Ve jménu oddanosti

Nález v poslední chvíli

Itachi byl až příliš dlouho sám...pak, na konci svých sil najde v lese důvod k žití...ten důvod má jméno....Hachi

Srpen. Slunce nesmiřitelně pálí a přesto se léto začíná pomalu obracet k teplým barvám podzimu. Paprsky ještě ale mají dostatečnou sílu a propalují zemi i její okolí. Odpoledne každý hledá přijatelný stín, aby alespoň na chvíli mohl ochladit rozpálenou hlavu.
Na kraji lesa stojí velký, staletý dub. Jeho stará, zjizvená kůra by mohla vypovídat o věcech, které už zažila a listy v mírném vánku jen tiše doprovázejí atmosféru starých časů.
Mohl by povídat o mnoha zvláštních věcech. Třeba o létě, kdy si pod jeho korunou našel stín mladý muž. Dlouhé černé vlasy svázané na zádech se mírně třepotaly a každý by si na první pohled pomyslel podle jeho strhané tváře, jak je tento člověk znavený. Seděl opřený o kmen, ruce volně podél těla, černé oči skrývající za víčky.
Byl tak unavený. Tolik misí už splnil a pořád to nebylo dost na to, aby se cítil alespoň trochu šťastný. Minulost ho poutala k věčnému životu v odsouzení jako velká železná koule na noze a on neměl sílu ji sundat. Dávno se vzdal na naděje, že by snad mohlo být i jinak.
Otevřel oči.
„Nebylo by na čase to už konečně skončit?“ napadlo ho v duchu a vítr mírně zesílil. Byl tu přece už dost dlouho. Minimálně dost dlouho na to, aby se zasloužil o mnoho utrpení. Vlastně nemá, pro co žít. Jeho rodina je mrtvá, dokonce i jeho bratr je mrtvý, s Listovou už nemá nic společného.
„Ano! Skončím to!“ zašeptal a pomalu vytáhl z pláště kunai. Sledoval svůj odraz v čepeli a čím více se na sebe díval, tím více mířila špička zbraně na jeho břicho.
Narovnal hlavu. Odpoledne se chýlilo do brzkého večera a po okolí se rozvoněly květy pozdního léta. Ještě naposledy se nadechne a pak to ukončí.
Zhluboka se nadechl a nechal tu překrásnou vůni dlouze v plicích.
Zarazil se. V té vůni bylo ještě něco. Něco kořeněného a přesto jemného a poddajného. Natáhl tu vůni znovu a tentokrát si mohl být jist, že to není přelud. Takhle voní jenom lidské tělo prohřáté slunečními paprsky.
Zvednul se na nohy. Doteď si myslel, že je sám a tato skutečnost ho mírně znepokojovala. Rozhlížel se kolem sebe, ale nikoho neviděl. Až pak se v nedalekém křoví mihl stín. Přikradl se tedy k němu a snažil se prohlídnout spletitost trnitých větví. Kunai, stále držící v ruce, měl připravený k jedné smrtící ráně za tu nestoudnost ho sledovat. Nemít slitování, to bylo to jediné, co ho vždy učili.
Přestalo ho bavit pátrat po neznámé bytosti jen očima a tak se rozhodl začít konat. Švihl zbraní a začal nekompromisně sekat větve, aby se dostal čím dál hlouběji za svou obětí. Z nejzazšího koutu se odlepila postava a jala se před ním utíkat ještě dál.
Dopálilo ho to. Lidé dnes nemají ani tolik odvahy bojovat o svůj život. Pustil se za tou osobou ještě s větší vervou. Slyšel před sebou praskání větviček a ten hluk ho ještě více rozlítil. Navíc měl pocit, že stále chodí v kruhu. Pevně rozhodnutý, že toho člověka zabije, proběhl posledními větvemi a stanul zase pod starým dubem. Zastavil se. Pod dlouhými větvemi ve vysoké trávě se krčila dívka.
