Splněná přání 4. (Kisame, první polovina)

Tak, naše skromná povídka se přesouvá do Akatsuki.
Děcka z Konohy přeci nejsou jediní, kdo má trhlá tajná přání, ne? Tentokrát půjde o Kisameho, tak se snad budete bavit...

Shormita si poletoval vzduchem a mučil malá nevinná zvířátka. V tom ucítil opravdu hnusný smrad barvy. Otočil se ve vzduchu a vydal se tam, kde tušil zrdoj zápachu. Dorazil na malou mýtinu, kde na lešení u domu stál mladý bělovlasý muž, který měl na kose s trojím ostřím navázaných šest štětců a maloval rozlehlou rezinedci na černo. Velice sprostě přitom nadával a když zrovna nebyl důvod, zpíval si alespoň sprostou písničku. Shormitu napadlo trošku ho vystrašit, ale když se k němu přiblížil, všiml si na jeho krku Jashinova znaku, což ho přivedlo na skvělý nápad. Namočil konec ocasu do barvy a na bílou stěnu nakreslil kruh, do kterého potom umístil rovnostraný trojúhelník. Čekla, kdy muž padne na kolena a začne provolávat zázrak, ale Hidan si toho nevšimnul. Dokreslil tedy ještě srdíčko a U, aby konečně přilákal pozornost toho pobožného paka, ale ne, on se prostě nemohl podívat o kus vedle.
Shormita to vzdal a šel se podívat dovnitř. Když vletěl dovnitř, málem se srazil s Polobohem Blesku, který měl stálými výboji elektřiny narovnanou hřívu a nabýval podoby žlutého hada s ploutvemy jako křídly po celé délce klikatého těla. Ten na něj začal řvát:
„Dlužíš mi pět dolarů!“
„Možná, ale mě zase dluží Sorashi Karashi, takže teď je dluží tobě,“ řekl Shormita klidně a svého druha obešel.
„A nelžeš ty náhodou?“ zeptal se podezřívavě druhý Drak a založil ploutve v bok. Shormita se dramaticky chytil za hruď, což dělal od příhody s Nejim docela často.
„Já? Já plním přání, nikdy nelžu!“ řekl a zvedl dva drápy na důkaz že je to pravda. Elektrický had ze zašklebil: „Jo, jasně. Tak já jdu vydírat Osuďáka. Prý máš od něj pozdravovat jednoho tvýho klienta.“ Zamával ploutví a rychlostí blesku(doslova) vystřelil z okna.
Shormita vešel dovnitř a hned si všiml, že jen v obýváku je asi devět polobohů, což bylo na opuštěný barák v lese úctyhodné číslo. Nad dvěma hochy stálo sedm múz a všechny se snažily seč mohly, aby svého favorita podpořily v dělaní loutky či jílové sochy. Shormita jen mávnul tlapou a proplul do jednoho z pokojů.
Na posteli v něm seděla mladá žena s modrými vlasy, když se jí podíval do mysli, zjistil, že se jmenuje Konan. Další, čeho si všiml bylo, že v jejím pokoji je různých bůžků nejvíce.
Přímo nad ní stály dvě Patronky mateřství a zarmouceně vrtěly hlavou. Přišel k nim, aby se zeptal, co se stalo. Odpověděla mu jedna malá Polobohyně vodních zvířat: „Je těhotná a chce zabít své dítě. Tyhle dvě staré brécy se snaží jí od toho odradit a my ostatní jsme proti. Ona,“ ukázala na Konan, „je ženou muže, který velí téhle organizaci a pochybuje, jestli chce do světa, který s ním tvoří přivést živé dítě. Je to doják. Já jsem původně přišla za jedním klukem, co brečí vedle, ale tohle jsme si nemohla nechat ujít.“
Shormita zavrtěl hlavou a znovu se podíval na ženu, která se nechtěla stát matkou. Jak dlouhou dobu zameškal v Konoze, tady bylo pro polobohy shromaždiště, jaké neviděl od doby narození Gaary. Tam ale šlo o jednorázovou záležitost, tady se zdálo, že sem bohy táhne místo samo.
Přeletěl do pokoje, o kterém jeho kolegyně mluvila. V rohu tam seděl osamocený muž v poloze, kterou často vídával u lidí, kteří nutně potřebovali nalít do žil trošku štěstí – kolena nahoře, bránící proniknutí pozitivní energie, hlava skloněná a utopená v slzách.
„Ahoj,“ řekl jak nejmileji uměl, „jsem Shormita, Polobůh splněných přání. Přišel jsem ti splnit tvé přání.“ Muž zvedl hlavu a Shormita mu pohlédl do tváře. Už chápal, co u něj dělala Polobohyně vodních zvířat, byl to jeden ze Žraločích lidí. Opuchlá rybí očka a usoplené žábry ještě umocňovaly jeho nezvyklý a odpudivý vzhled.
„Ty ze mě uděláš normálního člověka? Poslal tě sem nějaký bůh, ke kterému jsem se modlil?“ zeptal se hlubokým hlasem, který i když byl ochraptělý působil mile.
„Ano, pokud je to tvé přání, dovedu ho splnit,“ přikývl Shormita, ale jeho tvář po vyslovení přání poněkud zbledla. „A nikdo mě sem neposlal. Našel jsem tě sám. Je to má práce hledat lidi, kterým bych mohl splnit přání a zlepšit jim tak život.“ Kisame, pomyslel si Shormita, ten kluk byl snad předurčen k tomu trpět za svůj původ.
„Vážně?“ zeptal se muž užasle. „Opravdu budu normálním mužem?“
„Mno, co si představuješ pod pojmem normální muž?“ usmál se Shormita a důkladně s ním probral podstatu celého přání do posledního puntíku. Měl celkem chuť udělat někomu opravdovou radost. Asi...

