Spojené osudy III: První vítězství

Shiro zaujala bojovou pozici. Změřila si své tři nepřátele od hlavy až k patě. Ten malý plešatý se určitě specializuje na boj zblízka a způsobení fyzického zranění, usoudila dle jeho vzhledu. Druhý měl vyšší postavu a kaštanově hnědé vlasy a Shiro vůbec nenapadlo, jaké schopnosti by mohl mít. Poslední muž měl na hlavě kuklu se znakem skryté Zvučné a bylo mu vidět jen do očí.
„Měla bys to vzdát, si v nevýhodě. A my neradi mrzačíme tak pěkné holky,“ ušklíbl se ten plešatý. Shiro na chvíli zaváhala, ale pak neohroženě vyrazila vpřed. Její rychlost se v tomto stupni pečeti ztrojnásobila, a když zatnula pěsti, cítila ve svých rukou obrovskou sílu. Ještě nikdy s pečetí nebojovala naplno, ale teď když jí jde o život, do toho musí dát všechnu sílu, co má. Nejblíže byl ten s fialovou kuklou. Shiro v rychlosti napřáhla pěst, připravená ho uhodit do obličeje. Soustředila se však moc na jednoho protivníka, ten plešatý ji z boku smetl stranou. Podařilo se jí udržet na nohou.
„Díky, Daigo, ještě chvíli a měl bych obličej na kaši,“ poděkoval tomu plešatému, co se jmenoval Daiga.
„Teď, Boruro,“ křikl Daiga. Shiro ani nezaregistrovala, že ten hnědovlasý zmizel. Nad hlavou uslyšela nějaké svištění.
„Úder boží dlaní,“ Boruro letěl střemhlav k zemi s napřaženou dlaní na Shiro. Ta včas stačila uskočit, čímž Borurova dlaň narazila do země a způsobila menší kráter. Tento útok by mě odrovnal. Musím to s nimi skoncovat co nejrychleji.
„Myslíš, že když umíš používat pečeť druhého stupně, že se tě bojíme? Ani náhodou!“ vyprskl Daiga a přímo se proti ní rozběhl. Zablokovala mu několik pěstních útoků a kopanců a při tom ho zároveň několikrát poškrábala svými dlouhými nehty. Daiga škrábnutím nevěnoval sebemenší pozornost a dál pokračoval v útoku. Tentokrát vyskočil do vzduchu, propletl prsty dohromady a pokusil se ji udeřit do hlavy. Byl rychlejší než si myslela, takže uskočit stranou by nestihla. Dala všechnu svou sílu do dlaní a úspěšně tak vykryla Daigův útok a zároveň jej chytla za ruku. Chystala se provést jednu svou techniku, načež si všimla, že ten kráter, který tam zanechala Borurova technika, zmizel. Tohle je genjutsu, pomyslela si s hořkostí. Odskočila, složila prsty dohromady a připravila se ho prolomit.
„To si můžeš zkusit,“ Daiga se k ní rozběhl, ale ještě než jeho tvrdá pěst udeřila, tak se zastavil. Před očima ji jako by praskalo sklo a praskalo do té doby, než se úplně roztříštilo. Genjutsu svět se rozpadl a Shiro se ocitla zpět ve skutečném světě. Vedle ní se nacházel kráter od Borurovi dlaně, kterému se dokázala vyhnout. To genjutsu musel vyvolat zvuk, když ten ninja narazil do země a vytvořil tu díru. Zároveň má ta technika má určitý rozsah. Musím si dávat pozor, kdyby ji chtěl použít znovu. Pokud by to genjutsu bylo silnější a já v něm zůstala déle, tak končím.
„Úchvatné,“ řekl Boruro užasle, „prolomit mé genjutsu během zlomku vteřiny. Příště musím použít víc chakry na posilnění iluzorních hranic.“
„Žádné příště už nebude,“ odsekla Shiro. Kolem ní začalo vířit spadané listí ze stromů. „Teď jsem na řadě já. Vítr: Listová ostří.“ Listy různých tvarů se staly na dotek ostrými jako břitva a Shiro je začala střílet po třech nepřátelích. Zakuklený ninja se spolu s Borurem dokázal v pohodě vyhnout listům, Daiga tak obratný nebyl. Listoví se zapíchávalo do kmenů stromů nebo do země. Daigovi způsobilo šrámy po celém těle a dva lístky mu zůstaly trčet z hrudi.