Seděla s nohama u brady a ruce pevně objímaly kolena. Dlouhé hnědé vlasy jí vlály okolo těla a z pod nich se na něj upíraly dvě vystrašené, modré oči. Zatajil dech.
Ne, že by nikdy neviděl ženu, ale nestávalo se mu často, že by před ním seděla jenom tak, jak byla stvořena. Jen díky skrčeným nohám neviděl ty nejdůvěrnější křivky.
Mimovolně udělal krok směrem k ní a dívka se ještě více roztřásla. Klepala se a čišel z ní nevyslovitelný strach. Z modrých tůní místo očí ukanula slza. Přestal se k ní přibližovat a svoji zbraň zase zandal do pláště. Kunai, určený nejdřív pro něj a následně pro ní, najednou přestal mít význam. Byla tak bezbranná. Až teď si všiml, že má tělo poškrábané od trnitých větví a kapičky krve jí stékají po lehce opálené kůži.
Zachtělo se mu po dlouhé době učinit dobrý skutek.
Sehnul se do podřepu.
„Kdo jsi?“ zeptal se a neznámá se ještě víc přitiskla ke stromu.
„Ptal jsem se, kdo jsi,“ zopakoval svou otázku, ale ani na podruhé mu žádná odpověď nepřišla, jen ty její oči byly ještě zoufalejší.
Čeho se tak bojí? Nemohla přece vědět, že byl rozhodnutý skončit její život.
Po chvíli se do široka otevřené oči krásné dívky trochu zaleskly a nabyly nepřítomného výrazu. Hned ale byla zase ostražitá. Pak mu došlo, že se u ní rozšiřuje malá kaluž krve, která nemůže být způsobená jen ostnatým křovím.
„Jsi zraněná?“ čekal na další nepřicházející odpověď.
Docházela mu trpělivost.
„Tak si tu chcípni!“ nakonec ze sebe vycedil a vstal. Vysloužil si jen ještě bolestnější pohled jejích očí.
Obrátil se a vydal se pryč, přesvědčený, že ji tu nechá svému osudu.
Ještě se otočil.
To se ale zrovna dívka po zádech svezla po kmeni stromu a dopadla na bok, kde zůstala ležet. Tím odhalila nejen svou dokonalou postavu, ale i hlubokou ránu na břiše. Snažil se odejít, ale něco mu nedovolovalo ji tu nechat.
Došel k ní si na metr a zastavil se. Třásla se a pozorovala ho vyděšenýma očima. Zatnula pěsti a v jednu chvíli měl pocit, že na něj zaútočí.
„Já ti chci ale pomoct,“ řekl skoro vyčítavě a sám se divil, co že tu vlastně říká. Sehnul se k ní.
„Nech mě ti tu ránu ošetřit,“ zkusil co nejkonejšivějším tónem, jakého byl schopen. Odtáhla se ještě víc.
Natáhl k ní ruku.
„Věř mi,“ vyslovil ještě bez špetky nějaké lsti. Sám byl přesvědčený, že ji tady nějak nemůže nechat umřít.
Sledovala ho dlouhou chvíli a snažila se přijít na to, co jí chce udělat. Pak nakonec pomalu zvedla svou ruku a opatrně ji položila do té jeho.
Její dotyk byl chladný, ale příjemný.
„Vidíš? Je to v pořádku,“ promluvil na ní a jí jakoby ze srdce spadl obrovský kámen. Zničehonic se zvedla a přitiskla se k němu. Držela ho ze všech sil a on se snažil srovnat s myšlenkou, že ho někdo objímá. Když se vzpamatoval z prvotního šoku, odvážil se jí pohladit po vlasech. Jakmile to udělal, objetí povolilo a on tak tak stačil zachytit padající bezvládné tělo.
Musela ztratit hodně krve. Položil jí do trávy a pokusil se jí ránu nějak ošetřit. Snažil se jí neublížit ještě víc a hlavně nesnažit se sledovat každý kout jejího obnaženého těla.