Druhý den se Kisame probudil hrozně pozdě. Vstal a koukal okolo sebe, ale všechno bylo jako dřív, ani Samehada se nezměnila. Tak vstal a šel na snídani se zvláštním pocitem, že na něco zapoměl, či co.
„Tobi! Nechci abys mi házel do omelety ovesné lupínky!“
„A-ale Deidara-sempai.“
„Hidane, to je moje židle!“
„Kakuzu, táhni do p***le!“
Kisame tenhle scénář znal, každé ráno předčítal Itachimu noviny a Zetsu potom hrozně nadával, jak jsou ty lidi pitomí, když se pořád vrtaj v tý ozonový díře. A teď se rozhodl jít za nima a užít si další skvělý den s Itachim.
„Ahoj!“ pozdravil když vešel, ale všichni na něj zírali jak z jara.
„K-kdo si?“ vyhrkl na něj Pein.
„Leader-tan, já jsem přece Kisame,“ řekl Kisame a trochu ustoupil.
„Jo jasně, a já sem Halina Pawlovská,“ odpověděl ironicky Hidan, přičemž po Itachi mrsknul pohledem, ale stejnak nic nevyděl.
Kisame se chytil za hlavu: „To byl určitě ten drak!“ Ostatní jen pokrčili rameny a připravili si svoje zbraně – jíl, papír, loutky, Sharingan, kosu a Tobiho špatně slepený model letadýlka. Leader je ale zarazil: „Neukvapujme se. Dáme mu šanci, ověříme si, jestli ví to, co jen Kisame.“
Všichni začali pokládat Kisamemu různé dotazy, aby se přesvědčili, že není špeh.
„Kdy má Itachi narozeniny?“ zeptala se podezřívavě Konan.
„Devátého června!“ vyhrkl Kisame a Leader uznale pokýval hlavou. Potom se vytasil se svým dotazem.
„Jak říkáš Samehadě, když si myslíš, že tě nikdo neslyší?“ zeptal se nekopromisně. Kisame odhodil zábrany v zájmu toho, aby mohl zůstat s Itachim.
„Říkám jí Sněženka, je to z jedné písničky od Šmidly Boys. Konan si je pořád pouštěla a já neodolal a...“
Deidara se začal hrozně smát, Hidan s Kakuzem se museli chytit za ramena, aby se taky nerozchechtali, ostatní jen zírali, jestli to Pein potvrdí. Ten vážně pokýval hlavou a pak vyprskl smíchy. Konan si založila ruce v bok.
„Vy se tady smějete, ale Kisamemu je to líto! Víte, co musí mít za kuráž s tím přijít na světlo? Jste hrozní a zlí,“ křičela na ně, ale nikdo jí neposlouchal. Přitočila se ke zmatenému a smutnému Kisamemu: „Nic si z toho nedělej, jsou banda tupců, kteří se stále babrají v pubertě!“
„I já?“ přestal se smát Pein. Konan semkla rty a přikývla. Potom s Kisamem odešla pryč.

