Pocítit smrt 07 - Neposedný Kioshi a zamilovaná Miako

"Cože?!" Rozezněl se křik skrz celou nemocnici. Pár sestřiček se otočilo, co se stalo, ale nakonec to nechaly být.
"Kioshi, uklidni se, nejsi ve stavu, kdy by ses měl nějak namáhat," pokárala ho blondýnka z klanu Yamanaka, zatímco ho kontrolovala. "Rána se hojí dobře, ale musíš být v klidu. Miako, možná jsme mu to neměly říkat," konstatovala při jeho dalším pokusu vstát z postele. Ale Miako si stála za svým.
"Přece mu nebudu tajit, že Naruto-sensei a Takumi jsou živí," řekla naštvaně a pomohla jí udržet Kioshiho v posteli. "Kioshi, uklidni se, jsou už pryč," zavrčela, když jí omylem uštědřil pěst do břicha.
"Promiň," omluvil se, když si všiml, co provedl a přestal se zmítat. "Řekni, co se teda přesně stalo," pobídl jí. Miako si s povzdechem zvedla židli, kterou úspěšně shodila při boji s Kioshim a posadila se.
"Zrovna jsem jí říkala, co se ti stalo...."

Sakura se probudila. Ležela na zemi v dětském pokojíčku, na tvářích měla ještě zaschlé slzy. Nejdříve si nemohla vůbec vzpomenout, proč vlastně brečela. Potom jí spočinul zrak na své hrudi, kde se jí houpal přívěšek prvního Hokage.
"Naruto," zašeptala překvapeně a v tu chvíli jí to všechno došlo. Došlo jí, co se stalo včera. Že Naruto i Takumi jsou stále naživu...Sakura zahnala myšlenky a vstala. Musela se postarat o děti a o dům. O pár chvil později už seděla u stolu a prohlížela si poštu, co dostala. Zaujal jí jeden složený papír. Nebyla na něm adresa, takže dotyčný musel vzkaz hodit přímo do schránky. Sakura zvědavě rozevřela papír a dala se do čtení.
Sakuro, zapomněl jsem ti říct, že tu knížku jsem napsal já. Myslel jsem, že bych ti tím dal signál, že stále žiju. A mimochodem, pojmenovalas naše děti krásně!
Sakuře bylo jasné, od koho to je. Dobře věděla, že Naruto nebyl ve vyjadřování nejlepší, na tyhle krátké a většinou i nepodepsané vzkazy už si dávno zvykla. S úsměvem hodila papír do šuplíku, hodlala si ten dopis totiž nechat.

"Kioshi, opovaž se je jít hledat!" Zahřměla modrovláska. Kioshi dostal strach, věděl, co dokáže Miako, když se naštve. "Já myslela, že už pochopils, že máš odpočívat!" Pokárala ho a usedla zpět na židli.
"Víš, jaký to je? Být tu zavřený?"
"Vím, nezapomínej, že jednou jsem tu strávila měsíc. Tebe ještě během tohohle týdne pustí," zamumlala Miako při vzpomínce, jak po "smrti" Takumiho a Naruta musela kvůli svým zraněním zde pobýt skoro měsíc. Nemocnice se jí vždycky hnusila a ten zážitek to nezlepšil.
"Promiň," omluvil se Kioshi a nadával si, jaký je debil. Na tu dobu nerad vzpomínal i on a ona to tehdy prožívala mnohem hůř. "Promiň," omluvil se znovu a chytl jí za ruku. Usmál se na ní, aby jí nějak podržel a pohodlněji si lehl. Pravdou bylo, že se stále ještě necítil nejlépe. Miako se pokusila o úsměv a stiskla mu ruku. Chvíli byli potichu, nebylo třeba slov. Oni si rozuměli i bez nich. Po chvíli však Kioshi promluvil.
"Co vlastně Mari a Kin?" Mariino jméno se mu vyslovovalo špatně, byl na ní navztekaný. Nesnášel jí už předtím, teď jí nenávidí.
"No Kin s námi zůstává, Mari jsem řekla, že se má přiznat a vzdát se našeho týmu," odpověděla a musela ho znovu držet v posteli.
"To jsi jí nechala jít jen tak?" Vyjel na ní a chtěl už vstát.
"Zalez zpět!" Zaječela. Už ani nevěděla, po kolikátého ho dneska okřikuje, že má zůstat v posteli. "Ona mě poslechla, tím jsem si jistá,"
"Jak? Jak si můžeš být jistá?" Zeptal se už o poznání klidnější Kioshi.
"Prostě jsem, trochu mi věř," odpověděla mu a vstala. "Já už musím jít, ale ať tě ani nenapadne někam jít," varovala ho a odešla z pokoje. Mohla jen doufat, že jí poslechne.
Kioshi jí sledoval odcházet, a když zaklaply dveře, znovu pohodlně ulehl.
"Věřím, ty víš, že ano," zašeptal a s úsměvem usínal. Neměl v plánu jí neuposlechnout.

