Návrat Naruta Namikazeho 15 - Konec

"Co se ti stalo, Naruto?" Povzdychla si v hlavě. Najednou uslyšela něčí kroky. Rychle se schovala do koruny stromu a sledovala ninju, který si to mířil přímo k tábořišti. Sakura se pořádně zakoukala na osobu a rozpoznala blonďaté vlasy.
"Ne! To není on! Určitě ne!" Zakřičela v mysli, ale ve skutečnosti jen mlčky dál pozorovala tu postavu.
"Ale co to má za truhlu?"
"To sis opravdu myslela, že si tě nevšimnu?" Ozval se chladný a posměvačný hlas. Sakura strnula. Ten hlas...to je...
"Naruto!" Vyjekla nevědomky. Ihned si zakryla pusu. Ale bylo to k ničemu.
"Co? Netuším o kom mluvíš, ale to je jedno...Nepřišel jsem bojovat. Takže jestli nechceš zemřít, tak se kliď z cesty," Sakura přivřela oči. To není on. Ne, něco se muselo stát.
"Co se ti stalo?" Zeptala se a snažila se zahnat slzy, které se jí dostávaly do očí. "Tohle nejsi ty,"
"Tohle přesně jsem já! Nevím, co si myslíš, děvenko, máš jediný štěstí, že dnes se mi opravdu nechce, ale už bys byla mrtvá. Takže máš poslední šanci a zdrhni. Samozřejmě, tvoje přítelkyně to štěstí nemají, ale to přežiješ," chladnota a lhostejnost z něj jen sršela. Sakura se otřásla.
"To ti nedovolím," zavrčela na něj. "Ať se ti stalo cokoliv, dostanu tě zpět, Naruto,"
"Ou, takhle se ten hoch jmenoval?" Zasmál se posměšně. "Neboj, žije. Bojuje, ale hold škoda...silnější nakonec vždycky vyhraje, že ano?"
"Ty-tys ho ovládl?" Její hlas se třásl vztekem. Zavřela oči a uklidnila se. "Kdo vůbec jsi?"
"Já? Hakai no kami, já jsem ta síla svitku Měsíce. Ti pošetilci si mysleli, že mě ovládnou. Ale mě se spíš zamlouval tady tenhle blonďák, kterej byl ještě k tomu po ruce" na chvíli se odmlčel, ale hned pokračoval. "Ostatně, nevím, proč si tu s tebou vykládám. Svou šanci jsi propásla. Škoda, jsi pěkná," jen hlupák by nepoznal, že lítost jen hraje.
Nepatrně se přikrčil a z nebe začali šlehat blesky. Naštěstí se věnoval jen Sakuře, takže Aki a Tsuki, které jejich debata vzbudila, se stihly skrýt.
Sakura se zkušeně vyhýbala všem bleskům bušícím do vyprahlé země. Sotva dopadla na větev, ihned uhýbala jiné, která se po ní začala ohánět. Sakuře hned došlo, že to stvoření, které na ní útočí, může ovládat celou přírodu. A nestojí ho to nic.
Růžovláska zrovna uhýbala ohnivé kouli, když začaly dívky taky bojovat. Začaly po něm házet zbraně a do toho na něj posílaly různé techniky. Ale jedině, co se stalo, že se to těsně u něj odrazilo a vše, co na něj poslaly, teď letělo na ně.
Sakura ale nemohla nic udělat, sama měla práce až nad hlavu. Jen v hlavě doufala, že se jim nic nestane. Když však uviděla obě dvě živé a i zdravé, oddychla si a znovu se plně ponořila do boje. Měla v hlavě plán, o kterém ale nevěděla, jestli vyjde. Neměla ale čas se tím zaobírat, protože šance se může naskytnout jen jednou a ona jí nesmí propásnout.
Už to trvalo moc dlouho. Všechny jen uhýbaly jeho útokům, ale nedostaly šanci ho napadnout. Prvotní útok dopadl katastrofou a k druhému už nedošlo. Všechny už byly unavené, obzvlášť Sakura, které se věnoval nejvíce.
Sakura dopadla na zem a byla připravená hned odskočit jinam, aby jí zem něco neudělala. Jenže se jí zničeho nic zatočila hlava a zem, která hned zvlhla jí celou obalila a poslala dolů k zemi. Ležela uvězněná pod bahnem a snažila se různými pohyby osvobodit. Slyšela Tsuki a Aki, jak na ní ječí její jméno, ale jí jen hučelo v uších. Vystrašeně valila oči na přicházejícího Naruta, který se chladně zabodával do jejích očí. Postavil se nad ní.