„Jak se ti to stalo?“ zeptala se mile, když se oba posadili na jeho postel. Pokoj sdílel dřív s Itachim, ale potom se jeho partner odstěhoval, aby nebyl tak blízko Deidary, kterého neměl moc v lásce.
„Ale. Včera večer jsem si tak seděl u stolu a leštil Samehadu, když se u mě objevil Polobůh Splněných přání. Vážně, takovej drak, myslím Shormita, a ten mi splnil přání. Chtěl jsem být normální a mylsím, že změnil mojí podobu. Vypadám jinak, viď?“ zeptal se nakonec. V rezidenci Akatsuki bylo jen velmi málo zrcadel, Konan měla kapesní v kabelce a Itachi si jedno schovával za zubním kartáčkem, jinak žádná. Leader byl totiž krapet pověrčivý a zrcadel se bál. Konan tedy vytáhla svoje mále tajemství z leštěného stříbra a podržela ho Kisamemu před očima. Ten je vykuli, až mu málem vypadly.
„To, to jsem-“ začal, ale nemohl vyjádřit slovy, co cítil. Měl krásné blonďaté vlasy, rozčepířené do všech stran, modré oči a kůži v naprosto lidské barvě, navíc pěkně opálenou. Konan se zachichotala a pohladila ho po tváři.
„Vypadáš úplně jinak, moc ti to sluší. Jestli u tebe byl vážně ten drak, tak až ho zase uvidíš, musíš mu poděkovat, odvedl skvělou práci. Ale teď by sis měl lehnout, je sice ráno, ale musíš být dost na nervy. Bylo by lepší, kdybys-“ nedořekla, protože Kisame vyskočil, chytil jí za ramena a začal s ní třást. Nebylo to ale zlé, spíš velice nadšené.
„Já jsem normální! Teď nemůžu spát, právě nastal první den mého nového života!“ zařval a vrhl se ven. Zbytek organizece seděl u stolu, hrál pexeso a probíral, jak teď Kisame vypadá. Když přišel, začali všichni tleskat a hvízdat. Přisedl si k nim a pokynul jim, aby toho nechali.
„Tak co, Kisame, jak se ti tohle povedlo?“ zeptal se zaujatě Kakuzu. Kisame pokrčil rameny.
„Prostě se mi splnilo přání,“ řekl a rozhodil rukama. Ostatní se znovu rozesmáli.
„Tak dělej, řekni, je to henge?“ zeptal se Deidara a sebral dvojici obrázků s žábou. Kisame zavrtěl hlavou: „Ne, prostě se mi splnilo přání! Shormita, Polobůh splněných přání mi změnil podobu, co na tom nechápete, vy ignoranti?“
Hidan obrátil obrázek krtka a lasičky a vrátil je zase zpátky. Potom se na Kisameho podezřívavě podíval: „Jak víš o Shormitovi? Náhodou opravdu takový Polobůh existuje, mám ho ve své knize o Jashinu-sama, co my dal Deidara k narozkám! Ty ses mi, ku*va, hrabal ve věcech?!“ Deidara se mlčky usmál.
Kisame se nadechl, aby vše vystvětlil, ale v tu chvíli se před ním na stole objevil Shormita.
„Ahooj,“ řekl legračním hlasem. Kisame se usmál: „Vidíte, to je on!“
„Ne, oni mě nevidí,“ uchichtnul se polobůh, „deláš ze sebe trotla.“ Kisame v náhlém návalu inteligence ukázal na strop, kam se všichni vyjeveně obrátili. (Až na Deidaru, který se stále s tím úsměve díval do klína.) Když se zase sklonili s tím, že na stropě jsou jen mastná kola od Konanina pokusu o palačinky, byl Kisame pryč.