„Oheň: Výbuch přírody,“ pokračovala Shiro. Všechny lístky, které byly součástí její techniky, začaly doutnat. Následovala série malých výbuchů, Daigu pohltila ohnivá koule a ze stromů lítaly odštěpky dřeva. Plešatý ninja odletěl několik metrů dál a tvrdě dopadl na zem. Maskovaného taktéž výbuch odhodil do nejbližšího stromu. Shiro neváhala ani sekundu, rychle přiběhla k Borurovi a vyměnila si s ním několik ran pěstmi. Úder kolenem do hlavy ho pak srazil na zem.
Než Shiro zasadila poslední úder, maskovaný již byl na nohou ji chytil za předloktí. Druhou rukou si strhl z hlavy kuklu. Jeho znetvořený obličej ji vyděsil. Místo rtů měl odpudivé černé jizvy a chyběla mu půlka levého ucha. Také měl hnusné jizvy po spáleninách po celé hlavě.
„Měla bys zatnout zuby, holčičko, teď to bude bolet trochu víc,“ když mluvil, vypadalo to jako by vůbec neotvíral pusu. Sevřel její ruku ještě pevněji.
„Drž pevně. Zbavím tě tvého utrpení,“ měla pocit, jako by se ten hlas dostal přímo do její hlavy. Vztyčil dva prsty a najednou Shiro ucítila jak jeho ruka pálí. Snažila se vykroutit z jeho sevření, ale on byl silnější, přestože ona byla v druhém stupni pečeti. Z prstů, které svíraly její předloktí, začal stoupat bílý dým a Shiro vykřikla bolestí. Zjistila, že už není tak silná, jako byla předtím a též si všimla, že její kůže se stává světlejší a prokletá pečeť mizí.
„Ty mi bereš mou sílu?“ vychrlila ze sebe, než začala opět křičet.
„Víc než to. Beru si tvou prokletou pečeť,“ dostalo se jí odpovědi. Shiro pomalu opouštěla všechna síla, nemohla už ani křičet. Motala se jí hlava a oči se jí neustále zavíraly. Na jejím těle už nebyla jediná známka po prokleté pečeti. Ninja položil ruku na temný zdroj prokleté pečeti.
„Odstranění,“ zašeptal. Shiro se zatmělo před očima, její tělo se bezvládně svalilo na zem.

Kapka, která se mu rozprskla na tváři, ho probudila ze spánku. Jiraiya unaveně zívnul a klouby prstů si promnul oči od spánku. Šmarjá, už zase jsem usnul pod stromem. Takto to dopadá, když se snažím přemýšlet nad obsahem mé nové knihy k smrti unavený kvůli cestě do skryté Mlžné. Zatracená Tsunade, taky to mohla přidělit nějakému důvěrnému Anbu… ať mi neříká, že mezi nimi není nikdo, komu by věřila, sannin se narovnal a pohodlně se opřel zády a pevný kmen stromu. Najednou jako by ho zasáhla smrt. „Kde jsou mé poznatky!“ vyjekl tak nahlas, že ho slyšeli i dva Anbu, které měl jako doprovod. Jeden z nich okamžitě přispěchal ke stromu. „Všechno je v pořádku Jiraiyo-sama. Během psaní jste tu usnul, tak jsme vaše papíry přenesli do tábora,“ uklidnil ho Anbu jménem Naoki.
„Pánové, jsem vám vděčný. Byla by to má smrt, kdyby se ty papíry někde ztratily,“ řekl vřele sannin. „Ještě když mě příště vzbudíte a nenecháte spát pod stromem, budete dokonalí společníci na cestách,“ řekl ne moc přívětivě Naokimu, který beze slova odešel pomoct sbalit stan svému kolegovi. „Jsem celý dolámaný,“ postěžoval si stromu a za hlasitého zívnutí se protáhl a neohrabaně se vypotácel na nohy.