Když byl s prací hotov, ránu měla ovázanou a škrábance omyté, aby se do nich nedostala infekce. Přikryl jí pláštěm a po dlouhé době byl se sebou spokojen. Náhle si všiml, že se začíná už stmívat. Co ale teď?
Má ji tu nechat? To přece nejde, neubránila by se ničemu. Bude ji tedy muset vzít s sebou. Co ale řekne Peinovi? Nemůže jen tak přivést do Akatsuki neznámou osobu. Nakonec se tedy rozhodl, že ji vezme s sebou a po cestě se třeba natolik uzdraví, že pak bude dál pokračovat sama svoji cestou. Vzal jí tedy do náruče a vydal se s ní směrem k jeho domovu.

Když už byla temná noc, zastavil se, rozdělal oheň a rozhodl se, že si přes noc odpočine. Nechal ji ležet blízko ohně, aby jí bylo teplo a sám si lehl na druhou stranu. Ještě chvíli sledoval tu klidnou tvář skrz plápolající oheň a pak usnul. Probudil se časně ráno. Ležel na boku a něco objímal. Otevřel oči a zjistil, že vedle něj leží hnědovlasá dívka a prsty mu svírá tričko, jako by jí chtěl utéct. Musela se v noci vzbudit, ale proč to nevzbudilo jeho? Také si uvědomil, že už je to dlouho, co se po spánku cítil tak odpočatý. Kráska tiše oddechovala a její tvář už ztratila alespoň část nezdravé bledosti. Chtěl se zvednout, ale nechtěl ji budit. Vypadala tak klidná. Zůstal tedy ležet a prohlížel si detaily jejího obličeje. Plné rty, dlouhé řasy, malý nosík, krátké záchvěvy víček.
Zavrtěla se a plášť odhalil její útlé rameno. Zvedl ruku z jejího boku a přitáhnul jí přikrývku víc ke kru.
Otevřela oči a on se na chvíli ztratil v průzračné modři. Pak se ty oči usmály.
Překvapilo ho to. Po včerejším strachu v nich nebylo ani památky.
„Jak ti je?“ zeptal se. Lehce kývla na znamení, že už je to v pořádku a zabořila mu hlavu do hrudi.
Byl z toho nesvůj. Tolik lidských doteků najednou mu nedělalo dobře. Zvednul se.
„Jak se jmenuješ?“ snažil se zaplašit rozbušené srdce racionálním uvažováním.
Posadila se naproti němu. Pokrčila rameny.
„Nevíš to nebo mi to nemůžeš říct?“ snažil se zní dostat alespoň nějakou odpověď.
Do obličeje se jí vkradl smutný stín. Zvedla prsty, dotkla se rtů a zavrtěla hlavou.
„Nemůžeš mluvit?“ došlo mu konečně a ona kývla. To ho přece vůbec nenapadlo.
„Máš nějaký domov? Nějakou rodinu?“ snažil se vyzvídat dál.
Kývla.
„Kde? Víš, kde to je?“
Jestli ji někde někdo čeká, chtěl ji tam odvést a tím by se vyřešil jeho problém s tím, co s ní.
Znovu kývla, ukázala na něj a na sebe a usmála se.
„Ne, já nejsem tvoje rodina!“ zavrtěl hlavou a ona se zatvářila nechápavě.
Zamračila se. Naznačila, že ona má pravdu, jemně se dotkla ošetřené rány, pak ukázala na něj a pak směrem ke svému srdci.
„Nejsi mi zavázaná svým životem,“ pochopil, co se mu snaží říct.
Vehementně zakroutila hlavou, vzala jeho ruku a přitiskla si jí na srdce.
Cítil to. Cítil ten tlukot a nevzmohl se na obranu. Vypadala tak odhodlaně.
„Nemůžeš mi být moc užitečná,“ zkoušel ji odradit.
Nakrabatila čelo, zvedla ruce do výšky a zašermovala malými pěstmi ve vzduchu jako náznak boje.