„Shormito, moc ti děkuji,“ pokusil se ho Kisame obejmout, ale drak se ihned znehmotnil, takže se ten fešák chvíli válel na zemi.
„To mě těší, už dlouho se mi nepovedlo něco nezvratného. Tak kdyžtak řekni, kdyby se něco posra... tedy, pokazilo.“
„To je v poho, bydlím s Hidanem, můžeš mluvit jak chceš. A jak tě zavolám?“ zeptal se ještě.
„Mno, stačí, když si to budeš přát, já tě budu sledovat, Jashin-sama bude jen rád, že jsem tady. Kvůli svému oblíbenci tenhle dům sleduje a naplňuje pozitivní energií, která polobohy přitahuje, takže pro mě je to jako pobyt v lázních,“ řekl Shormita a usmál se.
„Jashin-sama? Ty jsi podřízený boha smrti?“ zeptal se Kisame vylekaně. Shormita se zašklebil.
„Vy lidi jste vážně idioti. Koukej, na světě byla nejdříve jen energie, nic jiného. Mnoho tisíc let, tady prostě jen poletovalo plno oblaků energie a byla nuda k ukousání, v té době jsem já ale ještě nebyl. Potom najednou ten největší oblak stvořil první kousek hmoty a všichni ho užasle napodobili, čímž si opatřili svá těla. A byli tu první bohové, hlavní z nich byl Jashin-sama, ten má energie nejvíce a ten potom taky stvořil ze své ohromné čakry všechny světy a do nich dal život, aby bylo na co koukat. A potom, postupně jak se život vyvíjel, tak bylo plno práce s tím, ho udržovat v chodu. Jashin se tedy domluvil s ostatnímy bohy na tom, že každý si vezme na starosti jeden svět a stvoří ze své energie tolik polobohů, kolik bude potřeba. A taky je polobohů vážně hromada, ani je všechny neznám a to jsem společenský a rád hraju stolní hry,“ dokončil výklad a zářivě se usmál. Kisame zíral před sebe.
„Počkat, počkat, mám tři otázky: Je tedy Jashin bůh smrti nebo je Hidan prostě vidlák, který o něm nic neví? A kdo stvořil tebe? A hlavně – kde jsou ty další světy?!“ začal Kisame hysterčit, asi musel vstřebat moc informací najednou.
„Hned ti odpovím – Jashin je zkrátka nejsilnější, dal vám život a zase vám ho bere. Nemyslí to zle, ale mít jednu hračku napořád je nuda. Kdo stvořil mě, to nevím a nesmím se to dozvědět, kdyby se Polobohové sdružovali do skupin podle toho, kdo je stvořil, mohly by začít války a to nikdo nechce. A ostatní světy – jsou všude okolo. Kdybys letěl vesmírem pořád jedním směrem, narazil bys po moha světelných letech na plno dalších světů. Ale jen asi dvě civilizace už jsou vyspělé natolik, aby mohli takhle cestovat, ti jedni to odmítají využívat a na ty druhé si Bůh jejich světa pěkně došlápne,“ vysvětlil mu drak a zapálil si cigaretu. Zamyšleně se zahleděl z okna. „Já jsem už navštívil všechny světy, ale nejvíce se mi líbí u vás a u těch problémových tvorů z Mléčné dráhy, máte nejzajímavější přání a taky nejlepší cigarety. Vaše světy jsou blízko, takže jestli je jejich Bůh dřív nezničí, tak se brzy potkáte. Ale dost pochybuju že to bude muset udělat, za chvíli se zničí sami. Rád se na to podívám, bude to zajímavé.“
Kisame si draka zamyšleně prohlížel a přemýšlel o jiných světech.
„Žijí někde žraločí lidé?“ zeptal se po chvíli. Shormita se usmál.
„Mno, na jedné planetě žijí jen mořské stvoření, ale víc než žracoli tam vládnou chobotnice, jsou chytřejší. Tedy, tam, tady vůbec,“ dodal, když uviděl Kisameho vražedný výraz. V tu chvíli se ozval o několik výkřiků, které je přerušili.
„Zázrak, stal se zázrak!“ křičel Hidan na celé kolo.
„Že si toho taky všimnul,“ zamumlal Shormita, zamával Kisamemu a v mžiku se vypařil.

Odpoledne se Kisame vydal na procházku ven. Konan ho vzala v Deštné po obchodech, kde mu nakoupila nové oblečení, to staré už na něm dost plandalo. Stále byl vysoký a svalnatý, ale už dorůstal jen „pouhých“ sto osmdesáti centimetrů, takže ho největší velikosti pěkně obtahovaly. Konan ho protáhla veškěrými konfekcemi a nechala mu ušít oblek. Jako závěr celého výletu na uvítání nového života ho vzala na párty svých kamarádek.