Když přišel ke svým společníkům, stan již byl dávno sbalený a nad ohněm se opékala chutná ryba, která Jiraiyovi hned zlepšila náladu. Naoki vytáhl z batohu zapečetěnou obálku, kterou předal Jiraiyovi.
„Tady to je. Všechny stránky jsme dali do obálky a přísaháme, že jsme z vašeho díla nepřečetli jedinou větu,“ druhý Anbu Yasumo souhlasně přikývl.
„Mnohokrát vám dvěma děkuji,“ Jiraiya obálku otevřel a pro kontrolu přelétl očima, zda nechybí nějaká stránka. Vypadá to, že ti dva nebudou zas taková pohroma, jak by se mohlo zdát. Tsunade očividně dobře věděla, proč se mnou posílá dva ninjy, kteří teprve před dvěma týdny vstoupili do služeb Anbu. I když za ty roky se to v konožském Anbu taky pěkně změnilo. Dřív to bývali neobyčejně chladní zabijáci bez emocí, nyní i přesto, že nosí masky, tak své city za ně nedokážou schovat. Kdyby jen ti dva chudáci věděli, jaké informace se v těch spisech skrývají… zajímala by mě jejich reakce. Na boj se mnou nemají dost odvahy, takže soudím, že by utekli jako zbabělci. Nebo bych jim mohl říct, o co tu ve skutečnosti jde, jenže tady zase hrozí riziko, že by se v zemi Vody prozradili, uvažoval Jiraiya nad možnostmi, že by ti dva Anbu přečetli obsah těch papírů a našli v nich ony informace, které svěřila Jiraiyovi do rukou Tsunade. Bude lepší, když o tom budu vědět jen já a Hokage. Pokud chci zjistit, kdo z Konohy vynáší důležité informace pro skrytou Mlžnou, tak jedině tak, že jim sám prodám informaci, která je samozřejmě nepravdivá a tím pádem bych mohl dostat nějaké vodítko k našemu zrádci a zároveň se dostat do jádra té vesnice, přehrával si Jiraiya v hlavě svůj postup.
„Jsme připraveni vyrazit,“ Naoki s Yasumem už byli připraveni k odchodu.
Byli necelou hodinu cesty od přístavu, odkud si plánovali najmout loď a doplavit se s ní až do země Vody. Slaný mořský vzduch byl cítit už široko daleko a les se zdál být daleko vlhčí, než byl ve vnitrozemí země Ohně. V jedné rybářské vesničce si vytipovali levného, ale kvalitního obchodníka, který jim vyšel vstříc. Loďka byla malá, ale zato rychlá, takže Jiraiya očekával, že by se k večeru mohli dostat do země Vody. Jejich průvodce si plánoval udělat zastávku na menším ostrůvku k posilnění a nabrání ztracených sil, ale Jiraiya to rázně odmítl s tím, že si může odpočinout v zemi Vody, a tak průvodci nezbývalo nic jiného než jíst a pít z vlastních zásob.
K břehům země Vody dorazili dřív, než bylo v plánu. V nedaleké útulné vesnici si našli skromný hotel, kde si rezervovali pokoj.
„Vy dva si odpočiňte a zkontrolujte, jestli máme všechno. Já jdu zatím ven a zjistím, jací jsou místní obyvatelé,“ oznámil svým společníkům a jal se ujmout prozkoumávání vesnice.
„Dobře… ale jestli se dozvíme, žes byl čmuchat v horkých pramenech a nás si nevzal s sebou, tak si nás nepřej!“ stihl ještě křiknout Yasumo, než sannin byl úplně v tahu. Mají mě přečteného, řekl si Zvrhlý poustevník v duchu a vesele kráčel směrem k velkému vodopádu za vesnicí, ze kterého stoupaly oblaky bílé páry tak husté, že by se dala krájet.

