Mise znamenají vše -4-

Hinata u mě zůstala celé to odpoledne a povídala si se mnou. Vyprávěla mi o tom, co se děje v Listové, jaká se Listová snaží být, jak to tu chodí a slíbila mi, že až se uzdravím a budu zase v pohodě, že se mnou projde celou Konohu a ukáže mi ta nejzajímavější místa. A mezitím se mě každou chvíli ptala, jestli už mi je líp, jestli mi není zima, jestli nemám hlad nebo žízeň.

Potom mi přinesla večeři, celý tác nejrůznějšího sushi. Bylo mi skoro trapné si dát - už i tak jsem je zatěžovala ažaž - tak jsem si jenom zobla pár kousků a vypila jsem další hrnek čaje. Hinata mi neustále říkala, že přece musím mít hlad, ať se pořádně najím, ale já jsem se jen smála a vrtěla jsem hlavou.

Když se začalo stmívat, padla na mě únava - absolutně nechápu jak to, když jsem prospala půlku dne, ale na tom teď nezáleží - a rozhodla jsem že se trochu prospím. Hinata se mě pořád ptala, jestli se mi leží dobře, jestli nechci slabší, nebo naopak silnější deku, jestli nechci víc podložit hlavu... a mně trvalo asi půl hodiny než jsem jí přesvědčila o tom, že všechno je v pohodě. Byla vážně neskutečně pohostinná a obětavá - někdy až tak, že mi začínalo lézt na nervy.

„Jak se ti to líbí? Být takhle sama mezi cizími lidmi? Jak se ti líbí, že tě všichni opustili?“ slyšela ze tmy nějaký hlas, který se čím dál tím víc přibližoval ke mě.
„Bojíš se? Třeseš se? Sama si za to můžeš! Víš, jak se museli cítit oni, když jsi je nechala samotné, aby si poradili?! V tomhle světě nikdo nepřežije na vlastní pěst! To jsi nevěděla?!“
Zmocňoval se mě strach a nervozita. Chtěla jsem utíkat, chtěla jsem řvát, řvát na celé kolo a vymanit se odsud... ale nešlo to.
„Jsi tak slabá! Tak, až je mi tě líto! Nikdy jsi nedokázala nikoho ochránit a nedokážeš ochránit ani samu sebe! Budeš další! Zbývá ti už jenom pár dnů, maximálně týdnů. Z týhle mise se živá nevrátíš, Shibuyo Kaori!“

Zaječela jsem a mermomocí jsem otevřela oči. Srdce mi tlouklo jako splašené a po čele mi stékali kapičky potu.
„Kaori?!“ do pokoje vrhla vystrašená Hinata.
„Hinato? Ehm, promiň, že jsem tě vzbudila. A neboj se, všechno je v pohodě.“
„Kaori, tohle už nikdy neříkej. Nejsem slepá.“
Zarazila jsem se a neschopná slova jsem na ní zírala.
„Nic neříkej. Nevysiluj se. Lehni si a zkus usnout, ano?“
Mlčky jsem kývla. Musela jsem pousmát, protože jsem si přidala jako malá holčička, která musí poslouchat svoji mámu.
Máma. Při té vzpomínce mi úsměv zase rychle zmizel a já jsem se oklepala.

„Počkej chvilku, hned přijdu.“
Když Hinata odešla, cítila jsem se, jako kdybych byla na všechno sama. Teď a tady byla pro mě oporou a zároveň i skvělou kamarádkou.Byla pro mě... byla pro mě něco jako starší sestra a mně připadalo, že všechno co jsem kdysi ztratila tady zase pomalu ale jistě nacházím.

Když se Hinata po chvilce vrátila, na čelo mi položila studený obklad. Pochopila, že nemůžu usnout, tak si vedle mě klekla a vyprávěla mi nějaké legrační příhody a historky z jejího života. Dozvěděla jsem se i něco o Narutovi a dalších jeho kamarádíčcích, protože právě oni byli Hinatini vrstevníci, s kterými v dětství strávila spoustu času. I když mi ani při nejmenším nebylo dobře, smála jsem se a hřálo mě u srdce, protože podle toho co říkala, v té době opravdu neměli ani krapet rozumu. I když... ne, že by se to od té doby nějak změnilo...

