Otázka důvěry 6.

„Ahoj,“ pozdravila ho polibkem na tvář, „jaký jsi měl den?“
„Hm?“ zeptal se a zvedl k ní pohled. „Promiň, neposlouchal jsem tě.“
„Jaký jsi měl den?“ zopakovala svou otázku a do úst si vložila další sousto. Lahodná chuť ramenu se jí rozlila po jazyku jako tekuté zlato. Úplně se to rozplývalo. Nedokázala si představit nic, co by s Narutem k večeři jedla raději.
Nabrala si další část nudlí a tázavě se na něj podívala. Zdálo se, že ani tentokrát jí neposlouchal. Ramenu před sebou se skoro ani nedotkl a celý den se jí vyhýbal pohledem.
Položila hůlky na stůl. Do určité míry dokázala jeho nálady ignorovat, ale tohle už bylo přespříliš. Zvedla se a přešla k němu.
„Děje se něco?“ zeptala se.
Zdálo se jí, že sebou cukl, když zjistil, jak moc je blízko, ale to ho nejspíš jen vytrhla ze zamyšlení.
„Ne,“ zalhal a zčervenal. Usmála se. Moc dobře věděl, že ho prokoukla. Chvíli čekala, že se jí teď svěří, ale on místo opět vrátil pohled na místo, kam už musel za tu dobu vykoukat díru, a začal se věnovat ramenu. Cítila z jeho postoje nervozitu, ačkoliv si nebyla jistá z čeho. Nechtěla se ho vyptávat, ale bolelo to.
Myslela si, že tuhle část vztahu už mají za sebou!
To jí stále nevěřil natolik, aby jí všechno řekl?
„Vím, že mi lžeš,“ šeptla a pokusila se ho chytit za ruku, ale ucuknul. Pak po ní střelil pohledem. Po zádech jí přejel mráz, když v jeho očích za tu zlomkovou chvilku vyčetla strach a zahanbení. Přerývavě se nadechla a znovu ho za tu ruku chytla. Muselo se jí to jen zdát. Tentokrát se nechal.
„Ale pokud mi to nechceš říct, stejně nemám na výběr, jen… jsem tu pro tebe, ano? A teď dojez ten ramen, než ti vystydne. Hokage přece musí mít sílu, ne?“
Políbila ho lehce na rty. Neopětoval to. Neopětoval ani stisk její ruky.
Něco uvnitř ní puklo. Do žil se jí vlila nejistota.
Nejspíš má nějaké vážné problémy v práci, snažila se uklidnit. Nechtěla mu přidělávat starosti ještě s tím, že by ztropila scénu. Vyřeší si to, až bude mít v práci větší pohodu a až se mu bude chtít. Ještě mu dá nějaký ten čas, aby měl šanci přijít sám; až pak to bude řešit ona.
V klidu dojedla svoji porci a začala mít nádobí. Ticho přerušovalo jen ťukání nádobí o dřez a zvuk tekoucí vody.
Snažila se nemyslet na to, co se asi stalo, ale šlo to těžce. Vždy, když měl nějaký problém, poradil se s ní, ptal se, jak to vidí ona a co by měl udělat. Všimla si, že už delší čas se chová zvláštně, ještě nikdy však ne tak moc jako dnes.
O čem jí neřekl? Jak hrozné to je, když se jí nesvěřil?
V zádech cítila jeho pohled. Tak upřený, až ji z nějakého důvodu naskočila husí kůže.
„Naruto? Um… Mohl bys na mě laskavě přestat zírat?“ zeptala se, červená jako rajče, stále zády k němu. Nemusela se na něj dívat, aby slyšela, jak ho její hlas vylekal.
„Jo, jasně, promiň,“ hlesl a během necelé minuty dojedl svůj ramen. Pak jí položil talíř mezi ostatní špinavé a odešel do místnosti, kterou si vybral jako pracovnu. Až když byl pryč, opřela se o okraj kuchyňské linky a dopřála si pár hlubokých nádechů. Znervózňoval ji svým chováním, svým jednáním. Znervózňovalo ji to, jak po ní pokukoval. Udělala snad něco?
„Půjdu se umýt,“ oznámila mu stroze, když poklidila v kuchyni. Seděl k ní zády u stolu a něco sepisoval. Hlavou se jí prohnala vzpomínky na tuhle kancelář a na tváři se jí objevil zasněný výraz. Opřela se svůdně o dveře a čekala, že se otočí, ale Naruto se neohlédl.
„Jo, jen běž.“
Překvapila ji ta strohá odpověď, ale nedala to na sobě znát. Snažila se nebrat si to moc k srdci. Určitě se ji nechtěl dotknout.
Svlékla se, dopřála si dlouhou horkou vanu, pak se oblékla a šla si lehnout. Dlouho však nemohla usnout a Naruto pořád nikde. Bylo obvyklé, že pracoval hluboko do noci, ale dnes… něco jí na tom nehrálo.