Shiro ležela v trávě a lehký odpolední vánek rozfoukával její vlasy a příjemně hladil na kůži. Vzduch byl cítit přírodou, životem a láskou. Shiro se dívala skrz stromy na plovoucí beránky na obloze a představovala si, že na jednom sedí a dívá se a pozoruje všechno na zemi.
„Jak by to bylo skvělé, dívat se z takových výšek na všechnu tu krásu,“ vzdychla toužebně. „Třeba až jednou umřu, tak se na takovém mraku projedu. Třeba jsou ty mraky poslední cestou pro všechny, aby se mohli rozloučit s tímto nádherným světem. A když z nich pak zaprší, tak předáme náš život všem živým a připomeneme jim, jak důležité je přežít a bojovat za ten svůj život. Protože ten máme jen jeden, stejně jako jednu cestu na mraku. Zajímalo by mě, jestli se zrovna teď někdo na mě dívá a říká si, co je to za praštěnou holku,“ mírně se pousmála. Vyrušilo ji šustění ve křoví. Obrátila zrak, načež z křoví vylezl had.
„Přišel si za mnou?“ promluvila k němu. Had na ni slabě zasyčel a už byl pryč. „Hej, počkej. Chci si tě pohladit,“ vyskočila na nohy a vrhla se do houští za ním. Prodrala se křovinami a k jejímu překvapení tam místo hada stál Orochimaru.
„Sledoval jste mě?“ Shiro na něho vrhla zamračený pohled.
„Jen na tebe dávám pozor, nikdy nevíš, kdo se může skrývat tam, kam tvé oko nedohlédne,“ uklidnil ji Orochimaru.
„Jsem silná dost, dokážu se o sebe postarat. Dokonce se mě i hadi bojí,“ řekla odvážně. Orochimaru se zasmál. Nesnáším ten jeho smích, je tak odporný, promluvil k Shiro vnitřní hlas.
„Někteří hadi tě nechají na pokoji, když necháš na pokoji ty je. Jiné agresivnější druhy se tě pro změnu pokusí uštknout. Stejné je to s ninjy. Spousta shinobi si přeje, aby se každá vesnice starala sama o sebe, ale pak je tu druhá skupina, ta nebezpečnější, která jen vyčkává na příležitost zakousnout se svými jedovatými zuby do krku další vesnice a vyvolat tím válku, utrpení a chaos. A to vše jen pro své vlastní blaho.“
„Předpokládám, že vy budete ten nejjedovatější ze všech,“ založila si ruce na hrudi. Orochimaru se na ni podíval zvídavým pohledem. „A ty, Shiro, budeš zase ta nejdrzejší. Takovou věc mi byl do očí schopný říct jen můj mistr, Třetí hokage a sannin Jiraiya,“ přiznal. Shiro se zarazila a přála si, aby ji Orochimaru nějak nepotrestal. Ne… řekla jsem si, že budu silnější. Není důvod mít strach z Orochimara a ani se bát jeho trestů. Koneckonců jsme oba jedovatí hadi, dodala si odvahy.
„Myslím, že je čas dát ti slíbenou vyslouženou odměnu. A až se ji naučíš kontrolovat, stane se z tebe ten nejstatečnější a nejsilnější válečník ze všech. Všichni ninjové se budou třást hrůzou, když uslyší tvé jméno,“ chytl Shiro za předloktí, „přesto se tě radši zeptám. Jsi připravena na tuto novou sílu?“
„Jsem,“ odpověděla, ale ve skutečnosti si tím tak jistá nebyla. Ne všichni přežili takový příval nové síly a ne všichni ji dokázali dostat pod kontrolu. Jsem Uzumaki a podle toho, co mi vyprávěl Orochimaru-sama, Uzumaki měli velký potenciál a oplývali velkou životní energií. Orochimaru k ní sklonil hlavu.
„Tímto tedy příjmy svou novou sílu, která tě bude chránit před nebezpečím, která na tebe čeká,“ jeho zuby se zakously do její ruky. Přeběhl jí mráz po zádech. Pokud teď začnu mít strach, tak mě to pohltí. Musím myslet na něco pozitivního. Po Orochimarově kousanci zůstaly dvě kapky krve a prokletá pečeť se pomalu začínala tvarovat. Kolem znaku se taktéž utvořil prapodivný kruh slov, tvořený z písma, které nepoznala.
