Mise znamenají vše -3-

Menší děkovačka

Na začátek bych chtěla moc poděkovat všem, kteří tuhle šílenou sériovku čtou, hvězdičkujou a píšou ty úžasný komentíky Kdyby jste tu nebyli, tak už bych se na to psaní asi vykašlala, ale vy mě vždycky nakopnete k tomu, abys zase pokračovala Takže díky moc! Jste super!

„A kde že je ta skrýš? Jdeme vůbec správným směrem?“ remcal Naruto, zatímco já jsem se snažila zorientovat v mapě.
Asi po čtyřech hodinách neskutečně nudné cesty jsme zakotvili na mýtince s úmyslem se trochu zorientovat, odpočinout si a možná se i lehce občerstvit.
„Kaori?! Jdeme?!“ Měla jsem pocit, že mi z toho jeho uječeného hlasu praskne hlava.
„Sklapni...“ procedila jsem skrze zuby a promnula jsem si oči. Už mi z toho všeho vážně šla hlava kolem, protože orientace na mapě mi obvykle nedělala sebemenší problém.
„Co tam tak dlouho hledáš? Prosím tě, ukaž mi to!“ vyrval mi mapu z ruky, než jsem vůbec stačila něco říct. Nejhloupější nápad, který v tu chvíli mohl dostat. Silný vítr, který zrovna zavál mu jí vytrhl z ruky a odnesl někam mimo obzor.
„Tak jsi normální?! Podle čeho si myslíš, že se teď zorientujem?!“ už jsem nemohla jen tak mlčet. Neskutečně mě vytáčel, jen vidět ho před sebou bylo pro mě utrpení.
„A-Ale vždyť to přece není moje vina!“
Hluboce jsem si povzdechla. Pouštět se s ním do dalších hádek absolutně nemělo cenu a postrádalo jakýkoliv smysl, to už jsem věděla.

„Hlavně klid. Máme ještě jednu náhradní,“ řekl Neji, který měl jako velitel očividně všechno pod kontrolou. Z batohu vyndal nějaký kus papíru, jen tak letmo se do něj podíval a hned nám všem oznámil: „Jdeme dobře. Už jsme asi ve čtvrtině cesty.“
Bože, to je zase trapas. Jsem průzkumný ninja a ani se nevyznám v mapě. Hodilo by se mi nějaký pořádný volno, mám starostí až nad hlavu a nestíhám je zpracovat...

Neji vytáhl z batohu pár kousků onigiri.
„Chcete někdo?“ Než to stihl doříct, Naruto i Kiba už se ládovali.
Jen se nad tím jen pousmál a taky si vzal.
„Kaori? Nedáš si?“ podíval se směrem ke mně.
„Ne, nemám hlad,“ odvětila jsem, i když spíš než hlad jsem neměla chuť. Byla jsem ponížená a vytočená. A nebyl tu nikdo, kdo by mě utěšil, kdo by mi nabídl vlídné slůvko, komu bych se mohla vyzpovídat. Byla jsem tak sama...

Zvedla jsem se ze země a jen tak mimochodem jsem prohodila: „Musím se trochu projít. Mezitím se najezte, hned jsem zpátky.“ A na patě jsem se otočila směrem k lesu.
„Být tebou bych nikam moc nechodil. Na celém tomhle území se vyskytují nějací zločinci.“ náš kapitán zase mudrcoval.
„Neříkej mi, co mám dělat. Dokážu se o sebe postarat sama, “ řekla jsem a než stačil vymyslet další důvod, proč bych neměla odcházet, už jsem mu zmizela z dohledu.

Kráčela jsem mezi stromy a myslela jsem, že mi praskne hlava. Vyndala jsem si svůj kunai a vší silou jsem s ním bodla do stromu. A pak ještě jednou. A znovu. Snažila jsem si vybít svůj vztek. Aniž bych si to uvědomovala, z očí mi tekly potůčky slz. A mě pomalu docházelo, jak jsem ve všech směrech neskutečně slabá.

„Už zase začínáš? Jsi silná! Vždycky jsi byla! Jen si trochu věř!“

Zatraceně, proč si na to teď vzpomínám?! Za touhle kapitolou už jsem přece zavřela dveře!

„A Kaori... Neboj se. Nemusíš. Všechno dobře dopadne. Určitě.“

Zase?! Co je to se mnou?!

„S touhle válkou skončí všechno zlý. Tomu prostě chci věřit. Tak to taky zkus.“

Do háje! Nechci na to myslet! Sakra! Sakra! Sakra!

„Kaori! Vstávej! Už je skoro poledne!“
„Nech mě být. Já chci ještě spát...“
„Ale no tak! Jestli okamžitě nevstaneš, tak ti sním oběd!“ vyskočil ke mě na postel a strhl ze mě peřinu.
„Bože, to je spěchu. Vždyť už jdu...“
Protáhla jsem se a spustila jsem nohy z postele. Masaru, který byl šíleně netrpělivý mě vzal za ruku a odtáhl mě do kuchyně.
„Tak tady jsi, Kaori. Už tu na tebe čekáme," usmála se na mě máma. "Posaď se. A vezmi si, kolik chceš.“
„Jasně. Díky mami,“ oplatila jsem jí úsměv a přešla jsem ke stolu. Vzala jsem naběračku a na talíř jsem si nabrala máminu výbornou nudlovou polívku.
„Hej Kaori, budeš si se mnou dneska hrát na ninji?“ navrhl nadšeně Tomeo.
„Promiň, dneška nemůžu. Slíbila jsem Jun, že s ní budu trénovat. Ale Jomei by se měl dneska vrátit. Můžeš říct jemu.“
„Ale když s ním není žádná hra! Vždycky mě akorát zmlátí a říká, že tak to ve světě ninjů chodí.“
„Tak radši studuj. Slyšela jsem, že si na tebe Sayuri-sensei stěžovala!“
„Jo, když na Akademii je hrozná nuda!“
„Přesně, Kaori! Tomeo má pravdu!“ přidal se do debaty Masaru.
„Ale prosím vás...“ zasmála jsem se a zavřela jsem oči, ve snaze si trochu zavzpomínat na ty starý dobrý časy na Akademii.