No tak, nebuď paranoidní, napomenula se. Nic to však neměnilo na vnitřním neklidu. Určitě je to však jen v tom, že všemu přikládala větší význam než obvykle. Že by neměla na tu zítřejší schůzku chodit? Ne, už ji tam očekávali. Možná by potom mohla zajít za Narutem do kanceláře. Třeba ji konečně řekne, co se děje, když ho trochu popíchne.
Ale příliš tomu nevěřila.
Už bylo pozdě v noci, když uslyšela jeho tiché našlapování po pokoji.
„Naruto?“ rozsvítila. Lampa ozářila siluetu do půl těla nahého muže, který se ještě s mokrými vlasy plíží do skříně v rohu místnosti.
„Ty ještě nespíš?“ zeptal se překvapeně a tentokrát nezaváhal, když si k ní lehal. Najednou měla pocit, že je všechno tak, jak by to mělo být. Že přesně takhle je to správné.
„Nemůžu nějak usnout,“ přiznala se.
Povzdechl si. „Ani já.“
Chvíli tak zůstali, než se k němu Hinata naklonila a náruživě ho políbila.
Odtáhl se. Jeho pevné ruce ji na chvíli zadržely na místě.
„Hinato, počkej,“ zarazil ji. Pohled mu padl na jeho široké dlaně, které se jí dotýkaly na nahých ramenou. Ucukl, jako by se o ni spálil. Ve tváři měl něco, co nedokázala pochopit. Zmatení? Strach? Provinilost? Nenávist?
Zčervenal.
„Promiň, Hinato, dneska nějak… nemám náladu,“ hlesl tiše a nejistě k ní zvedl pohled. „Nevadí ti to?“
Zavrtěla hlavou, i když to odmítnutí bylo další ránou pod pás za dnešní den. Zdálo se jí, že se od ní odtahuje, že ho ztrácí, a cítila se bezmocně, protože nevěděla, co by měla udělat, aby všechno bylo při starém. Milovala ho. Celým svým srdcem. Ale jak mu mohla dokazovat svoji lásku? Celé dny byl pracovně zatížen a nic co poslední dobou udělala, nechtěl. Když se s ní líbal, měla pocit, že to dělá spíš z povinnosti než z lásky.
Nevěděla, co udělala špatně. Proč s ní už nechce nic mít? Proč jí to nechce říct?
„To je moje holka,“ usmál se, aniž by si všiml Hinatina rozpoložení, lehce ji políbil na čelo a opět odešel.
Poslouchala, jak jeho kroky mizí v nitru domu, a dopadl na ni stín deprese a melancholie.
Vždycky na ní všechno poznal, tak proč teď ne? Proč nevidí její city? To se z ní stala tak dobrá herečka, nebo je spíš ani nechce vidět?
Čekala na něj dlouho, dlouho do noci, skoro až do svítání. Oči se jí chtěly zavřít už dávno, ale nedovolila jim to. Něco se dělo, věděla to a jejím tělem koloval adrenalin a živočišná nedůvěra.
Nakonec těsně nad ránem usnula neklidným spánkem.
Když se k poledni probudila, postel vedle ní vypadala, jakoby v ní nikdo ani nespal a Naruto v celém bytě nebyl.
Nadechla se. Do jejího těla se pustila zima a jí naskočila husí kůže. Přetřela si paže v pokusu se ohřát a pak se zachumlala do froté županu. Všechno je v pořádku, prostě vstal brzy, uklidňovala se, ale věděla, že se něco stalo. Něco zlého. Ačkoliv zoufale hledala jistotu, hledala cokoliv, co by jí uklidnilo; řeklo jí, že všechno bude v pořádku, že je pouze paranoidní, že se nic neděje – nic nenacházela. Po včerejší noci se nikde necítila v bezpečí.
Posadila se na gauč a vzpomínala na tolik dní, které tu proseděli a povídali si. Dělali tu samozřejmě i jiné věci – nečervenej se, prostě se nečervenej – ale právě teď nechtěla nic jiného, než mít zase zpátky svého Naruta.
Stýskalo se jí po večerech plných smíchu, po upřímném povídání, stýskalo se jí po důvěře, která mezi nimi byla, po tom zvláštním spojení.
Opět se zachvěla zimou.
Byla tu přece někde deka, ne? Pomyslela si trochu nazlobeně a vzápětí se zarazila. Dělala teď přesně to, co vždy, když s problémy nedokázala nic udělat – přenášela svoji agresi a frustraci na jiné věci, nebo v horším případě lidi. Byla to její největší slabost. A ona nebyla slabá.
Nadechla a pokoušela se uklidnit: „Dýchej, Hinato, dýchej. Nic se neděje. Vyřešíte to, překonáte to jako každý den.“ Ale ani tahle slova nepomohla proti tomu zlému tušení, které jí stahovalo vnitřnosti, a tak se raději soustředila na tu deku, kterou objevila v opačném rohu pohovky. Natáhla se pro ní. Její ruka se zastavila ve vzduchu.