„Co je to?“ její levá ruka se třásla a v místě pečeti pociťovala bolest jako by ji ruka měla upadnout.
„To zjistíš sama, až přijde čas,“ zamlžel jí vysvětlení podivného znamení. To přestalo Shiro zajímat, protože musela vykřiknout bolestí.
„Tu bolest budeš muset překonat. Na to je potřeba jen silná vůle. A odteď bude lepší, když budeš trávit čas s mými experimenty, kteří taktéž dostali prokletou pečeť. Můžete si navzájem pomáhat,“ navrhl Orochimaru.
„Takže vy už nebudete se mnou trénovat?“ řekla zklamaným hlasem. Dostala jsem se na úroveň jeho experimentů? Ta skutečnost Shiro v tu chvíli zabolela mnohem víc, než prokletá pečeť na její ruce.
„Říkala jsi, že se o sebe postaráš,“ odvětil Orochimaru. Z jeho hlasu byla cítit podivná radost. Je šťastný, že se mne teď zbavil? Přemítala o tom.
„Ale já…“ než to dořekla, musela se chytit za levé předloktí, které náramně pulzovalo bolestí. Orochimaru se otočil a bez váhání odešel. Jistojistě by se mi hodilo tělo příslušníka klanu Uzumaki… nepopírám, má to své výhody, ale našel jsem ještě něco lepšího. Tělo Uchihy, které jsem si vždycky přál. A pokud měl Kabuto pravdu a on už dokázal probudit sharingan… je nejvyšší čas jít za svou touhou.

Říkala jsem si, že jsem silná a odvážná. Že se nebojím lidí jako je Orochimaru. To jsem si tak dlouho dobu lhala? Proč se mi teď vybavuje vzpomínka, jak mi dával svou pečeť? Měla to být síla, která mi bude pomáhat, ale místo toho mi ještě víc vzala a oslabila. Je to síla, která patří Orochimarovi, tak jak jsem mohla věřit, že mě ochrání, když Orochimaru je had, jež je schopný zradit své přátele, vesnici, zabil svého mistra a teď se chystá zabít mého bratra, kterého mi celé ty roky tajil a odpíral. Nebýt toho Uchihy Sasukeho, tak ani nevím, že Naruto existuje.
„Orochimaru ničí slabé a ty silnější využívá ke svému prospěchu. To si tak slepá, že to nevidíš? Myslíš si, že kdyby ti šlo o život, Orochimaru by se pro tebe obětoval?“ do hlavy se jí nějak dostal Narutův hlas. Prosím… už o Orochimarovi nechci ani slyšet, přestaň, Naruto, křikl její vnitřní hlas. Řekla by to i nahlas, kdyby neměla ústa plná krve. Musím otevřít oči, musím zjistit, co se stalo. S velikou námahou pootevřela jedno víčko. Cítila, jak se jí z úst spustil pramínek krve. Natočila hlavu na stranu a krev vyplivla. Měla pocit, jako by její tělo opustily také všechny orgány. Chvíli trvalo, než se jí vrátil zrak a rozkoukala se okolo. Lesní vzduch byl prosycen pachem kouře a krve. Slyšela skuhrání a naříkání, které vydával Daiga, jehož pohltila exploze z listí a z hrudníku se mu řinula krev. Druhý ninja, hnědovlasý Boruro, na tom taky nebyl nejlíp. Ten poslední, uvědomila si Shiro a podívala se na levou ruku. Pečeť naprosto zmizela, jako by ji tam nikdy neměla. Nějak nabrala síly a po čtyřech došla až k zakrvácenému a spálenému Daigovi.
„Prosím… dej mi část své pečeti… na mou ránu,“ slyšela slabé zachroptění.
„Řekni si tomu zakuklenému, který mi ji vzal,“ hlasitě vydechla. Nevěděla, že pro ni bude mluvit tak vysilující.
„V-vzal… kromě Orochimara ti prokletou pečeť… nikdo vzít nemůže,“ Daiga podezřele svraštil obočí. Jeho oči se naposledy podívaly na Shiro a poté už se nepohnuly.