„No a co ty, Kaori?“ nadhodila, potom, co mi převyprávěla třetí historku.
„Ehm... já?“
Na víc slov jsem se nezmohla. Jestli jsem něco čekala, tak tohle opravdu ne - a totálně jsem netušila, co bych měla odpovědět, aby to bylo správně.
„Proč jsi tak zaskočená, Kaori? Taky máš nějakej svůj příběh, ne snad?“
Jo, jasně že jo. Jenže na rozdíl od toho tvýho, ten můj není vůbec takhle legrační a úsměvný. I když... svým způsobem je tak trochu k smíchu. Smůlu, jakou mám já, má asi málokdo. Ale to není něco, čím bych se mohla chlubit jako ty, víš? A pak taky... Opravdu ti můžu věřit, Hinato?
„Jo, to mám...“ lehce jsem se usmála. Víc jsem neřekla.
„Děje se něco?“ starostlivě se na mě podívala.
„Ani ne,“ zamumlala jsem a přehodila jsem přes sebe peřinu.
„Tak...?“ zeptala se Hinata. Když uviděla můj nechápavý pohled, dodala: „Můžeš mi to říct, nechám si to pro sebe. Možná se ti potom trochu uleví...“
Jasně. Možná. To je jako kdyby jsi řekla ne, víš, Hinato?
Zavřela jsem oči a zavrtěla jsem hlavou.

Hinata sklopila hlavu, zvedla se ze země a bez jediného slova odešla.
Nebyla jsem z toho zrovna moudrá. Nevěděla jsem, jestli jsem ji nemohla nějak ranit, ale vážně jsem o tom nechtěla mluvit. Ne teď, ne tady, ne s ní. I přesto všechno, co pro mě dělala pořád jsem jí nedokázala tak úplně věřit a snad jsem se i trochu bála, že by ty informace mohla nějak zneužít... A upřímně... překvapovalo mě a i jsem tak trochu obdivovala, že Hinata mi dokázala věřit a to všechno o sobě mi tak jednoduše a s úsměvem říct. Samozřejmě jsem nebyla takový podrazák, abych ty informace vyklopila všem okolo sebe a nebo jí díky nim nějak vydírala, ale přišlo mi, že poslední dobou o takový podrazáky skoro zakopávám, kolik jich kolem mě je. Ještě nedávno jsem sama měla několik takových „kamarádíčků“...
No jasně, stresuj se ještě víc, Kaori! Jako by toho už tak nebylo dost!
Vzdychla jsem. Otočila jsem se na břicho, vdechovala tu příjemnou vůni polštáře a mermomocí zadržovala slzy.

Když jsem se další den probudila, venku byla ještě tma, ale já už vůbec nebyla ospalá. Na nočním stolku jsem nahmatala vypínač od lampičky a rozsvítila jsem. Spustila jsem nohy z postele a pomalu jsem se zvedla. Přešla jsem k židli, na které bylo pohozené nějaké oblečení. Svlékla jsem se sebe ten můj umazaný a propocený nátělník a legíny, které jsem se nosila skoro pořád a převlékla jsem se do pohodlného modrého trička a bílých kraťas. Pravděpodobně byly Hinatiny, ale hádala jsem, že jí nebude vadit, když si je na teď půjčím.

Svoje prádlo jsem pohodila do kouta pokoje a dobelhala jsem se na záchod. Už jsem si myslela, že už mě ta horečka tak nějak přešla, když v tom mnou projela taková slabost, že jsem se musela rychle opřít o zeď, jinak bych sebou asi plácla na zem jak dlouhá, tak široká. Proti mé vůli mi v tu samou chvíli zakručelo v břiše, takže jsem byla tak nějak donucena dojít si do kuchyně pro něco k jídlu. Připadala jsem si tak trochu jako zloděj, když jsem prohledávala cizí šuplíky, jestli v nich náhodou není něco, co bych si mohla dát. Nakonec jsem si ale stejně vzala jen suchou bagetu a trochu jsem se napila z kohoutku. Protože se mi zase začalo dělat slabo, tak jsem se rychle vrátila zpátky do postele a pořádně jsem se zachumlala do deky. Už mi z toho bylo vážně na nic. Od té doby, co jsem přijela do Konohy, tak jsem se víceméně jenom poflakovala, protože mi pořád něco bylo. Nedokázala jsem splnit ani jednu z misí, které mi Hokage-sama zadala, což bylo na Jounina jako jsem já, vážně dost ubohý. Ani bych se nedivila, kdybych nezvládla ani tu třetí. Radši ani nechci vědět, co si o mně Hokage-sama teď myslí. To je vážně neskutečný, jakou já můžu mít smůlu.
Spolkla jsem poslední kousek bagety a otočila jsem se na břicho.
Jen doufám, že se to jednou obrátí...