"Vydržely jste dlouho, ani jsem to nečekal. Ale nevšimla sis podstatné věci. Už nějakou dobu ti v těle koluje můj jed. Pomalu tě zabijí, dlouho o tom nevíš a potom...potom máš zhruba tak hodinu života. Ale vzhledem k tomu, že jsi bojovala a rozproudila pořádně krev, tak počítám, že do pár minut bude po tobě. Ale pro jistotu," řekla a natáhl ruku směrem odhozenému kunai, který k němu ihned přiletěl. "Si to pojistím,"
Sakura se smířila s tím nejhorším. Věděla, že zemře tak či tak.
"Ne!" Zaječela Naruto a dopadl na kolena. "Za-zabij mě!" Vrčel přes křečovitě stisknuté zuby. "Zabij mě, Sakuro!"
"Na-Naruto?"
"Dělej!" Zaječel a najednou se znovu změnil. Jeho pohled, který se teď svíral bolestí, se změnil na chladný, stejný jako před tím.
"Ou, trošku jsem ztratil kontrolu," pronesl. Sakura věděla, že Naruto zemře, ale neodpustil by jí, kdyby ho nechala pobíhat po světě ovládaného zlem. Ihned se natáhla po kataně, kterou upustila.
"A to mi stačilo!" Řekla rázně a vrazila mu jí do břicha. Zastřeným zrakem sledovala, jak z Narutových začal unikat rudý kouř. Když bylo po všem, jeho tělo dopadlo vedle ní. Nejprve myslela, že už je mrtvý, ale uslyšela potom jeho sípavé nadechnutí.
Najednou, když začal ustupovat adrenalin, začala pociťovat, že jí opouštějí síly. Začala vykašlávat krev.
"Sa-Sakuro," zasípal bledý Naruto a koutkem z úst mu vytekl pramínek krve. Sakuře se naplnily oči slzami.
"Naruto," zašeptala a chtěla ho chytnout za ruku. Ale zjistila, že jí jed už paralyzoval tělo. "Naruto, je mi to tak líto!" Naruto chtěl něco odpovědět, ale v tom k nim přiběhla Tsuki s Aki.
"Sakuro, Naruto!" Přiběhla Aki, Tsuki jí jen potichu následovala.
"Aki!" Usmál se Naruto. Všechno ho stálo spousty síly.
"Proboha, musíme něco udělat," začala se bát Aki, Tsuki jen smutně zavrtěla hlavou. "Ne, to přece...já vás potřebuju! Oba dva! Vždyť,"
"Aki, poslouchej mě," přerušila jí Sakura. "Už jsi velká holka a ty si poradíš, už nás nepotřebuješ. Vím, že teď si to nemyslíš, ale věř mi," usmála se a zavřela oči.
"Sa-Sakuro!" Vykřikla Aki a naplno se rozbrečela.
"Aki," zašeptal Naruto. "Já vím, že jsem tě měl hlídat a že jsem tě tehdy ztratil. A ani jsem se ti neomluvil,"
"Nemáš za co se omlouvat, nebyla to tvá vina," odmlouvala mu.
"Měl jsem tě víc hlídat, každopádně i tak jsi pro mě byla jako dcera. A jsem rád, že jsem tě poznal," usmál se a zavřel oči. Ještě žil, ale moc ho to vysilovalo.
"Já jsem tě taky ráda poznala, Naruto," zašeptala a chytla ho za ruku. On jí slabě stisknul a tím dal najevo, že tu je ještě s ní...a potom najednou povolil....

Když něco skončí, vždy něco nového začíná. A Aki to věděla lépe než kdokoliv jiný. Už to bylo pár let, co ztratila svou "rodinu", ale dokázala se vzchopit a pokračovat dál. A teď jako každý rok v tento den stála před hřbitovem a držela v rukou dvě bílé růže. Nikdy nebrala jiné, protože první květina, co od nich dostala, byla právě ona bílá růže.
Došla před jejich hrob, kde zřetelně rozpoznala jejich jména, která tam byla zapsána už deset let. Beze slova je položila na mramorovou desku a odstoupila o pár kroků.
"Tak znovu sbohem, Naruto, Sakuro," zašeptala a vydala se domů za svou rodinou.