Probuzení ze snu 05

Ráno Kimm probudilo slunce a lehké šimrání trávy na jejím krku. Otevřela oči a trochu zamžourala. Sotva si vzpomněla co včera udělala, okamžitě se zpříma posadila a široce otevřela oči. Tohle bylo opravdu podivné. Všechny její pocity, které neuměla úplně přesně pojmenovat. Ostražitě se rozhlédla kolem sebe a vyskočila na nohy. Její oči se střetly s dalšími, kaštanově hnědými. Yamato stál opřený o nedaleký strom se založenýma rukama.
„Dobré ráno,“ pozdravil Kimm a pousmál se.
„Dobrý,“ oplatila mu a mírně se začervenala.
Připadala si naprosto pitomě. Jako nějaký nesvéprávný blázen.
Nastala trapná chvíle ticha a oba v myšlenkách usilovně pátrali po jakémsi přípustném tématu ke konverzaci.
„Jak jsi se vyspala?“ optal se jí Yamato.
„Ale jóó,“ protáhla. „fakt super. Moc dobře jsem se vyspala,“ vysypala ze sebe trochu křečovitě. V jejím slovníku se většinou nevyskytovaly slova jako „fakt super“.
Kimm v duchu zaklela. Samozřejmě, že tohle její chování způsobila jediná věc. Malý, včerejší incident. Sama sebe se ptala co jí přimělo k tomu, aby podlehla tomuto pro ni naprosto podivnému muži. Přece nebyl její typ. O tom sama sebe neustále přesvědčovala, ale jakýsi malý, zlomyslný tvoreček uvnitř její hlavy hlasitě křičel YAMATO JE COOL. A čím více si říkala, že se od něj musí držet dál, tím více hlasitý křik uvnitř hlavy sílil.
„No myslím, že bychom měli vyrazit nemyslíte? Totiž, aby to tenhle,“ kývla hlavou směrem ke stále omráčenému ninjovi přivázanému ke stromu, „vydržel. Vypadá docela zašle,“ promluvila po chvíli svého přemýšlení.
„Ano hned vyrazíme,“ přitakal její společník a obličej se mu roztáhl do širokého úsměvu.
Zase ten jeho pohled. Ten úžasný, drzý, propalující pohled, který ve skrytu duše zbožňovala, ale navenek ho nenáviděla.
„Nesnáším to,“ proťala skrz zaťaté zuby na jeho adresu.
„Co nesnášíš?“ pozvedl trochu obočí, ale jeho úsměv nezmizel.
„Přesně tenhle váš výraz.“
„Včera jsi se mě nemohla nabažit!“ protáhl a nepřestával se jí dívat do očí.
„Já vás?!“ vyprskla na něj Kimm a přivřela trochu oči. „Milý senpai, to vy jste mě líbal jakoby měl přijít konec světa a neměli bychom se druhý den probudit,“ sjela ho se značným potěšením. Yamato otevřel, ale zase zavřel pusu. Nezmohl se na žádnou odpověď, která by v tuto chvíli předčila tu její.
Důležitě si odkašlal a přešel ke stromu kde byl uvázaný jejich zajatec.
Kimm ho sledovala a přece jen čekala, že něco odpoví. K jejímu zklamání mlčel dokud s ninjou, přehozeným přes rameno nedošel až k ní.
S ironickým výrazem na něj zamrkala a trochu se ušklíbla. Těšilo jí, když ho mohla popichovat a vyhrávala. Někdy opravdu na její slovní obraty neměl. Skutečnost byla taková, že jejich včerejší polibek si užívali do sytosti oba dva. Ale proč by to jenom měla přiznávat?
Její ženské ego jí nedovolilo podřídit se mu. To narušovalo všechny její dosavadní pravidla. Nikdy se nepřizpůsobovat mužům.
Zamaskovali za sebou místo, na kterém doposud přebývali a vydali se na zbytek cesty do Konohy. Občas se Yamato musel zastavit a trochu změnit polohu svého nesoucího přítěží, které vskutku připomínalo spíše kus balvanu než obyčejného člověka.
„Copak copak? Myslela jsem si, že jste teda silnější,“ pronesla Kimm posměšně, když už se zastavovali po třetí.