Musel se usmát. Byla roztomilá, když se mu snažila ukázat, že ho bude bránit.
„Nemůžu si tě ale nechat,“ opáčil a ona posmutněla. Sklopila hlavu a lehla si mu do klína.
Zvednul ruku a zatoužil jí pohladit, aby zaplašil její chmury. Dlaň se mu zastavila nad její hlavou.
„Vždyť ani nevím, jak bych ti měl říkat,“ pokrčil rameny.
Zvedla se a naznačila, ať jí vybere jméno.
Zamyslel se.
„Jak ti mám říkat? Našel jsem tě v srpnu, takže co třeba....Hachi?“ zkusil a dívka vesele zatleskala. Pak se uklidnila a čekala na jeho rozhodnutí. Nevydržel déle její pohled.
„No tak dobře, ale nemysli si, že to bude jednoduché, protože...“ nedokončil svou větu, protože ho vzápětí radostí objala. Teplo jejího těla ho definitivně zbavilo argumentů.
„Nejdřív ale musíš vědět, kdo jsem,“ odstrčil jí lehce od sebe. Oči se na něj upřely.
„Jsem Uchiha Itachi. Jsem jeden z posledních ze svého klanu a to proto, že jsem je všechny zabil. Jsem ninja třídy S, tedy zabiják, který si nedělá hlavu z toho, kolik lidí zabije a nikdy to nebude jinak,“ mluvil k ní výhružně a čekal znovu nalezený strach v jejím pohledu. Nestalo se tak. Statečně čelila jeho slovům a když skončil, tak jen vážně kývla.
„Lidé kolem mne umírají!“ zkusil ještě, aby jí vystrašil. Její pohled se změnil. Nebylo v něm ale stopy po strachu nebo obavách, ale vkradla se jí tam něha. Pohladila ho po tváři. Měl z ní pocit, jakoby věděla, že v tom nikdy nenašel zalíbení a byl spíš jen hříčkou osudu.
„Koukám, že těš neodradím ničím, viď?“ hořce dodal a ona vesele zavrtěla hlavou.
„Tak se tedy vydáme na cestu,“ rezignovaně mávl rukou a zvednul se.

Když po sobě zahladili stopy, vyrazili směr sídlo Akatsuki.
Itachi své rozhodnutí nikdy nebral zpět, ale teď měl obavy. Chtěl si ji nechat, ale věděl, že Peinovi to nebude po chuti a pokud se rozhodne, že Hachi může ohrozit organizaci, nechá ji hned zabít. Čím víc se blížili svému cíl, tím těžší hlavu měl.
Cesta jim trvala dva dny. Když dorazili na dohled velkého domu, Hachi se zastavila.
„Děje se něco?“ otočil se na ní.
Stála tam jen v tom Aka-plášti a nervózně sledovala nedaleké stavení.
„Rozmyslela sis to?“ zvednul Itachi obočí.
Hachi se zamračila a popoběhla odhodlaně vpřed.
Usmál se a šel dál. Když k němu ale dívka došla, chytla se ho za ruku a pevně ji stiskla.
Bála se a on moc dobře věděl, že má čeho.

„Tak cos nám to přines, Itachi?“ zvednul se z pohovky Hidan a mlsně pokukoval za jeho rameno, kde se skrývala hnědovlasá kráska.
„Nic, o co by ses měl zajímat,“ přimhouřil oči jmenovaný a cítil roztřesený Hachin dech na svém krku. Křečovitě mu svírala tričko na zádech a ostražitě sledovala všechny muže v místnosti.
„Ale no tak! Nebuď soukromník a poděl se s námi o svůj úlovek!“ pobídnul ho Deidara a zálibně se olíznul.
„Nic pro tebe, Deidaro!“ střelil po něm pohledem. „Od teď tu bude žít s námi jako můj pomocník!“ dodal a snažil se nereagovat na pobavené obličeje ostatních.
„Čím ti tak učarovala, milý Itachi?“ ušklíbnul se Kisame.