Dobelhala se k dolámanému Borurovi, kterému z té rány kolenem otekla tvář. Nejspíš je v bezvědomí. Ani se nedivím, schytal nejvíc ran. Chvilku seděla nad jeho tělem a přemýšlela, zda to s ním má nadobro skončit. Ne, nebudu jako oni… Orochimaru, Sasuke. Já se na rozdíl od nich dokážu slitovat. Možná tento člověk nebyl špatný, když ještě nesloužil Orochimarovi. Třeba dostane druhou šanci a uvědomí si tu chybu. Shiro se pažemi zapřela do trávy a namáhavě se postavila. Bez té prokleté pečeti se daleko víc cítím být svobodná, jako by ta pečeť vytvářela kromě nové síly i nějakou loajálnost k Orochimarovi. A ten se právě teď řítí s ninjy ze Zvučné na Konohu, musím je varovat… kéž bych měla dostatek chakry na Kuchiyose, to bych mohla povolat Kenomara z Vlčího pahorku. S takovou ale vůbec nevím, co mám dělat, vždyť stěží někam dojdu, kolena se jí podlomily a ona dopadla zpět na travnatou peřinu. Omlouvám se, Naruto, ale nemám dostatek sil, abych vás varovala před nebezpečím, které se na vás žene.
„Odpusť mi to, prosím,“ řekla nahlas a byla přitom naštvaná sama na sebe. Kdybych byla opravdu silná a měla odhodlání, nic takového jako fyzické vyčerpání by mě nezastavilo.
„Zatraceně, ty ještě žiješ,“ ozval se hrubý hlas za ní. Shiro se okamžitě vyškrábala na nohy. Boruro, napříč svým zraněním, vypadal napůl jako mrtvý, ale zdálo se, že energie má ještě dost, vzhledem k tomu, že byl schopný se posadit.
„Ano, žiju. A pokud chceš přežít i ty, tak budeš teď hrát podle mého,“ zvýšila na něho hlas a snažila se předstírat, že není vyčerpaná, aby z ní měl trošku strach a respekt. Nakonec vás možná stihnu včas varovat, bratře, problesklo jí hlavou.

„Jsi na řadě,“ pobídl Yasumo Naokiho k dalšímu tahu. Při čekání na Jiraiyu se rozhodli zkrátit si dlouho chvíli partičkou v shogi. Naoki dlouho přemýšlel, kterým kamenem by mohl vést příští tah. V jejich společenském rozjímání je vyrušilo zaklepání na dveře.
„Pánové, omlouvám se za vyrušení,“ vtrhl do místnosti sluha. Ze dvou členů Anbu byl poněkud nesvůj, hlavně z těch jejich masek, které zakrývaly jejich obličeje.
„Co se děje?“ řekl Yasumo chladným hlasem, který přísluší jednotce Anbu.
„Snad se něco nestalo Jiraiyovi-sama,“ řekl bokem Naoki. Yasumo do něj šťouchl loktem.
„Je tu jistý muž, který by si s vámi pohovořil,“ ve sluhově hlasu zazníval strach a z jeho obličeje se dalo vyčíst, že by co nejrychleji utekl.
„Pokud možno o samotě,“ řekl cizinec a sluha se vzdálil. Zpoza rohu vykročil vysoký hubený muž oděný ve volnějším modrém oblečení a hlavu mu pokrývaly husté bílé vlasy, které měl dokonale upravené, a část mu spadala přes oko. Svou čelenku Mlžné měl uvázanou kolem stehna. Dva konožské Anbu rekruty však zarazil jeho meč, který měl pověšený na zádech. Meč měl na konci očko, ve kterém byl připevněný provaz. Yasumo si ho důkladně prohlížel. Takový meč, to musím být jedině Jehla. Tvar té zbraně tomu dokonale odpovídá, plus ten provaz, který se používá k napichování více obětí na čepel, o tom není pochyb. Pravděpodobně stojíme proti jednomu ze sedmi šermířů, vydedukoval Yasumo v hlavě. Hlavně nesmíme prozradit Jiraiyu-sama, připomněl si Naoki.