Přisedla si blíž. Všechno na ni křičelo, ať to nedělá a Hinata ucítila jakousi jistotu, že zjištění, které získá z toho, co právě udělá, smaže všechny její naděje, ale přesto nedokázala přestat, nedokázala to nechat být. Prostě potřebovala znát pravdu.
Zvedla ji a postupně rozkládala. Každý přehyb po přehybu. Pěkně postupně. Až když zbývalo jen poslední přepůlení, uvědomila si, v čem byl ten háček. Ten, kdo ji skládal, ji držel za delší stranu, kterou překlápěl napůl, ne širší. Byla to drobnost, které by si v obvyklý den ani nevšimla, teď si však byla jistá jednou věcí – ona tu deku nikdy takhle složit nemohla. Měla příliš malé rozpětí rukou, aby dotáhla na rohy delší strany.
To znamenalo, že ji musel složit někdo jiný.
Rozhlédla se a teprve teď si všimla různých dalších detailů – zkrabaceného rohu koberce, jak na něm někomu podjela ve spěchu noha, zvlněné látky gauče, otisku mokrého dna sklenice na konferenčním stolku a v tu chvíli se jí potvrdilo tušení, o kterém ani nevěděla, že ho v sobě má už od chvíle, kdy se na pohovku posadila - Naruto tu spal.
Cítila, jak se jejím tělem šíří smíření přinášející určitý druh bolestivé prázdnoty. Nebyla na něj naštvaná, ani nezuřila, jen seděla s dekou v klíně, ruce položené na ní a celou svou vůli bojovala proti slzám, které se jí tlačily do očí. Byl doma, spal doma…
Pořád tu byla ta možnost, že by na ni počkal, kdyby mohl, omluvil by se jí, dali by si společně snídani a pak šli oba do práce. Určitě ho vytáhli z postele, aby opět řešil nějaké povinnosti Hokageho. Ale právě teď věděla, že to tak není a ani by to tak nebylo.
Natáhla se, aby pohladila gauč, a málem se musela zasmát, nad svou hloupostí. Jak mohla čekat, že by byl ještě teplý? Bylo to tak pošetilé gesto! Věděla, že všechno, co se jí děje, je skutečné. V tu chvíli však měla pocit, že se jí to jen zdá, a smích, který se jí ještě před chvíli chtěl drát z hrdla, by byl falešný smích. Ten typ zoufalého smíchu člověka, který se směje snad proto, aby si dodal odvahy, snad aby neudělal hysterickou scénu. Možná to byl však smích člověka, který se snaží sám sebe zabalit do utopické představy, že všechno je v pořádku. To ale nikdy nezjistí, protože nakonec se nezasmála. Tušila, že ve chvíli, kdyby dala průchod svým emocím, by se sesypala a to teď opravdu nepotřebovala. Právě teď musela jednat s klidnou hlavou. Musela to vyřešit.
Podívala se na svou ruku, na které se skvěl jednoduchý snubní prsten. Vždy ji vzpomínka na to, jak ji požádal o ruku, rozveselila den a jen pouhý pohled na ten stříbrný kroužek v ní vyvolal vlnu pýchy, štěstí a neskonalé lásky. Byla hrdá na to, že je snoubenkou Šestého Hokageho. Dnes jí však ten pohled přinášel pouze bolest a nemohla se rozhodnout, co ji způsobuje ve větší míře. Jestli skutečnost, že její snoubenec spal raději na gauči, než s ní v posteli, anebo že se to snažil zamaskovat, aby na to nepřišla.
Po několika chvilkách zamrkala a zvedla se. Neodkázala se už dívat na místo, které tak okatě ukazovalo, že pochybila; ona, která si myslela, že ho zná! Jak je možné, že si nevšimla, že se něco děje? Věděla, že ten vztek, který v ní v slabé míře dýmá, je namířen proti němu. Byl to vztek raněného zvířete, který byl zrazen – nebo alespoň tak se Hinata cítila. Uvědomovala si však něco mnohem závažnějšího. Když nepoznala, že už ji nemiluje, když nerozpoznala tak závažnou věc, znamená to, že to, že ho znala lépe, než kdokoliv jiný, její jistota, byla celou tu dobu jen lež?
Třesoucí se rukou vzala konvici s horkou vodou, aby si udělala čaj. Nebylo na tom nic zajímavého, jen denní rutina, ale ta jednoduchost, bezmyšlenkovitost, ji uklidňovala.
Nezvládla by, kdyby jí zlomil srdce. Nezvládla.
Postavila konev zpět a chytila horký hrníček tak pevně do rukou, jako by to byla její poslední naděje. Třásla se, tentokrát ale ne zimou. Horká voda jí i přes keramické stěny pálila do prstů. Hinata jako by si toho ani nevšimla. Nevnímala nic. Kdybyste na ní mluvili a mávali jí před obličejem, nejspíš by ani nereagovala. Byla otřesená a věděla jen, že se pohybuje na velmi tenkém ledě. Stačí jediný chybný krok, aby se propadla. Do černoty.