„Á! Je tak sexy! Koukej ty svaly,“ rozplývala se kráska jménem Brie, více Miss Deštná, a objímala Kisamemu ruce. Seděl na pohovce, holky ho obskakovaly, jedna mu masírovala záda, další ho obdivovala, třetí ho krmila popcornem, a pociťoval něco nového a to byla pýcha. Byl pyšný na své tělo a najednou neuvěřitelně sebevědomý. Když ho Konan o půlnoci táhla domů, vzal sebou ještě Brie a celou cestu jí nesl, z čehož se ona rozplývala dojetím. Za potlesku Hidana s Kakuzem, kteří ještě seděli u stolu a hráli karty, si jí odnesl do pokoje. Potom se ale jeho sebevědomí vytratilo jako pivo na rockovém koncertu. Brie se šla osprchovat a Kisame mezitím ležel na posteli a přemýšlel, do čeho se to zase uvrtal. Brie byla krásná, ale on pořád cítil, jakoby měla prohlédnout jeho léčku. Jakoby jí podváděl a měl jen masku, což byla prakticky pravda. Když proud vody vedle ustal, podíval se smutně ke dveříma přemýšlel, jak jí poslat pryč, ale potom spočinul pohledem na tom, co vídal jen v televizi a Hidanovo „Bibli“(nevěřili byste, jak některé Jashinovy rituály vypadají).
Neposlal jí pryč, ani nic podobného.

Ráno se probudil později než obvykle. U postle stála Brie jen v noční košilce a držela podnos se snídaní. Kisame se na ní usmál a vzal si od ní jídlo.
„Tak co, jak ses vyspal?“ zeptala se mile a nalila mu čaj.
„Báječně, bylo to skvělé. Jsi ta nejlepší,“ bohužel zatím i jediná, nedodal už. Po snídani se Brie oblékla a odešla. Nechal Kisamemu jen svojí vizitku a hlavu plnou myšlenek. Když se onečně vykulil z postele, všimnul si, že na zemi vedle postele leží osamělá Samehada, dokonce byly přez ní hozené jeho kalhoty. Rychle je sundal a uložil jí do postele, kde ji Brie včera nahradila. Kisameho bolelo u srdce, že nechal svojí milovanou Sněženku ležet na zemi, takže se radši rychle vypařil.
Když sešel dolů do kuchyně, uvítalo ho nadšené hvízdání.
„Kdo byla ta kočanda, která se tu proháněla v noční košili? Byla to ještě noční košile, nebo už tričko pod prsa?“ usmál se Hidan, ale Kakuzu mu dal hroznou facku, tak toho radši nechal.
„To byla Brie,“ řekla Konan a mrkla na Kisameho. „Moc ses jí líbil, je nadšená.“
„Hele, vy jste ho včera tahaly po mejdanech? Víš co jsi slíbila po té příhodě s Deidarou, tady nežijeme normální povrchní život, tvoříme nový svět a nemáme na hlouposti čas!“ zamračil se na ní Pein. Ona se ale jen ušklíbla a odešla od stolu. Potom se vrátila a vzala si z lednice okurky, wasabi a jablečný koláč. Všichni je pokrčili rameny a nikdo si nevšimnul, že má v očích slzy.

Po snídani Kisame předčítal Itachimu noviny, jak bylo jejich zvykem. Oba seděli u okna, Itachi na houpacím křesla, Kisame na dřevěné židly, kterou vyrobil Sasori. Potom vytáhl Děštnou Frontu a četl mu, co se děje ve světě. Občas tam byla i nějaká zpráva o Konoze a ty Itachiho zajímaly nejvíce, takže se Kisame vždy modlil, aby tam psali alespoň o novém kanapi Páté Hokage, aby se Itachi usmál a poděkoval mu, že je na něj tak hodný. Dneska tam sice nic o Konoze nebylo, ale Itachi se i tak tvářil potěšeně a mile. Přerušil Kisameho v půlce článku o velké loupeži šperků.
„Jaká byla ta Brie?“ zeptal se Itachi a Kisame zrudnul.
„Mno, byla moc milá. Byla hezká, taková blondýna...“
„To nemylsím, vím jak vypadá. I já jsem s ní něco měl, stejně jako Deidara, když už jsme u toho. Je to Konanina nejlepší přítelkyně, vždy když máme nového sexy člena, tak je představí, Brie jí za to davá plno módních kousků od těch nejlepších návrhářů. Byla na tebe zlá?“ zeptal se Itachi konkrétněji. Kisame zavrtěl hlavou.
„Tak to s tím začne později. Vysaje tě jako ústřici, když si nedáš pozor.“
„Co to povídáš, Itachi-san? To by Brie neudělala, líbím se jí. Ona chce mě,“ ohradil se Kisame a naštvaně složil noviny na stůl.
„Kisame, věř mi, nenech jí, aby se ti dostala do srdce,“ nabádal ho Itachi, ale to Kisameho jen naštvalo.
„Hele, neser se do toho, co dělám! Nežárli tolik,“ naštval se Kisame, strčil do Itachiho, až se skácel z křesla, a spěšně opustil místnost.
Když byl sám v pokoji, zavolal Brie.