Nastal čas míru-kap.3: začátek první mise

„Chtěl jsi se mnou mluvit?“ pronesl Itachi tázavě, když vstoupil do Peinovy kanceláře.
Ten se k němu otočil čelem a chvíli mlčel.
„Ano, to jsem chtěl,“ odpověděl po chvíli. „Chci ať ji pořádně hlídáš. Pořád mít na očích, nic víc,“ upozornil ho Pein.
Itachi mlčky přikývl.
„Mimo to,“ začal Pein. „Co na ni říkáš Itachi?“ zajímalo ho a sedl si na jednu z dřevěných židlí, které v místnosti stály.
„Nemám k ní co říct.“
„Tomu nevěřím,“ opáčil Pein.
„Je dost krvechtivá a podle mě i bezcitná. A jsem si jist, že vždy spoléhá jen na sebe,“ usoudil Itachi a založil si ruce na prsou. „Mohl by to být trochu problém.“
„Ano. Přesně tak. Jsem spokojen, že jsem jí dostal do Akatsuki. Velice spokojen,“ zamumlal si vůdce spíše pro sebe. Pak se otočil na Itachiho, jakoby si vzpomněl, že tam stojí.
„Můžeš jít Itachi. A mimochodem v nejbližší době dostaneš společně se svou partnerkou misi,“ informoval ho a otočil se zády.
Itachi neotálel a vydal se pryč z Peinovy kanceláře. Byl rozhodnut věnovat pár hodin svého nynějšího volného času, spánku.
Pomalým krokem mířil ke svému pokoji. Překvapily ho ale podivné zvuky, které se jen velice tiše nesly studenou chodbou. Odněkud z dálky. Připomínalo to naříkání, nebo snad pláč.
Následoval svůj sluch, který ho vedl pomalu kolem všech pokojů až k místnosti s pootevřenými dveřmi, za nimiž se rozprostírala místnost, kde byla ubytována Tao.
Skutečně se nářek ozýval od ní. Itachi pomalu a opatrně pootevřel dveře ještě víc a naskytl se mu pohled na jeho spící kolegyni, která nesrozumitelně a naříkavě mumlala ze spaní.
Její obličej byl snad bledší než obvykle, i když by si někdo mohl myslet, že více to ani nejde.
Čelo měla zalité studeným potem a tvář se jí křivila do bolestných úšklebků.
Když Itachi došel až k její posteli, doopravdy se podivil. Existovala snad opravdu alespoň jedna věc, která Tao naháněla hrůzu tak, že jí způsobovala noční můry?
Jen těžko se tomu dalo uvěřit. Na první pohled se zdálo, že uvnitř je stejně studená jako navenek, ale pohled na její bolestivý výraz Itachiho přesvědčil, že tato mladá žena skrývá více, než jen svou krvavou minulost.
„Tao,“ zašeptal Itachi a lehce se dotknul jejího ramene.
V sekundě otevřela oči široce dokořán a pod Itachiho krkem se zalesknul kunai.
„Co děláš v mém pokoji,“ zasyčela nebezpečně, ale z její tváře ještě zdaleka nezmizel strach, který vyvolal její sen.
„Z čeho máš ty sny,“ odvětil místo odpovědi Itachi.
Tao se stáhly zorničky. Otevřela ústa, jakoby chtěla odpovědět, ale nezmohla se na slovo.
„Jak…jak to myslíš sny?“ vypravila ze sebe.
„Slyšel jsem tě naříkat.“
„Lžeš,“ vyprskla na něj, ale svůj kunai stále držela pod jeho krkem. Itachi si z toho očividně nic nedělal.
„Sama moc dobře víš, že ne. Takže znovu, z čeho máš ty sny?“ zopakoval pomaleji.
Její ruka se sesunula do jejího klína.
„Do toho ti nic není. Odejdi,“ vyzvala ho rozhodně.
Chvíli si hleděli do očí, než Itachi vstal a odkráčel beze slova pryč. Tao si utřela studený pot z čela a znovu si lehla. Civěla do stropu a nechala hlavou proudit své myšlenky. Proč jen zapomněla dovřít ty dveře?! Proč jen byla tak hloupá?
Přece jen se jí chvilková nepozornost nevyplatila. Lidé tady byli na její vkus až moc obezřetní a to byla věc, na kterou nebyla zdaleka zvyklá.
Ano, pořád je podceňuje, všechny do jednoho. Nechce uznat ty jejich rádoby schopnosti, jelikož neviděla ani sebemenší snítko z toho co každý z nich dokáže. A ona teď má přijít o svou autoritu kvůli jednomu malému snu? Snu, který se noc co noc opakuje jako zaseknutá nahrávací kazeta a nechce se posunout dál? Nemožné…to by se nemělo stát. Měli mít respekt oni z ní a ne aby jim byla všem pro smích. Doufala, že Itachi má alespoň tolik slušnosti, že si svůj zážitek nechá pro sebe. Možná se touto malou záležitostí zabývala až přespříliš. Možná si dělala jen zbytečné starosti. Vždyť ale přece její pocity se nikdy nemýlily. Téměř vždycky měla pravdu. To byla její výhoda.