„Ničím. Dlouho jsem uvažoval o tom, že potřebuji někoho, kdo by se staral o domácí práce,“ odvětil černovlasý.
„To ale dělá Konan,“ namítl Zetsu.
„Konan má taky své mise. Prostě jsem se rozhodl!“ utnul jejich otázky Itachi a na důkaz svých slov odpoutal Sharingan.
Shinobiům zmizel z tváře úsměv.
„Dej si pozor, Itachi! Poslední slovo tu má Pein!“ prásknul hlasem Kakuzu a Itachi na něj jen zavrčel.
„A ten říká ne!“ ozvalo se od dveří a do místnosti vešel zrzavý vůdce.
Hachi se ještě víc roztřásla.
„Proč ne?“ otočil se na něj Itachi.
„Nikomu nepovoluji domácí mazlíčky! Ta holka by byla jenom na obtíž, navíc nemá vůbec žádné schopnosti a jen by nás zdržovala!“ vysvětlil Pein naprosto bez emocí.
„Postaral bych se o to, abys o ní vůbec nevěděl,“ namítl Itachi.
„Je to jenom holka, co ti na chvilku popletla hlavu. Nechci tady mít něco takového!“ neoblomně stál na svém zrzavý.
„Může být užitečná i jinak,“ nespouštěl z něj oči Uchiha.
„Řekl jsem ne!“ práskl Peinův hlas do ticha.
„Já už se ale rozhodl!“ varovně pronesl Itachi a červené oči znovu zaplály v místnosti.
„Budeš se mi stavět?!“ výhružně se na něj Pein podíval.
„Povol mi ji a bude vše v pořádku,“ pravil Itachi odhodlaný se kvůli své pravdě poprat.
„Ne!“ zasyčel Pein.
Chvíli proti sobě stáli a měřili se pohledy. Pak se oba najednou proti sobě rozeběhli.
Hachi tam zůstala stát a sledovala, co se Itachi právě chystá udělat. Celá zkoprnělá si uvědomila, že pro ni Itachi riskuje svůj život.
To se ale nesmí stát. Musí ho bránit. Dluží mu to!
V očích se jí zablesklo.
Než k sobě stačili ti dva doběhnout, do cesty jim vběhlo velké, bílé zvíře.
Pein se zastavil.
Před Itachim stála velká bílá vlčice a právě na něj cenila své ostré tesáky. Hrdelní vrčení se jí dralo z krku a sotva se o milimetr pohnul, stále víc vypadala, že po něm skočí.
Itachi stál také jako opařený a sledoval to ohromné zvíře.
„Hachi,“ zašeptal a vlčice přestala vrčet a obrátila se na něj. Přišla k němu, otřela se mu o ruku a než mu zmizela za zády, už pocítil její ruku na zádech. Zase tam stála ta samá, vystrašená, třesoucí se dívka.

„To podstatně mění situaci,“ narovnal se Pein, když překonal prvotní překvapení. „Vypadá to, že tvá chráněnka nějaké schopnosti má.“
„Co z toho plyne?“ pořád ho nedůvěřivě sledoval Itachi.
„Z to plyne, že si ji tedy můžeš nechat, alespoň do té doby než přijdeme, jestli pro ní budeme mít nějaké využití. Pokud ale nebude k ničemu, sám ji zabiju!“ zamračil se ještě vůdce a zmizel v pokoje.

No, tak teda vítej u nás!“ pokrčil rameny Hidan a vydal se jí prozkoumat blíž. V odpověď mu přišlo další vrčení a tak svou ruku raději stáhnul.
„Jsi na ní moc rychlý! A buď té lásky a nesahej na ní!“ výhružně se ozval Itachi.
„No dobrý! Stačí říct, že chceš, aby byla jenom tvoje!“ zachechtal se Hidan a posadil se zpět na své místo.
Itachi ho jenom sjel pohledem, chytnul Hachi za ruku a odvedl ji do svého pokoje.