„Není zrovna lehký, abych pravdu řekl,“ opáčil suše Yamato a přehodil si zajatce přes druhou paži.
„Proboha, jste fakt suchar,“
„Musíš mi pořád vykat?“
„Jo,“
„Proč,?“
„Protože se mi chce,“ píchla ho Kimm do prsou.
„Tak tobě se chce?“ protáhl naštvaně a nechal Anbu spadnou s hlasitým žuchnutím na zem.
„Přesně tak!“ přikývla a jejich obličeje se čím dál tím víc přibližovali k sobě.
Propalovali se nenávistnými pohledy.
„Jsi drzá,“ vyštěkl na ní a píchnul jí do ramene.
„Nesnáším vás.“
„Ty mě nesnášíš? Jestli ty mě nesnášíš tak co potom já?“
„Vy?“ usmála se přiblble a nahodila výraz, který měl představovat Yamata. Velice přesvědčivě se po něm načala pitvořit. „Vy mě zbožňujete senpai,“ zasmála se.
Situace, která následovala potom co Kimm pronesla tuto větu se udála velice rychle a nečekaně. Yamato jí chytl za bradu a přitáhl její obličej ke svému tak blízko, aby jí mohl políbit. Přisál se svými rty na její. Samozřejmě, že jeho polibku okamžitě podlehla a v Yamatově hlavě se ozvaly vítězné fanfáry.
Přitáhl si jí k sobě blíž a chytil jí kolem pasu. Kimm mu svými prsty zajela do vlasů.
Všechna její čest a hrdost se zhroutila jako domeček z karet pod tíhou těch nevyslovitelných citů. Skutečně zase ucítila to šimrání ve svém žaludku a třepetání tisíce motýlů.
Když se od sebe po pár minutách odlepili, chvíli na sebe jen zírali.
Nebylo potřeba cokoliv říkat. Ke všemu co si chtěli sdělit stačil pohled nebo jen výraz.
Znovu naložili člena Rootu a vydali se směr Listová, ke které jim chybělo už opravdu málo.
Oba byli ve značně dobré náladě. Yamato si vesele popískával a Kimm ze stromu na strom skákala s jakousi ladností, které u ní předtím nebyla viděna.
Myšlenkami všude možně jen ne v realitě.
Vlastně teď nebylo nic důležité a podstatné. Jen to, že se vrací a jsou spolu. Nemyslela ani na Danzou, který pro ni z neznámého důvodu opět poslal.
Zato Yamato si této skutečnosti byl vědom až moc ve chvíli, když jeho oko spatřilo zbytky jizvy po spálenině.
Konečně se objevili jen malý kousek před Konohou. Uviděli už i její severní bránu a tak zpomalili na kroku.
„Konečně doma,“ povzdechla si spokojeně a usmála se do slunce.
„Nepoznávám tě,“ odvětil Yamato.
„Já sebe taky ne,“ zasmála se.
„Nejdříve musíme akutně k hokage-sama, aby rozhodla co s tímhle,“ zatřepal Yamato s mužem na jeho rameni.
„Myslím, že jediným řešením je Morino Ibiki,“ odpověděla mu už trochu zamyšleně a zastrčila si ruce do kapes. „Nejspíš není jiná možnost.“
„To asi ne,“zamumlal Yamato.
Konečně prošli naskrz bránou kde jako vždy seděli dva shinobi, kteří jí hlídali.
„Dobrej Yamato-san, Kimm-san,“ pozdravili oba.
„Dobrý Kotetsu, Izumo,“ oplatili jim Kimm i Yamato současně.
Oba byli veselí chlápci, dobří přátelé a okamžitě projevili zájem o muže, který si trůnil na Yamatově rameni.
„Kdo to sakra je!“ zajímal se Kotetsu a jeho přítel nastražil taktéž uši.
„Člen Rootu,“ odpověděla jim Kimm. „Napadl nás na cestě sem.“
Oba se po sobě podívali a padli na zadek.
„Root, jo takhle,“ zamumlal Izumo.
„Přesně tak,“ přitakal Kimmin společník a mávl na rozloučenou.
Společně se pak vydali směrem k budově hokage.