Nad obzorem se sotva objevilo vysvítající slunce. Tao stála u skříně ve svém skromném příbytku a natáhla na sebe svůj nový plášť. Nasadila si svůj prsten, na kterém se zaleskl znak.
Kurai, stálo na něm.
„Co chceš?“ zasyčela nebezpečně aniž by se otočila ke dveřím.
„Jdeme,“ dostalo se jí chladné odpovědi.
Cítila ten pohled šarlatových očí na svých zádech. Ty oči, které začínala nenávidět čím dál tím víc. Byla zde sotva druhý den a už v ní někdo vyvolával vztek. Ten odporný a otravný pocit. Většinou vždy zůstávala klidná, ale ten protivný sharingan jí lezl krkem. Stejně tak jako jeho majitel.
Mlčky se otočila čelem a trochu líným krokem zamířila k němu.
Beze slov kráčeli prázdnou chodbou. Nebýt malého nepatrného okénka v jejím pokoji ani by netušila, že je den. Tady uvnitř to vypadalo pořád stejně. Nic se neměnilo.
„Kdo je ještě uvnitř?“ zeptala se Tao tiše, když kráčeli směrem k východu.
„V úkrytu zůstávají už jen Sasori a Deidara. Jen málokdy se sejdeme všichni v jednu chvíli. Včera to bylo výjimečně. Většinou se nevidíme i měsíce,“ pronesl klidně a nevypadalo to, že by mu snad tento malý detail nějak vadil.
„Naší misí je…“ začal a zastavil se na místě.
Tao se otočila a bodla do něj své oči.
„Zjistit, kde přesně se nachází jinchuuriki devítiocasého démona. Právě v tuto chvíli se asi padesát mil severovýchodně, v jednom malém městě zdržuje tým ninjů z Listové. Vydáme se za nimi a až budou mimo město, zjistíme o devítiocasém potřebné informace.“
Tao neodpověděla a dala se znovu do chodu. Ani Itachi nepotřeboval ventilovat své myšlenky zbytečnou řečí. Oba konečně vyšli na denní světlo. Slunce jim uhodilo nemilosrdně do tváře a jediné co mu bránilo, aby otravně obtěžovalo jejich oči, byly jejich zvláštní klobouky.
Bez jediného slova se vydali na cestu směrem k dané vesnici. Bylo to jedno z turistických center. Malá bezvýznamná vesnička.
I přesto, že spolu neudržovali slovní kontakt, oba si byli velice dobře vědomi přítomnosti druhého. Nepřestali být ostražití.
Taoiny pohyby se odrážely v Itachiho oku. V duchu obdivoval s jakou přirozenou elegancí a lehkostí se pohybuje. Každý její odraz od větve stromu byl neslyšitelný a každý záhyb jejího těla jakoby splýval s větrem. Připomínalo mu to jakýsi druh tance. I přesto, že Tao by sotva měla potřebu někde tančit.
Oba se rázem v ten stejný moment zastavili. Tiše vyčkávali. Zvuk, který je zaujal se pořád ještě odrážel v její hlavě přesto, že byl nepatrný a téměř neslyšitelný. Zpod křoví pod nimi vyběhla malá srnka. Trochu zmateně se rozhlédla kolem a pomalým krokem zamířila napříč mýtinou. Tao se ušklíbla. Vzduchem rychlostí proletěly tři jehly a s tichým zasvištěním se zabodly někde do oblasti srdce zvířete. Padlo k zemi téměř okamžitě s nepříjemnou prázdnotou v očích.
„Bylo to nutné?“ otočil na ní Itachi pomalu hlavu. Chvíli si hleděli do očí.
„Pro mě ano,“ odvětila a seskočila tiše ze stromu, na kterém se ukrývali.
Došla k tělu zvěřiny a s trhnutím si své zbraně vzala zpátky. Trochu znechuceně si prohlédla tmavou krev.
„Zvířecí, to nenávidím,“ zamumlala si sama pro sebe a otřela jí do kusu hadříku, který nosila v pouzdře.
Itachi se objevil v jejím těsném závěsu. Spočinul pohledem na mrtvole srnky a kývl na Tao.
Nezdržovali se na tomto místě. Pokračovali dál v cestě směrem k vesnici.
Jejich zbylá cesta netrvala dlouho. Nakonec zastavili na kopci, které se tyčilo nad údolím.