Miako pomalu šla za Sakurou. Musela se ujistit, že je po včerejšku v pořádku. Když uviděla známý dům, s lehkým úsměvem k němu zamířila. Zazvonila a za chvíli na ní vykoukla usměvavá růžovláska.
"Vypadáš lépe, než jsem doufala," pronesla místo pozdravu a vstoupila do domu.
"No, nemůžu se sesypat, že. Na krku mám dvě děti," ušklíbla se Sakura a nalila každé chlazenou pomerančovou šťávu. Léto bylo v plném proudu a dávalo to znát.
"Takže žádné utěšování mě nečeká?" Zeptala se usmála se na Minata a Kushinu, kteří zrovna se vraceli ze zahrady.
"Ahoj teto!" Pronesly sborově a odběhly do svého pokoje.
"Ne, nečeká," odpověděla po chvíli Sakura.
"Ale otálela jsi s tou odpovědí," popíchla jí dívka s úsměvem. Takovou pohodu nezažila už dlouho.
"Že ty si vždycky něco najdeš," odsekla Sakura. Po chvíli pokračovala už vážněji. "Ale je to divný pocit, co? Že víš, že jsou naživu,"
"No, moc jsem nad tím ještě nepřemýšlela," zamumlala Miako. Dnes měla dost práce s Kioshim a včera to bylo příliš živé. "Ale jo, máš pravdu," řekla po chvíli ticha.
Sakura se jen usmála a vytáhla tu knížku.
"Dnes mi poslal vzkaz. Tu knížku napsal on," řekla a podala jí Miako. Miako jí opatrně převzala.
"A mohla bych si jí půjčit?"
"Jasně, já už jí stejně nepotřebuju. Dnes ráno jsem jí dočetla," Miako přikývla a hodila si jí do tašky.
"Miako, vlastně teďka můžeš počkat na Takumiho a být spolu, ne?" Napadlo Sakuru. Věděla o tom, že Miako ho měla dřív ráda.
"No ani ne. Už jsem se přes něj dostala," odpověděla jí. Sakura byla překvapená, nikdy nemluvila o tom, že by ho přestala mít ráda.
"A je někdo na obzoru?" Zeptala se a musela se ušklíbnout, když Miako zrudla. "Takže je," odpověděla si.
"No mo-možná," vykoktala Miako.
"No a jak se jmenuje? Je hezkej? Kolik mu je? Tak mluv!" Pobízela jí a Miako se chtěla nejradši zahrabat do země a už nikdy nevylézt.
"No...KI-Kioshi," řekla a oddechla si, že to bylo venku.
"Tak Kioshi, jo? No, doufám, že ti to výjde, byli byste krásný pár,"
"Nemyslím si," řekla Miako smutně.
"Proč ne?" Podivila se Sakura. Miako byla krásná a hodná a Kioshi nebyl žádný vůl, aby si toho nevšiml.
"Nemyslím si, že by měl o mě nějaký jiný zájem, než jako o kamarádku,"
"Ale no tak, určitě by o tebe stál, kdybys mu to naznačila. Určitě i on už něco naznačil,"
"No, něco tu bylo, ale...Spíš bych řekla, že to byl momentální zkrat, nic víc," nechtěla si přiznat, že by i on o ni mohl stát.
"No tak! Obě víme, že v tom určitě bylo víc, než jen zkrat. Kruci, trochu si věř," dodávala jí Sakura odvahu.
"To je jedno, pojďme se bavit o něčem jiném," ukončila debatu Miako a svým výrazem dala jasně najevo, že dál se na toto téma nehodlá bavit.