněla v hlavě a mračila se čím dál víc. Bez dechu naslouchala hrobovému tichu, zda odněkud neuslyší nebo neucítí hrozící nebezpečí. Zůstala takto v podřepu nekonečnou dobu, až jí do nohou začaly brát křeče. Musela se zvednout a tak se rozhodla prozkoumat zbytek domu. Prošla všemi místnostmi, ale nikde se po nepříteli nebylo ani vidu ani slechu. Nakonec došla do svého bývalého pokoje. Malá postel s rozpadající se matrací pořád stála na svém místě hned vedle staré skříně, teď už prázdné. Posadila se na postel, ale nohou o něco zavadila. Sklonila se a vyndala z pod postele malou dřevěnou panenku. Vzpomínky ji zase obklopily a tentokrát se rozhodly jí držet ještě déle.

Seděla na posteli a plakala. Zlobila a tak jí Pein vysadil na vysoký strom a nechal jí tam. Její malinké nožičky ještě nedokázala tak ovládat, aby byla schopná slézt dolů a tak musela počkat až se pro ní vrátí. Nechal jí tam se trápit několik hodin a proto, když ji smířlivě sundal, vytrhla se mu a utekla k sobě do pokoje. Neměla ho ráda. Byl na ní ošklivý. Slíbila si, že už na něj nikdy nepromluví!
„Akari,pojď jíst“ otevřely se dveře a dovnitř nakoukla modrovlasá hlava.
„Nemám hlad! Jdi pryč!“ zuřivě opáčila s očima plnýma slz.
„Stalo se něco?“ zvědavě se zeptala žena a přisedla k ní na postel.
„Konan. Proč je Pein tak zlý?“ podívala se na ní ublíženě.
„Ale. Že ty jsi zlobila a on tě potrestal?“ usmála se jemně Konan.
„Jenom maličko. Ale nemusel mě trestat tolik! Je zlý!“ zarývala pěstičky vzpourou.
„Není na tebe zlý. Jen se tě snaží vychovávat, pochop to,“ pohladila malou Akari po hlavě.
„Proč ho bráníš? Proč vždycky všechny bráníš?“ vzpouzela se a mrskla svou panenkou o zem.
Konan chvíli seděla tiše s takovým zvláštním pohledem, až si Akari myslela, že jí ublížila. Pak se ale Konan sehnula a sebrala její panenku ze země. Vzala jí do ruky a srovnala jí šatičky.
„Víš, Akari, oni jsou všechno, co mám. Těchto devět mužů jsou celý můj život. Už dávno nemám domov nebo vesnici, kam bych se mohla vrátit. Tady se ale občas stane, že se tu jako doma cítím, ale jen s nimi. Proto je budu bránit i za cenu svého života. Jsou má rodina,“ domluvila Konan a oči se jí zaleskly pod přívalem citu.
„Možná to jednou pochopíš, ty malá nezbednice,“ usmála se nakonec, vrátila jí panenku a rozcuchala jí krátké červené vlásky.
Akari chvíli mlčela. Nechápala význam Konaniných slov, ale nakonec se nechala přemluvit a na večeři odešla i s ní.

Vzpomínala s panenkou stále v náručí a ani si nevšimla, že si lehla. Za chvíli usnula pod tíhou myšlenek na časy, které se už nevrátí.
Nad ránem jí probudil nepříjemný pocit, že ji někdo sleduje. Instinktivně jí sjela ruka k dýce u pasu.
„Zdá se, že pachatel se vrací na místo činu,“ ozvalo se řezavě ze tmy.
„Kdo jsi?“ vyskočila rychle na nohy do bojové pozice. Snažila se najít neznámého ve tmě podle zvuku. Od dveří se odlepil temný stín a zasvítilo oko se sharinganem.
„Itachi?“ zašeptala překvapeně.
„Musím tě zklamat. Nejsem ten, koho čekáš,“ řekl muž a lusknutím prstu zapálil svíčku visící na zdi. Světlo odhalilo jeho maskovanou tvář s jedním otvorem pro oko. Měl na sobě plášť Akatsuki.
„Jsi nový člen Akatsuki? Neznám tě,“ mračila se na něj.
„Nejsem tak úplně nový. Abych pravdu řekl, jsem nejstarší,“ zasmála se skrytá ústa.
„Nechápu. Vysvětli mi to!“ práskla po něm hlasem.
„Měla bys vážit slov, když mluvíš se svým velitelem, Akari!“ řezavý hlas ještě zesílil.
„Potom jsi Pein,“ nechápala pořád.
„Ne. Dokonce i Pein je můj podřízený. Jsem Uchiha Madara. Říká ti to něco?“ zeptal se jí muž a sledoval její reakci.
„Myslím, že o tobě jednou Itachi mluvil. Ale to mě teď nezajímá. To tys vzal dokument, který patřil mě?“ osočila ho.
„Ne, milá Akari. Nejsem tu kvůli ničemu takovému.“
„Tak proč jsi tady? A kde je tedy Sasori s Itachim?“
„Moc se ptáš, ale že jsi to ty, tak ti řeknu, kde jsou. Právě bojují proti týmu z Konohy, ke kterému se přidal i Sasuke, který se právě chystá Itachiho zabít. Chudák ani netuší, že ho zabije zbytečně,“ zašeptal smrtonosně a tiše se zasmál.
„Proč zbytečně?“ byla Akari stále zmatenější.
Madara jí tedy vysvětlil celou historii, jak to bylo s jejich klanem. O tom, jak byl Itachi využit jako dvojitý špeh a jak nakonec musel pobít svůj rod, aby ochránil vesnici před krveprolitím. Také jí pověděl o jeho slabosti, jak jediného Sasukeho nedokázal zabít, ale to už sama věděla. Nezapomněl se ale také zmínit o tom, jak mu pomáhal.
„Věděla jsem to,“ šeptala Akari. „Věděla jsem, že ta bolest v těch očích nepatří chladnému vrahovi svých blízkých!“
„Teď už je to ale jedno. Itachi je nemocný. Nedokáže se Sasukemu bránit a hlavně si nepřeje, aby jeho bratr celou historii znal. Dnes nejpozději v noci zemře,“ uzavřel svoji úvahu Madara.
„Jsou daleko?“ blýskla po něm odhodlaným výrazem.
„Několik hodin cesty. Vím, co chceš udělat, ale nestihneš to. Přijdeš pozdě,“ stále ji sledovalo červené oko.
„Zastavím je! Kde to je?“ vrčela Akari.
„Říkal jsem ti to už. Nestihneš...“ nedořekl.
„Kde to je???“ vykřikla vztekle Akari a blížila se k němu.
„V údolí Kombo,“ nakonec jí odpověděl a ona okamžitě zmizela z místnosti.
Díval se do již prázdné místnosti.
„Jen tak dál, milá Akari! Jdeš mi přímo do rány tam, kde tě potřebuji,“ syčel Madara a syčení se pomalu začalo měnit ve smích. V šílený a zlý smích.