„Dovolte, abych se představil. Mé jméno je Motto Kubukuri a je mi ctí pozdravit tak vzácné hosty až z Listové. Viděl jsem vás, když jste přišli do vísky. Členové Anbu přichází do našich končin velmi zřídka a když už tu jsou, většinou ne z moc dobrých důvodů. Smím-li se zeptat, proč jste tady? A jaké zde máte pohnutky?“ Naoki s Yasumem tam stáli jako přiražení a oba se snažili vymyslet nějakou alternativní odpověď.
„Na vašem území se nachází jeden nukenin z naší vesnice. Tsunade, teda Hokage-sama nám nařídila, abychom jej zlikvidovali. Proto jsme tady a můžeme vás ujistit, že kromě spravedlnosti zde nic jiného nehledáme,“ promluvil Yasumo. Naoki si zhluboka oddechl a doufal, že jim to Kubukuri zbaští.
„Máte tu posily nebo jste na to jen vy dva?“ vyptával se dál bělovlasý šermíř.
„Jen my dva. Nejedná se o moc nebezpečného ninju,“ vyhrkl ze sebe Naoki.
„Dobře, přeju vám hodně úspěchu,“ Kubukuri si je naposledy změřil svýma černýma nevinnýma očima a obrátil se k odchodu. Naoki a Yasumo se zničeně posadili na zem.
„Co teď budeme dělat?“ řekl Naoki zoufale a zdělal si masku z tváře. „Pokud ten ninja nějak zjistí, že doprovázíme sannina na špionážní misi do jeho vesnice, vytáhne na nás tu jeho Jehlu a udělá si z nás špíz,“ při té představě se otřásl, „začínám mít pocit, že na téhle misi nemáme co dělat. Jsme v Anbu teprve dva týdny a už nám Hokage dala misi, kterou měli dostat ti nejlepší z nejlepších, ne my zelenáči.“
„Uklidni se, Naoki. Všechno bude dobrý, naším cílem je pouze bezpečně doprovodit Jiraiyu k okraji Mlžné vesnice, to snad není takový problém ani pro zelenáče,“ snažil se situaci zlehčit Yasumo.
„To já vím. Ale pokud narazíme znovu na toho chlápka Kubukiriho, postavit se mu znamená vyhlásit válku skryté Mlžné,“ Naoki nadhodil nejhorší scénář.
„To máš pravdu,“ přitakal Yasumo, „nezbývá nám nic jiného než doufat, že už ho nikdy neuvidíme.“
„Stejně nebýt tebe a tvého neustálého přemlouvání ať se dáme k Anbu, protože to tam je skvělé a že Anbu bývají ti největší hrdinové, i když se o nich nemluví, nikdy bychom tuto misi nemuseli podstoupit a já bych si teď v Listové užíval svou pozici chuunina,“ vyčítal svému kolegovi Naoki.
„Můj nápad to nebyl. Víš přece, že členy Anbu si vybírá osobně Hokage a je pak na nich, jestli tu nabídku přijmou nebo ne. Do ničeho jsem tě nenutil, mohl si to i odmítnout,“ obhajoval se Yasumo. „Navíc je teď pozdě brečet nad rozlitým mlékem. Buď se tady a teď vzchopíme a svou misi dokončíme nebo můžeme neustále přemýšlet, jestli jsme udělali správná rozhodnutí a co by se stalo, kdybychom se rozhodli jinak. Já si teda volím první variantu, bezpečně doprovodím Jiraiyu-sama do Mlžné vesnice a pak se v pořádku vrátím do Listové. Jiná možnost je pro mě nepřijatelná,“ řekl Yasumo s hrdostí, čímž dodal Naokimu více sebedůvěry. Vzal svou masku sovy a připevnil si ji na svou kulatou tvář.
„Dáme do toho vše… ale první pojďme dohrát ty naše shogi,“ oba zasedli zpět ke stolu a Naoki znovu začal přemýšlet, kam bude táhnout se svým kamenem.