Když jsem je ale otevřela, už jsem neseděla u stolu s mojí rodinou, ale ležela jsem na posteli a zírala do stropu. Rozpačitě jsem se posadila. Byla jsem sama v útulném a prostorném pokoji, nejspíš někde v cizím domě. Chtěla jsem to tu jít trochu prozkoumat, ale sotva jsem vstala, příšerně se mi zamotala hlava a podlomila se mi kolena, takže jsem si raději zase sedla na postel a zahrabala jsem se do peřin, protože kromě toho, že mi třeštila hlava a bylo mi slabo, jsem měla i nějakou zimnici. Nechápala jsem kde jsem, proč tu jsem ani co se to stalo s naší misí zabít Konožské nukeniny. Jenže čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím hůř jsem na tom byla. Tak jsem se radši skoulela do klubíčka a pokusila jsem se zase usnout.

„Neodcházej...“
„Já musím. Musím odejít.“
„To chceš zradit vesnici?“
„Už tak jsem zrádce, tak je to jedno. Zradil jsem svůj tým a potom jsem je zabil. Nemůžu tu zůstat.“
„Vždyť ty nejlíp víš, jak to skutečně bylo...“
„Myslíš si, že ten fakt něco změní? Zabil jsem je, tak to prostě je. A žít ve vesnici, ve které budu mít pověst zrádce a vraha... To radši budu žít někde jinde.“
„Ale to přece...!“
„Nic neříkej, stejně mi to nerozmluvíš. Drž se a pak... neudělej stejnou chybu jako já, dobře?“
„Shinobi by se měl svým skutkům postavit čelem a ne takhle zbaběle utíkat! Jsi jenom srab a idiot!“
„Tak asi jsem. Omlouvám se, Kaori.“
To byla poslední slova, co jsem od něj slyšela. Stála jsem jako zařezaná a se slzami v očích jsem se dívala, jak se mi vzdaluje z dohledu. A i když už se mi úplně ztratil, pořád jsem tam stála, neschopná jediného slova, či sebemenšího pohybu.

Celá propocená a vystrašená jsem se probudila. Už zase? Vrací se mi to? Tyhle noční můry? Vždyť už je přece pár let, myslela jsem, že už jsem se přes to přenesla..
Jenže asi ne. Hluboko v srdci mě to pořád trápilo, jen jsem se nad tím snažila nepřemýšlet. Jenomže teď, když se k tomu přidala i kupa dalších problémů, už se nešlo jen bezstarostně usmívat...

Už jsem raději jen ležela a oči jsem nechala otevřené, protože o tyhle noční můry jsem vážně neměla zájem...
Po chvilce se otevřeli dveře a dovnitř vešla nějaká tmavovlasá dívka, asi tak ve stejném věku jako já a hned za ní... Neji!
„Neji?! Co tu sakra děláš?!“ až jsem vyletěla do sedu.
„Hlavně klídek, Kaori. Všechno ti vysvětlím.“
„Tak?“
„No vlastně... máš nějakou horečku. Doma bys to sama asi těžko zvládala, tak...“ rozhodil rukama a usmál se.
„Takže tu misi jsme nesplnili,“ rýpla jsem si.
„To sice ne, ale to je vedlejší, hlavní je, abys byla zase v pohodě... No nic, já budu muset jít, Tsunade-sama mě volala, nejspíš abych splnil další šílenou misi. Hinata-sama se tady o tebe postará. Tak zatím!“ než jsem stačila něco říct, vytratil se pryč a já zůstala v místnosti s tou Hinatou, nebo jak že se to jmenuje.

„Přinesla jsem ti čaj,“přidřepla si ke mě a na noční stolek mi položila hrníček. „Budeš chtít něco k jídlu?“
Sakra, to je trapný! Jsem tu v domě dalo by se říct mého nadřízeného a takhle omezuju jeho rodinu!
„Díky moc, ale nechci,“ pokusila jsem se alespoň usmát, abych jim dala najevo, že jsem jim opravdu vděčná.
„Tak ale když budeš chtít, klidně řekni, dobře? Tak já teď půjdu, abych tě tu nerušila. Kdybys něco potřebovala, tak zavolej, budu hned vedle.“
„Klidně tu buď,“ usrkla jsem si čaje. „Nechci vás nějak omezovat.“
„Ale ne, tak to vůbec není. Potřebuješ pomoct, tak jsme ti pomohli. To je přece normální, nebo ne?“
Tak taková je Skrytá Listová?
„No...“
„Tak já půjdu. V klidu lež, ať se brzo uzdravíš.“
„Hej,“ zadržela jsem jí. „Jestli mi chceš opravdu udělat radost, tak tady zůstaň. Mám tolik otázek ohledně Konohy!“ Sotva jsem to dořekla, měla jsem chuť se pořádně profackovat. Jak po ní vůbec můžu chtít, aby tu byla se mnou a aby mi odpovídala na moje nenormální otázky!
Ale ona se jen zasmála. „Vážně? Tak proč ne, stejně nemám nic na práci. Takže, co bys chtěla vědět?“