Uháněla nastávajícím dnem a zuřivě se snažila přijít na to, co udělá, až tam dorazí. Neměla tušení, co udělá na obou stranách jsou její blízcí. To ji ale nepřimělo zpomalit. Teď musí zachránit Itachiho. Dluží mu to. Musí dorazit včas. Prostě musí!
Ještě zrychlila svoje tempo, plíce jí začaly pálit a nohy hořet námahou. Údolí Kombo už musí být blízko.
Letěla s větrem o závod už skoro bez dechu. Když už ztrácela naději, objevil se před ní sráz pod ním se ozval výbuch. Zvládla to a ještě bojují.
Na vrcholu srázu se odrazila a doskočila doprostřed lesní mýtiny.
„Akari?“ pozdvihnul překvapeně obočí Kakashi, když dopadla před ním. Měl potrhané oblečení a vypadal vyčerpaný. Zbytek za ním nevypadal lépe. Neodpověděla mu a rychle se otočila. Na druhé straně seděla o strom opřená postava.
„Sasori!“ zašeptala a vrhla se k muži.
Vypadal jako loutka, ale s tím rozdílem, že mu někdo utrhal všechny končetiny, aby se nemohl bránit a v srdci měl zabodnutou dýku.
Doběhla k němu a stále zadýchaná k němu dopadla na kolena.
„Akari?“ zvednul Sasori hlavu s pomalu vyhasínajícíma očima. „Vyrostla jsi.“
„Za to ty pořád vypadáš stejně,“ zahrál jí v koutcích úsměv, který ale hned pohasnul.
„Nehýbej se, pomůžu ti. Udělám protijed,“ začala ho sbírat od stromu.
„Ne! Nech mě být!“ řekl tiše, ale mělo to stejný efekt jako kdyby na ní zařval. Trhla sebou a pustila ho.
„Je konec, Akari! Tentokrát už definitivní. Poslední síly si nechám pro tebe. Podívej se do mého břicha. Je tam tyč, na níž je omotané ocelové lano napuštěné jedem. Je duté. Otevři ho,“ mluvil k ní a ona udělala jak chtěl. Nakonec v tyči našla škvírku a když na ní zmáčkla, dvířka se s lupnutím otevřela. Vynadala odtamtud svitek.
„To je ten slíbený dokument. Když jsem zjistil, že tu ještě chvíli pobudu, vzal jsem si ho k sobě zpět. Teď to bude na tobě, jak se zachováš a co uděláš. Ale věřím, že jsi silná a nezklameš mne,“ díval se na ní, jak drtí smotaný papír v ruce a na tvář mu ukápla její slza.
„Neplač, moje malá! Mám pocit, že se brzo setkáme,“ pomalu zvednul ruku a otřel jí vlhkou tvář.
„Teď ale nemáš čas ronit slzy nad někým, kdo už je nepotřebuje. Ty víš, kam máš jít!“ podíval se jí do očí a smutek v nich vystřídalo napětí a obavy. Kývla.
„Sbohem, strýčku,“ sklonila se a políbila ho na čele.
Zvedla se na nohy a otočila se po Kakashim.
„Kde jsou Uchihové?“ hleděla na něj ledově.
„Na druhé straně lesa,“ odpověděl, ale z jejího pohledu mu nebylo dobře.
„Díky,“ utrousila a opět zmizela ve větvích.
„Jdu za ní,“zavrčel Naruto a vyběhl po její stopě.
„Naruto! Počkej!“ křikl na něj Yamato, ale už bylo pozdě. Museli za ním.
„Hatake Kakashi,“ zastavil je šeptající hlas.
„Sasori?“ došel k němu jmenovaný.
„Akari...postarej se o ní...ona je lovec...nedopusť, aby se stala lovenou zvěří...“ dostával ze sebe namáhavě Sasori a věnoval mu poslední pohled.
„Hai,“ kývnul Kakashi a v tu chvíli Sasori vydechl naposledy.
V ten okamžik v utíkající Akari něco luplo a krk jí vzplanul v jednom ohni. Vykřikla a musela se zastavit. Držela se za šíji a těžce oddychovala. Náhlá nevolnost ale za chvíli přešla v obrovský závan síly. Sasoriho pečeť zmizela, tak jak řekl. V okamžik jeho smrti.
Zatřepala hlavou a vyrazila dál.
„Itachi...vydrž!“